Kněz R. C. žije od svých 28 let v Brazílii v nechvalně známé chudinské čtvrti jednoho velkoměsta. „jestliže je zde mnoho bolesti, jestliže je zde Velký pátek, určitě se zde zrodí mnoho života a radosti ze vzkříšení“. Otevírá dům “Casa do menor”: a přijímá děti, které jsou obětí drog, prostituce, drogových mafií a předčasné smrti. Jsou to většinou děti plné násilí, protože je nikdo nikdy neměl rád.

“Jednou v noci, když jsem se vracel z centra města, zastavil jsem své auto na mostě nad dálnicí: díval jsem se na světla naší čtvrti, slyšel její zvuky a cítil její bolest. Zakusil jsem odpor, nechuť i bezmocnost. Každý den jsou zde mrtví, neustálé utrpení bez naděje na řešení. Měl jsem chuť všeho nechat a utéci.

Náhle jsem pochopil, že tato nesmírná bolest je velký zohavený a trpící Kristus, který křičí ve své opuštěnosti, právě v této od všech a zdánlivě i od Boha opuštěné čtvrti. Bylo to jako světlo. Jestliže je zde tolik bolesti, jestliže je zde Velký Pátek, pak se tu zrodí mnoho života a též i radost ze vzkříšení. Tato bolest, a její nové pochopení mě oslovilo. Šlápl jsem na plyn. Jel jsem na nádraží a tam jsem našel mnoho chlapců a děvčat, které berou drogy a prodávají svá těla. Když jsem vystoupil z auta běželi mi vstříc a objímali mne… Sedl jsem si mezi ně. Páchli kyselým zápachem klihového lepidla. Já ale cítil, že adoruji tvář Ježíše, přítomného na tomto náměstí. Tvář, kterou skoro nikdo nechce vidět ani přijímat. On totiž řekl: „To co jste učinili jednomu z mých nejmenších bratří, mě jste učinili“

Vrátil jsem se domů. Čekal na mě jeden dospívající chlapec a podával mi zbraň: „Vezmi si tu pistoli. Už nechci krást ani zabíjet“.

Další večer, hned po té, co jsem přijel domů mi říkali, že zabili Pirata, chlapce, kterého jsem přijal do domu ve chvíli, kdy na něj policie pořádala hon, aby ho zabili. Ale obrátil se. Nechal se pokřtít a připravoval se na první svaté přijímání. Viděl jsem krev před svými dveřmi. Hned jsem běžel do nemocnice a našel jsem ho. Ležel na studeném kameni s ranou od revolveru v hlavě.

Hledal mě nějaký chlapec. Rozrušeně mi říká, že v březnu už bylo v mé farnosti zabito 36 chlapců. Ukazuje mi seznam dalších 40, kteří jsou „určeni k likvidaci“. První jméno bylo jeho. Říká mi: „Ale já nechci umřít. A vy s tím nic neuděláte?“ Vzpomněl jsem si, jak jsem před rokem šel v jediném dni pohřbít 9 chlapců zabitých policií. Byl jsem tam a prožíval bolest, na kterou nebylo žádné vysvětlení. Obětoval jsem ji jako Maria u paty kříže, která byla také ve své bolesti bezmocná.

I já jsem byl několikrát v nebezpečí únosu anebo i smrti. Zůstával jsem však klidný, neboť jsem cítil, že s pomocí Boží milosti jsem byl opravdu připraven dát i život. Jednou, když jsem slavil mši svatou, jsem pochopil: „Toto je moje tělo. Toto je má krev…“ Nejen Ježíšovo tělo…musím být připraven i já dát své tělo. Ale možná Bůh ještě nechce mé mučednictví. Chce mučednictví každého dne. Dávat život skrze malé skutky lásky, skrze odpuštění, schopnost vždy znovu začít s těmito dětmi, které, jak se zdá, od života nic neočekávají, a které nejsou schopny rozvíjet se v této době tak, jak bychom to chtěli my.

V určité době jsem se vrátil do Itálie, protože jsem na tom nebyl zdravotně zrovna nejlépe. Měl jsem problémy s hlavou a zažíval stavy úzkosti. Jeden lékař, který mě prohlédl, mi velmi důrazně řekl: „V tomto stavu se do Brazílie vrátit nemůžeš“.

Je to jako by mi řekl sám Bůh: “Běž nyní stranou. Dům „La Casa do menor“, který jsi vybudoval je moje dílo, ne tvé. Zatím jsi ho vedl ty, ale nyní nech mě, abych ho řídil já”. A dům Casa do menor se rozvíjel mnohem lépe, i když jsem musel být velmi dlouho mimo.

Vrátil jsem se a snažil se stále říkat Bohu ano. Bylo to pokaždé, když jsem pochovával děti, které jsme nebyli schopni zachránit, nebo když se vrátili zpět na ulici či k drogám a to poté, co jsme do nich vložili tolik lásky. Jaký smysl má mít rád a nevidět výsledky? Ale já nemohu požadovat něčí změnu, musím pouze mít rád.

Společně s jedním řeholníkem a s členy duchovní rodiny, která se tu rodí chodíme v noci po ulicích velkoměsta. Setkáváme se se stále dramatičtějšími situacemi dětí, o které máme zájem, protože o ně nemá zájem nikdo jiný. Jsme účastni opravdových zázraků. Drogově závislí anebo i ti co s nimi obchodují, se obracejí k novému životu. Stáváme se modelem sociální politiky a na mnoha místech si nás žádají, protože nabízíme něco nového.

Abych řekl pravdu, když jsem poznal Hnutí Fokoláre tak jsem nechápal, proč si Chiara Lubichová zvolila ukřižovaného Ježíše, který na kříži křičí opuštěnost od Otce jako své ‘všechno’ ve svém životě. Pak jsem za krátko objevil, že Ježíš Opuštěný je bohočlověk, který dává svůj život, miluje až k smrti a nic za to nečeká. Jestliže zůstávám v této krví zborcené čtvrti s tisíci tvářemi utrpení, je to proto, že jsem tu objevil Jeho tvář a chci ho milovat.”