„Oslavovat, abychom se setkali“ je motto, které jsme si jako Hnutí fokoláre zvolili, abychom si v roce 2020 po celém světě připomínali sto let od narození naší zakladatelky Chiary Lubichové. Ještě před několika týdny se nám toto motto zdálo být vhodně zvolené k tomu, abychom nejrůznějšími způsoby oslavovali osobnost naší zakladatelky a charismatu, které jí dal Bůh a které ona tak velkoryse předávala. Doopravdy si přejeme, aby se lidé s ní dnes setkávali naživo a nikoli aby si ji jen nostalgicky připomínali; chceme, aby ji znovu nacházeli v její spiritualitě, v jejích dílech, a především v jejím „lidu“, tj. v těch, kteří v současnosti žijí jejího ducha bratrství, společenství a jednoty.

Počínaje dnem 7. prosince 2019 jsme se radovali z mnoha událostí, které se odehrávaly po celém světě.

Byli bychom si přáli, aby oslavy mohly pokračovat. Ale během krátké doby se scénář změnil a motto „oslavovat, abychom se setkali“ se může jevit jako anachronistické; i my jsme pozastavili oslavy a události všeho druhu. Pandemie způsobená coronavirem nutí stále více zemí po celé planetě k drastickým opatřením, aby se infekce zpomalila; izolace a fyzická vzdálenost jsou zatím těmi nejúčinnějšími nástroji. Dokazují to některé náznaky, jež k nám přicházejí z Číny, kterou jsme po celé týdny provázeli s obavami. Ale tady v Itálii a v několika dalších zemích světa je situace stále velmi vážná.

Pro mnoho z nás, kteří žijí v izolaci, je to zcela nová zkušenost. Má nejen sociální nebo psychologický rozměr, ale také silný duchovní dopad. To platí pro všechny na celém světě a zejména pro křesťany. Je to situace, která se dotýká také nás a nitra naší specifické spirituality, kterou žijeme jako Hnutí fokoláre. Jsme stvořeni pro společenství a pro jednotu. Umění vytvářet vztahy je možná tou nejcharakterističtější vlastností člověka, který poznal a přijal Chiařina ducha. A přesně tato dimenze se nyní zdá být v největší míře omezena.

Lásku však nelze omezit. To je skvělá zkušenost, kterou děláme v těchto dramatických a bolestných dnech. Více než kdy jindy přicházejí odevšad svědectví od lidí, kteří uvádějí do života kreativitu a představivost a kteří se darují druhým i v obtížných a neobvyklých podmínkách: děti, které vyprávějí o malých velkých skutcích lásky, aby překonaly potíže spojené s pobytem doma; mladí, kteří vytváří online modlitební štafetu; podnikatelé, kteří jdou proti proudu, aby neprohlubovali nouzovou situaci, ale místo toho jsou ve službě obecnému dobru i na úkor osobního zisku. Existuje mnoho způsobů, jak se snažíme poskytovat podporu a útěchu: především modlitbou, a také spojením po telefonu, zprávou přes WhatsApp, e-mailem ..., aby se nikdo necítil sám: ti, kteří jsou doma, ale ani nemocní a ti, kteří dělají vše pro to, aby léčili, utěšovali a doprovázeli ty, kdo trpí důsledky této situace. A pak jsou tu solidární poselství, která nám pomáhají otevírat srdce i přes hranice mimořádné situace způsobené coronavirem, jako jsou zprávy od mladých lidí v Sýrii, kteří i navzdory dramatickým podmínkám u nich doma nacházejí sílu myslet na nás v Itálii. Právě mladí lidé, kteří nás učí, že tyto zkušenosti, jsou-li sdílené na sociálních médiích, se mohou rozmnožovat, protože i dobro může být nakažlivé.

Díky těmto svědectvím ve mně dozrálo přesvědčení, že oslava stého výročí Chiary Lubichové není pozastavena a motto „Oslavovat, abychom se setkali“ je aktuálnější než kdy jindy.

Je to náš Nebeský Otec nebo možná i samotná Chiara, která nás zve, abychom prožívali tento jubilejní rok hlouběji a autentičtěji. I přes různá omezení, jako je to, že nemůžeme společně slavit eucharistii, znovu objevujeme Ježíšovu přítomnost, živou a silnou v žitém evangeliu, v bratrovi, kterého milujeme, a uprostřed všech, kteří – dokonce i na dálku – jsou sjednoceni v jeho jménu.

Avšak naše zakladatelka nám pomáhá zejména v tom, abychom znovuobjevili její velkou lásku, jejího snoubence: Ježíše Opuštěného – „Chiařina Boha“, jak s oblibou říká monsignor tridentský arcibiskup Lauro Tisi. Je to Bůh, který překročil každou hranici, aby na sebe vzal každou hraniční zkušenost a dal jí hodnotu. Je to Bůh, který se stal periferií, aby nám dal pochopit, že i v těch nejextrémnějších zážitcích se můžeme stále setkávat s ním. Je Bůh, který si přivlastnil nejrůznější bolesti, utrpení, zoufalství a žalosti, aby nás naučil, že bolest přijatá a přeměněná v lásku je nevyčerpatelným zdrojem naděje a života.

V tom spočívá výzva nynější celoplanetární krizové situace: neunikat před ní, nesnažit se jen přežít, abychom bezpečně dosáhli cíle, ale zakořenit se dobře v přítomnosti, na každou bolestnou situaci – osobní nebo těch druhých – hledět, přijímat ji a čelit ji tak, aby se stala místem pro setkání s „Ježíšem opuštěným“ a v lásce k němu nacházet sílu a kreativitu k budování vztahů bratrství a lásky i v této obtížné situaci.

Pro Chiaru bylo každé setkání s jejím „Ženichem“, s Ježíšem Opuštěným, slavností, bylo oslavou. Když se i my setkáme s ním – jsem o tom přesvědčena – setkáme se také s ní, s Chiarou, protože se naučíme, jak se o to snažila ona, vidět každou situaci Božíma očima. Možná budeme také my schopni zopakovat zkušenost Chiary a jejích společnic, které si „téměř“ neuvědomovaly ani válku, ani její konec, protože byly uchváceny Bohem a jeho láskou a cítily, že prožívaná skutečnost, tedy konkrétní láska, která obíhala mezi nimi a mezi mnoha dalšími v jejich městě, byla silnější než všechno ostatní.

Nevíme, jak dlouho bude tato nouzová situace trvat: možná týdny nebo měsíce. Avšak pomine. Svět, který najdeme na konci tunelu, budujeme nyní.

Maria Voce
Osservatore Romano 2.4.2020

 200204 mariavoce or

0
0
0
s2sdefault