Kapucínský kněz Raniero Cantalamessa ve svém kázání na Velký Pátek 2020 v římské bazilice sv. Petra řekl že „jsou věci, o nichž Bůh rozhodl, že nám je poskytne jako společný plod jeho milosti a naší modlitby.“ Následující text Chiary Lubichové je výzvou, abychom spolupracovali s Bohem tak, že budeme prosit o milosti, a přitom se co nejlépe naladíme k tomu, abychom je mohli dostávat. 

preghiera1„Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem“ (Mt 5,23). (…) Ježíš nám tímto slovem jasně řekl, že neexistuje společenství s Bohem, opravdová bohoslužba ani věrohodná modlitba bez usmíření s bratřími. Doufejme tedy, že nám tato slova pronikla hluboko do našeho srdce. Právě proto, že v to doufáme, chci nyní promluvit o modlitbě, kterou Bůh na tomto základě zcela jistě přijímá.

Chtěla bych něco říci především o modlitbě prosebné, jíž si vyprošujeme pomoc a milost, protože mám dojem, že na ni možná ne každý klade dostatečný důraz. Proč? Třeba i z velmi vznešených důvodů: protože jsme prohloubili svou víru a stali jsme se prakticky zbožnějšími; pochopili jsme, že náboženství nespočívá jen v tom, že chodíme do kostela, abychom stále jen prosili, ale spočívá v lásce k Bohu, a tedy v tom, abychom dávali. Ve svém životě usilujeme o naplňování všech zásad, k nimž nás vede naše evangelní spiritualita, abychom udělali – jak my říkáme – svůj díl. To je jistě ten nejlepší způsob uvažování. Ale přesto je zapotřebí se zamyslet. Milovat Boha je pojem široký a zahrnuje v sobě zachovávání všech jeho přikázání.

Jedno z přikázání, které Ježíš důrazně opakuje, říká právě to, že máme prosit: „Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám!“ (Mt 7,7). Co tedy máme dělat? Prosit více a lépe, protože on si to přeje. Také tímto způsobem projevíme svou lásku k Ježíši. (…) Zajisté se modlíme, což znamená, že se neopíráme jen o své vlastní síly. Přesto však se můžeme zlepšit ve dvou směrech. Především nikoli tak, že budeme rozmnožovat své modlitby, ale v tom, že si lépe uvědomíme to, o co už vlastně prosíme. Pouvažujme trochu a uvidíme, o kolik milostí ve svých modlitbách prosíme. (…)

Dále je nutné se zlepšit v tom, že se budeme modlit tak, abychom dostali, jak říkají světci. Dostáváme tehdy, jestliže se modlíme s vědomím, že sami od sebe nemůžeme dělat nic, ale naopak s pokorou a s přesvědčením, že všechno můžeme dokázat v Bohu, to znamená s důvěrou v něho; jestliže se modlíme s vytrvalostí a prosíme vždy s láskyplnou naléhavostí tak, jak si to Ježíš přeje.

Je prostě třeba dát naší modlitbě ve svém životě to správné místo, stále důležitější, předkládat ji Bohu stále lépe, a to způsobem odpovídajícím úsilí, jaké vkládáme do žití našeho Ideálu. Tak bude všechno plodnější. 

Modleme se, dokud žijeme tady v čase. Vždycky si vzpomenu na to, co nám doporučovala maminka jedné z prvních fokolarínek před svou smrtí: modlete se během svého života, protože na jeho konci už tu možnost mít nebudete.

Chiara Lubichová (telefonická konference, Rocca di Papa 16. února 1984)

Zdroj: www.focolare.org

 

30. 4. 2020

0
0
0
s2sdefault

V době koronavirové pandemie jsme zjistili, že ekonomika žije a nehroutí se především díky pracovníkům, kteří vykonávají ty nejobyčejnější práce. Uvědomili jsme si, že v těch, kteří pro nás každý den chodí do práce s maskami a rukavicemi, je láska jiná, ale nepostradatelná.  

luigino bruni

Tato bezprecedentní a vážná kolektivní krize nám rovněž poskytuje ponaučení o skutečné povaze hospodářství a trhů. Především nám ukazuje rozdíl mezi různými druhy kapitalismu. Vždy jsme věděli, že duch severoevropského kapitalismu je odlišný od jižního.

Dnes se však tento rozdíl projevuje v nových (částečně) neočekávaných aspektech a v zásadě pro každého neradostných. Vize práce jako povolání (německy Beruf), která již podle mínění Maxe Webera charakterizovala protestantské vidění práce a kapitalismu a která přinesla mimořádné plody, dnes ukazuje svou temnou stránku. Pracovní a ekonomické principy jsou tak důležité, že se mohou stát absolutními a „posvátnými“, a tak se stávají primárními i v situaci takovéto vážné krize.

Slova o nezbytnosti vyhnout se hospodářské recesi za každou cenu, které jsme slyšeli od předsedů vlád nebo ministrů ze zemí severní Evropy a Spojeného království, jsme od vedoucích představitelů zemí katolické kultury (Itálie, Španělsko, Portugalsko) nezaslechli; ne proto, že by byli většími altruisty než jejich kolegové, ale proto, že pod Alpami nebyla ekonomika nikdy nejdůležitějším výrazem občanského života. V posledních letech k tomu docházelo i u nás v Itálii (a jak jsme viděli, v některých regionech ve větší míře), ale tato krize nám také umožnila učinit neočekávaný objev toho, jak rozdílné a specifické je ekonomické chápání v zemích latinských a katolických. Zaznamenali jsme menší růst, máme velké veřejné dluhy, máme rozsáhlou korupci, vysokou nezaměstnanost a nízkou produktivitu; ale děláme vše proto, a ještě trochu navíc, abychom za každou cenu ochránili staré lidi.  

„Familiarismus“ (sociologický pojem chápající rodinu jako vůdčí strukturu společnosti – pozn. překl.) není vždy jen amorální. Nikoli proto, že bychom byli lepší nebo etičtější, ale protože jsme z temných i světlých stránek prostě odlišní. Možná by si severní Evropa pro jedenkrát mohla vzít poučení z jihu, což by bylo lepší pro všechny, a všichni bychom se uchránili smrti a bolesti. Pak je tu ještě druhý aspekt. Zjistili jsme, že ekonomika žije a nehroutí se především díky pracovníkům, kteří vykonávají ty nejjednodušší a nejskromnější práce. Kdyby totiž vedle lékařů a zdravotních sester a za nimi neexistoval pomocný zdravotní personál, uklízečky v nemocnicích a řidiči zásobovacích vozů, čističi ulic ve městech, správci elektrické a internetové sítě, zaměstnanci supermarketů, městští strážníci… tato krize by nás ochromila mnohem více a způsobem mnohem více zničujícím a možná nezvládnutelným.  

Najednou jsme viděli kolik občanské lásky je kolem nás. Mnozí z nás hledají a vidí lásku na špatných nebo příliš nepatrných místech. Uvědomili jsme si, že existuje jiná, ale nepostradatelná láska u těch, kteří pro nás každý den chodí do práce s maskami a rukavicemi a kteří riskují, že nakazí rodiče a děti jen proto, že konají svou povinnost. Tato práce je také povoláním, i když je těžká, i když vyčerpává, i když nás vede k tomu, že riskujeme hodně a někdy téměř všechno.  

Jsem si jist, že právě v těchto hrozných a obtížných dnech se mnoho lidí dotklo té nejhlubší a nejopravdovější stránky své práce a svého života; v dramatické a bolestné situaci znovu spatřili nebo poprvé zahlédli důstojnost a záslužnost své práce. Kéž tento virus rychle pomine, ale ať nikdy nepomine toto velké ponaučení. 

Zdroj.: https://www.cittanuova.it/ 

24. 4. 2020

0
0
0
s2sdefault

Úryvek z textu Chiary Lubichové se dotýká tématu, které zaznívá silněji na pozadí současné pandemie: tím tématem je bolest. Zamyšlení nás uvádí do tajemné přítomnosti Boha, jehož lásce neunikne nic. Tento ryzí křesťanský pohled přináší naději a vyzývá nás, abychom každou bolest, která se nás dotýká přímo, nebo lidí okolo nás, přijali.

lnek

Utrpení…. Utrpení, které nás přepadne a srazí k zemi, nebo to, které do sladkosti našich dní přimíchá hořkost.Utrpení. Nemoc, neštěstí zkouška, bolestná situace…Utrpení. Jak vnímat utrpení, stále připravené objevit se v životě každého z nás? Jak ho popsat, jako ho označit? Jaké ho pojmenovat? Ve jménu koho promlouvá? Čí je to hlas?

Díváme-li se na utrpení pohledem výlučně lidským, snažíme se hledat jeho příčinu v sobě nebo okolo nás, například v lidské špatnosti, v přírodě…nebo jinde. To vše může být pravda. Když se však díváme je z tohoto úhlu, zapomeneme na to nejdůležitější. Zapomeneme, že za životním naším příběhem je Bůh se svou láskou, Bůh který vše chce nebo dopouští z vyššího důvodu, kterým je naše dobro.

Světci proto berou každou bolestnou událost, která je zasáhne, ať už přímo nebo nepřímo, z Božích rukou. Je ohromující, že v tom jsou neomylní. Bolest pro ně není ničím jiným než Boží hlasem. Jsou pohroužení do Písma, a proto dokáží pochopit, čím je a má být utrpení pro křesťana. Vnímají, jak bolest proměnil Ježíš. Vidí, že on bolest proměnil z principu negativního v pozitivní.Pro ně je vysvětlením jejich utrpení samotný Ježíš: Ježíš ukřižovaný. Proto je pro ně bolest příjemná, dokonce prospěšná. Proto bolest neproklínají, ale snáší, přijímají, objímají.

Otevřeme si ostatně i my Nový zákon a najdeme v něm potvrzení. Neříká snad sv. Jakub ve svém dopise slova: „Velmi se z toho radujte, moji bratři, když se octnete ve všelijakých zkouškách“? Utrpení je pro něj dokonce důvodem k radosti. Ježíš nás zve, abychom na sebe brali svůj kříž, a tak ho následovali. Dodává: „Kdo svůj život ztratí“ (což je vrchol utrpení) „nalezne ho“. Bolest je tedy nadějí ve spásu.Pro svatého Pavla je utrpení dokonce chloubou, jedinou chloubou: „Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista.“ Ano, utrpení pro toho, kdo na ně nahlíží křesťanskou optikou, je něčím obrovským. Je dokonce  šancí zakoušet Kristovo utrpení na sobě, pro naše očištění a pro spásu mnohých.

Co tedy říci dnes našim blízkým, kteří jsou zmítání bolestí? Co jim přát? Jak k nim přistoupit?Především k nim přistupujme s velikou úctou. Byť na to možná ještě nepomyslí, v tuto chvíli je navštívil Bůh. (..) Ubezpečme je, že i my na ně pamatujeme ve své modlitbě, aby dokázali vzít přímo z rukou Božích to, co je sužuje, co jim činí utrpení a spojí to s Ježíšovým utrpením. V něm  bolest získá nový potenciál. Pomozme jim, aby měli hodnotu utrpení stále před očima. Povězme jim o úžasném křesťanském principu naší spirituality: v něm se bolest, milovaná jako výraz Ježíše ukřižovaného a opuštěného,  může proměnit v radost.

Chiara Lubichová (Rocca di Papa, 25. 12. 1986)  

Zdroj: www.focolare.org

22. 4. 2020

0
0
0
s2sdefault

BEZPRECEDENTNÍ ZDRAVOTNÍ KRIZE VYŽADUJE BEZPRECEDENTNÍ ROZHODNUTÍ

200422 syrie emabargo

Jestliže covid-19 dokáže destabilizovat populace v nejrozvinutějších a nejorganizovanějších zemích, k čemu pak může docházet u bezpočetného počtu žen, mužů, mladých lidí a dětí ve válečných zemích jako je Sýrie, jež také kvůli uvalenému embargu je zemí sraženou na kolena?

Tato petice je ráznou výzvou k tomu, aby se přehodnotilo embargo uvalené na syrskou vládu a přijala se včasná a konkrétní opatření s cílem poskytnout syrskému lidu účinnou pomoc v boji proti pandemii covid-19. V této době obrovských obtíží vyslovuje tato petice rázné varování, aby se neprodleně podnikly všechny nezbytné kroky dříve, než bude příliš pozdě.

Naše výzva jde také v linii nedávného poselství Antonia Guterresa, generálního tajemníka Organizace spojených národů: „Náš svět čelí společnému nepříteli, jímž je covid-19. Virus nedbá na národnost nebo etnickou příslušnost či skupinu nebo víru. Napadá všechny, a to neúprosně. Mezitím zuří po celém světě ozbrojený konflikt. Ti nejzranitelnější – ženy a děti, lidé se zdravotním postižením, lidé marginalizovaní a vysídlení – platí nejvyšší cenu. Těm také hrozí největší riziko, že jim covid-19 způsobí nejvíce devastující ztráty.“ Mezinárodní sankce dále zvyšují zranitelnost syrského lidu. Podle logiky této výzvy k příměří by tedy měly být tyto sankce přinejmenším dočasně pozastaveny, a to alespoň pro dodávky související se zdravotní péčí, pro materiály určené k lékařskému použití a pro finanční prostředky potřebné k jejich úhradě.

Papež František nedávno vyzval státy, aby na výzvu odpověděly. Řekl: „Připojuji se ke všem, kdo tuto výzvu přijali, a vyzývám všechny, aby pokračovali tak, že zastaví všechny formy války a nepřátelství. … Společné nasazení proti pandemii může vést každého k tomu, že si uvědomí potřebu posílit naše bratrské vztahy jakožto členů jedné lidské rodiny ... Mělo by to vést zejména vůdce národů a další zúčastněné strany k obnovenému úsilí, aby překonali všechny přetrvávající rivality.“

Je třeba také zdůraznit, že tato výzva se nezabývá přednostmi různých politických postojů, ale naopak chce překonávat hranice zúčastněných stran, protože cíl ochrany syrského lidu přesahuje jakoukoli politickou nebo ideologickou orientaci.

Jak řekl pan Guterres i papež František, všichni jsme členy jedné lidské rodiny. Pokud můžeme lidem v Sýrii, kteří jsou již vyčerpáni desetiletím války, nějak pomoci, je naší jasnou morální povinností udělat to rychle, abychom se vyhnuli spoluúčasti na katastrofě a nemuseli se za to navždycky stydět.

Máme možnost napsat do dějin stránku hrdosti a nikoli zahanbení:
TVÁŘÍ V TVÁŘ BEZPRECEDENTNÍ KRIZI JE TŘEBA PŘIJMOUT BEZPRECEDENTNÍ ROZHODNUTÍ.


Stručný popis dnešní situace

Dne 17. května 2019 prodloužila Evropská rada omezující opatření EU vůči syrské vládě do 1. června 2020. Bez ohledu na podstatu rozhodnutí přijatých EU a Washingtonem je dnešní situace v Sýrii z důvodu přijetí těchto sankcí a vzhledem k těmto sankcím objektivně závažná.

V důsledku embarga se ekonomika země dramaticky zhroutila. Podle zprávy OSN zveřejněné v květnu 2018 klesl HDP až o dvě třetiny a rovněž podle této zprávy je to zapříčiněno nejen konfliktem, ale převážně ekonomickými sankcemi uvalenými na Sýrii.

Dodávky léků a lékařského vybavení jsou kvůli embargu také nedostatečné, takže nemocnice – ty, které unikly bombardování – bojují s tím, aby mohly sloužit občanům, kteří potřebují léčbu, zatímco před válkou měla Sýrie jeden z nejvyspělejších zdravotnických systémů na Blízkém Východě. Kromě toho před uvalením sankcí vyráběla Sýrie řadu životně důležitých léků a dříve v nich byla soběstačná.

Omezující opatření vyplývající z embarga do dnešního dne vážně poškodila schopnost Sýrie tyto léky, vybavení, náhradní díly a software spíše vyrábět než nakupovat. Zahraniční společnosti nejsou ochotny provádět transakce ze strachu, že budou obviněny z porušení omezujících opatření. (Viz „Prohlášení o ukončení mise zvláštního zpravodaje o negativním dopadu jednostranných donucovacích opatření na uplatňování lidských práv v Syrské arabské republice ve dnech 13. až 17. května 2018“).


Cíl této petice

Odkaz na petici ZDE

Za této situace civilní obyvatelstvo v Sýrii po celé roky žije nebo spíše přežívá za mnoha obtíží, včetně obtíží způsobených embargem na něj uvaleným. Avšak dnes, kromě stavu chudoby způsobené sankcemi, existuje další hrozba, a sice covid-19. Tentokrát se syrští lidé potýkají s ještě nevyzpytatelnějším záludným a neviditelným nepřítelem, který si nárokuje oběti mezi těmi nejslabšími.

Z tohoto důvodu se z našeho pohledu zdá, že embargo a sankce jsou v této historické chvíli kruté a nepřijatelné, protože připravují ženy, muže, mladé lidi a děti o pomoc a podporu, jež pro ně může být životně důležitá, aby mohli přežít toto reálné nebezpečí, které představuje covid-19.

Musíme si uvědomit, že důvody embarga jsou dnes již překonané, protože zachování životů syrského lidu je mnohem důležitější.

Pokud nám tato pandemie mohla udělit nějakou lekci, třebas i jedinou, pak je to naléhavost a povinnost dostat se k těm, kdo nejvíce potřebují pomoc a podporu.

Nacházíme se v historické chvíli, kdy musíme mít odvahu učinit bezprecedentní rozhodnutí, protože si to situace vyžaduje. Žádáme proto Evropský parlament k zaujetí rozhodného stanoviska, aby Evropská komise a Evropská rada rozhodly v tomto smyslu. Jak rozhodně a kompetentně jsme jednali ve prospěch našich národů, cítíme jako evropský lid, že stejně tak můžeme dát příklad inteligentní citlivosti a moudrého porozumění pro drama tohoto národa. Musíme zaujmout společný postoj ve prospěch syrského lidu a všech lidí ve válkou zničených zemích ohrožených rizikem této pandemie, zejména těch nejzranitelnějších.

Vyzýváme proto všechny příslušné orgány, různá sdružení a jednotlivce, aby se k této petici solidárně připojili, bez ohledu na postoje zaujímané k syrskému konfliktu. Je třeba se zaměřit na lidi, na obyčejné lidi, jimž se musí dostat adekvátní podpory, aby mohli čelit této zkoušce, jedné z řady mnoha dalších.

Z výše uvedených důvodů požadujeme okamžité zrušení ekonomického embarga proti civilnímu obyvatelstvu v Sýrii (a k přijetí opatření na ochranu lidí „ve všech koutech světa“, kteří čelí podobným podmínkám.) Vyzýváme Evropskou unii a Spojené státy americké k rychlému odstranění veškerých právních překážek, které by mohly bránit pokojné směně zboží a převodům peněz potřebným pro naše sestry a bratry v Sýrii k boji proti pandemii covid-19.

Marco Desalvo,
prezident nevládní organizace New Humanity

Chcete-li být nadále informováni o iniciativách petice a o podpisech pod ní, navštivte webové stánky New Humanity (http://www.new-humanity.org) a web AMU (Azione per un mondo unito: https://www.amu-it.eu).

22. 4. 2020

0
0
0
s2sdefault

Velikonoční přání Marie Voce, prezidentky Hnutí fokoláre: stále znovu zakoušet přechod ze smrti ke zmrtvýchvstání skrze lásku k bratru. Jen tak překonáme bolestnou situaci pandemie a každou další bolest.

web pasqua

Velikonoce 2020

Drazí,

v letošním roce nám Ježíšův přechod ze smrti k novému životu klade otázky a nachází nás v naslouchání. Právě v této chvíli nám víra a naše charisma přichází na pomoc: odpověď nacházím v Ježíši ukřižovaném a opuštěném, v Bohu současné nepochopitelné situace.

Samota, ve které teď možná musíme žít, může být ve spojení s Ním obydlena a zaplněna Jeho královstvím. Pouze tehdy, když si zvolíme jeho, obejmeme ho v každé bolesti a budeme ho milovat láskou výjimečnou, najdeme spolu s celým lidstvem cestu ke světlu, k novému zrození.

JEŽÍŠ VSTAL Z MRTVÝCH!

Zakoušejme neustálý přechod ze smrti ke vzkříšení a předávejme tuto zkušenost mnohým, všem. Připravíme se tak na zítřek a postavíme pevné základy nadcházejícího světa, až se znovu osobně setkáme a v objetí pozdravíme.

POŽEHNANÉ VELIKONOCE! 

12. 4. 2020

0
0
0
s2sdefault

Letošní Velikonoce budou jiné, zvláštní. Kvůli pandemii se křesťané nemohou fyzicky účastnit velikonočních obřadů. V následujícím textu z roku 2000 přinášíme zamyšlení Chiary Lubichové nad tím, jak je možné tyto dny Svatého týdne prožít. 

1

"Dnes je Zelený čtvrtek. Pro nás je tento den zvláště mimořádný, a to díky naší spiritualitě zrozené z charismatu, jež nám daroval Duch svatý. Proto se dnes nemůžeme nezastavit, abychom rozjímali, kontemplovali a snažili se znovu prožít tajemství, která nám odhaluje nejen tento den, ale i Velký pátek, Bílá sobota a Boží hod velikonoční. 

Každý z uvedených dnů můžeme nazvat jedním slovem, které nám už po více než padesát let v našem Hnutí říká - a to s velkým důrazem - čím máme být: Láska – Zelený čtvrtek, Ježíš opuštěný – Velký pátek, Maria - Bílá sobota, Zmrtvýchvstalý - Boží hod velikonoční. 

Dnes tedy láska. Zelený čtvrtek je dnem, v němž jsme v průběhu let často zakoušeli zvláštní jemnou intimitu s Bohem a který nám připomíná hojnost lásky seslané nebem na zem.Láskou je především eucharistie, kterou jsme v tento den dostali.Láskou je kněžství, které je službou lásky a zprostředkovává nám mimo jiné i eucharistii.

Láskou je jednota, účinek lásky, kterou Ježíš vyprošoval od Otce: “Aby byli jedno jako já a ty” (srv. Jan 17,21). Láskou je nové přikázání, které nám předal v tento den před svou smrtí: “Milujte se navzájem: jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem”(Jan 13, 34-35). Je to přikázání, které nám umožňuje žít zde na zemi podle vzoru Nejsvětější Trojice. 

Zítřejší Velký pátek má jen jedno jediné jméno: Ježíš opuštěný. V těchto dnech jsem dopsala knihu nazvanou “Výkřik”. Věnovala jsem mu ji s úmyslem napsat ji i vaším jménem, jménem celého Díla Mariina. Ve věnování se píše, že jde o “milostný dopis Ježíši opuštěnému”.Hovoří se v ní o něm, jenž nás povolal v jeden určitý pro každého odlišný den našeho jediného života, který máme od Boha, povolal k tomu, abychom ho následovali a darovali se mu. Chápeme - a také to v knize píšu - že všechno, co chci na těchto stránkách vyslovit, nemůže být jen nějakým tématem, byť i rodinným, vroucím a procítěným; ale má být písní, hymnem radosti a především vděčnosti jemu.

Ježíš dal všechno: život vedle Panny Marie se všemi jeho těžkostmi a v poslušnosti, tři roky kázání, tři hodiny na kříži, odkud odpouští svým trýznitelům, otevírá ráj lotrovi a dává nám Matku. Zůstalo mu božství.Jeho spojení s Otcem, tak něžné a nevýslovné spojení, které ho na zemi činilo tolik mocným jako Božího Syna a tolik královským na kříži; tento pocit Boží přítomnosti musel ustoupit až na dno jeho duše, že už ho ani necítil a určitým způsobem ho odloučil od toho, o němž říkal, že je s ním jedno, a křičí: “Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?” (Mt 27, 46). 

A potom Bílá sobota. Panna Maria je sama, sama s mrtvým synem–Bohem. Je to bezedná propast úzkosti a nekonečné strádání? Ano, ona však stojí pevně na nohou a stává se vznešeným příkladem, monumentem všech ctností. Věří a doufá; jestliže ostatní zapomněli na Ježíšova slova, jimiž v průběhu svého života ohlašoval svou smrt, ale také své zmrtvýchvstání, ona na ně nikdy nezapomněla a uchovávala je spolu s ostatními ve svém srdci a uvažovala o nich (srv. Lk 2, 51).Ona nepodléhá bolesti, ale čeká. 

robert hupka piet1

A konečně Boží hod velikonoční. Je to vítězství Ježíše zmrtvýchvstalého, které známe a osobně znovu v malém prožíváme i my, poté, co jsme objali opuštěnost, anebo když jsme skutečně sjednoceni v jeho jménu a zakoušíme účinky jeho života a plody jeho Ducha. Zmrtvýchvstalý v nás musí být stále přítomný a živý v letošním roce 2000, kdy svět očekává nejen lidi, co v něho věří a nějakým způsobem ho milují, ale autentické svědky, kteří by mohli všem vpravdě říci - tak jako Magdalena apoštolům, poté co se s ním setkala u hrobu - ta známá avšak stále nová slova: “Viděli jsme ho!”. Objevili jsme ho ve světle, jímž nás osvítil. Dotkli jsme se ho v pokoji, který nás zaplavil; slyšeli jsme jeho hlas v hloubi svého srdce. Zakusili jsme jeho neporovnatelnou radost.

Drazí, připomínejme si v těchto dnech následující čtyři slova: láska, Ježíš opuštěný, Maria, Zmrtvýchvstalý."

Chiara Lubichová, 20. dubna 2020, z telefonické konference.

 Zdroj: www.focolare.org

foto: Robert Hupka

9. 4. 2020

0
0
0
s2sdefault

Tento den si připomínáme utrpení a ukřižování Ježíše Krista. Snažíme se ztišit, porozumět a svým způsobem projít cestu spolu s Ním na Kalvárii. Snad není nic těžšího k pochopení než kříž. K životu patří radost i bolest. Neexistuje život bez bolesti – bez kříže. Radost přijímáme s jásotem, ale s bolestí se pereme a hledáme smysl utrpení, které se nás dotýká. Bolesti jsou malé, velké, tělesné, duchovní, čekané i nečekané. Jsou v životě každého z nás. Velký pátek, den ukřižování a smrti Ježíše Krista, je dnem, který mi dává odpověď na to, jak bolest přijmout, pochopit a proměnit. Ježíš Ukřižovaný a Opuštěný! Okamžik největší Ježíšovy bolesti je vyjádřen výkřikem na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mk 15,34)

20200410 marek trizuljak velky patek

Jak často mě tato věta zasáhne, a hledám odpověď. Naštěstí jsem poznala na své duchovní cestě v Hnutí fokoláre způsob k pochopení kříže. Každá bolest, která mě zasáhne, má jméno. Ježíš nepochopený, odmítnutý, zrazený, odstrčený, podvedený, pomluvený, raněný, zbitý, potupený… On prošel každou mojí bolestí a zná ji. A když má bolest jméno, říkám: „Ano, to jsi, Pane, Ty, přijímám Tě a chci být s Tebou v této bolesti.“ A modlím se, potlačuji vzdor a pokorně volám o pomoc. Někdy to trvá déle, ale nakonec přichází do srdce pokoj, smíření a často i radost. Je to spojení s Bohem. Kříž a bolest není jen utrpení, ale je cestou ke spojení s Bohem. Ježíšova cesta nevrcholí naštěstí křížovou cestou a smrtí, ale zmrtvýchvstáním a nanebevstoupením a Bůh se nám skrze Ježíše ukazuje jako Láska.

Prožila jsem před dvaceti lety velkou ztrátu. Manžel vážně onemocněl a měl jen malou šanci na vyléčení. Oba jsme tu zprávu přijali s jistotou, že je to další podoba Ježíše Opuštěného. Léčbu i další postup lékařů jsme svěřili do modliteb rodiny a přátel a věřili v uzdravení. Prožívali jsme chvíle pokoje, ale i úzkosti a strachu. Velkou oporou byla pro mě víra a velmi mi pomáhal kardinál Miloslav Vlk. Často jsme si telefonovali a on mi vždy říkal: „Musíš věřit, že Bůh je Láska.“ Já jsem si nikdy nepřipustila, že by manžel mohl zemřít, a to mi dávalo sílu. Nemoc se však náhle zhoršila a lékaři nám jasně řekli, že už pro nás nemohou nic udělat. Manžel tu zprávu přijal v klidu, při plném vědomí. Já jsem to nechtěla pochopit a stále jsem se modlila za zázrak uzdravení, seděla jsem u něho a držela ho za ruku a cítila, jak odchází… Ta chvíle byla posvátná, cítila jsem Boží přítomnost a měla velkou jistotu, že skrze Boží lásku budeme stále spolu. Když jsem volala otci kardinálovi zprávu, že manžel zemřel, řekl: „I teď musíš věřit, že Bůh je Láska.“ V tom je síla kříže a bolesti, že se proměňuje a přináší pokoj.

Chiara Lubichová, zakladatelka Hnutí fokoláre, ve své jedné meditaci napsala:
„Kříž – symbol křesťana, který svět odmítá, poněvadž se domnívá, že se vyhne bolesti, vyhne-li se kříži, a neví, že tomu, kdo mu porozumí, dokořán otvírá duši pro království Světla a Lásky: té lásky, kterou svět tolik hledá, ale nemá.“

Věra Luxová, manželka bývalého místopředsedy vlády a předsedy KDU-ČSL

Z brožury PŮST 2020 královéhradeckého biskupství / otištěno s jeho laskavým svolením v časopise Nové město 2/2020

8. 4. 2020

0
0
0
s2sdefault

V koronavirové době mnohdy nemůžeme navštívit příbuzné, přátele, známé, kteří by nás potřebovali. Komunikační prostředky se zdají být jedinou možností, jak zprostředkovat svou konkrétní lásku. Následující zamyšlení nám ukazuje další cestu.

god.jpg

"Je velice moudré trávit čas, který máme, dokonalým žitím Boží vůle v každém přítomném okamžiku.

Mnohdy na nás ale dorážejí neodbytné myšlenky spojené s minulostí či budoucností nebo přítomností. Mohou se týkat okolností nebo osob, kterým se nemůžeme osobně věnovat. Vyžaduje se od nás veliké úsilí, abychom udrželi kormidlo loďky našeho života v nasměrování na to, co od nás Bůh v daném přítomném okamžiku žádá.

Abychom tedy žili (…) dobře, je zapotřebí mít pevnou vůli, rozhodnost, především však důvěru v Boha, někdy až hrdinskou.

Nemůžu například udělat nic pro člověka, který je mi drahý a je z určitého důvodu v nebezpečí nebo je nemocný…. Budu tedy dělat to, co ode mne Bůh chce v této chvíli: dobře studovat, dobře uklízet, dobře se modlit, starat se o své děti…A Bůh se postará o to, aby rozpletl zamotanou situaci, aby utěšil toho, kdo trpí, aby vyřešil nečekanou událost.

Jde o práci ve dvou v dokonalém spojení, které od nás vyžaduje pevnou víru v Boží lásku k jeho dětem. Tento náš postoj Bohu zase umožňuje, že může důvěřovat nám. Vzájemná důvěra dělá zázraky. Uvidíme, že to, co nemůžeme zvládnout my, zvládne někdo Jiný a udělá to mnohem lépe než my.

Hrdinský úkon důvěry bude odměněn: náš život, omezený na určitou oblast, dostane novou dimenzi; budeme se cítit ve spojení s nekonečnem, po kterém toužíme, víra dostane nový náboj a rozhojní v nás laskavost, lásku.

Už si nevzpomeneme, co je samota. Tento prožitek v nás posílí vědomí, že jsme opravdu děti Boha Otce, který dokáže vše."

Chiara Lubichová (z Dottrina spirituale, Mondadori, Milano 112 Città Nuova, Roma 2006, str.121.) 

Zdroj: www.focolare.org 

8. 4. 2020

0
0
0
s2sdefault