Každé tři roky pořádají Chlapci a děvčata za jednotu (Teens 4 unity) mezinárodní projekt nazvaný Hombre Mundo (´člověk světového formátu´), jehož cílem je rozvíjet kulturu bratrství a přátelství, podporovat solidaritu, spravedlnost, mír a přátelství, lásku k vlasti bližního jako k té vlastní, jak jim to zakladatelka Hnutí fokoláre předala: “…´člověk světového formátu´, ten, který dokáže nosit ve svém srdci všechny poklady, jež nabízejí lidé z jiných kontinentů a zároveň umí darovat své poklady druhým. Člověkem budoucnosti je člověk jednoty – ´člověk světového formátu´“. Chiara Lubichová, Superkongres Chlapců a děvčat za jednotu 10. května 1997

Projekt Hombre Mundo se poprvé konal v r. 2014 v Argentině, v r. 2017 ve východní a střední Evropě (Belgie, Itálie, Švýcarsko, Chorvatsko, Česká republika, Bulharsko, Srbsko, Polsko a další). V roce 2020 byl plánovaný v Africe (Keňa, Pobřeží slonoviny), ale z důvodu pandemie byl odložen.

Nyní se projekt Hombre Mundo 2022 poprvé uskuteční v celosvětovém měřítku, od 25. 2. do 27. 2. 2022. Program připravují mladí všech kontinentů z celého světa a bude posilou na jejich cestě ke sjednocenému světu. Témata, která si vybrali, jsou: životní styl; ekologie, pandemie, život ve společnosti a projekt „Konec hladu“; mír a jednota mezi národy. Letošní celosvětový projekt Hombre Mundo 2022 vyvrcholí společným momentem „Time-out“ – celoplanetární modlitbou za mír.

Letáček v PDF: HOMBRE MUNDO - Time-out

Zveme vás ke společné modlitbě 26. 2. 2022 ve 12.00 hodin (Greenwich), ve 13:00 hodin SEČ s prosbou o mír na celém světě, zvláště na Ukrajině! Přímý přenos ZDE.

www.teens4unity.org
hombre mundo 2022

Kdo jsme?

Žijeme ve 182 zemích a jsme Chlapci a děvčata za jednotu z Hnutí fokoláre.
Jsme křesťané, ale také mladí z jiných náboženství nebo kultur, kteří se k náboženské víře nehlásí.
Spojuje nás jeden cíl: chceme dosáhnout univerzálního bratrství tím, že do tohoto projektu zapojujeme mnoho dalších mladých na celém světě.

V CO VĚŘÍME

Jen láska může změnit svět. Chceme, aby se Zlaté pravidlo stalo skutečností mezi všemi lidmi na zemi.

CO CHCEME

Sledujme všechny možné cesty k odstranění bariér a rozdělení. Začínáme v našich městech a v prostředí, kde žijeme, s jistotou, že sjednocený svět se uskuteční mezi všemi národy.

 

21. 2. 2022

0
0
0
s2sdefault

Téma, které se probírá v rodinách, mezi přáteli, na pracovištích, ve sdělovacích prostředcích, téma, které nás ovlivňuje a – buďme upřímní – je někdy i předmětem rozdělení. Hovořili jsme o tom s MUDr. Martinem Uhrem, fokolarínem, lékařem a knězem. Žije ve fokoláre v polských Katovicích a pracuje u zdravotnické záchranné služby v Ostravě.

vrtulnk uher

Pracuješ jako lékař záchranné služby v jednom z covidem nejvíce postižených krajů v České republice. Jakou zkušenost s touto nemocí prožíváš ve své práci?

Transportovat pacienty s onemocněním covid-19 v těžkém stavu není vůbec lehké a už vůbec ne příjemné – musíme se obléci a několik hodin zůstat v kompletních ochranných prostředcích, potíme se, nemůžeme jít na WC a k tomu se musíme starat o infekčního pacienta, který je v tak těžkém stavu, že nemůžeme říci, zda se ho podaří dovézt živého. Takových pacientů bylo během předcházejících vln hodně. Bylo to fyzicky i psychicky velmi vyčerpávající.

Nyní je situace trochu jiná. Máme hodně pacientů s covidem, ale nemáme takové množství těžkých stavů. Proto i transporty infekčních pacientů v těžkém stavu výrazně poklesly. V těžkém stavu jsou teď spíš pacienti středního věku i mladší, převážně neočkovaní. U těch je výrazně větší riziko trvalých následků a smrti. 

Nechat či nenechat se očkovat… víme, že na to jsou různé pohledy. Co si o tom myslíš ty? A není snad důležité nechat na každém, aby se rozhodl sám?

Otázku ohledně očkování dostávám často jako lékař nebo jako kněz v rozhovorech nebo ve zpovědi. První mojí zásadou je nepřemlouvat. Druhou věcí je, že se s tázajícím dělím o své zkušenosti a důvody, proč jsem se nechal očkovat já a proč považuji očkování za potřebné.

A jaké jsou konkrétně tyto zkušenosti?

Jsou „kruté“. Jednou z nejstrašnějších profesionálních lékařských zkušeností je vidět dusícího se člověka. Je to hrozný pohled pro nás zdravotníky, a o to horší je pro rodinné příslušníky. Kdyby byla větší proočkovanost, nemuselo by být tolik pacientů s těžkým průběhem. Právě neočkovaní pacienti odebírají velké množství fyzických i psychických sil ošetřujícímu personálu. Kromě toho jsou nemocnice nuceny zavírat některá oddělení neakutní péče a měnit je na covidové jednotky. Takže plánované operace – například výměna kyčelního nebo kolenního kloubu – musí být přesunuty „na neurčito“. Tito lidé doma trpí nadále svými bolestmi. Považuji to za závažný důsledek lidských rozhodnutí. Každý z nás dostal svobodnou vůli, můžeme se rozhodovat, ale za svá rozhodnutí neseme zodpovědnost.

Tvrdit, že se s covidem nesetkám, je iluzorní a naivní. Reálně je těžké se setkání s ním vyhnout.

V ochraně proti covidu-19 máme prakticky jen dvě možnosti – buď postavíme bariéry: důsledné nošení roušek nebo respirátorů všude, minimalizujeme pohyb obyvatelstva včetně dětí, práci s fyzickou přítomností omezíme na minimum a mohl bych toho vyjmenovat hodně. Stavění bariér určitě přináší omezení přenosu onemocnění, ale z důsledků těchto opatření (některé známe), řekněme si pravdu, máme strach. Samota, omezení, izolace, přerušení sociálních kontaktů…

Druhou možností je očkování, které podle mých zkušeností přináší ten efekt, že nemáme tolik těžkých stavů a úmrtí. V současné době při proočkovanosti nad 60 % v České republice (ještě málo pro vytvoření komunitní imunity) vidíme, že výrazně stoupá podíl neočkovaných pacientů v těžkém stavu s rizikem smrti. Člověk v těžkém stavu s covidem umírá sám, bez svých příbuzných (resp. v přítomnosti „skafandrově“ oblečeného ošetřujícího personálu). 

Očkování nás nechrání proti nakažení. Chrání nás ale ve vysokém procentu proti těžkému průběhu a proti hospitalizaci. Ale není očkování také nebezpečné?

Určitě existují zdravotní kontraindikace, ale to jsou vysoce specifické situace, řekl bych výjimky. Ano, nemohu opominout také, že očkování má vedlejší účinky. Ty se však týkají každého očkování a mohou se týkat jakékoliv léčby. Ale těžké vedlejší účinky jsou udávány v minimálních procentech, respektive jejich výskyt můžeme nazvat vzácným. Jestli ale považuji za rizikový vedlejší účinek očkování bolest hlavy, únavu…, tak proti němu musím postavit riziko těžkého či smrtelného průběhu onemocnění. Na misku vah musíme položit vždy ověřené výhody a ověřená rizika a též důsledky, které to přináší (nejen pro mne). 

V rodinách, ve společnosti se diskuse na téma očkování staly předmětem rozdělení, hádek, nevraživosti. Co si o tomto důsledku myslíš ty?

Za to nám to nestojí. V konzultacích či výměně názorů se naučme argumentovat fakty, tedy přesnými citacemi (pokud možno vědecky relevantních časopisů). Nepoužívejme věty „Četl jsem…; Slyšel jsem…; V televizi říkali…; Na YouTube jsem viděl…; V té (daleké) zemi se stalo…“. Nepoužívejme nejasné zdroje, o kterých nevíme, odkud jsou, ale ověřujme si je (například populární i zahraniční časopisy). Tak se často rodí „fake news“. Podle mého názoru v sobě nesou známky hry, kterou znám z dětství - „tichá pošta“. A i když nedojdeme k jednotnému názoru, nedovolme, aby nás covid rozděloval tak, že spolu přestaneme mluvit nebo přerušíme styky. To by byl (a je) asi ten nejhroznější důsledek. Možná právě covid nás učí přijímat druhého s jiným, opačným názorem a nechat dveře stále otevřené.

Připomenulo mi to slova papeže Františka v katedrále sv. Martina v Bratislavě: „Jednota, společenství a dialog jsou vždy křehké.(…) Vzpomínky na zranění mohou vést k zatrpklosti, nedůvěře, ba i opovržení; a podněcují nás, abychom se oddělovali ohradami od těch, kteří jsou jiní než my. Rány však mohou být i průchody či otvory, které napodobujíce rány našeho Pána umožňují průchod Božího milosrdenství. Jeho milosti, která mění životy, činí z nás šiřitele klidu a smíření.“ (1)

Setkávám se s konkrétními rodinami (nejen pracovně), ve kterých část rodiny byla naočkovaná a část očkování odmítla. V těchto rodinách onemocněli všichni členové… Ale někteří nenaočkovaní už nejsou mezi námi… Utrpení je o to větší, protože, podle mého názoru, to tak skončit nemuselo.

Dalším vážným faktorem je, že naše prostředky ve zdravotnictví nejsou neomezené. Mají svoje hranice a mohou být vyčerpány. Starat se o pacienty s těžkým průběhem covidu-19 nemůže každý zdravotník, ale musí to být specialista (i střední odborný personál musí být odborný). Těch také nemáme neomezené množství. Proto se může stát, že se o nemocné s covidem nebudeme moci postarat, i když bychom skutečně chtěli. Sám jsem to zažil na vlastní kůži, když jsem resuscitoval (ve vší „skafandrové“ výbavě) pacienta s covidem a zástavou srdce a podařilo se nám ho zresuscitovat. Velmi těžko jsem hledal pro něj místo v nějaké nemocnici. Nakonec jsem přijel do té, kde byl pacient přijat, ale přijímající kolega mi řekl: „Ale Martine, uvědomuješ si, že my pro něho nemáme místo?“

Ještě na závěr můj pohled jako křesťana (a kněze), který určitě nebude vyčerpávající.

Pokud základním zákonem, který Ježíš přinesl na svět, je zákon lásky, zákon vzájemné lásky, tak ani tato oblast není z tohoto zákona vyňata. Láskou k bližnímu je i to, abych mu nezpůsobil zbytečnou bolest, utrpení. Pokud těžce onemocním a nemusel jsem onemocnět, způsobuji bolest (a ne malou, a nehovořím o možné smrti) své rodině a svému okolí. A nejen to. Umožňuji, aby se nemoc i se svým těžkým průběhem šířila dál (i na „nevinné“). Tak je utrpení o to větší… A tomu bych se měl snažit svými silami a možnostmi zabránit. 

Za rozhovor děkuje Magdalena Broschová 
(Rozhovor pro časopis Nové město se uskutečnil v prosinci 2021)

(1) Projev papeže Františka v katedrále svatého Martina, Bratislava, 13. září 2021.

profilovka uher

MUDr. ThLic. Martin Uher, PhD. et PhD. pochází z Prahy. Žil ve fokoláre v Praze, v Košicích, Bratislavě a v současné době v polských Katovicích. Přednášel na Univerzitě Pavla Jozefa Šafárika v Košicích. Jako lékař pracoval v oblasti dětské intenzivní medicíny a v záchranné službě. V roce 2018 přijal kněžské svěcení.

 

19. 2. 2022

0
0
0
s2sdefault

V aktuálním čísle časopisu Nové město vyšel rozhovor s knězem Tomášem Hoffmannem. Přinášíme ho také na webové stránky focolare.cz a připojujeme originální audio nahrávky celého rozhovoru zde: Tomas-Hoffmann-rozhovor

hoffmannt

Sešli jsme se k rozhovoru s Tomášem Hoffmannem, knězem, který pochází z Letohradu. Již patnáct let žije na Vesmíru, v Centru života mládeže uprostřed Orlických hor. S Tomášem se známe dlouhá léta, v dětství jsem k němu vzhlížel jako ke svému vzoru, staral se o nás jako spirituál Biskupského gymnázia v Hradci Králové a je mým biřmovacím kmotrem. Tento rozhovor byl pro mě vzácnou chvílí a níže jsou střípky z pěti hodin, které jsme spolu do noci jednu adventní neděli prohovořili.

Jaké bylo tvé dětství?

Dostal jsem dar krásné rodiny a milujících rodičů. Rodičů, kteří se měli rádi a projevovali si to, kteří nás milovali, ale současně nám uměli říct ne a jednoznačně vyjádřit, že nějaké jednání se jim nelíbí. Také dokázali jasně říct, že je dobře jít do kostela. Zároveň nám od malička ukazovali, že křesťanství není prioritně to, že jdu v neděli do kostela.

Jaká byla tvá cesta ke kněžství?

Jako mladý kluk jsem měl touhu žít v manželství, ale v upřímném hledání jsem zjistil, že mě Pán Bůh volá jinam a to k zasvěcenému životu. Ale ještě než mi to došlo, šel jsem na vysokou školu, kde začal můj život ve společenství mladých, mezi gen (mladými z Hnutí fokoláre – pozn. red.), a po dvou letech jsem jasně cítil, že „stavárna“ není má cesta. Po rozhovoru s jedním knězem, který mne velmi dobře znal, jsem se rozhodl jít na vojnu. Potřeboval jsem získat čas.

A tam se to stalo - před Vánocemi 1986 ve dvaceti a půl letech. Byl jsem v prostředí, které bylo vulgární a drtivá většina vojáků nevěděla, proč žije. Různí kluci si tam hojili svoje ego. V tu dobu mi vyvstal ten předcházející život ve společenství gen a to, že chci žít přítomnost. Že nechci tu vojnu přežít, ale prožít. Kluci gen mi přepisovali Slovo života a nějaké myšlenky a já jsem se je snažil aplikovat na vojně. Zjišťoval jsem, že je to skvělé. Neříkal jsem, že jsem věřící, ale když se někdo zeptal, přiznal jsem to. A postupně ve mně narůstala radost, že mám pro co žít. V kontrastu s tím jsem vnímal ubohost života člověka, který žije jen pro to, aby se jednou za čtrnáct dní opil na vycházce. V tu chvíli mně začalo úplně jasně blikat, že chci dělat něco pro lidi, kteří nemají pro co žít, abych jim mohl ukázat, že život je krásný. A přišla touha po zasvěceném životě a kněžství.

Tomáši, v té době náhle zemřel tvůj tatínek. Jak jsi to nesl?

Byla to strašně silná zkušenost. Po dvou letech na vojně jsem jel na Vánoce domů. Při přestupu v Ústí nad Orlicí, jsem zašel do kostela. A pan kostelník se ptá, jestli jedu na pohřeb a já: na jaký? On sprásknul ruce a říká: „Tatínek ti včera umřel.“ To bylo, jako když bodne… A já uvnitř říkám: „Tati, tak ty jsi teďka už tady se mnou. Jsi mi blíž, než když jsem byl v kasárnách.“ I když tento náhlý odchod taťky byla bolest, nezapochyboval jsem, že tatínek „je“ a je mi blízko. Poprvé jsem se natvrdo dotknul toho, že když člověk vyrůstá v živé víře, žije s tím, že jsme tady, abychom se dožili věčnosti.

Po listopadu roku 1989 jsi prožil několik měsíců v mezinárodní citadele Hnutí fokoláre v Loppianu u Florencie. Jak na tu dobu vzpomínáš?

Kromě toho, že jsem v Loppianu více poznal spiritualitu jednoty, bylo pro mě největším darem, že se mi otevřelo srdce. Byli jsme „těmi z východní Evropy“, kteří prožívali těžké věci. Měli jsme ostatním co sdělit, ale současně jsem si uvědomil, že jsem do té doby vůbec nesledoval mezinárodní dění, a pochopil jsem, že je ve světě stále mnoho jiných bolestí. Druhá věc byla, že jsem zjistil, že v různých kulturách lidé dělají věci různě. V dílně jsem pracoval s Brazilcem a Švýcarem a každý pracoval úplně jiným stylem. A v mých očích to brácha z Brazílie flákal. Když jsem s ním potom více mluvil, pochopil jsem, že to neflákal, jen je jinak a jinde vychovaný a má jiné zvyklosti. Na tomto jednoduchém zážitku jsem si uvědomil, že je potřeba nemít předsudek, že když někdo dělá věc jinak, není to divné, je to jiné… a je to DAR! Různost je neskutečně krásné bohatství a hnací motor, pokud chceme v té různosti budovat jednotu.

Pět let jsi sloužil jako duchovní v armádě a zúčastnil ses například dvou misí v Iráku. Jakou lekci ti to dalo do života?

Do služby v armádě jsem byl dvakrát zván tehdejším hlavním kaplanem a kamarádem Tomášem Holubem. Nicméně až na potřetí, když mne o to požádal pan biskup Dominik, jsem pochopil, že ano. V Iráku jsem byl dvakrát. Obě mise jsem vnímal jako službu lidem a národu v pototalitní zemi, kde byl svržen diktát Saddáma Hussaina. Každá mise byla v jiné situaci i na jiném místě. Polní nemocnice a pak jednotka vojenské policie. Ale co bylo stejné? Byla to humanitární pomoc a … vždy hrozilo nebezpečí. Pro mne to byla výzva se za ty věci – situace a především lidi modlit, … a někdy i jasně říct: „Veliteli, já se opravdu za tu věc modlím.“ Pamatuji se, jak jednou odpověděl velmi jednoduše a jasně: „Ty vole, kaplane, to doufám.“

Jinak to, že často slyšíš střelbu a víš, že tě třeba padající kulka může trefit, … a je-li to do hlavy, tak je jasné, že stojíš před Pánem Ježíšem bez upozornění…, to je zajímavý stav. Ze začátku ve mně všechno křičelo: „Tome, co tady děláš? Jsi kněz, tak proč jsi ve válce?“ Ale… poměrně jednoduchým připomenutím toho, že chci žít ne svůj vlastní nápad, ale své povolání, mi bylo jasné, že tam mám být. Říkal jsem: „Pane pomoz mi žít tak, abych se nemusel stydět, když bych najednou stál před tebou.“ A toto byla velmi cenná zkušenost. Proto také o misích v Iráku rád říkám, že to byla nejsilnější duchovní cvičení, která jsem prožil.

A po Iráku přišel Vesmír, kde jsi už patnáct let...

To teprve začala „vojna“. I na Vesmír jsem doufal, že nepůjdu. Viděl jsem „do kuchyně“, hovořil jsem s týmáky i otcem Pavlem, který tam působil, a tak jsem věděl, že to není lehké. Ale jsem rád, že tu jsem, i když vím, že je na čase střídat. Pořád mě ta práce baví, protože obsahuje to, co bych každému knězi přál – vlastně synodální cestu, naprosto konkrétně žitou. Je to cesta, kde jdeme spolu. Kde farář není velitel a všichni poslouchají. Není tím, kdo utváří program, ale je součástí týmu, ve kterém je ještě jeho spolubratr a mladí laici, kteří se střídají. To obnáší obrovskou pestrost. Cílem této „vesmírné komunity" je žít společenství, kde by byl Ježíš mezi námi a pokud možno se dotýkal lidí, kteří sem přijíždějí. Buď na předem připravený víkend či jen tak s partou lidí nebo přijede školní třída, ve které devadesát procent děcek neví o Pánu Bohu nic. Chceme jim vytvořit prostředí, kde jim nebudeme kázat o Pánu Bohu, ale kde je budeme mít, troufám si říct, božsky rádi. A vidíme, že to funguje.

Působíš šťastně a spokojeně. Jak to děláš, že jsi šťastný a identifikovaný ve svobodném povolání?

Protože součástí mého kněžského života je společenství. To zažívám doma, na Vesmíru, a snažíme se o to právě i s kněžími, i když nežijeme v jednom domě. Už jenom to, že se pravidelně setkáváme, někdy si i něco uvaříme, strávíme společně dovolenou, jezdíme na kola, na lyže… Zažíváme něco, co je vlastně obyčejný rodinný život. Je to rodina, ne ta biologická, ale duchovní, a bez ní se žít nedá. Samozřejmě nevím, co mě ještě čeká za zkoušku, ale to štěstí je opravdové. Vidím plody své služby (to je veliký dar a ne samozřejmost) a mám rodinu, nejsem sám.

Co bys řekl mladým, že je pro život opravdu podstatné?

Vnímejte všechno, co je kolem vás, jako určitý dar, který vám VŽDY může něco dobrého přinést. Jakmile budete o toto usilovat, budete v sobě pěstovat zdravou pokoru – ta vede k prostému štěstí a radosti.

Za rozhovor děkuje Jan Diblík

8. 2. 2022

0
0
0
s2sdefault

Při příležitosti desátého výročí smrti Jarmily Synkové vyšla v listopadu letošního roku kniha „Lásko! Příběh jednoho manželství“. Vztah Jarmily a Jindřicha Synkových nám dávají zakusit úryvky z deníků, dopisů a úvah. Poskytují ale i zajímavý pohled do doby, ve které žili, a na rozvíjející se Hnutí fokoláre, k jehož průkopníkům patřili. Jarmilu Synkovou můžete také znát jako dlouholetou spolupracovnici Nového města. Společně máme možnost nahlédnout do této knižní novinky a začíst se do jejich úvodních slov.

lasko synek

Cítím ve svém srdci velikou vděčnost, za všechny ty dary a milosti, které jsme od Pána za oněch více jak čtyřicet let přijali. Když si nyní čtu všechny ty dopisy, poznámky a zápisky, znovu prožívám ono nadšení a radikálnost, kterou jsme tehdy prožívali. Zamilovali jsme se. Nejen do sebe, ale především jsme se zamilovali do Boha. Může se to zdát snad trochu divné, ale byli jsme docela normální mladí lidé, kteří se jen osobně potkali s Bohem, a On se dotkl našich srdcí. V té době jsem si poznamenal do deníku: „Je zvláštní, že všechno mimo Boha mi připadá nedůležité. Je to jen jako namalovaný svět kolem nás a jedinou realitou pro nás je svět Boží“.

V té době Jarmila jezdí často do NDR za Natálií, první družkou Chiary Lubichové, zakladatelky Hnutí fokoláre. Jednoho dne se vrací a na rohu ulice mně oznamuje, že po rozhovoru s Natálií pochopila, že se musíme rozejít. Že vidí jako svoji cestu žít zasvěceným životem v panenství, ve fokoláre. Je to jako blesk. Hlavou mně projíždí příběh Abraháma s Izákem a Josefa s Marií. Nerozumím, ale cítím, že je tady Bůh… Říkám ano. Ale je to na mě příliš. Chodím jako tělo bez duše, všecko mně padá z rukou a několikrát mě málem přejelo auto. Po několika dnech to už oba nemůžeme vydržet, a tak se jdeme poradit s Otcem Karlem(1). Ujišťuje nás, že Bůh je otcem pokoje a radosti a že toto od nás určitě nežádá. Nakonec mu vývoj událostí dává za pravdu. Jde o nedorozumění. Ale my chápeme, že to byla naše zkouška, zda skutečně milujeme Boha více nežli sebe navzájem, více než „svoje“ povolání. A také poznání, jak moc se máme rádi. Přijímáme teď jeden druhého od Něho jako dar…

Teď po letech si na to najednou vzpomínám v době nemoci Jarmilky, při slavnostní mši, v Centru Mariapoli u příležitosti diamantové svatby manželů Hyršlových. Při obětování, se ve mně najednou rodí otázka: „Vrátíš mi ten dar, který jsi ode mne tehdy přijal? Je to otázka, která mně bere dech… Bože! … To ne! … Ne!

Ale… nemohu Mu říci ne… „Jako jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte i vy… Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.“ Tak o tohle nás teď Bůh žádá. On za nás dal sám sebe a teď si přeje, abychom ho následovali. Chce všecko… A za tři týdny Bůh tuto naši společnou oběť přijímá.

Když přišla nemoc, ptám se Jarmily, jak to vnímá a ona mi říká: „Jako projev Boží lásky“, a pak se ptá mne a já jí odpovídám, že to vnímám stejně. „Víš, to je teď naše misie, už nemusíme nikam jezdit, ani do Ruska,“ dodává.

Jarmila vyjadřuje tuto připravenost už na počátku své nemoci v dopise Emmaus(2):
„Ráda bych se ti svěřila, že mne potkala nová vůle Boží. I když si člověk v první chvíli neuvědomuje obsah, rozsah a dosah celé věci a možná si to neumím představit ani teď, pocítila jsem s jistotou, že Bůh má v rukou mne, moji rodinu, moje fokoláre. Že tahle nová skutečnost je Jeho láskou k nám. Nemusím se bát, protože On je láska a má mě nesmírně rád. Vede mne, nás dál, blíž k sobě. Jsem klidná a chci s Ježíšem Opuštěným projít vším, co mi Pán chystá. Chci s nemocí bojovat. Z lásky k manželovi, k mým dětem (už dospělým), k malým vnoučatům, prosím o uzdravení. A vím, že všechno má v rukou Láska.“

A také jedna z jejích posledních slov, která mi říká v den své smrti, jsou: „Bohu jsem řekla své ano, a to platí…“

1. Otec Karel Pilík.
2. Maria Voce (Emmaus) – v té době prezidentka Hnutí fokoláre.

Kniha vychází ve vlastním nákladu.
Objednávky knihy:
Jiří Kratochvíl
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
tel.: 603867930
cena: 220 Kč

 

14. 1. 2022

0
0
0
s2sdefault

Palmira Frizzera, jedna z prvních společnic Chiary Lubichové, která nás opustila 5. ledna 2022, bude žít ve vzpomínkách a životech mnoha lidí - fokolarínů, fokolarínek, mladých lidí, rodin - které doprovázela při jejich formaci v Mariapoli Foco (Montet, Švýcarsko), citadele Hnutí fokoláre, kde žila více než 40 let. Na základě jejích slov si připomeneme některé okamžiky, které poznamenaly její životní cestu.

palmira

„Slečno, pro vaše oči už se nedá nic dělat,“ sdělil lékař Palmiře Frizzera velmi tvrdou diagnózu několik měsíců po jejím příchodu do prvního fokoláre na náměstí Piazza Cappuccini v Tridentu. Palmiře bylo 18 let, když se tři roky předtím, v roce 1945, setkala s první skupinou fokolarínek. Problémy s očima už měla dlouho. Kvůli tomu se jí zhroutil i sen odjet jako misionářka do Indie. Nyní však začaly být vážnější problémy. Toho dne se po různých návštěvách specialistů vydala k očnímu lékaři v Tridentu v doprovodu jedné z prvních společnic Chiary Lubichové, Natalie Dallapiccola. „Lékař mě důkladně vyšetřil,“ vyprávěla Palmira v roce 2004 skupině dívek, „a pak řekl: pravé oko už je ztraceno a levé oko ztrácíte.“

To bylo jak studená sprcha! „Jakmile jsem od toho doktora odešla, ještě na schodech jsem se rozplakala a říkala jsem si: teprve v pouhých 21 letech oslepnu, a to zrovna ve chvíli, kdy jsem našla nejkrásnější ideál svého života, který mi nikdo nemůže vzít. Teď, když jsem objevila radost ze života a chtěla bych ji vykřičet do celého světa, budu muset oslepnout. A plakala jsem.“ Pršelo a Natalia ji pod deštníkem držela pod paží a tiše ji doprovázela. „V určitou chvíli,“ pokračuje, „jsem se zastavila uprostřed silnice a řekla jsem: Ale Natalie, proč tolik pláču, protože přijdu o zrak? Abych viděla Ježíše v bratru, nepotřebuji tyto oči, potřebuji oči své duše a ty, pokud nebudu chtít, nikdy neztratím (…). Uzavřu nyní smlouvu s Ježíšem a ty jsi mi svědkem. Jestliže Bohu vzdám větší slávu s očima, ať mi je ponechá, ale jestliže mu vzdám větší slávu bez očí, ať si je vezme, protože chci plnit jen jeho vůli. Pak mě napadlo: neříká Ježíš v evangeliu, že je lepší jít do nebe bez očí než do pekla s oběma očima? Od té chvíle už jsem netrpěla.“

„Potom jsem napsala Chiaře Lubichové,“ pokračuje Palmira, „o své zkušenosti plné radosti, protože jsem byla šťastná, nic mi nechybělo.“ Mezitím navštívila další odborníky, mezi nimi i jednoho, který jí po pečlivém vyšetření řekl, že nemoc je vážná, ale jednostranná, postihla pouze pravé oko a pravděpodobně o něj přijde, ale levé oko je zdravé a nehrozí mu žádné nebezpečí.

„Bylo to tak,“ pokračuje Palmira, „o pravé oko jsem přišla, ale s levým jsem za celá ta léta neměla sebemenší problém. Je vidět, že mohu vzdávat Bohu větší slávu s očima. A po pravdě vám říkám, že na to levé oko jsem vždycky viděla za dvě.“ A uzavírá: „Mnohokrát se bojíme dát něco Ježíši, náklonnost, připoutanost, něco ze svého studia. Místo toho by stálo za to dát Mu vždycky všechno, protože On se nenechá překonat naší štědrostí, která je vždycky malá ve srovnání s tou Jeho, protože Bůh je Láska a vždycky odpovídá stonásobně.“

V následujících letech měla Palmira v Hnutí fokoláre v Itálii různé zodpovědnosti. V roce 1981 ji Chiara Lubichová požádala, aby spolu s dalšími fokolaríny odjela do Montet ve Švýcarsku, kde začínala vznikat citadela. Měla tam zůstat pouze tři dny, aby posoudila nezbytné renovační práce. Po třech dnech ostatní odjeli a ona zůstala sama v jednom bytě v nedalekém městě Estavayer. V jednu chvíli si pod tíhou toho, co ji čeká, klekla a začala se modlit Otče náš. Vzpomíná: „Když jsem přišla k větě 'Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi', modlila jsem se nahlas, tak ve mně zavládl takový klid, který jsem doposud neztratila.“ Z těch tří dnů bylo 40 let. Palmira vybudovala citadelu společně s ostatními, doprovázela a formovala generace mladých lidí.

S jednoduchostí a přímočarostí, které jsou jejími charakteristickými rysy, si v roce 2017 položila otázku: „Zvládla jsem to? Nevím. Vždycky jsem se snažila milovat srdcem, abych se nemýlila, protože hlavou se mohu mýlit vždycky, ale pokud milujeme srdcem, ochotni dát svůj život… Myslím, že ti, kteří milují, nikdy neudělají chybu.“

Carlos Mana

11. ledna 2022

Převzato z mezinárodního webu Hnutí fokoláre – https://www.focolare.org/news/2022/01/11/il-segreto-di-palmira/

11. 1. 2022

0
0
0
s2sdefault

Z prostředků vybraných v rámci sbírky organizované Hnutím fokoláre v ČR bylo v roce 2021 vyplaceno podle jednotlivých účelů:

Morava tornádo 125 000,- Kč
ČR covid 10 000,- Kč
Země východní Evropy 20 115,- Kč
Různé země světa 60 000,- Kč
Sýrie 161 000,- Kč
   
Stav disponibilních prostředků k 31. 12. 2021                          62 085,- Kč

 

 

 

 

 


Děkujeme všem dárcům za jejich velkorysost. Sbírka dále pokračuje a příspěvky je možno zasílat na účet 474026843/0300 s variabilním symbolem 557 a specifikací ve zprávě pro příjemce: ČR, Evropa, svět, Sýrie. 

Dárcům zasíláme potvrzení o daru pro účely daňového odpočtu. Bohužel nemáme všechny adresy. V případě, že někdo potvrzení dosud nedostal a potřebuje ho, ať prosím zašle svou poštovní adresu na Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..

S přáním pokoje a dobra do nového roku 

Michaela Harantová a Jiří Kratochvíl
Koordinátoři sbírky

06 03 7039

6. 1. 2022

0
0
0
s2sdefault

Oslava Ježíšova narození mi otevírá srdce pro celý svět.
Teplo jesliček se přelévá za hranice křesťanského světa
a proniká všude jako znamení, že toto dítě se zrodilo pro všechny.

Chiara Lubichová

pf 2022

DRAZÍ,
PŘEJEME VÁM RADOSTNÉ A MILOSTIPLNÉ VÁNOCE
A POŽEHNANÝ NOVÝ ROK 2022!
KÉŽ JE NAROZENÝ JEŽÍŠ STÁLE MEZI NÁMI
A KÉŽ HO MILUJEME V KAŽDÉM BLIŽNÍM!
Za Dílo Mariino v České republice
Jarka Malíková a Jiří Kratochvíl

 

21. 12. 2021

0
0
0
s2sdefault

V neděli 28. listopadu 2021 se v rámci iniciativy Zlatá Praha v souvislosti s právě započatou synodální cestou v katolické církvi uskutečnilo v Centru Mariapoli v Praze - Vinoři zamyšlení nad knihou s názvem "Krypta", jejímž autorem je německý historik Hubert Wolf.

Program tohoto odpoledne, se v nynější - pro konání těchto akcí nejisté - době nakonec podařilo uskutečnit díky technikům, jež zajistili možnosti vzdáleného on-line připojení. Díky němu se k padesátce přítomných účastníků mohla připojit stejně početná skupina sledující program prostřednictvím YouTube kanálu Hnutí fokoláre. A  protože (korona)viry se nevyhnuly ani pozvaným hostům, rovněž jejich přítomnost byla jak osobní, tak i vzdálená - prostřednictvím platformy Zoom, což ale nijak nebránilo tomu, aby byla stejně intenzivní.

V krátkém úvodu P. Jiří Kratochvíl představil základní myšlenky z knihy "Krypta", které některé její přítomné čtenáře inspirovaly k mnohým otázkám. Své postřehy k této knize pak připojili i oba hosté, kterými byli prof. PhDr. Tomáš Petráček, PhD., ThD. z Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Královédoc. Mgr. Jaroslav Šebek, Ph.D. z Historického ústavu Akademie věd ČR.

Následovala živá diskuze, při níž nešlo jen o samotnou knihu, ale i o život společenství církve jak v minulosti, tak i v přítomnosti a budoucnosti. Názory a dotazy přítomných v ní střídavě doplňovaly argumenty a zkušenosti obou odborníků vycházející z historie, promítající se do současnosti a stávající se inspirací pro budoucnost. Záznam celého programu je možné shlédnout na adrese: http://www.youtube.com/watch?v=k0A_MR-rWeY

20211128 144513 

 

12. 12. 2021

0
0
0
s2sdefault