Sedím s Donatellou Rafanelli, Italkou z kyjevského fokoláre, u přehrady Kráľová u Galanty na Slovensku. Přijela sem spolu s celým svým fokoláre na setkání fokolarínek a fokolarínů „fialové zóny“, kam patří země od České republiky po Rusko, od Litvy až na jih po Bosnu a Makedonii. „Během toho, co spolu mluvíme,“ říká, „umírají lidé a my pro ně nemůžeme udělat nic“. Ale přece ji neopouští víra, víra v sílu modlitby a lásky. Je přesvědčená, že „každý skutek lásky může zastavit ruku teroristy“. 

19 20 donatella 2Fokolarínky z fokoláre na Ukrajině. Zleva Katalin Molnár, Donatella Rafanelli,
Mira Milavec a Gloria Mascellani letos v zimě v Kyjevě.

Donatello, řekla bys nejprve něco o sobě?

Narodila jsem se v Pistoie, asi 30 km od Florencie. Tatínek byl komunista, maminka katolička. Takže jsem v rodině zažila velkou různorodost. To mi v životě pomohlo v kontaktech s lidmi různého smýšlení.

Už od malička mi bylo jasné, že budu učitelkou. Mám o devět let staršího bratra a o osmnáct let starší sestru, která je též učitelka a hodně mě v mojí volbě ovlivnila. 

Opravdu ses tedy učitelkou stala…

Ano, v Rusku, kde jsem žila ve fokoláre 24 let, jsem učila na škole při italském velvyslanectví. Chodí tam děti italských diplomatů, ale je otevřená i ruským dětem. Mohla jsem tam za tu dobu navázat mnoho krásných vztahů, které i teď pokračují. Některé ruské děti totiž i teď učím na dálku.

Na Ukrajině dávám soukromé lekce především dospělým. Nyní opět on-line – těm, pro které je to v této těžké době možné. Naše fokoláre muselo z Kyjeva odejít a také mí studenti se nyní nacházejí na různých místech. Snažila jsem se s nimi zkontaktovat. Vnímám to i jako příležitost pokračovat v navázaných vztazích. 

Přiblížila bys, jak ses vlastně dostala do Ruska a jaké pak pro tebe bylo přestěhovat se na Ukrajinu?

Když jsem v roce 1994 končila formační školu pro fokolarínky v italském Loppianu, cítila jsem se připravená jít kamkoliv, kde bude potřeba, třeba do Argentíny, Brazílie, Afriky… Poznala jsem totiž fokolarínky z těchto zemí. Z Ruska jsem žádnou neznala, tak mne ani nenapadlo, že bych mohla jít tam. Věděla jsem, že se v Moskvě na začátku 90. let otevřelo fokoláre, ale pro mne to bylo něco velmi vzdáleného, tušila jsem jen něco o krásné ruské kultuře.

Prožila jsem tam velmi důležitou zkušenost. Je to obrovská země, šestina světa. Ta malá část ruského národa, se kterou jsem se setkala, mě přijala velmi vřele, ačkoliv jsem nemluvila rusky. Cítím, že jsem se setkala s tím, co se v literatuře nazývá „ruská duše“. Tito lidé se stali mou duchovní rodinou.

V roce 2019 se otevíralo fokoláre v Kyjevě a já jsem dostala otázku, jestli bych byla ochotná se tam přestěhovat. Nebylo pro mne jednoduché se rozloučit s Ruskem, ale cítila jsem, že mne Bůh zve k něčemu novému. Začala jsem se učit ukrajinsky, ale tím, že mluvím rusky, jsem měla adaptaci velmi usnadněnou. V Kyjevě se ruština hodně používá. Také mně hodně pomohlo, že jsem z Ruska znala pravoslaví.

I na Ukrajině se mi dostalo vřelého přijetí. Vzpomínám si, že asi týden po příjezdu jsem v autobuse telefonovala s jednou fokolarínkou italsky. Jedna paní se pak přiblížila a zeptala se, odkud jsem a jestli jsem v Kyjevě jako turistka. Řekla jsem jí, že jsem se do Kyjeva přestěhovala. Ona zareagovala: „Tak vítejte, vítejte jménem všech Ukrajinců.“ Pro mne to bylo, jako by mě tam vítal Ježíš. 

Moc na vás v tomto období myslíme. Přibliž nám, jak toto válečné období prožíváš ty?

Začala jsem se spolu s ostatními modlit za lidi na obou stranách. Vždycky říkám, že jedna věc je život běžných lidí, jiná věc jsou rozhodnutí vlády. Vím, že i v Rusku je mnoho lidí, kteří neschvalují válku, ale nemohou se otevřeně vyjadřovat. Cítím, že to všechno je obrovská rána. Prožívám to možná ještě bolestněji než jiní, protože jsem poznala krásu ruského národa, který mne přijal, poznala jsem jeho kulturu, náboženství… A teď žiji na Ukrajině a tady to mám také ráda. Jakmile vypukla válka, ozval se mi jeden člověk žijící v Rusku: „Odpusťte nám. Jsem ochotný dát za vás život.“ Cítila jsem, že žijeme, trpíme a modlíme se společně, aby válka skončila co nejdříve.

Je válka, lidé umírají, mnohokrát si kladu otázku jak to, prosím Boha, aby zasáhl. Je ale také vidět, kolik lidí se modlí. Například v Miláně celé náměstí, nebo mi telefonovala jedna fokolarínka ze Švýcarska, která říkala, že se jich modlilo 20 tisíc. Cítíme, že se modlí mnoho lidí po světě. Pomáhá mi představa, že je na světě velká síť lidí, kteří se modlí, a já jsem jedním z uzlíků této sítě. Když přestanu, bude v síti díra. Je to pro mne silný impuls dál věřit, že Bůh je silnější než zlo, že je Láska. 

Jak prožíváte tuto situaci jako fokoláre, jako komunita?

Už před začátkem války jsme se ve fokoláre všechny shodly, že nechceme opustit Ukrajinu, i když nám bylo nabídnuto ze země odejít. Protože tak jako neseme společně radosti, tak chceme nést společně i tuto situaci.

Když válka vypukla, naši přátelé z Hnutí nás po telefonu vzbudili a řekli, abychom si našli nějaké útočiště. Letiště bylo zavřené a 70 km od nás se již střílelo. Snažily jsme se poznat, co dělat. Ukázala se možnost přemístit se do západní části Ukrajiny, do Mukačeva v Zakarpatí, kde jsme až dosud. Dojeli jsme tam po 29hodinové cestě autem a byly jsme přijaté na faře jednoho kněze, s kterým se z Hnutí dobře známe.

V tomto místě je i společenství Hnutí fokoláre, snažíme se být s lidmi v kontaktu, nést s nimi jejich těžkosti, obavy. Často ale cítíme bezmoc. Bývá často slyšet sirény na poplach, ale nebombarduje se a nedochází zde k bojům. Máme tedy možnost se svobodně pohybovat a přitom být v zemi, nablízku lidem. A ti si našeho rozhodnutí cení.

Podle potřeby sdílíme prostory i s dalšími lidmi z komunity. Například na nějakou dobu s námi byla sedmnáctiletá dívka z jedné vesnice poblíž Kyjeva, kde se bombardovalo. Ve městě je mnoho lidí, kteří sem utekli z různých míst, jsou tedy uprchlíky stejně jako my.

19 20 donatella 3Donatella a Gloria spolu s Anjou (17 let) v Užhorodu

Snažíme se udržovat kontakt s těmi, které známe, ať již jsou na okupovaných územích nebo doslova na různých místech světa. Zvlášť na začátku jsme pomohli mnoha lidem vycestovat ze země a napojit je v rámci „rodiny“ Hnutí ve světě na lidi, kteří jim mohou pomoct, ubytovat je. To je velmi pěkné.

Také trávíme dlouhou dobu na telefonu s mnoha lidmi. I když víme, že třeba pro ty, kdo jsou v okupovaných územích, nemůžeme udělat nic konkrétního. Například jeden člověk cestoval deset dní z místa poblíž Mariupolu. Věděli jsme, že pro něj v tu chvíli nemůžeme moc udělat, ale mohli jsme ho podpořit a pak zprostředkovat ubytování v Turíně.

Jedna z nás pracuje pro Charitu, i to je další oblast, kde je třeba pomoct.

Nebo se na nás obrátil místní biskup a poprosil, jestli bychom mohli pomoct vytvořit společenství, kde by se hovořilo o Božím slově, o tom, jak ho žít, kde bychom si vyměňovali zkušenosti, abychom si pomohli žít v tomto období války. Chceme s tím brzy začít.

V centru města bylo otevřeno centrum pro uprchlíky. Jedna naše kamarádka tam pomáhá jako psycholožka. My jsme se nabídly, že se můžeme postarat o děti, zatímco ona mluví s jejich rodiči. Pokoušíme se zkrátka pochopit, co můžeme den za dnem dělat v tomto období. Ale snažíme se o to s celou komunitou, aby tu byla návaznost. Protože jakmile to bude možné, rády bychom se vrátily do Kyjeva. Ale zatím vnímáme, že je to příležitost být s tímto místním společenstvím Hnutí, které je od Kyjeva vzdálené 700 km.

Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová

19 20 donatella 1Donatella Rafanelli v Mukačevu, duben 2022

0
0
0
s2sdefault