Růz­nost jako hna­cí mo­tor

Se­šli jsme se k roz­ho­vo­ru s To­má­šem Ho­f­f­man­nem, kně­zem, kte­rý po­chá­zí z Le­to­hra­du. Již pat­náct let žije na Vesmí­ru, v Cen­t­ru ži­vo­ta mlá­de­že upro­střed Or­lic­kých hor. S To­má­šem se zná­me dlou­há léta, v dět­ství jsem k němu vzhlí­žel jako ke své­mu vzo­ru, sta­ral se o nás jako spi­ri­tu­ál Bis­kup­ské­ho gym­ná­zia v Hrad­ci Krá­lo­vé a je mým biř­mo­va­cím kmo­trem. Ten­to roz­ho­vor byl pro mě vzác­nou chví­lí a níže jsou stříp­ky z pěti ho­din, kte­ré jsme spo­lu do noci jed­nu ad­vent­ní ne­dě­li pro­ho­vo­ři­li.

Jaké bylo tvé dět­ství?

Do­stal jsem dar krás­né ro­di­ny a mi­lu­jí­cích ro­di­čů. Ro­di­čů, kte­ří se měli rádi a pro­je­vo­va­li si to, kte­ří nás mi­lo­va­li, ale sou­čas­ně nám umě­li říct ne a jed­no­znač­ně vy­já­d­řit, že ně­ja­ké jed­ná­ní se jim ne­lí­bí. Také do­ká­za­li jas­ně říct, že je dob­ře jít do kos­te­la. Zá­ro­veň nám od ma­lič­ka uka­zo­va­li, že křes­ťan­ství není pri­o­rit­ně to, že jdu v ne­dě­li do kos­te­la.

Jaká byla tvá ces­ta ke kněž­ství?

Jako mla­dý kluk jsem měl tou­hu žít v man­žel­ství, ale v upřím­ném hle­dá­ní jsem zjis­til, že mě Pán Bůh volá ji­nam a to k za­svě­ce­né­mu ži­vo­tu. Ale ješ­tě než mi to do­šlo, šel jsem na vy­so­kou ško­lu, kde za­čal můj ži­vot ve spo­le­čen­ství mla­dých, mezi gen (mla­dý­mi z Hnu­tí fo­ko­lá­re – pozn. red.), a po dvou le­tech jsem jas­ně cí­til, že „sta­vár­na“ není má ces­ta. Po roz­ho­vo­ru s jed­ním kně­zem, kte­rý mne vel­mi dob­ře znal, jsem se roz­ho­dl jít na voj­nu. Po­tře­bo­val jsem zís­kat čas.

A tam se to sta­lo – před Vá­no­ce­mi 1986 ve dva­ce­ti a půl le­tech. Byl jsem v pro­stře­dí, kte­ré bylo vul­gár­ní a dr­ti­vá vět­ši­na vo­já­ků ne­vě­dě­la, proč žije. Růz­ní klu­ci si tam ho­ji­li svo­je ego. V tu dobu mi vy­vstal ten před­chá­ze­jí­cí ži­vot ve spo­le­čen­ství gen a to, že chci žít pří­tom­nost. Že ne­chci tu voj­nu pře­žít, ale pro­žít. Klu­ci gen mi pře­pi­so­va­li Slo­vo ži­vo­ta a ně­ja­ké myš­len­ky a já jsem se je sna­žil apli­ko­vat na voj­ně. Zjiš­ťo­val jsem, že je to skvě­lé. Ne­ří­kal jsem, že jsem vě­ří­cí, ale když se ně­kdo ze­ptal, při­znal jsem to. A po­stup­ně ve mně na­růs­ta­la ra­dost, že mám pro co žít. V kon­tras­tu s tím jsem vní­mal ubo­host ži­vo­ta člo­vě­ka, kte­rý žije jen pro to, aby se jed­nou za čtr­náct dní opil na vy­cház­ce. V tu chví­li mně za­ča­lo úpl­ně jas­ně bli­kat, že chci dě­lat něco pro lidi, kte­ří ne­ma­jí pro co žít, abych jim mohl uká­zat, že ži­vot je krás­ný. A při­šla tou­ha po za­svě­ce­ném ži­vo­tě a kněž­ství.

To­máši, v té době ná­h­le ze­mřel tvůj ta­tí­nek. Jak jsi to nesl?

Byla to straš­ně sil­ná zku­še­nost. Po dvou le­tech na voj­ně jsem jel na Vá­no­ce domů. Při pře­stu­pu v Ústí nad Or­li­cí, jsem za­šel do kos­te­la. A pan kos­tel­ník se ptá, jest­li jedu na po­hřeb a já: na jaký? On sprásk­nul ruce a říká: „Ta­tí­nek ti vče­ra umřel.“ To bylo, jako když bod­ne… A já uvnitř ří­kám: „Tati, tak ty jsi teď­ka už tady se mnou. Jsi mi blíž, než když jsem byl v ka­sár­nách.“ I když ten­to náh­lý od­chod tať­ky byla bo­lest, ne­za­po­chy­bo­val jsem, že ta­tí­nek „je“ a je mi blíz­ko. Po­pr­vé jsem se na­tvr­do do­tknul toho, že když člo­věk vy­růs­tá v živé víře, žije s tím, že jsme tady, abychom se do­ži­li věč­nos­ti.

Po lis­to­pa­du roku 1989 jsi pro­žil ně­ko­lik mě­sí­ců v me­zi­ná­rod­ní ci­ta­de­le Hnu­tí fo­ko­lá­re v Lop­pi­a­nu u Flo­ren­cie. Jak na tu dobu vzpo­mí­náš?

Kro­mě toho, že jsem v Lop­pi­a­nu více po­znal spi­ri­tu­a­li­tu jed­no­ty, bylo pro mě nej­vět­ším da­rem, že se mi ote­vře­lo srd­ce. Byli jsme „těmi z vý­chod­ní Ev­ro­py“, kte­ří pro­ží­va­li těž­ké věci. Měli jsme ostat­ním co sdě­lit, ale sou­čas­ně jsem si uvě­do­mil, že jsem do té doby vů­bec ne­sle­do­val me­zi­ná­rod­ní dění, a po­cho­pil jsem, že je ve svě­tě stá­le mno­ho ji­ných bo­les­tí. Dru­há věc byla, že jsem zjis­til, že v růz­ných kul­tu­rách lidé dě­la­jí věci růz­ně. V díl­ně jsem pra­co­val s Bra­zil­cem a Švý­ca­rem a kaž­dý pra­co­val úpl­ně ji­ným sty­lem. A v mých očích to brá­cha z Bra­zí­lie flá­kal. Když jsem s ním po­tom více mlu­vil, po­cho­pil jsem, že to ne­flá­kal, jen je ji­nak a jin­de vy­cho­va­ný a má jiné zvyk­los­ti. Na tom­to jed­no­du­chém zá­žit­ku jsem si uvě­do­mil, že je po­tře­ba ne­mít před­su­dek, že když ně­kdo dělá věc ji­nak, není to div­né, je to jiné… a je to DAR! Růz­nost je ne­sku­teč­ně krás­né bo­hat­ství a hna­cí mo­tor, po­kud chce­me v té růz­nos­ti bu­do­vat jed­no­tu.

Pět let jsi slou­žil jako du­chov­ní v ar­má­dě a zú­čast­nil ses na­pří­klad dvou misí v Irá­ku. Ja­kou lek­ci ti to dalo do ži­vo­ta?

Do služ­by v ar­má­dě jsem byl dva­krát zván teh­dej­ším hlav­ním kap­la­nem a ka­ma­rá­dem To­má­šem Ho­lu­bem. Nicmé­ně až na po­tře­tí, když mne o to po­žá­dal pan bis­kup Do­mi­nik, jsem po­cho­pil, že ano. V Irá­ku jsem byl dva­krát. Obě mise jsem vní­mal jako služ­bu li­dem a ná­ro­du v po­to­ta­lit­ní zemi, kde byl svr­žen dik­tát Sad­dá­ma Hussa­i­na. Kaž­dá mise byla v jiné si­tu­a­ci i na ji­ném mís­tě. Pol­ní ne­moc­ni­ce a pak jed­not­ka vo­jen­ské po­li­cie. Ale co bylo stej­né? Byla to hu­ma­ni­tár­ní po­moc a … vždy hro­zi­lo ne­bez­pe­čí. Pro mne to byla vý­zva se za ty věci – si­tu­a­ce a pře­de­vším lidi mod­lit, … a ně­kdy i jas­ně říct: „Ve­li­te­li, já se oprav­du za tu věc mod­lím.“ Pa­ma­tu­ji se, jak jed­nou od­po­vě­děl vel­mi jed­no­du­še a jas­ně: „Ty vole, kap­la­ne, to dou­fám.“

Ji­nak to, že čas­to sly­šíš střel­bu a víš, že tě tře­ba pa­da­jí­cí kul­ka může tre­fit, … a je-li to do hla­vy, tak je jas­né, že sto­jíš před Pá­nem Je­ží­šem bez upo­zor­ně­ní…, to je za­jí­ma­vý stav. Ze za­čát­ku ve mně všech­no kři­če­lo: „Tome, co tady dě­láš? Jsi kněz, tak proč jsi ve vál­ce?“ Ale… po­měr­ně jed­no­du­chým při­po­me­nu­tím toho, že chci žít ne svůj vlast­ní ná­pad, ale své po­vo­lá­ní, mi bylo jas­né, že tam mám být. Říkal jsem: „Pane po­moz mi žít tak, abych se ne­mu­sel sty­dět, když bych na­jed­nou stál před te­bou.“ A toto byla vel­mi cen­ná zku­še­nost. Pro­to také o mi­sích v Irá­ku rád ří­kám, že to byla nej­sil­něj­ší du­chov­ní cvi­če­ní, kte­rá jsem pro­žil.

A po Irá­ku při­šel Vesmír, kde jsi už pat­náct let…

To te­pr­ve za­ča­la „voj­na“. I na Vesmír jsem dou­fal, že ne­pů­jdu. Vi­děl jsem „do ku­chy­ně“, ho­vo­řil jsem s týmá­ky i ot­cem Pavlem, kte­rý tam pů­so­bil, a tak jsem vě­děl, že to není leh­ké. Ale jsem rád, že tu jsem, i když vím, že je na čase stří­dat. Po­řád mě ta prá­ce baví, pro­to­že ob­sa­hu­je to, co bych kaž­dé­mu kně­zi přál – vlast­ně sy­no­dál­ní ces­tu, na­pros­to kon­krét­ně ži­tou. Je to ces­ta, kde jde­me spo­lu. Kde fa­rář není ve­li­tel a všich­ni po­slou­cha­jí. Není tím, kdo utvá­ří pro­gram, ale je sou­čás­tí týmu, ve kte­rém je ješ­tě jeho spo­lubra­tr a mla­dí lai­ci, kte­ří se stří­da­jí. To ob­ná­ší ob­rov­skou pes­t­rost. Cí­lem této „vesmír­né ko­mu­ni­ty“ je žít spo­le­čen­ství, kde by byl Je­žíš mezi námi a po­kud mož­no se do­tý­kal lidí, kte­ří sem při­jíž­dě­jí. Buď na pře­dem při­pra­ve­ný ví­kend či jen tak s par­tou lidí nebo při­je­de škol­ní tří­da, ve kte­ré de­va­de­sát pro­cent dě­cek neví o Pánu Bohu nic. Chce­me jim vy­tvo­řit pro­stře­dí, kde jim ne­bu­de­me ká­zat o Pánu Bohu, ale kde je bu­de­me mít, trou­fám si říct, bož­sky rádi. A vi­dí­me, že to fun­gu­je.

Pů­so­bíš šťast­ně a spo­ko­je­ně. Jak to dě­láš, že jsi šťast­ný a iden­ti­fi­ko­va­ný ve svo­bod­ném po­vo­lá­ní?

Pro­to­že sou­čás­tí mého kněž­ské­ho ži­vo­ta je spo­le­čen­ství. To za­ží­vám doma, na Vesmí­ru, a sna­ží­me se o to prá­vě i s kně­ží­mi, i když ne­ži­je­me v jed­nom domě. Už je­nom to, že se pra­vi­del­ně se­tká­vá­me, ně­kdy si i něco uva­ří­me, strá­ví­me spo­leč­ně do­vo­le­nou, jez­dí­me na kola, na lyže… Za­ží­vá­me něco, co je vlast­ně oby­čej­ný ro­din­ný ži­vot. Je to ro­di­na, ne ta bi­o­lo­gic­ká, ale du­chov­ní, a bez ní se žít nedá. Sa­mo­zřej­mě ne­vím, co mě ješ­tě čeká za zkouš­ku, ale to štěs­tí je oprav­do­vé. Vi­dím plo­dy své služ­by (to je ve­li­ký dar a ne sa­mo­zřej­most) a mám ro­di­nu, nejsem sám.

Co bys řekl mla­dým, že je pro ži­vot oprav­du pod­stat­né?

Vní­mej­te všech­no, co je ko­lem vás, jako ur­či­tý dar, kte­rý vám VŽDY může něco dob­ré­ho při­nést. Jakmi­le bu­de­te o toto usi­lo­vat, bu­de­te v sobě pěs­to­vat zdra­vou po­ko­ru – ta vede k pros­té­mu štěs­tí a ra­dos­ti.

Za rozhovor děkuje Jan Diblík