V bývalém Československu se Hnutí fokoláre začalo rozvíjet v průběhu šedesátých let. Bylo tu několik směrů, kterými začaly myšlenky spirituality jednoty pronikat přes naše hranice. V roce 1968 se v Tatrách konala první mariapoli, typické letní setkání členů Hnutí. Jistým mezníkem se pak stal rok 1969, kdy vzniklo v Bratislavě první fokoláre.

Rozvoj Hnutí byl dynamický a na svou dobu značně otevřený. To nebylo v socialistickém státě samozřejmě bez problémů. Přesto se dařilo organizovat nejen život v malých skupinách, které se scházely nejčastěji po bytech, ale pořádaly se i větší akce zaměřené zejména na zprostředkování spirituality Hnutí lidem toužícím i přes nepřízeň doby po prohloubení duchovního života.
Velkou pomocí v osmdesátých letech byla možnost pořádat mnohá setkání (i pro 300 - 500 lidí) v bývalé NDR, kde byla situace v náboženské oblasti o poznání jednodušší. Částečná odluka církve od státu zde totiž umožňovala jistou míru "soukromí" na církevní půdě. Navíc zde mohly žít i některé fokolarínky a fokolaríni z Itálie. Díky nim se dařilo udržovat rozvoj Hnutí za "železnou oponou" se stejným vnitřním nasazením jako kdekoliv na světě.
V Československu byla situace v tomto ohledu komplikovanější. Církevní život byl mnohem víc nejen monitorován, ale i usměrňován státními orgány a pobyt cizinců byl složitý a mnohdy nemožný.. Jako příklad lze zmínit osud jednoho obchodníka, italského fokolarína Guida Mirtiho, který se pro svou "vedlejší" duchovní činnost dostal v první polovině 60. let v Praze do vězení a jeho návrat do Itálie se musel řešit diplomatickou cestou.

Přesto nebyla situace beznadějná. Marii Terese Cifaldi se podařilo v naší republice žít od roku 1969 celých dvacet normalizačních let. Díky této fokolarínce bylo možné rozvinout život Hnutí plnohodnotným a nezdeformovaným způsobem i v této izolované části Evropy. To se projevilo po pádu minulého režimu na celkem bezproblémovém přechodu Hnutí do "normálních" poměrů.
A pro úplnost je potřeba zmínit ještě Hnutí v Rakousku, jehož členové často riskovali vlastní svobodu, aby pomáhali udržovat kontakt a předávat potřebné informace. Ukázalo se zkrátka, že ani fyzická a politická izolace nedokázala účinně zamezit touze "žít společně".

Ani v devadesátých letech se dynamický rozvoj nezastavil. Generace lidí, která vyrůstala v Hnutí od sedmdesátých let, našla po listopadu 1989 uplatnění v celém spektru společnosti, a to jak v církvi tak v občanském a politickém životě. Patřil mezi ně i Josef Lux, který i pro svou politickou činnost čerpal z kořenů Hnutí a stále se k nim vracel.
Plně se rozvinula práce s dětmi, mládeží, vznikly nové podniky - nakladatelství, časopis a rozvíjí se celá řada aktivit, například adopce na dálku, pomoc oblastem postiženým válkou nebo živelnými pohromami... Začaly pracovat některé podniky ekonomiky společenství.
Hnutí každoročně pořádá řadu akcí pro širokou veřejnost a v Praze-Vinoři buduje citadelu - místo otevřené pro každého, kdo se s Hnutím fokoláre, s jeho myšlenkami a životem chce seznámit.

0
0
0
s2sdefault