Maria Voce vyzvala k šíření „antiviru naděje a bratrství“ sdílením skutků lásky. Zde je několik z nich, z různých zemí světa.

Mahmoud Ghuniem Loutfi pracuje jako řidič v Turínu (Itálie). Z vděčnosti k městu, které mu poskytlo domov, koupil roušky pro místní Červený kříž. Nemyslel na svou ekonomickou újmu, ale položil si otázku, co by mohl udělat pro své okolí, a tudíž i pro sebe samého. V těchto dnech mnozí – podobně jako Mahmoud – sdílejí zkušenosti spolupráce, sdílení a solidarity.

Gloria, mladá dívka z Hnutí fokoláre v Číně nám vypráví z Hong Kongu, jak technologie napomáhá udržovat kontakty mezi různými lidmi: „Snažíme se organizovat setkání přes videokonference, abychom byli v tomto speciálním období stále více spojeni. Vzhledem k tomu, že nyní je třeba být více doma, čas, který trávíme s rodinou využíváme k tomu, abychom více pochopili, čím ostatní žijí a co je trápí.“

Caritas Lee žije v Ulsanu, v Koreji. Vypráví o sbírce, kterou uspořádali na univerzitě: „Cílem bylo vybrat 500 won (přibližně 10.000 Kč). Vzhledem k tomu, že šlo o drobné příspěvky, řekla jsem si, že přispěji. Myslela jsem přitom na 1595 lidí, u nichž byla v tu chvíli potvrzena nákaza. Ale stalo se něco nádherného: vybralo se 46 miliónů won (přes 900 tisíc Kč) ve prospěch diecézní nemocnice a zdravotního okrsku v Daegu, nejpostiženější oblasti.“ Po tomto gestu udělaly i další univerzity sbírku na pomoc zdravotnímu systému. A nejen to! „Mnoho dobrovolníků, lékařů a zdravotníků – vysvětluje Caritas Lee – chodí zdarma pomáhat do nemocnice. Několik majitelů domů se rozhodlo nevybírat měsíční nájemné nebo někteří lidé přinášejí jídlo před domovní dveře těm, kdo nemohou vycházet ven.“

Armando z Brazílie má firmu, která se hlásí k ekonomice společenství a podniká ve zdravotnickém sektoru. Vypráví: „V tomto období se ochranné roušky a dezinfekční prostředky prodávají za cenu až 500 % oproti normálu. Položil jsem si otázku: Jak mohu jako podnikatel ekonomiky společenství svědčit o tom, v co věřím a pro co žiju? Rozhodl jsem se tedy, že nasadím jiné než tržní ceny a začal jsem své výrobky prodávat za ceny o 50 % (nebo více) nižší než mí konkurenti. Je pěkné, že mám podporu svých zaměstnanců pro tuto politiku.“

Yopi žije právě v hodně zasažené oblasti v Daegu. Její dům stojí blízko nemocnice a často je slyšet houkačky sanitek. „Zpočátku, když jsem slyšela houkačky, jsem se modlila za pacienty. Pak se mě začala zmocňovat úzkost. Na začátku postní doby jsem se rozhodla každý den se modlit růženec. Postupně úzkost ustupovala a nechala místo pro pokoj v srdci.“

Ludmila, čtenářka Nového města z Prahy vypráví: „Nemůžu nikam chodit, a tak jsem se rozhodla být v intenzivnějším telefonickém kontaktu s těmi, kdo se cítí sami. Mluvila jsem s jednou starší paní, která žije v pečovatelském domě, kde nyní nejsou možné návštěvy. Vyslechla jsem její trápení. Vylila si srdce, že se cítí sama a nevyhovuje jí způsob, jakým se v domově vaří atd. Blesklo mi hlavou: Co bych pro ni mohla kromě telefonátu a modlitby udělat? Upekla jsem sušenky a poprosila jsem dceru, aby je předala na recepci zařízení. Alespoň drobné konkrétní znamení toho, že paní není sama.“

Hanička, Terezka, Klárka a Anička (8, 14, 14 a 17 let) z Brna bydlí v jednom domě a nemohou chodit do školy, do kroužků, ani do kostela. Ve sklepě našly dřevěné destičky. Dostaly nápad: Co kdybychom připravily křížovou cestu? Na zahradě kreslí na destičky jednotlivá zastavení. Další den pozvou sousedy pomodlit se společně. A tak se za svitu svíček (a baterky) a za hry na kytaru malá skupinka sousedů se svými novými „módními doplňky“ (rouškami různého druhu a různé barvy) společně modlí.

20200318 kriz.cesta

Daniela Brůhová z Prahy nám poslala do redakce mail. Spolu s kolegy teology vymysleli soutěžní výtvarnou přehlídku pro děti, seniory i ostatní dospělé v době karantény na téma: Bože, kdo je člověk, že na něj pamatuješ? (Podrobnosti viz plakátek.)

Don Paolo z Itálie, který je farářem ve městě Gorgonzola u Milána, známém v celém světě výrobou sýra, se spolu s místním starostou setkal s některými starosty takzvané „červené zóny“ a předali jim čtyři kusy sýra jakožto „znamení toho, že naši lidé stojí nablízku vašim obyvatelům“. Don Paolo říká: „Je to pro mne znamení, že chceme darovat antivirus, antivirus bratrství (…). Pozornost, kterou musíme věnovat tomu, abychom se vzájemně nenakazili, je třeba prožívat ne jako podezřívavost, ale jako skutek lásky. A tak myslím, že je důležité prožívat i omezení, která se od nás žádají, jako skutek lásky vůči bratřím.“ Je to příležitost k tomu, abychom tuto krizovou situaci proměnili v soutěž solidarity. Redakčně zpracováno (zdroj: www.focolare.org a místní zdroje)

Nejsem to již „já, která mám strach před nákazou“ nebo „já, která kašlu na nákazu“, ale JÁ, která chráním DRUHÉHO. Dělám si starost o tebe. Udržuji vzdálenost pro tebe. Umývám si ruce pro tebe. Zříkám se oné cesty pro tebe. Nejdu na koncert pro tebe. Nejdu do nákupního centra pro tebe. Je to příležitost, jak proměnit krizovou situaci v soutěž solidarity. (Z Facebooku jedné italské dívky)

 

0
0
0
s2sdefault