Download - ke stažení:
12. měsíc myšlenek Roku kněží
(formát "doc").

19. května
Všem národům, všem dobám  
Duchovní dar, který kněží přijali svěcením, je nepřipravuje k nějakému omezenému a úzce ohraničenému poslání, nýbrž k nejširšímu a všeobecnému poslání spásy „až na konec země“ (Sk 1,8), neboť každá kněžská služba je účastí na světovém poslání, které Kristus svěřil apoštolům.
Vždyť Kristovo kněžství, na němž kněží opravdu dostali podíl, je nutně určeno všem národům a všem časům; není omezeno nějakými hranicemi krve, národnosti nebo času.

20. května
Pro celou církev
Během dvou let pobytu ve Věčném Městě jsem jej důvěrně poznal: Řím katakomb, Řím mučedníků, Řím Petra a Pavla, Řím vyznavačů (…). Když jsem odjížděl, odvážel jsem si nejen bohatší teologickou kulturu, ale i utvrzení se v kněžství a prohloubení své vize církve. To období intenzivního studia v blízkosti apoštolských hrobů mě obohatilo po všech stránkách.
Jistě bych mohl zmínit mnohé další detaily této zkušenosti, ale raději vše shrnu do konstatování, že díky Římu se mé mladé kněžství obohatilo o evropskou a světovou dimenzi. Vracel jsem se z Říma do Krakova se smyslem pro všeobecné kněžské poslání, jak jej magisterium vyjádřilo na Druhém vatikánském koncilu, zvláště v dogmatické konstituci o církvi Lumen gentium. Nejen biskup, ale i kněz má prožívat zanícení pro celou církev a cítit se za ni určitým způsobem zodpovědný.

21. května
Ježíšovy priority
Písmo svaté představuje Mojžíše jako člověka velkolepých činů. (…) Ježíš se, ve srovnání s ním, zdá být člověkem maličkostí. Jeho pozornost je obrácena především k “maličkým”, k hříšníkům (…). V jeho učení (…) se neobjevují velkolepé a okázalé představy: “Boží království... je podobné hořčičnému zrnu, které jeden člověk zasadil v zahradě; pak vzrostlo a stalo se stromem, a nebeské ptactvo odpočívá v jeho větvích” (Lk 13, 18-19). (…)
Ježíš nepřirovnává skupiku svých učedníků k zástupu připravenému k boji či jásajícímu nad vítězstvími, ale říká: “Neboj se, malé stádce, protože tvému Otci se zlíbilo dát ti své království” (Lk 12, 32). A též: “Vy jste sůl země; ale když sůl ztratí chuť, čím se osolí?” (Mt 5, 13). (…) “Posílám vás jako ovce mezi vlky” (Lk 10, 3), říká svým a vyzývá je, aby šli bez peněz a bez moci. (…) Stačilo mu pět chlebů a dvě ryby, aby nasytil zástup.
Církev jako “menšina” je povolána žít ve stylu evangelia a osvojit si Ježíšovy priority.

22. května
Jak řešit problémy
Existuje spousta problémů (…), které je třeba řešit, avšak nevyřeší se, pokud z Boha neuděláme střed, pokud se On opět nestane viditelným ve světě, pokud nebude určovat náš život a pokud skrze nás nevstoupí rozhodným způsobem do světa.
Myslím, že na tomto dnes závisí osud světa v této dramatické situaci: zda Bůh – Bůh Ježíše Krista – je a bude uznáván jako takový nebo zda zmizí.
Naší starostí je, aby byl přítomným. Co máme dělat? Jaká je poslední možnost? Obraťme se na něj! (…) “Lava quod est sordidum, riga quod est aridum, sana quod est saucium. Flecte quod est rigidum, fove quod est frigidum, rege quod est devium.” Vzývejme jej, aby zavlažil, zahřál, narovnal, aby nás  pronikal silou svého svatého plamene a obnovil zemi.

23. května
S přesvědčivou silou
Když byli učedníci shromážděni s Marií, Duch svatý je mocně zasáhl a oni mluvili slovy života s přesvědčivou silou a přivedli tisíce lidí k následování Ježíše. A křtili a budovali církev.
S Marií... byla přítomná láska. Nová láska.
Kdybychom se jako křesťané mezi sebou měli rádi, jako kdyby Maria, naše Matka, byla mezi námi, věřím, že bychom dokázali lépe pochopit Boží slovo, které nám hlásají nástupci apoštolů, a že by nás samotné i ostatní proniklo tak mocně, že by kolem nás strhlo křesťanskou revoluci.

24. května
Večeřadlo i náměstí
Modlitba a evangelizace – abychom se stali svatými a pomohli k větší svatosti světu i církvi. Modlitba a evangelizace – abychom znovu silně a intenzivně prožili dech seslání Ducha svatého.
Seslání Ducha svatého, to je “večeřadlo” i “náměstí”. Naplňuje se vždy na dvou různých místech, která se vzájemně doplňují: “večeřadlo” jako místo modlitby a očekávání Ducha a jeho daru proroctví; “náměstí” jako místo hovorů o Ježíši, místo vyzařování jeho evangelia spásy z našich rtů, z našeho pohledu, z našeho života.

25. května
Oživující duch
Bez Ducha svatého je
Bůh daleko,
Kristus minulostí,
evangelium mrtvou literou,
církev obyčejnou organizací,
autorita nadvládou,
misie propagandou,
kult evokací
a křesťanské jednání otrockou morálkou.
Avšak v Duchu svatém je
vesmír vyvýšen a rodí Království,
vzkříšený Kristus je přítomný,
evangelium je silou života,
církev znamená trojiční společenství,
autorita je službou, která přináší svobodu,
misie je sesláním Ducha svatého,
liturgie je památkou a předzvěstí,
lidské konání je zbožštěné.

26. května
Vstoupil do mne oheň
Stalo se, že nesmiřitelné kusy kultury se daly do pohybu, oživly, začaly do sebe zapadat a vytvářet živé tělo (…). Pronikla do nich láska, jež vnukla myšlenky nesené radostí. Stalo se, že idea Boha ustoupila před Boží láskou, ideální představa před živým Bohem (…).
Duch svatý, který v hromadě mých věroučných znalostí zaujímal druhotné místo, (…) se oživil a v tu ránu se stal duší mé duše, vřelostí mé lásky, spojením mezi mnou a Bohem. (…)
Když jsem objevil Lásku, ocitnul jsem se hned uprostřed Trojice. Všechna dogmata, všechny znalosti opouštěly kartotéku mé paměti a staly se něčím živým, krví mé krve. Přesunul jsem se z knihovny přeplněné knihami do církve obývané křesťany. (…)
Tehdy jsem pochopil, co chtěl vyjádřit Pán v Janově evangeliu svými obrazy světla, lásky, znovuzrození a Ducha. Vstoupil do mne oheň. Duch svatý, nezkrotný oheň, smetl mlhy a stíny a jeho vánek roznítil oheň. V novém světle jsem objevil Boha i bratra.  

27. května
Průvodce duše
Duch svatý je průvodcem duše. Bez něj nemůže nic. Duše Jím vlastněná je jako réva, z níž při lisování vychází vynikající likér. Bez Ducha svatého je duše jako kus kamene, ze kterého není možné vytvořit nic.
Ti, kteří jsou vedeni Duchem svatým, mají správné myšlenky. Právě to je důvod, proč existuje tolik nevzdělaných, kteří však vědí mnohem víc než studovaní.
Křesťan, který je veden Duchem svatým, dokáže bez námahy opustit hodnoty tohoto světa, aby následoval hodnoty nebe. Dokáže rozlišovat. Člověku vedenému Duchem se zdá, jako by svět nebyl; světu se zdá, jako by nebyl Bůh.

28. května
Dary „poradce“
Láskyplné pochopení komplexity života a zvláště toho církevního. Přísným radám bez milosrdenství, byť třeba i s odkazem na evangelium (“to chce evangelium, proto je to třeba dělat!”), chybí základní vlastnost, kterou je pochopení pro lidskou bídu, pro gradualitu. (…)
Hluboký smysl pro radu jakožto dar. O dar se prosí v modlitbě a nelze předpokládat, že jej máme. K daru se máme přibližovat s odstupem. Rada není zbraň, kterou mohu druhé přitlačit ke zdi, ale je to dar ke službě společenství (…).
Radění je okamžikem zkoumání a tvořivosti. Příčinu je třeba odhalovat beze spěchu, nevyjadřovat hned první dojem, který přichází na mysl, ale nejprve zkoumat situaci, podmínky, možná řešení (…).
Kontemplace Ježíšovy tváře a tváře církve, ke které směřujeme. (…) Cílem rozhodování v církvi je, aby stále lépe znázorňovala tvář svého Pána (…). Představa bratrské církve je odrazem Ježíšovy tváře, smyslem veškerého církevního snažení.

29. května
Kdo jsi?
Kdo jsi ty, sladké světlo, které mě naplňuje
a osvětluje temnotu mého srdce?
Vedeš mě jako mateřská ruka a necháváš mě svobodnou.
Ty jsi prostorem, který obklopuje
mé bytí a skrývá jej do sebe.
Kdybys jej opustil, propadlo by se do nicoty,
z níž jsi jej pozvedl k životu.
Ty, který jsi mi bližší než já sobě samé,
niternější než mé nitro,
a přesto nevypověditelný a nepochopitelný,
jehož žádné jméno neobsáhne:
Duch svatý, věčná Láska.

30. května
Božský tanec na zemi
Víra v Boha Otce, Syna a Ducha svatého se nevyčerpává mluvením o Bohu v intelektuálních debatách, ani mluvením k Bohu v krásných litugiích. Pokud nejsme připraveni usilovat o život v Bohu, tajemství Trojice pro nás zůstane hádankou.
Pohyby v Bohu, jako božský tanec od Otce k Synu a od Syna k Otci a prostřednictví Ducha, neustále otevírají nové možnosti v rámci onoho vztahu a vyjadřují základní misijní charakteristiku Jediného a Trojího. Popis druhé kapitoly Skutků je vrcholným okamžikem prvotní církve, v němž se velmi živě ukazuje misijní chatakteristika Boha. Boží stvořitelské a vykupitelské dílo ještě jednou ohromí lidskou scénu, když Duch přivede jednotlivce i celé společenství k vzývání života, naděje a budoucnosti tváří v tvář smrti a zoufalství.

31. května
Po stopách Magnificat
Maria vyprávěla Alžbětě svou mimořádnou zkušenost. V Magnificat, kterým ji vyjádřila, můžeme zachytit, jak Kristus, přebývající v ní, dal smysl minulým stoletím, přítomnosti i budoucím věkům (…).
Tou návštěvou ale Maria nekonala pouze skutek lásky, ani nezpívala pouze Magnificat. Přítomnost Krista v ní posvětila Jana Křtitele v lůně Alžběty.
Něco podobného se stává, když nějaký člověk (…) s pokorou, střízlivostí a přesvědčením sděluje něco o přítomnosti Krista ve své duši, když vypráví vlastní nadpřirozenou zkušenost. Často ten, který naslouchá, v onom okamžiku milosti prožije obrácení. V tom vyprávění je totiž něco, co překračuje malou historii jedné duše. Je tam možné zahlédnout květ odvěkého stromu, jenž rozkvetl v tomto období, květ, který dosvědčuje vitalitu tohoto stromu, tedy církve.

1. června
Vlastní realizace spočívá v “my”
Celá křesťanská askeze je nejvyšší formou personalizace, protože to znamená žít život k obrazu Nejsvětější Trojice. Tato askeze spočívá v tom, že “žijeme pro [druhého]”, že “se spolu s druhými tážeme”, takže se vytváří vzájemná láska a společenství. Právě to znamená být jedním tělem (tělem Kristovým), jež je oživováno jedním duchem (láskou vlitou Duchem); to znamená být církví. Znamená to však také, že realizujeme sami sebe, poněvadž jsme opravdu sami sebou, jen pokud dokážeme vyslovovat „my“.
Toto je křesťanská filozofie, o níž mluvili svatý Justýn, svatý Klement Alexandrijský a kterou Řehoř Naziánský definoval jako «žitou filozofii». K tomu, abychom někoho dobře formovali, nestačí studium teologie, filozofie, historie, exegeze či morálky... Abychom umožnili dozrání v celistvou osobnost, nestačí pouze individuální askeze, byť založená na modlitbě a obětech. Novým člověkem je ten, kdo přechází ze smrti do života, neboť jako člen Kristova těla miluje tím, že žije pro ostatní členy téhož Kristova těla.

2. června
Poslední povolání člověka
Je skutečnost, že tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova. První člověk Adam byl předobrazem člověka budoucího, (Řím 5, 14), totiž Krista Pána. Kristus, nový Adam, právě zjevením tajemství Otce a jeho lásky plně odhaluje člověka jemu samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání. (…)
Boží Syn se svým vtělením jistým způsobem spojil s každým člověkem. (…) Kristus totiž zemřel za všechny, a protože poslední povolání člověka je ve skutečnosti jen jedno, totiž božské, musíme být přesvědčeni, že Duch svatý všem dává možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná Bůh.

3. června
Zbožštění vesmíru
Celý svět je zaměřený, nastavený a čekající na sjednocení s Bohem, přesto však naráží na nepřekonatelnou překážku: žádná věc se nespojí s Kristem, pokud ji sám Kristus nepřijme a nepřivede k sobě. A tak vesmír sténá, protože je svým strádáním a svou bezmocí puzen úplně jinam (…).
Kdopak vysloví nad beztvarou hmotou světa slova, která by ji oživila? Čí hlas způsobí, že  mezi Bohem a stvořením bude odstraněna překážka bránící tomuto k dosažení Onoho? Dokud nebude proměna dovršena, stále znovu - dnes, zítra a navždy - se opakuje božský výrok: «Toto je moje Tělo». Když Kristus, pokračující ve svém vtělení, sestupuje do chleba, aby jej nahradil sebou, jeho dílo se neomezuje na hmotnou částku (…). Přepodstatnění způsobuje svatozář skutečného, byť nenápadného, zbožštění celého vesmíru.

4. června
Kosmický Kristus
“Antropo-kosmické” sjednocení se plně uskuteční, až Bůh bude ve všech a ve všem (srov. 1 Kor 15, 28).
Solovjev mistrovsky poukázal na to, jak celý kosmický proces, veškerý vývoj přírody od nejzákladnějších prvků přes lidské vědomí až po dlouhý vývoj světových dějin, jak vše tíhne k Bohu-člověku, ke Kristu vtělenému a ke Kristu kosmickému.
Stvoření je chápáno jako počátek a kosmická evoluce jako progresivní inkarnace, jak vysvětluje i Bulgakov. Vtělením Bůh dovršuje své stvoření a tím samým jej ospravedlňuje (…).
Bůh nemohl opustit svět, který (…) v sobě obsahuje nevyhnutelnou ontologickou nedokonalost stvořeného a z ní vyplývající “ne-naplnění”. S tím souvisí nový úkol všeho stvořeného: překonat svoji stvořenost a ujmout se vlastního osudu, vytvořit „ne-stvořenost“ či „nad-stvořenost“, zkrátka zbožštit své bytí.

5. června
Eucharistie země
Ježíš, který umírá a vstává z mrtvých, je jistě pravou příčinou proměny kosmu. Avšak sv. Pavel nám odhalil, že my lidé doplňujeme Kristovo utrpení a že stvoření očekává zjevení synů Božích, takže Bůh očekává také příspěvek lidí, eucharistií naplněných Kristem, na realizaci obnovy světa.
Dalo by se tedy říci, že v síle eucharistického chleba se člověk stává „eucharistií“ světa, a to v tom smyslu, že je spolu s Kristem zárodkem proměny světa.
Jestliže je eucharistie příčinou vzkříšení člověka, není snad lidské tělo, zbožštěné eucharistií, určeno k rozkladu pod zemí proto, aby přispělo k obnově světa? Není snad možné říci, že se po smrti spolu s Ježíšem stáváme eucharistií země?
Země nás přijímá, jako my přijímáme eucharistii: nikoliv proto, abychom se proměnili v zemi, ale aby se ona proměnila v „nové nebe a novou zemi“ (…). Eucharistie nás vykupuje a zbožšťuje a my zas svou smrtí spolupracujeme s Kristem na proměně kosmu.

6. června
Před svatostánkem
Je důležité, abyste měli na srdci účast na eucharistii, v níž Ježíš dává sám sebe za nás. On touží vstoupit do společenství s každým z vás, tluče na dveře vašeho srdce, aby vám daroval svou milost.
Jděte mu vstříc a setkávejte se s Ním ve svaté eucharistii, jděte se mu poklonit do kostelů a zůstaňte klečet před svatostánky. Ježíš vás naplní svou láskou a odhalí vám myšlenky svého srdce.
Jestliže mu budete naslouchat, budete stále hlouběji zakoušet radost z toho, že patříte do jeho mystického Těla, do církve, která je rodinou jeho učedníků spojených poutem jednoty a lásky. Naučíte se též smiřovat s Bohem. Ježíš vás očekává zvláště ve svátosti smíření, aby odpustil vaše hříchy a smířil vás se svou láskou skrze službu kněží. Díky pokornému a pravdivému vyznání svých hříchů přijmete odpuštění samotného Boha skrze slova jeho služebníka.

7. června
Charizmatická dimenze církve
Vždy, když začne působit Duch svatý, nesmírně nás překvapí. Zapříčiní události, jejichž novost nás ohromí; radikálně mění lidi i dějiny.
To byla nezapomenutelná zkušenost Druhého vatikánského koncilu, během něhož církev pod vedením téhož Ducha znovu objevila svou konstitutivní charizmatickou dimenzi: „Duch svatý Boží lid posvěcuje, vede a zkrášluje ctnostmi nejenom prostřednictvím svátostí a služeb, nýbrž nadto své dary „přiděluje každému zvlášť, jak chce“ (1 Kor 12,11). Rozdává mezi věřící každého stavu také zvláštní milosti, kterými je činí schopnými a pohotovými přijímat různé práce užitečné pro obnovu a další rozvoj církve.“ (LG 12)
Institucionální rozměr a charizmatický rozměr jsou v uspořádání církve soupodstatné a různým způsobem přispívají k jejímu životu, k její obnově a k posvěcení Božího lidu.

8. června
Duch se hlásí o slovo
Pro mě osobně bylo na počátku sedmdesátých let úžasnou událostí, když jsem se poprvé blíže seznámil s hnutími jako Neokatechumenát, Comunione e Liberazione, Fokoláre, neboť jsem zakoušel chuť a nadšení, se kterými v nich lidé prožívali víru. A radost z této víry je vedla k tomu, aby i s ostatními sdíleli dary, které obdrželi.
Tehdy (…) se zdálo, že po velkém koncilním rozkvětu místo jara přišel mráz, místo nové dynamiky únava. (…) Ale kde byl Bůh? Po mnoha diskuzích a námahách při hledání nových struktur nebyla snad církev vyčerpaná a přitlačená k zemi? (…)
A najednou něco, co nikdo neplánoval. Zde se Duch svatý, abychom tak řekli, znovu přihlásil o slovo. A v mladých lidech opět začala klíčit víra, bez podmínek a námitek, bez výmluv a vytáček, víra prožívaná ve své celistvosti jako obdarování, jako vzácný dar, který dává život.

9. června
Obrovská zahrada církve
Církev je obrovská zahrada, v níž voní záhony květin převzácných i obyčejných, velmi bohatých i úplně prostých.
Máme řádové rodiny, máme řeholní řády, máme hnutí, jež mají dvojí poslání: mají v době, ve které žijí, obnovit život prvních křesťanských komunit; mají svým bytím světu připomínat Ježíšovo slovo, jeho postoje, skutečnost jeho života, protože je třeba, aby právě jejich doba se znovu zakoušela. (…)
Máme rozličné způsoby křesťanského života, ale vždy pravdivé a celistvé; máme muže a ženy, kteří světu nabízejí – jako specialisté na evangelium – léky pro duši.

10. června
Století nového rozkvětu
Může se to zdát jako protimluv, ale v onom náročném, útočném a sekularizovaném dvacátém století křesťanský život rozkvetl. Vykvetl v náročných situacích. Vykvetl, když se pod vlivem blahobytu zdálo, že se obejdeme bez víry. Toto století, krásné i strašné, zažilo velkou potřebu evangelia a lásky. Jak tento rozkvět nastal? Často v chudobě a v různých bolestných situacích. Zazářil svátostný a duchovní rozměr církve. (…) Ve světě, který „opustil Boha“, rozkvetl charizmatický rozměr života církve představovaný hnutími a novými komunitami. (…)
Jistě, každý růst nového subjektu v rodině způsobuje těžkosti a napětí, ale (…) toto charizmatické období umožnilo bohatší a komplexnější rozvoj církve, rozšíření její rodiny a tedy větší vzájemnou výměnu lásky. (…) Církev se vydává solidárně na cesty světa, který Boha zdánlivě opustil. Běžní křesťané, zakořenění v apoštolském charizmatu, vstupují do každodenního života světa skrze slovo, svědectví a jednání.

11. června
Nové jaro
Rád se obracím ke kněžím (…) zvláště je zvu, aby uvítali nové jaro, které Duch v dnešní církvi přináší, v neposlední řadě i skrze církevní hnutí a nová společenství. (…)
V tomto směru se jako aktuální ukazují tvrzení dekretu Presbyterorum ordinis: «Při zkoumání duchů, zdali jsou z Boha, ať (kněží) citem víry odkrývají rozličné dary laiků, jak malé, tak i významnější, a s radostí ať je uznávají i pečlivě podporují.» (č. 9)
Z těchto darů, které v mnoha lidech probouzejí touhu po hlubším duchovním životě, mohou těžit nejen laici, ale i kněží.
Ze spojení kněží a charismat může vzniknout mocný podnět k obnově úsilí církve při hlásání a dosvědčování evangelia naděje a lásky ve všech částech světa.

12. června
Vášnivá láska k církvi
“Vášnivá láska k církvi”, o níž jednou mluvil papež Pavel VI., vládne v srdcích opravdových křesťanů. Musí se ovšem přenést z roviny pocitů na rovinu skutků (…).
To, co křesťanství vyučuje v oblasti vztahů mezi jednotlivci (milovat, vzájemně se poznávat, sjednocovat se s druhými až tak, že se budeme schopni vzájemně obohacovat dary, kterými nás Bůh obdařil), je třeba reálně přenést na rovinu společenskou, abychom poznávali, podporovali a měli rádi i ostatní církevní hnutí a díla a rozvinuli tak mezi všemi vzájemné společenství duchovních dober.  
Z toho se pak může zrodit spolupráce podpořená vůlí i srdcem. Tak budeme skutečně sloužit církvi, kterou milujeme.
Kdybychom však tak neučinili, naše “vášnivá láska k církvi” by byla pouhou rétorikou, a stali bychom se uzavřenými a izolovanými. Naše láska k papeži by se navíc zredukovala na pomíjivé nadšení a povrchní sentimentalitu, neboť bychom s ním nesdíleli jeho lásku: život celé Boží církve.

13. června
Jednota a vzájemné doplnění
Různost charizmat, úřadů a služeb umožňuje každodenní život společenství, v němž jsou dary Ducha postaveny do služby druhých, aby docházelo k všestranné výměně lásky (srov. 1 Kor 12, 4-12).
Každý pokřtěný je nositelem darů, které má rozvíjet v jednotě a komplementaritě s dary druhých, s cílem vytvářet jediné Tělo Kristovo, darované pro život světa.
Skutečné uznání jednoty a různost funkcí zajistí větší misijní vitalitu a bude znamením a nástrojem smíření a míru mezi našimi národy.
Každé křesťanské společenství je povoláno k tomu, aby objevovalo a začleňovalo skryté a nenápadné hřivny, které Duch uděluje svým věřícím.

14. června
„Trojiční styl“
Představa perichoretické Trojice, prožívané na úrovni mezilidských vztahů, je plodným pramenem nového teologického myšlení, spirituality více proniknuté duchem společenství, pastorace lépe odpovídající různým osobním potřebám, hlásání více otevřeného dialogu se všemi. V této optice a v takovémto jednání je přítomnost i budoucnost církve a již teď se stává inspirací pro nové modely společenského a ekonomického života. (…)
Církev třetího tisíciletí má rozvinout veškerý přínos těchto intuicí a nechat je proniknout do veškerého svého bytí i jednání. (…)
V církvi, stejně jako v Trojici, její odstředivá síla závisí na síle dostředivé, její schopnost být epifanií závisí na pevnosti jejího společenství. Pokud má být obrácena navenek, být misijní a evangelizující, musí ve svém životě nést, jako církev v okamžiku seslání Ducha Svatého, znamení jednoty, trojičního společenství.

15. června
Znamení nového lidstva
Čím víc je třeba, aby církev měla formu instituce s hierarchickým uspořádáním, tím víc je třeba ji chápat a prožívat jako trojiční společenství. (…)
Církev je onen počátek nového lidstva, který (…) žije jedinou láskou v nové vzájemnosti, jež se rodí z odpuštění a ze schopnosti brát vážně osobní lásku vůči každé lidské bytosti, dokonce i vůči nepříteli (srov. Mt 5, 43). Zde je již naznačen jistý druh trojiční vztahovosti. Žít ve vzájemném smíření, opouštět předsudky vůči druhým, odkládat svoje osobní starosti a věnovat se jak blízkým, tak i vzdáleným: v tom je zásadní kvalitativní novost trojiční komunikace.  Právě kvůli tom církev existuje. (…)
Církev je místem, v němž působí Bůh, abychom byli jedním v jeho jménu a abychom žili společně takovým způsobem, aby zde byla přítomna skutečnost trojičního Boha a Pán přítomný mezi námi mohl začlenit náš život do života Boha.

16. června
Mnohost v jednotě
Posledním cílem je „jednota“, bylo by též možné říci „trinitarizace“ veškeré skutečnosti. Tím, čím je Bůh jakožto Bůh trinitární, tím se můžeme a máme stát i my, tedy „jednotou společenství“, jednotou z mnohosti, mnohostí v jednotě.
Kdybychom chtěli použít obraz, řekli bychom, že se jedná o to stát se „Kristovým tělem“. Být tak spojeni jedni s druhými, jako jsou mezi sebou spojeny různé údy a orgány těla. Být všichni natolik sjednoceni ve vzájemné životní výměně, abychom vytvářeli s Kristem - „hlavou“ a Duchem svatým jako „duší“ jediné Tělo Kristovo „ke slávě Boha Otce“.

17. června
Vytvořit Krista
V Kristově církvi přebývá Duch svatý zároveň jako Duch objektivní i subjektivní: jako instituce, norma nebo disciplína, a jako inspirace, láskyplná poslušnost Otci či duch synovství. Tyto dva aspekty jsou jeden od druhého neoddělitelné, protože se řídíme zákonem Krista, který se v nás má formovat (…).
Jistě, „až se objeví Kristus, náš život, objevíte se s ním také vy ve slávě“ (Kol 3, 4), a tehdy institucionální aspekt Ducha zanikne, jako zmizel pro vzkříšeného Pána. Tehdy přejdeme do dimenze synovství, protože již nebudeme potřebovat učit se poslušnosti, ale budeme ji instinktivně mít v sobě jakožto naši svobodu, a Duch nás bude objektivně převyšovat pouze ve smyslu svého božského původu – jako svědek a roznětitel plamene lásky.

18. června
Nekonečné obzory
Uviděl jsem nová nebesa a novou zemi - dřívější nebesa a dřívější země zmizely, ani moře už není. A uviděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha; bylo vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha. A uslyšel jsem od trůnu mohutný hlas: «Hle - Boží stan mezi lidmi! Bůh bude s nimi přebývat; oni budou jeho lidem, a on - Bůh s nimi - bude jejich Bohem. On jim setře každou slzu z očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo.» A ten, který seděl na trůně, řekl: «Hle - všechno tvořím nové!»