Při zprávách o dění na polsko-běloruských hranicích jsem si vzpomněl na příběh svatého Martina. Vojáka, který se v zimě a mrazu slitoval nad chatrně oblečeným člověkem, dal mu polovinu svého pláště. Ve snu se mu pak zjevil Ježíš oděný do toho pláště. Ztotožnil se s nuzným: „Mne jsi obdaroval“. Mocně věřím, že i mezi vojáky, kteří – jak se zdá – na jedné straně nemilosrdně tlačí běžence k ostnatým zátarasům a na straně druhé jim brání projít,, se najde aspoň pár následovníků svatého Martina. K čemu jinak je naše přebývání na tomto světě? A k čemu jsou naše křesťanské kořeny, jichž se dovoláváme? Tohle není blahosklonné přemítání nad legendami o svatých, je to do všech důsledků vážná věc. Co když k nám letos přichází nebeský Král jako malé bezbranné dítě, tam mezi ostnatými dráty, v mrazu? Bloudí od jedněch zavřených dveří k druhým, od jednoho tvrdého srdce k druhému, tak jako kdysi v Betlémě Svatá rodina, než našla útočiště ve chlévě…

sv martin repro

Pozváním adventní doby je činné milosrdenství, prokazované skutky.
Když potkáte člověka v nouzi anebo zraněného na duši anebo obojí dohromady, nelze se s ním rychle rozloučit a soucitně mu popřát: „Jdi v pokoji, Pán ať se o tebe postará“. Martin musel seskočit z koně, rozetnout svůj honosný vojenský plášť a sklonit se k zemi, k těžké situaci jednoho konkrétního člověka.

Přijal bych do svého domu aspoň jednu z těch rodin na útěku, kdyby to bylo možné, ale zdá se, že do našich končin ani nemají šanci dojít. Například v Polsku není pro obyčejné lidi při daných zákonech možné ujmout se spontánně běžence a postarat se o něj. Byl by to trestný čin „napomáhání pašování lidí“. A za další, i kdybych chtěl, reálně teď nemám dostatek sil vyrazit do těch neuralgických míst a pomáhat tam. Co tedy mohu dělat?

Nabízejí se dvě navzájem spojené cesty, které mají v podstatě stejný obsah a smysl. Mohu do svého srdce pozvat putujícího Krále. Jako bych mu řekl: „pojď dovnitř, prosím, zůstaň“ a věděl přitom, že ho zároveň smím požádat, aby se On postaral o mrznoucí lidi tam, sta kilometrů daleko. Taková je jedna součást Adventu v srdci.
A tou druhou je nekonečný svět lidí v naší blízkosti. Zmíním příklady, ale každý si může vybavit podobné či jiné ze svého vlastního okolí: Rodina, kde je nemocná maminka i děti. A tatínek, byť zdravý, nemůže kvůli karanténě do práce. Jen taktak vyjdou s platem a kromě toho je tíží starost s opravou domu. Anebo dávná kamarádka, která se projevovala jako velký odpůrce očkování, ale nyní ji zastihl vir s těžkým průběhem. Jsou lidé, jimž se ze dne na den radikálně změní celá perspektiva, prožívají obavy a úzkost, ohrožení života, bolest. Potřebují praktickou pomoc, pochopení i laskavé slovo. Mnozí beztak máme k tomu všemu dávné nebo nové rány na duši. Může je mít i ten, s kým se vídám denně a stále jakoby mi to podstatné unikalo. Zde přichází Bůh v bližním. Advent v srdci, zde, v přítomnosti, úplně nablízku.

P. S. Možná bychom měli mít další, jiné zobrazování světců. Nejenom výsostně nahoře, se svatozáří a „slavně na bílém koni“, jak se tradičně zpodobují sv. Martin a sv. Jiří, ale dole, na zemi, v blátě, nablízku těm nejslabším a nejvíce zraněným. Svatý Jeroným se rozhodl žít v betlémském chlévě, aby vůbec byl schopen napsat překlad evangelií do jazyka svých současníků.

Marek Trizuljak

 

0
0
0
s2sdefault