Je to už skoro třicet let, co žiju v Plzni a jejím okolí, najezdil jsem za tu dobu jako kněz po západních Čechách kolem půl milionu kilometrů, ale ještě nikdy jsem nebyl v Aši - to je ostuda, co?

20190803 as 01

Uprostřed letošního léta, v sobotu 3. srpna jsem to konečně napravil. S paní Marií T. z Plzně jsem tam toho dne přijel na setkání přátel z hnutí fokoláre, které začalo už o den dříve a pokračovalo do dne následujícího. Věděl jsem, že tam bude asi patnáct lidí, které znám, ale těšil jsem se i na další, které nově poznám. Nakonec se sešlo (či spíše sjelo) jedněch i druhých asi pětadvacet. Lákalo mě i motto setkání: „Buďte rodinou“.

Rodinou, která nám tam otevřela svůj dům, zahradu, ale především srdce, byli Benešovi. Mají to tam pěkně zařízené a pro nás, početné hosty, připravili spolu s ostatními ašskými všechno tak, že jsme se opravdu cítili jako doma, jako v jedné rodině.

V rodině si lidé pomáhají, vyprávějí, co prožili, společně jedí a odpočívají atd. Tohle vše a ještě pár dalších věcí jsme tam prožili také. Zvlášť si pamatuji a rád vzpomínám na sobotní odpolední posezení, nejprve v několika skupinkách a pak se všemi společně, kde jsme si mohli říci (tak jak kdo chtěl), co zrovna prožíváme a jak nám pomáhá, když své životní cesty a cestičky neprocházíme sami, ale s Ježíšem mezi námi. Tak jsme mohli slyšet celou řadu zkušeností od řady kmetů tohoto setkání, ale i podivuhodné dobrodružství a svědectví jeho nejmladšího účastníka Františka.

Myslím, že takovýchto setkání není nikdy dost. Proto patří díky všem, kdo jej zorganizovali nebo se na něm nějak podíleli. A můžu-li dát tomu, kdo tam nebyl, nějakou radu, pak jednu prostou:
Až zavolá tě Aš, tak neváhej a maž!

20190803 as 02

0
0
0
s2sdefault