Při zprávách o dění na polsko-běloruských hranicích jsem si vzpomněl na příběh svatého Martina. Vojáka, který se v zimě a mrazu slitoval nad chatrně oblečeným člověkem, dal mu polovinu svého pláště. Ve snu se mu pak zjevil Ježíš oděný do toho pláště. Ztotožnil se s nuzným: „Mne jsi obdaroval“. Mocně věřím, že i mezi vojáky, kteří – jak se zdá – na jedné straně nemilosrdně tlačí běžence k ostnatým zátarasům a na straně druhé jim brání projít,, se najde aspoň pár následovníků svatého Martina. K čemu jinak je naše přebývání na tomto světě? A k čemu jsou naše křesťanské kořeny, jichž se dovoláváme? Tohle není blahosklonné přemítání nad legendami o svatých, je to do všech důsledků vážná věc. Co když k nám letos přichází nebeský Král jako malé bezbranné dítě, tam mezi ostnatými dráty, v mrazu? Bloudí od jedněch zavřených dveří k druhým, od jednoho tvrdého srdce k druhému, tak jako kdysi v Betlémě Svatá rodina, než našla útočiště ve chlévě…

sv martin repro

Pozváním adventní doby je činné milosrdenství, prokazované skutky.
Když potkáte člověka v nouzi anebo zraněného na duši anebo obojí dohromady, nelze se s ním rychle rozloučit a soucitně mu popřát: „Jdi v pokoji, Pán ať se o tebe postará“. Martin musel seskočit z koně, rozetnout svůj honosný vojenský plášť a sklonit se k zemi, k těžké situaci jednoho konkrétního člověka.

Přijal bych do svého domu aspoň jednu z těch rodin na útěku, kdyby to bylo možné, ale zdá se, že do našich končin ani nemají šanci dojít. Například v Polsku není pro obyčejné lidi při daných zákonech možné ujmout se spontánně běžence a postarat se o něj. Byl by to trestný čin „napomáhání pašování lidí“. A za další, i kdybych chtěl, reálně teď nemám dostatek sil vyrazit do těch neuralgických míst a pomáhat tam. Co tedy mohu dělat?

Nabízejí se dvě navzájem spojené cesty, které mají v podstatě stejný obsah a smysl. Mohu do svého srdce pozvat putujícího Krále. Jako bych mu řekl: „pojď dovnitř, prosím, zůstaň“ a věděl přitom, že ho zároveň smím požádat, aby se On postaral o mrznoucí lidi tam, sta kilometrů daleko. Taková je jedna součást Adventu v srdci.
A tou druhou je nekonečný svět lidí v naší blízkosti. Zmíním příklady, ale každý si může vybavit podobné či jiné ze svého vlastního okolí: Rodina, kde je nemocná maminka i děti. A tatínek, byť zdravý, nemůže kvůli karanténě do práce. Jen taktak vyjdou s platem a kromě toho je tíží starost s opravou domu. Anebo dávná kamarádka, která se projevovala jako velký odpůrce očkování, ale nyní ji zastihl vir s těžkým průběhem. Jsou lidé, jimž se ze dne na den radikálně změní celá perspektiva, prožívají obavy a úzkost, ohrožení života, bolest. Potřebují praktickou pomoc, pochopení i laskavé slovo. Mnozí beztak máme k tomu všemu dávné nebo nové rány na duši. Může je mít i ten, s kým se vídám denně a stále jakoby mi to podstatné unikalo. Zde přichází Bůh v bližním. Advent v srdci, zde, v přítomnosti, úplně nablízku.

P. S. Možná bychom měli mít další, jiné zobrazování světců. Nejenom výsostně nahoře, se svatozáří a „slavně na bílém koni“, jak se tradičně zpodobují sv. Martin a sv. Jiří, ale dole, na zemi, v blátě, nablízku těm nejslabším a nejvíce zraněným. Svatý Jeroným se rozhodl žít v betlémském chlévě, aby vůbec byl schopen napsat překlad evangelií do jazyka svých současníků.

Marek Trizuljak

 

30. 11. 2021

0
0
0
s2sdefault

V neděli 28. listopadu 2021 se od 14:30 v Centru Mariapoli v Praze - Vinoři s našimi hosty, kterými jsou prof. PhDr. Tomáš Petráček, PhD., ThD. z Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Královédoc. Mgr. Jaroslav Šebek, Ph.D. z Historického ústavu Akademie věd ČR, budeme v souvislosti s právě započatou synodální cestou v katolické církvi zamýšlet nad knihou s názvem "Krypta", jejímž autorem je německý historik Hubert Wolf.

Program bude možné sledovat také on-line na adrese: http://www.youtube.com/c/hnutifokolarecr 

 

zp202111

 

7. 11. 2021

0
0
0
s2sdefault

Synoda o synodalitě dává prostor i laikům

synodalita

V místních církvích po celém světě probíhá od neděle 17. října první, diecézní fáze synodálního procesu. Týden předtím zahájil ve Vatikánu synodu o synodalitě papež František. Osobně u toho byla i členka českého národního synodálního týmu, zasvěcená laička z Hnutí fokoláre Hana Pohořalá. Na otevření synody reprezentovala Českou biskupskou konferenci i Radu evropských biskupských konferencí. Byla jedním ze sedmi laiků Evropy, kteří mohli tuto událost sledovat naživo a zblízka.

Povídali jsme si s ní o tom, jak to vypadalo ve Vatikánu při zahájení synody, jak bude synoda probíhat, i o tom, jak se mohou do procesu zapojit věřící. 

Když se v církvi hovoří o synodě, o čem je řeč?

Synoda je v tradici katolické církve shromáždění určité skupiny biskupů, kteří zastupují všechny biskupy a tím i všechny věřící místních církví. Synodu svolává Svatý otec a biskupové se s ním prostřednictvím diskuzí a výměny zkušeností podílejí na vedení církve. Synoda mívá zvláštní téma – můžete si vzpomenout na synodu o rodině s výsledným dokumentem Amoris laetitia nebo na synodu o mládeži s výsledným dokumentem Christus vivit. Synody doteď trvaly asi měsíc a předcházely jim přípravné fáze.

Výraz synoda má původ v řeckých slovech syn (společně) a hodos (cesta). Můžeme to volně přeložit jako společné putování. Je to společný kus cesty, který ujdou biskupové spolu s papežem Františkem.

Proč se papež radí ještě s dalšími biskupy kromě těch, které má ve své blízkosti v římské kurii?

Papež velmi ctí princip univerzální církve v tom smyslu, že je tvořená místními církvemi, které jsou v každodenním kontaktu s věřícími a jejich problémy. Tyto problémy jsou v každé zemi jiné. Druhým aspektem je to, že papež chce co nejvíc spolupracovat s Duchem Svatým a uvědomuje si, že Duch hovoří přes ostatní lidi, nejen přes úzkou skupinu v římské kurii. Ta má omezenější kontakt s běžným reálným životem v porovnání s biskupy v „terénu“. 

Z jakých důvodů se obvykle konají synody?

Papež se snaží primárně vnímat potřeby celé lidské rodiny. I když je papež hierarchicky hlavou katolíků, v srdci má celý svět a celé lidstvo. František například klade velký důraz na trpící a na ty, kdo nemohli poznat Boha. Téma synody neurčuje papež sám, ale radí se o něm se svými spolupracovníky. Společně vyberou téma, které je aktuálně důležité. Například tématem o mládeži chtěli podle mě reagovat na odklon mladých od církve a na to, že jsou oslovování něčím jiným než vírou. Mohlo to být volání k tomu, aby církev odevzdala mladým poklad, který má – a hlavně způsobem, kterému rozumějí. Samozřejmě, poselství Ježíše Krista je neměnné, ale způsoby předávání je nutné s měnící se společností také měnit. Velmi se mi v této souvislosti líbí výraz tvořivá věrnost, tedy věrnost obsahu, ale tvořivá v nových způsobech ohlašování. 

Během pontifikátu papeže Františka jde už o čtvrtou synodu, tento nástroj spravování církev očividně klade do popředí. Proč to podle vás dělá?

Už v roce 2015 mluvil papež František o synodální církvi. Řekl, že synodální církev je církev, kterou chce od nás Bůh dnes. Svatý otec si velmi uvědomuje, že církev je tvořená opravdu všemi. Dává velký důraz na opak individualismu, tedy na společenství. Ve zmiňovaném roce 2015 papež při příležitosti 50. výročí vzniku biskupské synody řekl, že si stále víc uvědomuje potřebu poradního principu, a že Duch Svatý silně působí v dynamice vzájemnosti. 

Aktuálně mluvíme o synodě o synodalitě. Můžeme to chápat tak, že církev se jde společně rozhodnout, jak bude dál fungovat?

Dalo by se to tak říct. Tato synoda se od ostatních odlišuje tím, že je delší. Trvá od roku 2021 do roku 2023. 9. října ve Vatikánu nezačala příprava na synodu, jak by se mohlo zdát, ale začala první fáze synodálního procesu. Druhým historickým faktem je, že tentokrát jsou do synody přímo zapojeni i laici, nejen biskupové. Každý z nás laiků má prostor konkrétně přispět. 

Co v praxi znamená, že se přímo zapojí laici?

Synoda je rozdělená do několika tematických okruhů a na tyto okruhy můžeme my laici odpovědět. Kněží a biskupové jsou zapojeni stejně jako my. Krásně to vyjadřuje logo synody. Je na něm společenství řeholníků, laiků, dětí, biskupů, ale všichni jdou stejným směrem. Cestou je Kristus, takže jdeme za ním. 

Je možné najít společnou řeč na takto velké synodě s množstvím účastníků rozdílného hierarchického postavení, kteří jsou z různých zemí, kontinentů a kultur?

Myslím si, že na to sekretariát synody myslel a poctivě na tom v rámci přípravy pracoval. Doporučuje nám tři dokumenty. Jeden je teologický od Mezinárodní teologické komise, potom Přípravný dokument a Vademecum, které bychom mohli nazvat návodem. Tam je popsané, jak má tato komunikace probíhat. Bylo by těžké, kdyby to mělo probíhat nějakým hromadným způsobem.

Tady je však navržený takový postup, že ve všech farnostech by měly vzniknout malé skupinky, řekněme do 10 lidí. Ty dostanou hlavní otázku, zda je církev synodální, rozpracovanou v jednotlivých podrobnějších okruzích. Neměly by však odpovídat na nějaký dotazník, není to statistika ani anketa. Ale jde o to společně, při vzájemném naslouchání, najít odpovědi na dané otázky. Je na to vypracovaná zajímavá metodika. V prvním kole může každý například říct, jaká je jeho zkušenost s církví nebo jaký je jeho sen o církvi. V druhém kole, po chvíli modlitby, společně hledají, co z toho, co řekli druzí, považují za důležité. Synodalita není jen cíl, ale my se máme naším počínáním v církvi stávat synodálními. Nejde o to, aby někdo sepsal na papír nějaké problémy, ale aby věřil v přítomnost Ducha Svatého v druhých, tedy aby mu nenaslouchal jen v sobě. Každý z nás se to musí učit, není to lehké. 

Z těchto setkání se postupně vypracují zprávy – nejdřív na úrovni farností, potom diecézí a nakonec na úrovni biskupské konference, tedy celé církve v dané zemi. Takto zpracovanou zprávu pošlou biskupové do Vatikánu. Není tady riziko zkreslení původních výpovědí, které zazněly na nejnižší úrovni, tedy ve farnostech?  

Metodicky je to ošetřené tak, že závěrečná zpráva, syntéza, by měla být veřejná. Je tu snaha zachytit co nejvíc postřehů lidí, a pokud je to časově možné, věřící by měli být se zprávou obeznámeni. To, co říkáte, je přirozeně lidský faktor. Když to vezmeme vážně a začneme s osobní konverzí, která nám umožní respektovat názor druhého, potom se stejně budou snažit pracovat ti, kteří budou připravovat syntézu. Záměrem je co nejvíc zachytit vanutí Ducha Svatého. 

Mluvila jste o podrobnějších okruzích, kterých se budou věřící při diskuzi držet. Co je jejich obsahem?

Hlavní otázka zní: jak jsme na tom se synodalitou? První okruh se týká toho, jestli jsme skutečně na společné cestě. Zde by se mohlo mluvit o spoluzodpovědnosti církve nebo jestli máme pocit, že někdo stojí mimo společenství církve, i když by chtěl být v ní. Druhým okruhem je naslouchání. Tady se můžeme ptát, zda si my laici můžeme navzájem naslouchat, jestli existuje naslouchání mezi kněžími a laiky. Dále je okruh o ujmutí se slova, tedy o otevřeném hovoru. Svůj postřeh mohou vyslovit i lidé bez teologického vzdělání. Dá se přemýšlet i nad tím, jestli v našich farnostech existuje prostor pro vyslovení názoru. Čtvrtá oblast je slavení, kde se můžeme zamýšlet nad tím, čím je pro nás mše svatá. Pátou je spoluzodpovědnost za misijní poslání – všichni máme být misionáři. Důležitou oblastí je ekumenismus. Zde se můžeme zamýšlet, jak probíhá dialog s křesťany jiných církví na území naší farnosti. Potom následuje okruh o autoritě a spoluúčasti, kde je prostor diskutovat například o fungování farních rad, tedy jestli věřící mají možnost se podílet na vedení farnosti přes farní radu. Předposlední okruh se týká rozlišování a rozhodování a poslední o formování se v duchu synodality. 

V každé farnosti zřejmě nebude prostor mluvit o každém okruhu podrobně. Jak k tomu mají kněží a lidé přistoupit?

Vademecum na to myslelo. Doporučuje se, aby si skupinka vybrala jen jedno, maximálně dvě témata, na kterých se shodne nebo které je „pálí“.    

Měli by se účastníci na toto setkání nějak speciálně připravit, nebo stačí, když budou spontánní?

První příprava je rozhodně modlitba. Bez ní to nepůjde. Pokud se k tomu chceme postavit zodpovědně, což je výzva, bylo by dobré si přečíst tematické okruhy nebo si projít přípravný dokument. 

Co se bude dít během synodálního procesu od současnosti až do roku 2023?

Proběhnou tři fáze – diecézní, kontinentální a univerzální. Diecézní fáze skončí setkáním na úrovni biskupské konference. Věřící by se měli seznámit se závěry diskuzí, ale hlavně si uvědomit, jaký kus cesty ušli. Potom proběhne totéž na úrovni kontinentů a vyvrcholením bude zasedání synodálních otců, což pravděpodobně nebudou jen biskupové, ale možná budou pozvaní i laici nebo pozorovatelé z jiných církví. Výsledkem bude dokument, kterým se to vše neuzavře, jím to začne. Obsah dokumentu bychom potom měli začít uvádět do praxe.  

Věřící budou možná váhat, jestli se mají do synodálního procesu zapojit, řeknou si, že to radši nechají na druhých. Jak byste je motivovala, aby se zapojili?

Duch Svatý potřebuje každého. Proto zvu všechny, aby tuto pozvánku nenechali bez odezvy. Potřebný je hlas i naslouchání každého. Je to osobní pozvání papeže Františka, který jde také za hlasem Ducha Svatého a myslí na dobro věřících. Je to výjimečná příležitost, která nám přináší velké milosti. Nebudou chybět těžkosti, možná se pohádáme, bude náročné přijmout opačný názor, ale to všechno může sloužit pro naše dobro i pro dobro církve. Jsme zvyklí kritizovat, i církev, ale není dobré jen kritizovat, je potřeba i přiložit ruku k dílu. 

Takže máme vést dialog, i když se neumíme na všem shodnout?

Naslouchání a rozlišování ve skupinkách jsem si už vyzkoušela při zahájení synody ve Vatikánu. Odpovídali jsme na základní otázku o synodalitě církve. Proběhla dvě kola. V druhém jsme mluvili o tom, čím nás oslovili ostatní. Postřehy byly různé, i proto, že jsme byli z různých koutů světa, což v našich farnostech platit nebude. Od někoho zaznělo, že je důležité bratrské napomínání. Jeden řeholník z Francie připomenul zneužívání mladých. Další hovořil o slabé komunikaci mezi církevními subjekty. Ne ve všem jsem se našla, ale prožila jsem obrovskou různorodost. Pochopila jsem, že to, co já vnímám jako problém, v jiné zemi vůbec problém není. A i ten můj problém dostal díky tomu objektivnější dimenzi. Co se mi zdálo jako „hora“, je ve světovém měřítku „kupka“. 

Zahájení synody se zúčastnilo kolem 300 delegátů z celého světa. Vy jste tam byla jako jedna ze sedmi laiků Evropy, navíc jste i delegátkou Rady evropských biskupských konferencí a vyslankyní České biskupské konference. V českém národním synodálním týmu jste jediná žena. Jak vnímáte, že vám jako ženě-laičce svěřili tyto úkoly?

Je to pro mě obrovská čest a dar. V církvi pracuji přes 20 let, nic takového jsem ještě nezažila. 

Zmiňovala jste práci ve skupinkách během zahájení synody. Co se ještě kromě toho dělo?

Zahájení trvalo dva dny, 9. a 10. října. V sobotu byla nejdřív modlitba, které se zúčastnil i papež František, následovala meditace nad Božím slovem a potom přivítání generálním sekretářem synody, kardinálem Mariem Grechem. Ten předal slovo Svatému otci, po němž mluvili další kardinálové. Zazněla i svědectví, a to i od laiků. Následovala zmiňovaná práce ve skupinkách. V neděli jsme se zúčastnili mše svaté v bazilice svatého Petra, které předsedal papež František. 

Jak na vás působil Svatý otec během zahájení synody? Co jste četla nejen z jeho slov, ale i z tváře nebo gest?

To si pamatuji úplně přesně. Seděli jsme a čekali na papeže Františka. Do auly přicházeli kardinálové z kurie, všimla jsem si například bývalého státního sekretáře, kardinála Bertoneho. Najednou vešel někdo svižným krokem, jako mladík, a to byl papež František. (úsměv) Otáčel se a podával ruce. I když už má svůj věk, je mladý duchem. S ním vešlo do místnosti duchovno. Přinesl dva aspekty: vnitřní, úzké spojení s Bohem vyzařující navenek a též obrovskou otevřenost vůči každému v sále. Slil nás v jeden celek. Potom následovala zpívaná modlitba Veni Creator Spiritus. Tehdy jsem poprvé v životě bytostně vnímala přítomnost Ducha Svatého jako osobu, jemnost a sílu. 

Vyložila jste si tento zážitek s Duchem Svatým jako znamení, že cesta synody je pro církev správná?

Ano. Uvnitř mě napadlo, že církev je opravdu matka. Víme o různých skandálech a utrpeních, ale opravdu bych řekla, že církev je matka, která chce pro lidstvo to nejlepší. Je na nás znovu tomu uvěřit, i když jsem si vědoma, že mnohokrát jsme se jako církev zpronevěřili svému poslání. Synoda o synodalitě je obrovská šance pro celou církev. Je to konverze jednotlivců a celé církve. 

Konverze směrem kam?

Primárně směrem k Bohu a v něm k nacházení bratrů a sester. To znamená osvobodit se od různých předsudků, od toho, co jsme neodpustili, nebo od toho, že už nechceme dát druhému šanci. Jsme jeden celek. Církev není jen církev hierarchická, ale jsme to my všichni. K tomu všemu bychom se měli obrátit. Máme být víc podobní našemu zakladateli, Kristu. 

V čem by mělo být ovoce synody kromě posynodální exhortace?

Nejkrásnějším ovocem by bylo, kdybychom se v církvi stali víc společenstvím. To by byl krásný výsledek. Ve Vatikánu bylo cítit velké napětí a očekávání. Je tu prostor na překvapení Ducha Svatého. Mám touhu, abychom se stali víc společenstvím, ale chtěla bych prožít i toto překvapení, které nám Duch přinese. 

Za rozhovor děkuje Ján Heriban (Převzato z nm.sk)

(Zdroj: Nové měs­to 9/​​2021)

26. 11. 2021

0
0
0
s2sdefault

Nizozemsko je zemí, ve které je multikulturní soužití každodenní realitou. Jaký je pohled Holanďanů na soužití s uprchlíky? Jak se cítí lidé z jiných kultur a náboženství v cizí zemi? Jak vypadá běžný život v pluralitní společnosti? Nad těmito a dalšími otázkami se zamýšlely tři ženy, přítelkyně, žijící v Holandsku, ale pocházející z úplně odlišných národů.  

Pohled Češky žijící přes 11 let v Nizozemsku 

Do Nizozemska jsem se přestěhovala před více než jedenácti lety, protože můj manžel Edwin je Holanďan. Narodily se nám zde tři děti.

Můj první kontakt s lidmi z jiné kultury přirozeně začal již v mateřské škole našich dětí – nejlepší kamarádka ze třídy mé tehdy čtyřleté dcery Anežky byla Hajar, dcera rodičů marockého původu. Jsou muslimové, ale ani jako křesťanka jsem nikdy nepociťovala překážku mezi „naší vírou“ a „jejich vírou“. Naopak, postupně jsem zjistila, že naše hodnotové postoje se velmi doplňují a mají svůj přínos i pro takzvanou sekularizovanou společnost. Příkladů vzájemné podpory by bylo nespočetně. Nejvíce ale oceňuji vzájemný respekt a zároveň reálné žití praktické lásky k bližnímu. Pokud jsem v minulosti potřebovala akutně pohlídat své děti, Saida mne nikdy neodmítla. Naopak, a i já jsem pravidelně zvala její děti na oběd k nám, někdy si přišly i jen tak pohrát. Takto se přirozeně vyvíjelo naše přátelství. A zároveň i vzájemná inspirace – Saida mi například pravidelně zasílala texty arabských autorů, já jí na oplátku posílala svou odezvu, rostla vzájemná, reálná důvěra.

Její dcera Hajar se také zúčastnila Anežčina prvního svatého přijímání. Co mne tehdy též osobně zasáhlo, bylo, když Saidu a její děti přijel k nám domů vyzvednout její manžel, Aziz. Ten oboustranný, přirozený, okouzlující úsměv dvou manželů, když si šli před naším domem v ústrety. Nepostřehli, že jsem je za okenním sklem sledovala… Ale já jsem si v tu chvíli uvědomila, že západní „předsudky“ o muslimské ženě, trpící pod nadvládou tyranského manžela, jsou opravdu jen „naše“ předsudky. Ztotožňujeme náboženství islámu s fundamentalistickým odvětvím djihádu, ale o životě těch „obyčejných“ lidí dobré vůle nevíme nic. Saida nosí hrdě svůj závoj, překrývající její nádherné, husté, vlnité vlasy. Ale z vlastního přesvědčení, zakořeněného v její tradici a rozhodně se tím necítí nijak utiskována anebo omezována. Pracuje jako asistentka zubního lékaře a její manžel je zaměstnán v jedné úklidové firmě. Ale nerozlišují, jakou „pozici” kdo z nich profesně zastává, nebo kolik kdo vydělává.

Tato pozitivní zkušenost mi zároveň pomohla zůstat otevřená i vůči uprchlíkům ze zemí, v nichž převládá muslimská kultura. V roce 2015 jsem čekala své třetí dítě. Tehdy se započala „první uprchlická vlna“, vlivem takzvaného „Arabského jara“. Sledovali jsme s manželem televizní záběry. V momentě, kdy jsem na pobřeží Středozemního moře uviděla maličkého utonulého chlapce, řekla jsem spontánně svému muži – tento chlapeček by býval mohl být i naše dítě, pokud by se narodilo v nevhodný okamžik na nevhodném místě. Jako Evropané, žijící sice v blahobytné, ale zároveň velice relativní jistotě, máme důvod snažit se tuto nespravedlnost odčinit. To byl i motivační impuls mé dobrovolnické práce s uprchlíky. Jsem za tuto zkušenost vděčná, pravidelně mi totiž nastavuje zrcadlo. V září jsme pořádali venkovní aktivity pro děti z uprchlického centra. Přišla i maminka dvou mladších dětí – uprchli teprve před dvěma měsíci z Afghánistánu. Zasáhla mne její upřímná touha po dobré integraci. Ačkoliv v Nizozemsku pobývala teprve dva měsíce, snažila se již se mnou dorozumět v některých základních frázích nizozemštinou (kterou kvůli omezené situaci mohla nastudovávat pouze z online kurzů a učebnic). Původní arabské znění jejího jména jsem bohužel zapomněla. Ale vybavuji si, že říkala, že v anglickém překladu znamená „měsíční svit“.

Přála bych nám všem, aby to skutečné Světlo, bez jakýchkoliv kulturních a náboženských předsudků, provázelo i smýšlení všech lidí dobré vůle! Toto přesvědčení mi napomáhá přistupovat otevřeně k dětem, jak v mém povolání během své učební praxe, tak i v běžném kontaktu s okolím, v němž žiji, se sousedy, s lidmi na ulici… Osobně – i jako křesťanka – jsem totiž pevně přesvědčena o tom, že „Duch vane, kudy chce“… 

Štěpánka Huisman 

 

Pohled Holanďanky 

V místě mého bydliště (Pijnacker) není multikulturní soužití na první pohled tolik zřetelné. Žijí zde převážně lidé nizozemského původu. Ovšem v rámci našeho církevního společenství se často pohybuji v Rotterdamu, kde k nám přichází lidé z různých kultur. Co se mne osobně týká, mohla by se kulturní diverzita v naší (protestantské) církvi projevovat i silněji, poněvadž věřím, že jsme všichni Boží stvoření a právě v této barvitosti to můžeme zrcadlit.

Během své práce učitelky Náboženského formačního vzdělávání přicházím na různé školy. Snažím se tam navázat rozhovor s dětmi o tom, co si myslí, v co doufají a čemu věří. Taková třída je krásným miniodrazem společnosti. V každé třídě se nacházejí děti, které jsou křesťané, muslimové, bez konkrétního náboženského vyznání, někdy jsou to hinduisté, jindy děti buddhistů, nebo dokonce i svědků Jehovových. Jsou to ale cenné a důležité okamžiky, kdy děti naslouchají, čemu věří, či naopak nevěří ti ostatní, kdy se v nich probouzí pohnutky klást otázky ostatním, kdy rozpoznávají spojitosti a souvislosti v tom, co řekl jiný. Někdy si dokonce říkám: „Tady bychom se jako dospělí měli učit!“ Najít odvahu, zeptat se druhého v co věří, nebo naopak nikoliv, a proč. A zeptat se i na to, co mu dodává odvahu a naději, a objevovat, že i navzdory rozdílům máme mnoho společného!

Ohledně otázky uprchlíků často přemýšlím takto: „Jaké by to bylo, pokud bych žila v zemi, kde mé děti nejsou v bezpečí, kde nemohu vyslovit, co si myslím nebo čemu věřím, poněvadž bych tento projev musela vykoupit smrtí? V zemi, kde je nedostatek jídla, kde pro mou rodinu není žádná budoucnost... A pokud bych odtud musela uprchnout, velmi bych toužila po pomoci!“ Samozřejmě je potřeba dívat se i na to, zda lidé skutečně nemají jinou možnost než útěk. Ale jsem přesvědčena o tom, že v rámci našich možností máme ze srdce vítat lidi v nouzi a nabízet jim místo, kde se mohou zotavit a začít budovat dobrou budoucnost.

Zároveň si uvědomuji, že se mi lehko mluví, pokud nebydlím v centru Rotterdamu, kde mnoho sousedů mluví navzájem odlišným jazykem a odráží se tam i celá řada problémů. Pak asi člověk neočekává ještě více přistěhovalců. Proto se mi zdá, že poctivé a vyrovnané rozmístění uprchlíků v jednotlivých zemích, městech a vesnicích je férovým a důležitým tématem. 

Annemiek Dijkstra  

 

Pohled Maročanky žijící 25 let v Nizozemsku 

Do Nizozemska jsem se přistěhovala se svým manželem v roce 1996. Začátky nebyly snadné, za nejobtížnější jsem považovala jazykovou bariéru. V kurzu jsem musela absolvovat povinných 600 hodin jazyka, ale nejlepší školou byl živý kontakt s okolím, se sousedy i s dalšími obyvateli našeho města Rijswijk (u Den Haagu). Po absolvování jazykového kurzu a rekvalifikace v oblasti péče o děti jsem dostala nabídku práce jako vychovatelka ve školce a tato práce mne velmi naplňovala. Po určité době jsem odešla na několik let z pracovního procesu – narodily se nám postupně čtyři děti, které nám dělají velkou radost. Postupně jsem absolvovala další rekvalifikaci a nyní pracuji jako asistentka zubního lékaře.

Nizozemce považuji za velmi vstřícné a otevřené lidi, jsem zde spokojená. Nikdy jsem neměla negativní osobní zkušenost s diskriminací na základě mého původu či náboženského vyznání. Je ale potřeba, abychom i my cizinci byli otevření vůči okolí i společnosti, v níž žijeme. Naše rodina má živý kontakt s naší sousedkou, paní, které je již 82 let. Pomáháme jí s nákupy a ona nám naopak často jen tak donese květiny z blízkého květinářství. Když mají děti narozeniny, peče pro ně dort, navštěvujeme se. Pomáháme jí, když je nemocná a ona naopak občas vyzvedne naše děti v blízké škole. Někdy jí doneseme naše tradiční jídlo, jindy vaří ona pro nás. Při poslední oslavě narozenin nejmladší dcery jsme ji pozvali k nám, cítila se v kruhu našich přátel i dětí velmi svěže. Děti ji dokonce občas oslovují „babičko“.

S nově příchozími uprchlíky (těmi, kteří jsou na útěku z válečných oblastí, například ze Sýrie či Afghánistánu) velmi soucítíme. Je důležité přijímat je bez předsudků. V tomto ohledu máme hezkou zkušenost s našimi dalšími sousedy, Syřany, kteří získali v Nizozemsku azyl. Je to rodina, která skutečně uprchla v ohrožení života. Před válkou měli oba rodiče dobré zaměstnání i životní podmínky. Jsou šťastní a vděční, že v Nizozemsku nalezli útočiště. I členové této rodiny se rychle naučili jazyk, mají dobrý kontakt se svým okolím a cítí se zde dobře a doma.

Ohledně symbolů spojených s mým náboženským vyznáním (islám) – nemám naštěstí zkušenosti s tím, že by nebyly akceptovány. Na veřejnosti nosím hlavu zakrytou šátkem, Zaznamenávám sice občas zvědavé pohledy, ale nikoliv nevraživé. Nedávno jsem o tom zavedla rozhovor s jistou paní na ulici, bylo letní horko a ona naopak ocenila mé dlouhé lehké oblečení, které před slunečním žárem může dobře ochránit. Těchto vstřícných maličkostí a gest pochopení si velmi vážím.

Pro nově příchozí migranty bych měla doporučení – naučte se co nejdříve jazyk země, v níž žijete, je to základ pro překonávání kulturního i mentálního nedorozumění. Buďte otevřeni vůči svému okolí, aktivně vyhledávejte kontakty s ostatními lidmi – nejen se svými krajany či souvěrci. Zároveň o sebe i děti dobře pečujte, například i váš upravený zevnějšek je vizitkou! Je-li vám poskytnuta nějaká finanční pomoc, třeba ve formě příspěvku na děti či v nezaměstnanosti, využívejte ji efektivně a dobře, zároveň také s vědomím zodpovědnosti a pouze jako určitou pomůcku k rozvoji k samostatnosti. Je také důležité, abychom se my cizinci dokázali zbavit určitých „předsudků“ vůči občanům země, v níž žijeme. Častým předsudkem bývá i to, že se domníváme, že okolí bude nevraživé vůči naší „jinakosti“. Proto se někteří zbytečně uzavírají. Jde ale o pouhý předsudek, mám zkušenost, že jsme-li otevřeni, je okolí otevřeno i vůči nám.

Saida Zarouali 

 (Zdroj: Nové měs­to 8/​​2021)

karneval huisman

19. 11. 2021

0
0
0
s2sdefault

11. listopadu 2021 zemřel člověk, bez kterého by Nové město nebylo takovým, jakým je.

filcik

Jméno Štěpán Filcík nebo pseudonym Tomáš Pavel najdete v Novém městě u mnoha rozhovorů a fotografií. Snad ještě častěji ale jeho práce není ani „podepsaná“, pouze shrnutá drobným písmem v tiráži, kde je uveden jako člen redakční rady. A tím byl od chvíle, kdy se připravovalo vydávání samostatné české verze, tedy od roku 1997.

Byly to nevyčíslitelné hodiny konzultací, času stráveného na redakčních radách, výběru fotografií, přípravy článků a rozhovorů… „Speciály“ nedávného období věnované kardinálu Miloslavu Vlkovi (č. 5-6 /2017) a 50. výročí Hnutí fokoláre v České republice (č. 5-6 a 7-9/2018), by bez jeho nápadů a nasazení těžko vznikly. Byl jejich iniciátorem a mnohé na nich osobně odpracoval.

Svou profesní zkušeností, širokým záběrem a nadhledem nasměrovával naši práci a napomáhal tomu, abychom se zlepšovali z hlediska novinářského, a aby Nové město bylo nástrojem, který přispívá k jednotě, solidaritě a bratrství.

4. října 2021 s námi při redakční radě uvažoval nad obsahem posledního čísla. Před uzávěrkou, ráno 11. listopadu, ještě pohled do mailu, zda již poslal křížovku, kterou věrně mnoho let pravidelně připravoval. O chvíli později jsme pochopili, že ji už nepošle – přišla zpráva, že zemřel na Covid.

Milý Štěpáne! Ty sis nikdy nepotrpěl na nadnesená slova. Nechceme tě jimi častovat ani nyní. Pouze bychom ti rádi řekli, že jsi byl vzácným a spolehlivým kolegou a hlavně přítelem. Pomáhal jsi nám mimo jiné pochopit, že víra či nevíra je niternou záležitostí každého člověka a nelze je uzavírat do černobílého vidění. Někdy jsi říkal: „V tom, abyste se za mne pomodlili, vám nemohu bránit.“ Tak to rádi činíme, s nadějí, že nějakým tajemným způsobem s námi i nadále zůstáváš spojen.

Redakční rada časopisu Nové město

(Zdroj: Nové město 9/2021)

13. 11. 2021

0
0
0
s2sdefault

Srdečně Vás zveme na 37. konferenci Člověk a média na téma KOMU VĚŘÍME A PROČ?, která se uskuteční dne 10. 11. 2021 od 17:30 hod., v Americkém centru (Tržiště 13, Praha 1).

Zaregistrovat se můžete ZDE.

Naše pozvání přijali: 
Nora Fridrichová - novinářka, reportérka a moderátorka
Josef Šlerka - analytik dat sociálních sítí
Karel Paták - bloger 

Prosíme Vás o dodržování platných epidemiologických opatření. 

Těšíme se na Vás. 

cam 37

Za celý přípravný tým  

Mgr. Bibiána Šmehilová
koordinátorka projektu 

P O N T E S z. ú.
hledáme, co nás spojuje… 

U bakaláře 752, 190 17 Praha 9 - Vinoř
tel. 731 623 517/ www.pontes-in.cz
IČO 26594714    DIČ CZ26594714 

 

27. 10. 2021

0
0
0
s2sdefault

Fokolarínka Jaroslava Malíková - Mohli jste ji v zimě zahlédnout na běžkách nebo dělat piruety na rybníce. Mohli jste ji zahlédnout ztišenou při páteční adoraci před Nejsvětější svátostí. Mohli jste zahlédnout její usměvavé oči nad respirátorem. S Jarkou se známe již hodně dlouho a v rámci jejího životního jubilea bych ji rád představil. 

malikova jarka

Jaké bylo tvoje dětství?

Narodila jsem se v Horní Stropnici v malebném prostředí Novohradských hor, kousek od ostře hlídané hranice s Rakouskem. Rodiče tam byli v šedesátých letech státem posláni na takzvanou „umístěnku“, aby zvelebili pohraničí, tatínek jako ředitel školy, maminka učitelka. Naše rodina byla velice semknutá, radostná, po mně se narodili dva bratři.

Do kostela jsme jezdili pokaždé jinam a museli jsme být opatrní, aby nás „ti z okresu“ neviděli a nevyfotili. To se několikrát stalo a tatínek byl za to vyhozen z funkce ředitele.

V neděli byla tradice jet na oběd k babičce a dědečkovi do nedalekých Borovan, tatínkova rodiště. Pocházel ze sedmi dětí a jako nejstarší se první oženil a já jsem byla první vnučka…  Při obědě u dlouhého stolu se živě diskutovalo. Dědeček se každého vyptával, co prožil. Radost a starost každého se týkala nás všech! Už tehdy jsem vlastně zažila pravé křesťanské společenství.

Z takového krásného rodného hnízda jsem „vylétla“ na studie do Soběslavi na pedagogickou školu a bydlela na internátě. Měla jsem spoustu kroužků a zálib. Kolem jsem ale nepotkala nikoho věřícího! Existují vůbec mladí křesťané? Takovou otázku jsem dala strejdovi a ten mě pozval, když u něho byl na návštěvě kněz Jan Tampír. Ten mě pak pozval k sobě na faru v zapadlé vsi v pohraničí, ve Světlíku. Přijela jsem tam se svým chlapcem a brášky a vida, další mladí. Bydleli jsme nedaleko od sebe, jen jsme se neznali. Utvořili jsme partu, poznávali se, prohlubovali se ve víře a konkrétně pomáhali ve farnostech. Poprvé jsem četla Slovo života, pro mne návod, jak žít křesťanství ve 20. století, v socialistické společnosti, ve světě, nejen v neděli při mši. Další kněz P. J. Cihelna nám řekl o Hnutí fokoláre. 

Kdy a jak ses rozhodovala pro cestu zasvěceného života?

Po střední škole jsem se v roce 1980 vrátila domů a pracovala jsem v mateřské škole. S chlapcem, na kterého jsem čekala, až se vrátí z vojny, jsme snili o společném životě a plánovali svatbu. Zároveň ve společenství, kde mne oslovilo charisma jednoty, jsme byli pozváni na setkání „mariapoli“. Já jsem jela, můj chlapec nechtěl. Začala jsem se starat o děti a mládež a svůj čas dávat jim. V určitou chvíli jsem se musela rozhodnout, což nebylo lehké. Zvítězil život naplno prožitý pro druhé a s chlapcem jsem se rozešla.

Důležitý byl pro mne v létě v roce 1986 pobyt v Příchovicích, kde jsem byla v týmu. Práce bylo hodně, ale také mnoho radosti z konverzí mladých i starších lidí. Na konci mi jeden fokolarín řekl, že bych mohla dát Pánu i svou radost. Vzpírala jsem se: Co mi pak zůstane? Bolest. Ne, ne, za tu námahu si zasloužím trochu odměny. Byl to boj uvnitř, který vyvrcholil při mši na svátek sv. Anny, kdy jsem Pánu darovala svou radost. Jaké bylo překvapení, když jsem v srdci uslyšela Jeho tichý hlas: „Ale já nechci jen radost, já chci tebe celou!“ To už mi bylo lehko odpovědět jasným ANO. A přišla nečekaná ještě větší radost!

Znala jsem i jiné spirituality, ale cítila jsem povolání do fokoláre. Přestěhovala jsem se do Prahy, abych byla blíž fokoláre a mohla lépe poznat tuto cestu zasvěceného života. 

Jak se zrodila tvoje misie v tehdejším Sovětském svazu?

Na konci druhého ročníku formační školy fokolarínek v italském Loppianu se rozhoduje o dalším působení. Já jsem byla připravená jít kamkoliv, ale na otázku, kam bych ráda odcestovala, jsem odpověděla: „Tam, kde je to nejtěžší.“ „A kde je to podle tebe nejtěžší?“ „V Rusku!“ A opravdu jsem v lednu 1996 byla ke své radosti poslaná do moskevského fokoláre. 

Co se ti vynoří, když se ohlédneš za svým pobytem v Rusku?

Za 15 let jsem tam zažila věci těžké i radostné. Pouto, které bylo nejsilnější, bylo pouto s těmi, kdo si vážili charismatu Chiary. Vyjadřují to třeba slova někoho z pravoslavných přátel: „Teď jsem našel smysl života. Naštěstí jsem potkal vás a vámi zprostředkované učení Chiary Lubichové a vím, jak žít přítomný okamžik, jak přijmout bolest.“ Někteří objevili Boha, dali si do pořádku manželství…

A já jsem se zase naučila mnoho dobrého a krásného z jejich umělecké duše, pohostinnosti a štědrosti. 

Kardinál Špidlík často hovořil o široké ruské duši, například v knize „Duše Ruska“ [1]

Stojí za přečtení. Jestliže se duše s duší potká na rovině duchovní, tedy ne na té nacionalistické, politické, názorové…, ale duše s duší, která vnímá svět, vše stvořené, vnímá vztahy, tak objevíte širokou ruskou duši. Mají po předcích něco tajemného, hlubokého a zároveň křesťanského, přesahujícího to pozemské. Schopnost vše trpělivě snášet. To můžete najít v ruské literatuře i u velikánů jako byl Dostojevskij, Florentskij atd. 

Setkala ses s východní kulturou. A co ekumena? 

Za východní kulturu považuji pravoslaví. Ve fokoláre jsem žila s pravoslavnými fokolarínkami, velmi úzce jsem se s nimi podílela na životě v jejich farnosti. Jde o to proniknout do něčeho, co se vám zdá zprvu cizí. Na začátku vidíte jen to, co vás odlišuje a postupně objevíte mnoho věcí, které nás spojují. Vzájemné propojení je podle mne ekumena. 

Jaký byl po letech návrat do vlasti?

Trochu mi trvalo, než naskočila čeština a české myšlení! Kromě většího pohodlí jsem hned viděla konzumismus, tolik zboží, výběru a možností.

V Moskvě jsme měli jen dva katolické kostely a jít denně na mši znamenalo tři čtvrtě hodiny cestu tam a pak zpět. Nikdy jsme ji nevynechali. Teď máme kostel v místě bydliště. Nevím, jestli si toho vážíme. 

Naplno se věnuješ životu Hnutí fokoláre, za které jsi v České republice spolu s fokolarínem Jiřím Kratochvílem zodpovědná. Také ale pracuješ v jazykové škole. Přiblížila bys tuto práci?

Ano, učím zahraniční studenty češtinu. Jsou to dospělí lidé, kteří tady pracují a aby se začlenili do společnosti, touží se naučit česky. Někteří jsou i pokročilejší a zdokonalují se v mluveném projevu i v psaní. Na každou lekci mám plán výuky, na začátku je warm-up, takzvané „rozehřátí“, aby student začal myslet a mluvit česky. Například na procvičení minulého času kladu otázky: „Co jste dělal o víkendu?“, „Co jste četl?“. Většinou chtějí sdělit, co zažili. Tím vlastně hodně vyprávějí, čím žijí, co je pro ně tady těžké, čeho se bojí, nebo naopak, co se jim líbí atd. Máme příležitost si pár minut popovídat o životě a jeho hodnotách. Je to moc pěkná práce, kreativní, a i já se dozvídám mnoho nových věcí o jejich zemích – o Srbsku, Chorvatsku, Ukrajině nebo Rusku. 

V minulých letech sis o prázdninách několikrát „odskočila“ do Kazachstánu… [2]

Ano, protože jeden italský řeholník tam ve dvou městech založil společenství v duchu spirituality Chiary Lubichové a hledal někoho, kdo by pomohl s přípravou mariapoli. Měla jsem prázdniny, tak jsem se nabídla a od roku 2017 jsem tam po tři roky jezdila. Cesty do Kazachstánu jsem vnímala jako úsměv Boha, který našel způsob, jak život charismatu jednoty zakořenit i tam. 

Tvoje šedesátiny, které v září slavíš, jsou příležitostí ohlédnout se a bilancovat. Na co zvláště v životě vzpomínáš?

Kdybych se ohlédla zpět, prožila bych život znova takto, ničeho nelituji. Zvlášť požehnaný čas byl, když jsem působila ve fokoláre na Sibiři, v Krasnojarsku. Potkala jsem lidi s velikou životní zkušeností, mnohdy nelehkou, ale vnitřně byli svobodní a radovali se z mála. Tam jsem i já pocítila ohromnou svobodu. Radovala jsem se z přátelských vztahů a také z nádherné přírody: řeka Jenisej, pískovcové skály Stolby, tajga, jezero Bajkal atd. 

Který je tvůj oblíbený světec a citát?

Vždy mi byl blízký sv. František a nedávno blahoslavená Chiara Luce Badano. A citát? Poslední slova Chiary Lubichové: „Buďte rodinou!“

Za rozhovor děkuje Petr Ettler
(Převzato z Vinosatu a redakčně zpracováno) 

(Zdroj: Nové měs­to 7/​2021)

______________

1. Jan Paulas: Duše Ruska s Tomášem Špidlíkem, Karmelitánské nakladatelství 2000.

2. Více viz Nové město 10/2017, str. 20-21; 7/2019, str. 18-19. 

 

20. 10. 2021

0
0
0
s2sdefault

Fiktivní, ale vlastně celkem reálný rozhovor Nového mesta s Novým městem

 dve nm kavarna

Jsme bratři. Pravdupovediac, vlastne dvojičky, lebo sme sa narodili súčasne. Setkali jsme se, abychom si popovídali, jak jde život. Lebo už máme tridsať rokov.

Nové mesto: Ahoj, rado ťa vidím.

Nové město: I já tebe.

Mesto: Počúvaj, keď sme sa rozišli… bolo to po pár rokoch…

Město: Bylo nám šest. Takže jako bychom šli do školy.

Mesto: Ozaj, do školy života. Prvé krôčiky sme robili spolu v Blave, a potom si odišlo do Čiech a ja som zostalo na Slovensku. Ako sa ti darilo?

Město: No to víš, bylo potřeba sehnat někoho, kdo by mě psal, sázel, vyzdobil, vytiskl a také dostal ke čtenářům.

Mesto: No počkaj, počkaj. Veď my, keď sme boli ešte spolu, tak sme chodili po celom Slovensku i Česku.

Město: Promiň, to máš pravdu, vlastně jsme si jen čtenáře rozdělili. Ale muselo jsem najít někoho, kdo to mohl dělat u nás. Ale víš, co je zajímavé? Já se dostanu sem tam i na Slovensko. Vážně. Čtou mě tam a prý i rádi.

Mesto: No a ja zasa, keď sme otvorili portál nm.sk…

Město: Já vím – a tak trochu i závidím – vím, že ho čte mnoho lidí od nás.

Mesto: A nielen to, i kdekto po svete.

Město: No, jsi dobré. A vážně ti to přeju.

Mesto: Ale ako sa ti inak darí?

Město: Dobře. Problémy teď nechme stranou – ne, že by nebyly, ale nejsou podstatné. Vlastně, když se tak ohlédnu, bylo těch 30 let docela pestrých. Vlastně jsem mělo i štěstí, že bylo na co navazovat. Myslím na těch šest společných let. Takže i když jsem tak trochu začínalo, dětské nemoci jsem už mělo za sebou.

Mesto: No ja som vlastne iba pokračovalo. A tiež to bolo celkom pestré.

Město: Jasně, tobě se podařilo se i dost zprofesionalizovat. V redakci pracují vystudovaní novináři, máte webový portál…

Mesto: No, len sa nerob, však i pre teba dnes píšu aj študenti a absolventi novinárskych škôl…

Město: To je pravda, jen je to stále spíš na dobrovolnické bázi. Ale nechci si stěžovat. Mnohem víc mě zajímají čtenáři – kvůli nim přece jsme. Co z tebe nejraději čtou?

Mesto: Keď som sa v počiatku zaujímalo, čo ľudia v časopise čítajú ako prvé, ich najčastejšia odpoveď bola: Slovo života a skúsenosti. A myslím, že to tak je stále.

Město: Myslím, že i u nás…

Mesto: A potom je to rubrika Zo života – ako sa kde žije.

Město: U nás jsou to například rubriky – Člověk v dnešní době, takový profilový článek, většinou rozhovor… a pak Posezení s…, rozhovor s člověkem konkrétní profese. Vlastně by se dalo říct, že je to také povídání ze života. Zkrátka zkušenosti.

Mesto: No dobre, a aké sú tvoje osobné skúsenosti?

Město: Když se tak ptáš, hned se mi vybavila jedna lékařka, se kterou jsme otiskli rozhovor. Ona není věřící, tak si nejprve vypůjčila pár mých čísel a pročetla si je – aby věděla, co ji asi čeká. A když s ní šli dělat ten rozhovor, zjistili, že časopisy položila v čekárně na stolek – pro pacienty. A nejen to, prý je dávala přečíst i svým přátelům.

Mesto: A mne zasa utkvela skúsenosť istej mojej bývalej redaktorky: „To, čo je pre mňa najvzácnejšie, to sú vybudované vzťahy. A to nielen v redakčnom tíme, ale najmä s čitateľmi. To je niečo, čo si ponesiem celý život v srdci ako čitateľskú rodinu.“

Město: Jeden člen Hnutí, s kterým jsme udělali rozhovor, mi napsal: „Měl jsem skypový dialog se sourozenci – povídali jsme o všem možném a najednou bratr říká, že četli můj rozhovor v Novém městě. To mě zaskočilo, protože já jsem se neodvážil do rodiny časopis přinést. My žijeme každý trochu jinak. Druhý bratr rozhovor chválil, že je prý srozumitelný pro široké publikum… A sestra pak dodala, že si zaplatili předplatné. To mě dostalo! Nevěřil bych, že může dojít k takovému sblížení…“

Mesto: Naozaj pekné. Mne sa zase ozval jeden čitateľ z Nemecka, že sa mu páčia zaujímavé články, obsahom ktorých je celé spektrum problematiky nášho života, aj kresťanského, ale aj spoločenského. Vzhľad časopisu je podľa neho moderný, veľmi oslovujúci. A tak ďalej, a tak ďalej… Veľmi si cení aj webový portál… No čo ma naozaj potešilo – Novému mestu sa vraj podarilo vyjsť z čisto kresťanského priestoru a otvoriť sa celej spoločnosti, a pritom nepoprieť svoju kresťanskú identitu.

Město: Hm, víš, co je zajímavé? Že si dost ceníme, když dokážeme jaksi vyklouznout ze škatulky tradičního pohledu na křesťanské médium. Já se o to také snažím. Zkrátka – budovat jednotu s každým.

Mesto: Potrebné je však tiež povedať, že nie každému to tak úplne vyhovuje. Ale čo s tým narobíme, však?

Město: Rozumím. Ano, i u nás už jsme zachytili občas pozdvihnuté obočí, ale jsem rádo, že mohu být tak trochu mostem mezi těmi dvěma světy – věřících i těch jinak věřících.

Mesto: Citujem – „Práve mi prišlo nové číslo časopisu, vrhla som sa naň s veľkou dychtivosťou. Viete, ja tie vaše články používam nielen na svoju duchovnú formáciu, ale aj ako zdroj informácií pre svoje rozhovory a diskusie nielen s priateľmi vo farnosti, ale aj s kolegami napríklad na pracovisku. V oboch prípadoch to má veľký osoh.“

Město: Tak, už jsme se chválili dost, jsem z toho trochu nesvé…

Mesto: No to sú tie naše skúsenosti, nie?

Město: Máš pravdu. A taky mám radost, tedy nevím, jak je to na Slovensku, že jsme těch třicet let vydrželi. V Česku se v devadesátých letech narodilo velké množství různých duchovních periodik, ale jen málokterá vydržela dodnes.

Mesto: A nielen to… okrem nášho webového portálu sa uvažuje aj o akomsi mediálnom dome. Aj ty si sa pekne vyfarbilo, ale hlavne tie vaše špeciály. Najmä k odchodu kardinála Vlka a k päťdesiatemu výročiu Hnutia fokoláre. To malo veľký ohlas aj u nás. Skrátka, rastieme…

Město: Vlastně je moc pěkné, že i když jsme se rozdělili, tak o sobě pořád víme, sledujeme se… A taky se tak trochu zase sbližujeme.

Mesto: Možno sa časom podarí aj viac spolupracovať.

Město: Tak to bych opravdu rádo. Hele, tak se měj a drž se.

Mesto: Aj ty, držím palce. A dovi…

 

Odposlouchal a zapsal Tomáš Pavel

 

(Zdroj: Nové měs­to 7/​2021)

20. 10. 2021

0
0
0
s2sdefault