Interview s Azzou Karam, generální sekretářkou Světové konference náboženství za mír, u příležitosti 50. výročí vzniku této organizace, jejíž jednou z čestných předsedkyň se v roce 1994 stala Chiara Lubichová.

20201218 pensiero del giorno nov it 340x340

Azza Karram byla zvolena generální sekretářkou Světové konference náboženství za mír (WCRP) v srpnu 2019. Je egyptského původu, holandská občanka, profesorka náboženských studií a diplomacie, bývalá pracovnice OSN, člověk s univerzální dimenzí. Dnes vede hnutí, k němuž se hlásí více než 900 náboženských vůdců z 90 zemí, kteří se spolu s ní zavázali, že učiní z míru důvod pro setkání a cestu, na kterou se musí společně vydat. WCRP konala své první shromáždění od 16. do 21. srpna 1970. V čele stál Nikkio Niwano, Japonec a zakladatel hnutí Rišo'kosei kai, duch s rozhledem do dálky. V 90. letech zaangažoval do tohoto světového setkávání také Chiaru Lubichovou, s níž našel jedinečnou shodu na rovině duchovní i pragmatické. Letos slaví WCRP 50. výročí svého vzniku. Azzu Karram jsme zastihli v New Yorku, abychom ji požádali o analýzu vykonané cesty a vyhlídek do budoucnosti. 

Jaké poslání a jaké poselství přináší WCRP 50 let po svém vzniku?

Po 50 letech života je naším svědectvím to, že je nevyhnutelné, aby náboženství spolupracovala bez ohledu na institucionální, geografické nebo doktrinální rozdíly. Toto je poselství, které přinášíme, i když ho ještě dokonale neuskutečňujeme, protože víme, že je to neustálý proces, při němž se musíme učit, a že spolupráce je namáhavá. Potřebu pracovat společně ještě více zdůraznil Covid. Náboženské komunity nebo nevládní organizace inspirované náboženskými hodnotami to uskutečňují, protože byly první, kdo reagoval na tuto humanitární krizi. Zapojily se také zdravotnické instituce, ale nemohly by konat v tak rozsáhlé míře bez náboženských institucí, které daly na tuto krizi odpověď nejen zdravotnickou, finanční a psychologickou, ale dokázaly reagovat i na duchovní potřeby společenství, a na všech frontách reagují na sto procent. Kolik z těchto náboženských institucí však spolupracuje mezi sebou, i když řeší potřeby téže komunity? Velmi málo, a to nikoli proto, že by to nebylo třeba nebo že by jim chyběla účinnost nebo znalosti. Někdy mám podezření, že ve skutečnosti se snažíme zachránit naše instituce, zatímco spolupráce v této složité době vyžaduje ještě větší úsilí a větší odhodlání, protože je snazší starat se o svatost a soudržnost našich skupin než se otevírat univerzálnímu nasazení, k čemuž nás nutí právě Covid. Chtěli jsme založit mezináboženský humanitární fond právě proto, abychom ukázali, že společná odpověď na nějakou potřebu úmyslně a cíleně vytváří společnou budoucnost a výsledky jsou a budou hojné. Víme to z naší historie a chceme i nadále ukazovat, jak plodná je mezináboženská spolupráce. 

Před jakými výzvami stojí WCRP?

Myslím si, že výzvy pro WCRP jsou stejné jako výzvy pro všechny instituce, nejen náboženské, ale i politické, ústavní, soudní a finanční, a týkají se důvěry, účinnosti, legitimity a kompetencí. Podle mého názoru náboženské instituce trpí těmito krizemi již dlouho a budou jimi trpět déle než instituce občanské. Ještě se vrátím k pandemii. Lockdown způsobil institucionální zhroucení v našich komunitách. Umíte si představit, co to znamená, když se nemůžete setkávat, což je jedna ze základních a podstatných funkcí toho, co žijeme, a když jsou tyto funkce ohrožovány, protože kostely, chrámy, mešity a synagogy, kam chodily tisíce nebo stovky lidí, se nyní musí omezit a přijímat jich jen padesát nebo pár desítek. Absence setkání proto vyžaduje restrukturalizaci i naší náboženské služby a skutečně jsme k ní přešli, ale jak moc to ovlivňuje náboženskou praxi? Dokonce i ti, kdo tyto komunity vedou, a nejen jejich členové, musí transformovat svou úlohu a způsob, jakým ji vykonávají ve světě. Takže když se snažím bojovat za přežití instituce, jak mohu pracovat s ostatními, kteří mají stejné problémy v jiných částech světa? Všichni jsme konfrontováni s touto výzvou, ať je to OSN, vlády a také my jako náboženské komunity. A pak existují hrozby pro život víry v zemích a společnostech, kde autoritativní vedení neumožňuje víru praktikovat a kde se režimy cítí být ohroženy kvůli své vnitřní křehkosti hlasy, které se zasazují za lidská práva, spravedlnost a pluralismus. Abychom mohli na tyto výzvy odpovědět, je nutná větší spolupráce, jsou zapotřebí finanční zdroje a dovolila bych si říci, že by bylo zapotřebí také většího politického povědomí o sociální roli mezináboženské spolupráce, která by měla být podporována také ekonomicky, protože vytváří prostor pro službu, pro setkání a je jedinečným zdrojem pro společenský růst. Ale místo toho vidím, že věrovyznání stojí často na vedlejší koleji, a pokud spolupracují, jsou z hlediska vlád většinou těmi posledními. 

Dříve jste citovala spolupráci jako základní pilíř mezináboženské zkušenosti. Víme, že existuje dlouhodobá spolupráce mezi WRCP a Hnutím fokoláre. Jak pokračuje a jak lze tuto společnou práci zavádět?

Jedná se o dávnou spolupráci, která se zrodila v roce 1982 a díky které se Chiara Lubichová v roce 1994 stala jednou z čestných předsedkyň WCRP. Nyní, od roku 2013, je jednou z našich spolupředsedkyň Maria Voce, současná prezidentka Hnutí fokoláre. Předsevzala jsem si, že zahájím svůj mandát tak, že vzdám úctu všem, kteří byli přede mnou a kteří umožnili, aby WCRP byla tím, čím je, a tedy i Chiaře. Opravdu si musím najít prostor, také na našem webu, abych mohla něco říct o tomto přátelství. Na našem spojenectví mě v minulosti i teď nejvíce oslovuje, že bylo vždy živou spoluprací lidí. Plodem tohoto dědictví je, že i dnes se o komunikaci WCRP stará jeden člověk z Hnutí fokoláre, a bylo mnoho lidí z Fokoláre, kteří v průběhu let sloužili našemu hnutí nejrůznějším způsobem. A totéž platí i pro Rišo'kosei kai. Tato mezináboženská spolupráce, schopná sdílet lidské zdroje, je živým obrazem božského a díky své existenci ctí posvátný prostor dialogu. Je to pro mě znamení vzájemnosti ve vztahu k Bohu, protože touto spoluprací v mezináboženském dialogu mu sloužíme a všem ukazujeme krásu toho, že On nás stvořil jako věřící mnoha náboženství. 

Jak si představujete budoucnost WCRP?

Představuji si ji ve znamení multilateralismu. Stejně jako je OSN multilateralismem vlád, vnímám naše hnutí jako multilateralismus náboženství. V zásadě se jako lidé zavazujeme, že budeme na mikro- a makro-úrovni zachovávat rozmanitost, kterou chtěl Stvořitel, a že ji budeme zachovávat pro všechny, včetně institucí. Představuji si přínos, který by instituce mohly mít z této vize a z naší práce, a pokud budeme spolupracovat, bude to pro oboustranný rozkvět. Pokud se politické instituce zaměří na sebezachování a budou-li mít náboženské subjekty zájem na záchraně sebe samých, povede to ke zničení nejen našich skupin, ale celé planety. Oproti tomu samotný papež, nejprve encyklikou Laudato si´, a nyní svou poslední encyklikou Fratelli tutti, která se zrodila ze společného dokumentu s nejvyšším sunnitským vůdcem, nás vyzývá ke společné ochraně Země, ale především k lidskému bratrství, které zahrnuje všechna náboženství. Podporujeme tuto encykliku a tato výzva k bratrství nevylučuje nikoho, ​​ani ty, kdo nemají víru, a budeme bojovat za to, aby se z ní stalo skutečné vlastnictví všech náboženství.

Maddalena Maltese

(Převzato z www.focolare.org) 

0
0
0
s2sdefault