V pondělí 4. 10. 2021 odešla na věčnost volontárka Anna Fürstová. Jako vzpomínku na ni přinášíme článek, který vyšel v Novém městě v roce 2003.

furstu 030

Povolání k početnému rodičovství

Jubilejní, pátý Svatováclavský večer se konal 27. září 2003 na Pražském Hradě a byly na něm již počtvrté uděleny Pamětní medaile svatého Václava. Toto ocenění získávají osobnosti, „které prokázaly významné služby ideám duchovního světa a umění jak v domácím, tak mezinárodním životě“, a splňují kritéria uvedená ve statutu Pamětních medailí svatého Václava.

Letos byli vybíráni kandidáti, jejichž činnost je zaměřena na děti. Ocenění získal kolektiv SOS vesniček, profesor Zdeněk Matějček a manželé Anna a Karel Fürstovi.

Rodinu Fürstových jsem poznala na křtinách jejich pátého syna v roce 1981. Zanedlouho potom byla v roce 1982 kladně vyřízena jejich žádost o svěření dítěte do pěstounské péče. Jistě sami netušili, jaká řetězová reakce se rozpoutá. Nejenže se jejich rodina nakonec rozrostla o dvanáct osvojených dětí, ale „nakazily“ se tímto dobrodružstvím také rodiny dvou Anniných bratrů a nedávno i rodina syna Karla.

Na celodenním setkání, které pořádalo Hnutí fokoláre koncem října v Třeboni, jsme měli možnost spolu hovořit i na toto téma.

Jednadvacet let je doba dostatečná i na hodnocení... Co to pro vás znamenalo, s čím musí člověk počítat, když takto rozšíří rodinu. Asi to nejde nabídnout jako jednoduchý recept na řešení situace dětí, které zůstaly bez domova.

Karel Fürst: „To nemůže dělat každý. Mohou o tom uvažovat lidé, kteří na to mají prostor, nejen ty prostory doma, ale i pevné nervy, jinak by to nešlo.“

Anna Fürstová: „Myslím, že to je určité povolání. Jako každý muž nemůže být knězem a každý člověk nemusí vstupovat do manželství, tak existuje i povolání k tomuto druhu velkého rodičovství. Znamená to zaslechnout Boží hlas a odpovědět na něj. Za těch dvacet let jsme poznali řadu lidí, kteří si v nejlepším úmyslu a s nejlepší snahou osvojili dítě a zjistili, že je to nad jejich síly, že se setkali s problémy, s nimiž nepočítali. Pak děti vracejí. Máme čtyři nebo pět dětí, které se ocitly v této situaci. Sociální pracovníci nám je nabídli jako děti, které byly určitým způsobem zklamané, s odůvodněním, že jim naše prostředí pomůže. Už za totality si nás záměrně vybírali s tvrzením: ‚Ta atmosféra, která je u vás, to by jinde nedostali.‘ To nebylo tím, že bychom my s tátou byli nějak výjimeční, ale atmosféra hájovny na samotě a atmosféra života v Bohu, tak nám to i říkali.“

Pomohlo k rovnováze ve výchově i to, že vaše biologické děti vyrůstaly spolu s osvojenými. Mohou být osvojené děti citlivější?

Karel: „Ano, ty děti jsou velmi citlivé a vždy jsme museli dávat pozor, abychom opravdu byli ke všem stejně spravedliví. Ale nechtěli jsme to přehnat, protože i naše děti byly na to citlivé. Musíme jednat uváženě a dbát na to, abychom byli ke všem stejně spravedliví.“

Anna: „Měli jsme výhodu, že jsme měli nejdřív svoje děti a považovali jsme za normální, že se s nimi člověk dočká i těžkostí, že to není špatnými geny. Věřili jsme, že těmto dětem Bůh pomůže tak, jako jsme doufali, že pomáhá i našim vlastním. Všechny děti jsou Boží oblíbení. Bůh je postavil do určitého prostředí a setkání, jako je to dnešní, měla na ně velký vliv. Účastnili se s námi života společenství a poznávali další mladé lidmi, měli mezi nimi kamarády. Dnes už si ti první kluci - je jim přes třicet - zažili své trpké chvíle a potěšilo mě, že nacházejí posilu v kostele, ač jsou deset let z domova. Jeden prožíval manželskou krizi a útěchu a podporu hledal v křesťanském společenství.“

Kolik vlastně máte dětí?

Anna: „Sedmnáct, z toho pět vlastních. Nyní je doma jenom pět dětí, takže už máme tichý, prázdný dům. Ale o víkendech nám to vynahrazují, přicházejí i s vnoučaty. Těch máme dvaadvacet a třiadvacáté se čeká. To třiadvacáté, holčičku, si teď budou osvojovat Kája s Martinou (syn s manželkou – poznámka red.).“

To znamená, že syn s manželkou pokračují v tradici?

Anna: „Ano, přitom Kája říkával, že na to nebude. Byl druhorozený. Když jsme tenkrát před dvaceti lety přišli s návrhem, že bychom si chtěli vzít dítě z dětského domova, právě Kája o tom nejvíc přemítal: ‚A co když vám udělá ostudu, co když udělá to a ono.‘ A vždycky tvrdil: ‚Já bych děti do pěstounské péče brát nemohl.‘ Ale jednou nám přivezla jeho manželka Martina děti na hlídání a zrovna k nám přijeli lidé z Prahy. Nezvážili prý dost své síly a chtěli by Marka vrátit. Ale berou nás jako poslední pokus, jestli bychom se ho neujali. Řekli jsme, že ne, protože si uvědomujeme svůj věk a na malé dítě si už netroufneme. Ale nabídli jsme, ať přijedou na pěstounské setkání, které bude zanedlouho, že se třeba někdo jiný odhodlá. Kája s Martinou to s námi prožili, vypili kávu a rozloučili se. Martina jela na duchovní setkání a každý den prý chodila do kaple prosit Pannu Marii, ať to od nich vzdálí. Cítila, že už to má v sobě, že bude pořád o tom chlapečkovi vědět. Vrátila se domů a ten pocit se nevytratil, naopak. Sociální pracovníci neměli námitek, a tak mají Marka. Druhý, černoušek Jeremiáš, už šel mimo nás. Tak se rodí pěstouni. Teď jim nabídli holčičku, která je zrovna tak vybarvená jako Jeremiáš.“

Zdá se, že pěstounství vyplývá ze života, nerodí se od stolu...

Karel: „U stolu se dá o tom mluvit, ale nedá se to naplánovat, k tomu musí ‚dojít‘.“

A co námaha?

Anna: „Námaha je normální, metráky prádla a takové věci. Je toho samozřejmě mnohem víc než v normální rodině, to je podružné. Existuje však i zklamání. Například když je dítě velké, sebere se a odejde za svým životem. To se u nás přihodilo u dvou dětí. Pouto k rodině je přerušené. A člověka mrzí, že to brali, jako by se nic nedělo. Člověk si uvědomí, že jsme se jim dali celí, ale ty děti to neopětují, jdou za svým životem. Naučit se tomu rozumět není snadné.“

Karel: „Neočekávali jsme, že by nám byly ty děti vděčné, ale člověka to mrzí.“

Anna: „To jsou věci, které bolí. Ale to je samozřejmé, že něco musí bolet. A věřím, že to není konec všeho, pořád se za ty děti modlíme a pořád věříme tomu, že jsou Boží oblíbení, že je má Bůh rád, že pro ně také má cestu. Některé děti odejdou v pubertě, prožívají ji trochu později, citová deprivace se na nich velmi podepsala, ale za čas se vrátí. Bez kontaktu však nejsme s nikým z dětí, ale dva žijí nedobrým způsobem.“

Z vaší strany jsou dveře otevřené, domov fakticky neztratili...

Anna: „Stalo se i to, že našli dveře otevřené, vešli do nich a za rok zklamali znovu... S tím se musí počítat a dá to někdy strašné přemáhání. Snažím se je ale přijmout takové, jací jsou.“

Jak jste reagovali na Vaše ocenění?

Karel: „Když mi došlo, jaké se nám dostalo pocty, měl jsem pocit, že si to nezasloužím. Říkal jsem, že více těch těžkostí a práce stejně leželo na Anině. Mluvili jsme spolu o tom a připomněla mi různé situace, kdy bylo třeba, abych zapůsobil jako autorita, jak na děti, tak na úřady nebo ve škole.

Kolikrát jsem s dětmi jel k doktorovi. Kluci se prý ode mne učili stloukat poličky i opravovat auto... Dnes už to svedou mnohem lépe než já, ale přece jen jsme se radovali i starosti táhli celých těch 21 let spolu.“

Anna: „Osobně mě zaujalo, že nás navrhla biskupka Československé církve husitské Jana Šilerová, vyznamenání nám předávali kardinál katolické církve Miloslav Vlk a biskup Slezské evangelické církve Vladislav Volný, předseda Ekumenické rady církví. Na slavnostním večeru jsme se potkávali s patriarchou, různými osobnostmi, povídali si s nimi a ochutnávali košer víno. Chtělo se nám věřit, že už je blízko ten den, kdy nastane jednota, o které jsem tak často slýchávala hovořit Chiaru Lubichovou. Pamatuji si, jak mě asi před patnácti lety fascinovalo, když jsem od ní slyšela slova: svět spěje k jednotě. Měla jsem tehdy dojem, že svět naopak směřuje ke krachu. Od té doby tomu ale věřím.

I když jsem pak z té radosti vystřízlivěla, trošku si to zase v hlavě srovnala, přesto jsem přesvědčena, že když budeme každý na svém místě dělat ten svůj malý díl práce, navzájem se poslouchat a dávat každý tu svoji malou kapku do moře, že ten den určitě přijde.

Za rozhovor děkuje Irena Sargánková

furstu 023

0
0
0
s2sdefault