11. listopadu 2021 zemřel člověk, bez kterého by Nové město nebylo takovým, jakým je.

filcik

Jméno Štěpán Filcík nebo pseudonym Tomáš Pavel najdete v Novém městě u mnoha rozhovorů a fotografií. Snad ještě častěji ale jeho práce není ani „podepsaná“, pouze shrnutá drobným písmem v tiráži, kde je uveden jako člen redakční rady. A tím byl od chvíle, kdy se připravovalo vydávání samostatné české verze, tedy od roku 1997.

Byly to nevyčíslitelné hodiny konzultací, času stráveného na redakčních radách, výběru fotografií, přípravy článků a rozhovorů… „Speciály“ nedávného období věnované kardinálu Miloslavu Vlkovi (č. 5-6 /2017) a 50. výročí Hnutí fokoláre v České republice (č. 5-6 a 7-9/2018), by bez jeho nápadů a nasazení těžko vznikly. Byl jejich iniciátorem a mnohé na nich osobně odpracoval.

Svou profesní zkušeností, širokým záběrem a nadhledem nasměrovával naši práci a napomáhal tomu, abychom se zlepšovali z hlediska novinářského, a aby Nové město bylo nástrojem, který přispívá k jednotě, solidaritě a bratrství.

4. října 2021 s námi při redakční radě uvažoval nad obsahem posledního čísla. Před uzávěrkou, ráno 11. listopadu, ještě pohled do mailu, zda již poslal křížovku, kterou věrně mnoho let pravidelně připravoval. O chvíli později jsme pochopili, že ji už nepošle – přišla zpráva, že zemřel na Covid.

Milý Štěpáne! Ty sis nikdy nepotrpěl na nadnesená slova. Nechceme tě jimi častovat ani nyní. Pouze bychom ti rádi řekli, že jsi byl vzácným a spolehlivým kolegou a hlavně přítelem. Pomáhal jsi nám mimo jiné pochopit, že víra či nevíra je niternou záležitostí každého člověka a nelze je uzavírat do černobílého vidění. Někdy jsi říkal: „V tom, abyste se za mne pomodlili, vám nemohu bránit.“ Tak to rádi činíme, s nadějí, že nějakým tajemným způsobem s námi i nadále zůstáváš spojen.

Redakční rada časopisu Nové město

(Zdroj: Nové město 9/2021)

13. 11. 2021

0
0
0
s2sdefault

Srdečně Vás zveme na 37. konferenci Člověk a média na téma KOMU VĚŘÍME A PROČ?, která se uskuteční dne 10. 11. 2021 od 17:30 hod., v Americkém centru (Tržiště 13, Praha 1).

Zaregistrovat se můžete ZDE.

Naše pozvání přijali: 
Nora Fridrichová - novinářka, reportérka a moderátorka
Josef Šlerka - analytik dat sociálních sítí
Karel Paták - bloger 

Prosíme Vás o dodržování platných epidemiologických opatření. 

Těšíme se na Vás. 

cam 37

Za celý přípravný tým  

Mgr. Bibiána Šmehilová
koordinátorka projektu 

P O N T E S z. ú.
hledáme, co nás spojuje… 

U bakaláře 752, 190 17 Praha 9 - Vinoř
tel. 731 623 517/ www.pontes-in.cz
IČO 26594714    DIČ CZ26594714 

 

27. 10. 2021

0
0
0
s2sdefault

Fokolarínka Jaroslava Malíková - Mohli jste ji v zimě zahlédnout na běžkách nebo dělat piruety na rybníce. Mohli jste ji zahlédnout ztišenou při páteční adoraci před Nejsvětější svátostí. Mohli jste zahlédnout její usměvavé oči nad respirátorem. S Jarkou se známe již hodně dlouho a v rámci jejího životního jubilea bych ji rád představil. 

malikova jarka

Jaké bylo tvoje dětství?

Narodila jsem se v Horní Stropnici v malebném prostředí Novohradských hor, kousek od ostře hlídané hranice s Rakouskem. Rodiče tam byli v šedesátých letech státem posláni na takzvanou „umístěnku“, aby zvelebili pohraničí, tatínek jako ředitel školy, maminka učitelka. Naše rodina byla velice semknutá, radostná, po mně se narodili dva bratři.

Do kostela jsme jezdili pokaždé jinam a museli jsme být opatrní, aby nás „ti z okresu“ neviděli a nevyfotili. To se několikrát stalo a tatínek byl za to vyhozen z funkce ředitele.

V neděli byla tradice jet na oběd k babičce a dědečkovi do nedalekých Borovan, tatínkova rodiště. Pocházel ze sedmi dětí a jako nejstarší se první oženil a já jsem byla první vnučka…  Při obědě u dlouhého stolu se živě diskutovalo. Dědeček se každého vyptával, co prožil. Radost a starost každého se týkala nás všech! Už tehdy jsem vlastně zažila pravé křesťanské společenství.

Z takového krásného rodného hnízda jsem „vylétla“ na studie do Soběslavi na pedagogickou školu a bydlela na internátě. Měla jsem spoustu kroužků a zálib. Kolem jsem ale nepotkala nikoho věřícího! Existují vůbec mladí křesťané? Takovou otázku jsem dala strejdovi a ten mě pozval, když u něho byl na návštěvě kněz Jan Tampír. Ten mě pak pozval k sobě na faru v zapadlé vsi v pohraničí, ve Světlíku. Přijela jsem tam se svým chlapcem a brášky a vida, další mladí. Bydleli jsme nedaleko od sebe, jen jsme se neznali. Utvořili jsme partu, poznávali se, prohlubovali se ve víře a konkrétně pomáhali ve farnostech. Poprvé jsem četla Slovo života, pro mne návod, jak žít křesťanství ve 20. století, v socialistické společnosti, ve světě, nejen v neděli při mši. Další kněz P. J. Cihelna nám řekl o Hnutí fokoláre. 

Kdy a jak ses rozhodovala pro cestu zasvěceného života?

Po střední škole jsem se v roce 1980 vrátila domů a pracovala jsem v mateřské škole. S chlapcem, na kterého jsem čekala, až se vrátí z vojny, jsme snili o společném životě a plánovali svatbu. Zároveň ve společenství, kde mne oslovilo charisma jednoty, jsme byli pozváni na setkání „mariapoli“. Já jsem jela, můj chlapec nechtěl. Začala jsem se starat o děti a mládež a svůj čas dávat jim. V určitou chvíli jsem se musela rozhodnout, což nebylo lehké. Zvítězil život naplno prožitý pro druhé a s chlapcem jsem se rozešla.

Důležitý byl pro mne v létě v roce 1986 pobyt v Příchovicích, kde jsem byla v týmu. Práce bylo hodně, ale také mnoho radosti z konverzí mladých i starších lidí. Na konci mi jeden fokolarín řekl, že bych mohla dát Pánu i svou radost. Vzpírala jsem se: Co mi pak zůstane? Bolest. Ne, ne, za tu námahu si zasloužím trochu odměny. Byl to boj uvnitř, který vyvrcholil při mši na svátek sv. Anny, kdy jsem Pánu darovala svou radost. Jaké bylo překvapení, když jsem v srdci uslyšela Jeho tichý hlas: „Ale já nechci jen radost, já chci tebe celou!“ To už mi bylo lehko odpovědět jasným ANO. A přišla nečekaná ještě větší radost!

Znala jsem i jiné spirituality, ale cítila jsem povolání do fokoláre. Přestěhovala jsem se do Prahy, abych byla blíž fokoláre a mohla lépe poznat tuto cestu zasvěceného života. 

Jak se zrodila tvoje misie v tehdejším Sovětském svazu?

Na konci druhého ročníku formační školy fokolarínek v italském Loppianu se rozhoduje o dalším působení. Já jsem byla připravená jít kamkoliv, ale na otázku, kam bych ráda odcestovala, jsem odpověděla: „Tam, kde je to nejtěžší.“ „A kde je to podle tebe nejtěžší?“ „V Rusku!“ A opravdu jsem v lednu 1996 byla ke své radosti poslaná do moskevského fokoláre. 

Co se ti vynoří, když se ohlédneš za svým pobytem v Rusku?

Za 15 let jsem tam zažila věci těžké i radostné. Pouto, které bylo nejsilnější, bylo pouto s těmi, kdo si vážili charismatu Chiary. Vyjadřují to třeba slova někoho z pravoslavných přátel: „Teď jsem našel smysl života. Naštěstí jsem potkal vás a vámi zprostředkované učení Chiary Lubichové a vím, jak žít přítomný okamžik, jak přijmout bolest.“ Někteří objevili Boha, dali si do pořádku manželství…

A já jsem se zase naučila mnoho dobrého a krásného z jejich umělecké duše, pohostinnosti a štědrosti. 

Kardinál Špidlík často hovořil o široké ruské duši, například v knize „Duše Ruska“ [1]

Stojí za přečtení. Jestliže se duše s duší potká na rovině duchovní, tedy ne na té nacionalistické, politické, názorové…, ale duše s duší, která vnímá svět, vše stvořené, vnímá vztahy, tak objevíte širokou ruskou duši. Mají po předcích něco tajemného, hlubokého a zároveň křesťanského, přesahujícího to pozemské. Schopnost vše trpělivě snášet. To můžete najít v ruské literatuře i u velikánů jako byl Dostojevskij, Florentskij atd. 

Setkala ses s východní kulturou. A co ekumena? 

Za východní kulturu považuji pravoslaví. Ve fokoláre jsem žila s pravoslavnými fokolarínkami, velmi úzce jsem se s nimi podílela na životě v jejich farnosti. Jde o to proniknout do něčeho, co se vám zdá zprvu cizí. Na začátku vidíte jen to, co vás odlišuje a postupně objevíte mnoho věcí, které nás spojují. Vzájemné propojení je podle mne ekumena. 

Jaký byl po letech návrat do vlasti?

Trochu mi trvalo, než naskočila čeština a české myšlení! Kromě většího pohodlí jsem hned viděla konzumismus, tolik zboží, výběru a možností.

V Moskvě jsme měli jen dva katolické kostely a jít denně na mši znamenalo tři čtvrtě hodiny cestu tam a pak zpět. Nikdy jsme ji nevynechali. Teď máme kostel v místě bydliště. Nevím, jestli si toho vážíme. 

Naplno se věnuješ životu Hnutí fokoláre, za které jsi v České republice spolu s fokolarínem Jiřím Kratochvílem zodpovědná. Také ale pracuješ v jazykové škole. Přiblížila bys tuto práci?

Ano, učím zahraniční studenty češtinu. Jsou to dospělí lidé, kteří tady pracují a aby se začlenili do společnosti, touží se naučit česky. Někteří jsou i pokročilejší a zdokonalují se v mluveném projevu i v psaní. Na každou lekci mám plán výuky, na začátku je warm-up, takzvané „rozehřátí“, aby student začal myslet a mluvit česky. Například na procvičení minulého času kladu otázky: „Co jste dělal o víkendu?“, „Co jste četl?“. Většinou chtějí sdělit, co zažili. Tím vlastně hodně vyprávějí, čím žijí, co je pro ně tady těžké, čeho se bojí, nebo naopak, co se jim líbí atd. Máme příležitost si pár minut popovídat o životě a jeho hodnotách. Je to moc pěkná práce, kreativní, a i já se dozvídám mnoho nových věcí o jejich zemích – o Srbsku, Chorvatsku, Ukrajině nebo Rusku. 

V minulých letech sis o prázdninách několikrát „odskočila“ do Kazachstánu… [2]

Ano, protože jeden italský řeholník tam ve dvou městech založil společenství v duchu spirituality Chiary Lubichové a hledal někoho, kdo by pomohl s přípravou mariapoli. Měla jsem prázdniny, tak jsem se nabídla a od roku 2017 jsem tam po tři roky jezdila. Cesty do Kazachstánu jsem vnímala jako úsměv Boha, který našel způsob, jak život charismatu jednoty zakořenit i tam. 

Tvoje šedesátiny, které v září slavíš, jsou příležitostí ohlédnout se a bilancovat. Na co zvláště v životě vzpomínáš?

Kdybych se ohlédla zpět, prožila bych život znova takto, ničeho nelituji. Zvlášť požehnaný čas byl, když jsem působila ve fokoláre na Sibiři, v Krasnojarsku. Potkala jsem lidi s velikou životní zkušeností, mnohdy nelehkou, ale vnitřně byli svobodní a radovali se z mála. Tam jsem i já pocítila ohromnou svobodu. Radovala jsem se z přátelských vztahů a také z nádherné přírody: řeka Jenisej, pískovcové skály Stolby, tajga, jezero Bajkal atd. 

Který je tvůj oblíbený světec a citát?

Vždy mi byl blízký sv. František a nedávno blahoslavená Chiara Luce Badano. A citát? Poslední slova Chiary Lubichové: „Buďte rodinou!“

Za rozhovor děkuje Petr Ettler
(Převzato z Vinosatu a redakčně zpracováno) 

(Zdroj: Nové měs­to 7/​2021)

______________

1. Jan Paulas: Duše Ruska s Tomášem Špidlíkem, Karmelitánské nakladatelství 2000.

2. Více viz Nové město 10/2017, str. 20-21; 7/2019, str. 18-19. 

 

20. 10. 2021

0
0
0
s2sdefault

Fiktivní, ale vlastně celkem reálný rozhovor Nového mesta s Novým městem

 dve nm kavarna

Jsme bratři. Pravdupovediac, vlastne dvojičky, lebo sme sa narodili súčasne. Setkali jsme se, abychom si popovídali, jak jde život. Lebo už máme tridsať rokov.

Nové mesto: Ahoj, rado ťa vidím.

Nové město: I já tebe.

Mesto: Počúvaj, keď sme sa rozišli… bolo to po pár rokoch…

Město: Bylo nám šest. Takže jako bychom šli do školy.

Mesto: Ozaj, do školy života. Prvé krôčiky sme robili spolu v Blave, a potom si odišlo do Čiech a ja som zostalo na Slovensku. Ako sa ti darilo?

Město: No to víš, bylo potřeba sehnat někoho, kdo by mě psal, sázel, vyzdobil, vytiskl a také dostal ke čtenářům.

Mesto: No počkaj, počkaj. Veď my, keď sme boli ešte spolu, tak sme chodili po celom Slovensku i Česku.

Město: Promiň, to máš pravdu, vlastně jsme si jen čtenáře rozdělili. Ale muselo jsem najít někoho, kdo to mohl dělat u nás. Ale víš, co je zajímavé? Já se dostanu sem tam i na Slovensko. Vážně. Čtou mě tam a prý i rádi.

Mesto: No a ja zasa, keď sme otvorili portál nm.sk…

Město: Já vím – a tak trochu i závidím – vím, že ho čte mnoho lidí od nás.

Mesto: A nielen to, i kdekto po svete.

Město: No, jsi dobré. A vážně ti to přeju.

Mesto: Ale ako sa ti inak darí?

Město: Dobře. Problémy teď nechme stranou – ne, že by nebyly, ale nejsou podstatné. Vlastně, když se tak ohlédnu, bylo těch 30 let docela pestrých. Vlastně jsem mělo i štěstí, že bylo na co navazovat. Myslím na těch šest společných let. Takže i když jsem tak trochu začínalo, dětské nemoci jsem už mělo za sebou.

Mesto: No ja som vlastne iba pokračovalo. A tiež to bolo celkom pestré.

Město: Jasně, tobě se podařilo se i dost zprofesionalizovat. V redakci pracují vystudovaní novináři, máte webový portál…

Mesto: No, len sa nerob, však i pre teba dnes píšu aj študenti a absolventi novinárskych škôl…

Město: To je pravda, jen je to stále spíš na dobrovolnické bázi. Ale nechci si stěžovat. Mnohem víc mě zajímají čtenáři – kvůli nim přece jsme. Co z tebe nejraději čtou?

Mesto: Keď som sa v počiatku zaujímalo, čo ľudia v časopise čítajú ako prvé, ich najčastejšia odpoveď bola: Slovo života a skúsenosti. A myslím, že to tak je stále.

Město: Myslím, že i u nás…

Mesto: A potom je to rubrika Zo života – ako sa kde žije.

Město: U nás jsou to například rubriky – Člověk v dnešní době, takový profilový článek, většinou rozhovor… a pak Posezení s…, rozhovor s člověkem konkrétní profese. Vlastně by se dalo říct, že je to také povídání ze života. Zkrátka zkušenosti.

Mesto: No dobre, a aké sú tvoje osobné skúsenosti?

Město: Když se tak ptáš, hned se mi vybavila jedna lékařka, se kterou jsme otiskli rozhovor. Ona není věřící, tak si nejprve vypůjčila pár mých čísel a pročetla si je – aby věděla, co ji asi čeká. A když s ní šli dělat ten rozhovor, zjistili, že časopisy položila v čekárně na stolek – pro pacienty. A nejen to, prý je dávala přečíst i svým přátelům.

Mesto: A mne zasa utkvela skúsenosť istej mojej bývalej redaktorky: „To, čo je pre mňa najvzácnejšie, to sú vybudované vzťahy. A to nielen v redakčnom tíme, ale najmä s čitateľmi. To je niečo, čo si ponesiem celý život v srdci ako čitateľskú rodinu.“

Město: Jeden člen Hnutí, s kterým jsme udělali rozhovor, mi napsal: „Měl jsem skypový dialog se sourozenci – povídali jsme o všem možném a najednou bratr říká, že četli můj rozhovor v Novém městě. To mě zaskočilo, protože já jsem se neodvážil do rodiny časopis přinést. My žijeme každý trochu jinak. Druhý bratr rozhovor chválil, že je prý srozumitelný pro široké publikum… A sestra pak dodala, že si zaplatili předplatné. To mě dostalo! Nevěřil bych, že může dojít k takovému sblížení…“

Mesto: Naozaj pekné. Mne sa zase ozval jeden čitateľ z Nemecka, že sa mu páčia zaujímavé články, obsahom ktorých je celé spektrum problematiky nášho života, aj kresťanského, ale aj spoločenského. Vzhľad časopisu je podľa neho moderný, veľmi oslovujúci. A tak ďalej, a tak ďalej… Veľmi si cení aj webový portál… No čo ma naozaj potešilo – Novému mestu sa vraj podarilo vyjsť z čisto kresťanského priestoru a otvoriť sa celej spoločnosti, a pritom nepoprieť svoju kresťanskú identitu.

Město: Hm, víš, co je zajímavé? Že si dost ceníme, když dokážeme jaksi vyklouznout ze škatulky tradičního pohledu na křesťanské médium. Já se o to také snažím. Zkrátka – budovat jednotu s každým.

Mesto: Potrebné je však tiež povedať, že nie každému to tak úplne vyhovuje. Ale čo s tým narobíme, však?

Město: Rozumím. Ano, i u nás už jsme zachytili občas pozdvihnuté obočí, ale jsem rádo, že mohu být tak trochu mostem mezi těmi dvěma světy – věřících i těch jinak věřících.

Mesto: Citujem – „Práve mi prišlo nové číslo časopisu, vrhla som sa naň s veľkou dychtivosťou. Viete, ja tie vaše články používam nielen na svoju duchovnú formáciu, ale aj ako zdroj informácií pre svoje rozhovory a diskusie nielen s priateľmi vo farnosti, ale aj s kolegami napríklad na pracovisku. V oboch prípadoch to má veľký osoh.“

Město: Tak, už jsme se chválili dost, jsem z toho trochu nesvé…

Mesto: No to sú tie naše skúsenosti, nie?

Město: Máš pravdu. A taky mám radost, tedy nevím, jak je to na Slovensku, že jsme těch třicet let vydrželi. V Česku se v devadesátých letech narodilo velké množství různých duchovních periodik, ale jen málokterá vydržela dodnes.

Mesto: A nielen to… okrem nášho webového portálu sa uvažuje aj o akomsi mediálnom dome. Aj ty si sa pekne vyfarbilo, ale hlavne tie vaše špeciály. Najmä k odchodu kardinála Vlka a k päťdesiatemu výročiu Hnutia fokoláre. To malo veľký ohlas aj u nás. Skrátka, rastieme…

Město: Vlastně je moc pěkné, že i když jsme se rozdělili, tak o sobě pořád víme, sledujeme se… A taky se tak trochu zase sbližujeme.

Mesto: Možno sa časom podarí aj viac spolupracovať.

Město: Tak to bych opravdu rádo. Hele, tak se měj a drž se.

Mesto: Aj ty, držím palce. A dovi…

 

Odposlouchal a zapsal Tomáš Pavel

 

(Zdroj: Nové měs­to 7/​2021)

20. 10. 2021

0
0
0
s2sdefault

V pondělí 4. 10. 2021 odešla na věčnost volontárka Anna Fürstová. Jako vzpomínku na ni přinášíme článek, který vyšel v Novém městě v roce 2003.

furstu 030

Povolání k početnému rodičovství

Jubilejní, pátý Svatováclavský večer se konal 27. září 2003 na Pražském Hradě a byly na něm již počtvrté uděleny Pamětní medaile svatého Václava. Toto ocenění získávají osobnosti, „které prokázaly významné služby ideám duchovního světa a umění jak v domácím, tak mezinárodním životě“, a splňují kritéria uvedená ve statutu Pamětních medailí svatého Václava.

Letos byli vybíráni kandidáti, jejichž činnost je zaměřena na děti. Ocenění získal kolektiv SOS vesniček, profesor Zdeněk Matějček a manželé Anna a Karel Fürstovi.

Rodinu Fürstových jsem poznala na křtinách jejich pátého syna v roce 1981. Zanedlouho potom byla v roce 1982 kladně vyřízena jejich žádost o svěření dítěte do pěstounské péče. Jistě sami netušili, jaká řetězová reakce se rozpoutá. Nejenže se jejich rodina nakonec rozrostla o dvanáct osvojených dětí, ale „nakazily“ se tímto dobrodružstvím také rodiny dvou Anniných bratrů a nedávno i rodina syna Karla.

Na celodenním setkání, které pořádalo Hnutí fokoláre koncem října v Třeboni, jsme měli možnost spolu hovořit i na toto téma.

Jednadvacet let je doba dostatečná i na hodnocení... Co to pro vás znamenalo, s čím musí člověk počítat, když takto rozšíří rodinu. Asi to nejde nabídnout jako jednoduchý recept na řešení situace dětí, které zůstaly bez domova.

Karel Fürst: „To nemůže dělat každý. Mohou o tom uvažovat lidé, kteří na to mají prostor, nejen ty prostory doma, ale i pevné nervy, jinak by to nešlo.“

Anna Fürstová: „Myslím, že to je určité povolání. Jako každý muž nemůže být knězem a každý člověk nemusí vstupovat do manželství, tak existuje i povolání k tomuto druhu velkého rodičovství. Znamená to zaslechnout Boží hlas a odpovědět na něj. Za těch dvacet let jsme poznali řadu lidí, kteří si v nejlepším úmyslu a s nejlepší snahou osvojili dítě a zjistili, že je to nad jejich síly, že se setkali s problémy, s nimiž nepočítali. Pak děti vracejí. Máme čtyři nebo pět dětí, které se ocitly v této situaci. Sociální pracovníci nám je nabídli jako děti, které byly určitým způsobem zklamané, s odůvodněním, že jim naše prostředí pomůže. Už za totality si nás záměrně vybírali s tvrzením: ‚Ta atmosféra, která je u vás, to by jinde nedostali.‘ To nebylo tím, že bychom my s tátou byli nějak výjimeční, ale atmosféra hájovny na samotě a atmosféra života v Bohu, tak nám to i říkali.“

Pomohlo k rovnováze ve výchově i to, že vaše biologické děti vyrůstaly spolu s osvojenými. Mohou být osvojené děti citlivější?

Karel: „Ano, ty děti jsou velmi citlivé a vždy jsme museli dávat pozor, abychom opravdu byli ke všem stejně spravedliví. Ale nechtěli jsme to přehnat, protože i naše děti byly na to citlivé. Musíme jednat uváženě a dbát na to, abychom byli ke všem stejně spravedliví.“

Anna: „Měli jsme výhodu, že jsme měli nejdřív svoje děti a považovali jsme za normální, že se s nimi člověk dočká i těžkostí, že to není špatnými geny. Věřili jsme, že těmto dětem Bůh pomůže tak, jako jsme doufali, že pomáhá i našim vlastním. Všechny děti jsou Boží oblíbení. Bůh je postavil do určitého prostředí a setkání, jako je to dnešní, měla na ně velký vliv. Účastnili se s námi života společenství a poznávali další mladé lidmi, měli mezi nimi kamarády. Dnes už si ti první kluci - je jim přes třicet - zažili své trpké chvíle a potěšilo mě, že nacházejí posilu v kostele, ač jsou deset let z domova. Jeden prožíval manželskou krizi a útěchu a podporu hledal v křesťanském společenství.“

Kolik vlastně máte dětí?

Anna: „Sedmnáct, z toho pět vlastních. Nyní je doma jenom pět dětí, takže už máme tichý, prázdný dům. Ale o víkendech nám to vynahrazují, přicházejí i s vnoučaty. Těch máme dvaadvacet a třiadvacáté se čeká. To třiadvacáté, holčičku, si teď budou osvojovat Kája s Martinou (syn s manželkou – poznámka red.).“

To znamená, že syn s manželkou pokračují v tradici?

Anna: „Ano, přitom Kája říkával, že na to nebude. Byl druhorozený. Když jsme tenkrát před dvaceti lety přišli s návrhem, že bychom si chtěli vzít dítě z dětského domova, právě Kája o tom nejvíc přemítal: ‚A co když vám udělá ostudu, co když udělá to a ono.‘ A vždycky tvrdil: ‚Já bych děti do pěstounské péče brát nemohl.‘ Ale jednou nám přivezla jeho manželka Martina děti na hlídání a zrovna k nám přijeli lidé z Prahy. Nezvážili prý dost své síly a chtěli by Marka vrátit. Ale berou nás jako poslední pokus, jestli bychom se ho neujali. Řekli jsme, že ne, protože si uvědomujeme svůj věk a na malé dítě si už netroufneme. Ale nabídli jsme, ať přijedou na pěstounské setkání, které bude zanedlouho, že se třeba někdo jiný odhodlá. Kája s Martinou to s námi prožili, vypili kávu a rozloučili se. Martina jela na duchovní setkání a každý den prý chodila do kaple prosit Pannu Marii, ať to od nich vzdálí. Cítila, že už to má v sobě, že bude pořád o tom chlapečkovi vědět. Vrátila se domů a ten pocit se nevytratil, naopak. Sociální pracovníci neměli námitek, a tak mají Marka. Druhý, černoušek Jeremiáš, už šel mimo nás. Tak se rodí pěstouni. Teď jim nabídli holčičku, která je zrovna tak vybarvená jako Jeremiáš.“

Zdá se, že pěstounství vyplývá ze života, nerodí se od stolu...

Karel: „U stolu se dá o tom mluvit, ale nedá se to naplánovat, k tomu musí ‚dojít‘.“

A co námaha?

Anna: „Námaha je normální, metráky prádla a takové věci. Je toho samozřejmě mnohem víc než v normální rodině, to je podružné. Existuje však i zklamání. Například když je dítě velké, sebere se a odejde za svým životem. To se u nás přihodilo u dvou dětí. Pouto k rodině je přerušené. A člověka mrzí, že to brali, jako by se nic nedělo. Člověk si uvědomí, že jsme se jim dali celí, ale ty děti to neopětují, jdou za svým životem. Naučit se tomu rozumět není snadné.“

Karel: „Neočekávali jsme, že by nám byly ty děti vděčné, ale člověka to mrzí.“

Anna: „To jsou věci, které bolí. Ale to je samozřejmé, že něco musí bolet. A věřím, že to není konec všeho, pořád se za ty děti modlíme a pořád věříme tomu, že jsou Boží oblíbení, že je má Bůh rád, že pro ně také má cestu. Některé děti odejdou v pubertě, prožívají ji trochu později, citová deprivace se na nich velmi podepsala, ale za čas se vrátí. Bez kontaktu však nejsme s nikým z dětí, ale dva žijí nedobrým způsobem.“

Z vaší strany jsou dveře otevřené, domov fakticky neztratili...

Anna: „Stalo se i to, že našli dveře otevřené, vešli do nich a za rok zklamali znovu... S tím se musí počítat a dá to někdy strašné přemáhání. Snažím se je ale přijmout takové, jací jsou.“

Jak jste reagovali na Vaše ocenění?

Karel: „Když mi došlo, jaké se nám dostalo pocty, měl jsem pocit, že si to nezasloužím. Říkal jsem, že více těch těžkostí a práce stejně leželo na Anině. Mluvili jsme spolu o tom a připomněla mi různé situace, kdy bylo třeba, abych zapůsobil jako autorita, jak na děti, tak na úřady nebo ve škole.

Kolikrát jsem s dětmi jel k doktorovi. Kluci se prý ode mne učili stloukat poličky i opravovat auto... Dnes už to svedou mnohem lépe než já, ale přece jen jsme se radovali i starosti táhli celých těch 21 let spolu.“

Anna: „Osobně mě zaujalo, že nás navrhla biskupka Československé církve husitské Jana Šilerová, vyznamenání nám předávali kardinál katolické církve Miloslav Vlk a biskup Slezské evangelické církve Vladislav Volný, předseda Ekumenické rady církví. Na slavnostním večeru jsme se potkávali s patriarchou, různými osobnostmi, povídali si s nimi a ochutnávali košer víno. Chtělo se nám věřit, že už je blízko ten den, kdy nastane jednota, o které jsem tak často slýchávala hovořit Chiaru Lubichovou. Pamatuji si, jak mě asi před patnácti lety fascinovalo, když jsem od ní slyšela slova: svět spěje k jednotě. Měla jsem tehdy dojem, že svět naopak směřuje ke krachu. Od té doby tomu ale věřím.

I když jsem pak z té radosti vystřízlivěla, trošku si to zase v hlavě srovnala, přesto jsem přesvědčena, že když budeme každý na svém místě dělat ten svůj malý díl práce, navzájem se poslouchat a dávat každý tu svoji malou kapku do moře, že ten den určitě přijde.

Za rozhovor děkuje Irena Sargánková

furstu 023

6. 10. 2021

0
0
0
s2sdefault

Zveme Vás na setkání Františkovy ekonomiky a ekonomiky společenství. Po dlouhé době se chceme osobně setkat, dát prostor sdílení a nechat se inspirovat slovy papeže Františka, která zazní na celosvětovém setkání 2.10. on-line https://francescoeconomy.org/event2021/.

Během workshopu se chceme zabývat tím, jaké výzvy Františkova ekonomika předkládá nám v ČR? Jak chceme rozvíjet myšlenky Františkovy ekonomiky?

KDY: 22.- 23. října 2021

KDE: Centrum Mariapoli, Praha Vinoř

Registrujte se prosím do 18.10. zde: https://forms.gle/a13jMzWhTjhMY5k89

eof 102021

1. 10. 2021

0
0
0
s2sdefault

V neděli 12. září se v rámci iniciativy  Zlatá Praha uskutečnilo představení knihy rozhovorů s dětským psychologem Jaroslavem Šturmou "Nejlepší dramatik je život sám". 

Program tohoto odpoledne, který byl v nynější - pro konání těchto akcí nejisté - době připravovaný již během letních prázdnin přesně v duchu názvu této knihy, započal úderem 16. hodiny. Jeho organizátoři přivítali v zaplněném velkém sále Centra Mariapoli v Praze - Vinoři také zástupce Karmelitánského nakladatelství, jež tuto knihu vydalo, jeho vedoucího redaktora Pavla Mareše, který se vzápětí ujal své role moderátora celého programu.

V úvodu autor knihy, filmový režisér, dokumentarista a scenárista Vít Hájek, nejprve popsal okolnosti a průběh jejího vzniku. A pák již následovaly otázky na samotného Jaroslava Šturmu, které postupně obsáhly všechny etapy jeho života, lidské i odborné formace. V otevřeném dialogu nechyběl ani prostor pro objevení duchovních kořenů a spirituality, z níž vyrůstaly jeho postoje a vztahy - jak ke klientům a jejich příbuzným, tak i ke spolupracovníkům a nejrůznějším lidem, s nimiž postupně přicházel do styku díky svému povolání.

A jelikož Jaroslav Šturma nezapřel svůj osobitý smysl pro humor, který je nedílnou součástí jeho života a pomohl mu překonat mnohé obtíže, na tvářích všech přítomných se během celého odpoledne často objevoval úsměv, ať už se vyprávění týkalo století minulého či současného. Všechny tematické okruhy pak citlivě a inspirativně propojoval svými hudebními improvizacemi Petr Štěpán.

Na závěr se dostalo i na všechny zájemce, kteří si na místě mohli knihu zakoupit a při troše trpělivosti také nechat podepsat, neboť součástí programu byla i autogramiáda.

zp20210912

26. 9. 2021

0
0
0
s2sdefault

 

papa

Slovo papeže Františka ke zodpovědným za církevní hnutí a nové komunity. Požádali jsme Margaret Karramovou a Jesúse Morána, aby nám sdělili svůj první dojem po setkání se Svatým otcem.

Pohled do budoucnosti s nohama pevně zasazenýma v přítomnosti. Je to jakoby začátek cesty směřující k rozlišování, kterou papež František navrhl 16. září moderátorům různých sdružení věřících, církevních hnutí a nových komunit, kteří se shromáždili ve Vatikánu na jednodenním setkání pořádaném Dikastériem pro laiky, rodinu a život. V centru této události, při jejímž zahájení Svatý otec neočekávaně promluvil, stálo téma: Odpovědnost za vedení laických sdružení: služba církvi.

  1. Přítomni byli také prezidentka Hnutí fokoláre Margaret Karramová a spoluprezident Jesús Morán Cepedano.„Vidět Svatého otce na samém začátku setkání bylo velkým překvapením,“ řekla Margaret Karramová. „Jeho příspěvek byl mimořádný, velmi hutný a objasňující; předal nám správný výklad všeobecného dekretu týkajícího se doby trvání řídících funkcí v církevních hnutích a v nových komunitách, který letos v červnu dikastérium vydalo.1

whatsapp image 2021 09 16 at 16.13.37 1 600x338

Jesús Morán, Margaret Karramová a Giovanni Ramonda (moderátor Sdružení papeže Jana XXIII.) Je to otcovské povzbuzení, které ukazuje cestu učenlivosti a pokory, po které je třeba jít; ta je potřebná pro neustálé hlubší poznávání charismatu, k němuž náležíme, a k úvaze o tom, jak jej nejlépe vtělovat do každodenního života. Dekret vydaný letos 11. června, adresovaný mezinárodním sdružením věřících, jde tímto směrem; máme přijmout některé změny a připravovat budoucnost počínaje přítomností.

Odpovědnost za vedení laických sdružení, nad níž papež uvažoval 16. září, rovněž převrací pyramidu anebo, jinak řečeno, navrací správný řád a staví službu na její vrchol: „Vládnout znamená sloužit,“  vysvětloval František, „(...) učme se říkat 'jsme služebníci neužiteční' (Lk 17,10). Mějme na paměti tento výraz, který působí v církvi velké dobro a vyzývá ke správnému postoji při práci pro ni; vyzývá k pokorné službě, jejímž příkladem nám byl Ježíš, když umýval učedníkům nohy.“

„Po papežově příspěvku,“ řekl Jesús Morán, „není možné číst pouze samotný dekret; je nutné k němu přidat i slova, která pronesl dnes ráno. Je to jako malé pojednání o tom, jak se má vykonávat vedení ve světle evangelia.“„Prožíváme hluboce církevní událost týkající se velkého společenství“, doplnila prezidentka Karramová. „Myslím, že v nadcházejících měsících budeme muset hlouběji poznat toto důležité téma i proto, abychom lépe žili naše charisma.“ „Musíme uznat a ocenit velkou lásku, s níž dikastérium pečuje o hnutí; jeho záměrem je chránit charismata, což ukázal i papež, když několikrát zopakoval své poděkování přítomným církevním uskupením, zejména za jejich nasazení v tomto okamžiku utrpení celého lidstva“, uzavřel Morán.

Maria Grazia Berretta e Carlos Mana 

Zdroj: www.focolare.org

[1] Jedná se o dekret Dikastéria pro laiky, rodinu a život Sdružení věřících, který upravuje výkon řídících funkcí v mezinárodních soukromých i veřejných sdruženích věřících; mimo jiné stanovuje maximální dobu výkonu těchto funkcí na pět let s možností jednoho následného opakování (pozn. překl.) 

21. 9. 2021

0
0
0
s2sdefault