Události – Ze světa

V sobotu 8. června byla prezidentka Hnutí fokoláre Maria Voce pozvána na mezinárodní konferenci pro vedoucí osoby Katolické charismatické obnovy, kterou organizovala CHARIS (Catholic Charismatic Renewal International Service), nový orgán zřízený Svatým stolcem prostřednictvím Dikasteria pro laiky, rodinu a život, jenž oficiálně zahájil svou činnost v den Letnic. Ve svém příspěvku hovořila Maria Voce o tom, čím je Duch Svatý pro Hnutí fokoláre; přinášíme z něho některé úryvky.

20190608 duch svaty v akci

Drazí přátelé!
V naší historii měl Duch Svatý vždycky důležitou roli. Chiara Lubichová, zakladatelka a první prezidentka Hnutí fokoláre, to vždy zdůrazňovala: „Byl naším Učitelem“, „velkým protagonistou naší historie“, „dárcem našeho charismatu“.
On vždycky osvěcoval, vedl, podporoval a šířil to, co my nazýváme „Ideálem“, to znamená Boha, kterého jsme objevili a znovu objevovali skrze spiritualitu jednoty; „Ideálem“, který nás zaplavuje světlem a každý den nás vrhá do stále nového, jedinečného a nádherného Božího dobrodružství.
Na začátku naší historie – v letech 1949-50 – zajisté nebyla funkce Ducha Svatého tak zřejmá; vícero let se nehovořilo o něm ani o jeho působení na nás, protože On sám to tak chtěl. Jak řekla Chiara na jednom setkání Charismatické obnovy v roce 2003, „pečlivě se držel stranou; do určité míry zmizel a anuloval sám sebe, a tak nám udělil lekci, na niž nikdy nezapomeneme: On, který zosobňuje lásku, nás naučil, co láska je, a sice žít a stavět do popředí ty druhé.“
Navzdory tomu od počátku nacházíme v jednotlivých bodech spirituality jednoty, které se postupně ukazovaly, živou stopu tiché, ale aktivní přítomnosti Ducha. Stačí si pomyslet zkušenost z doby druhé světové války, kdy v „temném sklepě“, kde se ukrývaly před bombami, Chiara otevírá evangelium a má dojem, že každá stránka se osvětluje novým světlem; Duch Svatý jí dává pocítit Ježíšovo Slovo vyslovené před dvěma tisíci léty jako Slovo živé, stále uskutečnitelné, vhodné pro každou dobu a pro každou situaci. Láska k Božímu Slovu – které se ještě i dnes snažíme žít měsíc po měsíci – je jedním z opěrných bodů naší spirituality.
Během léta 1949, charakterizovaného specifickou Chiařinou mystickou zkušeností, nacházíme Ducha Svatého jako jejího mlčenlivého společníka na cestě, jako toho, kdo jí každý den dává prožívat „nekonečně krásné Skutečnosti“. Za těchto okolností pochopí, že Duch Svatý, třetí Osoba Trojice, je celým Ježíšovým dechem, celou jeho vroucností a životem“, je „ovzduším Nebe“, ovzduším, „jímž je celé Nebe proniknuté“. A taktéž v tomto období jí Duch Svatý odhalí úplně nové pochopení Panny Marie, které bude potom určující pro rozvoj charismatu i pro samotné utváření Díla, jež později dostane její jméno.
Chiara nás vždycky povzbuzovala, abychom na své duchovní cestě byli „stálými žáky tohoto velkého Učitele“, abychom byli pozorní na jeho tajemné a jemné dotyky, abychom nenechali zapadnout nic, co může být jeho inspirací.
Běžnou praxí našeho života se stalo to, že „nasloucháme jeho hlasu“, to znamená hlasu Ducha, který v nás přebývá, „hlasu“, který silně hovoří, který inspiruje, který vede, pokud zaujmeme postoj lásky k Bohu a k bratřím; „hlasu“, který pomáhá přinášet do světa revoluci evangelní lásky.
Jedním z mnoha účinků vyvolávaných Duchem Svatým, který trvale zakoušíme v našich společenstvích, v našich citadelách, na našich malých nebo větších setkáních, je ona „atmosféra“, která vzniká jako plod hluboké jednoty vytvořené přítomností Ježíše Zmrtvýchvstalého mezi námi (srov. Mt 18,20).
Avšak Ježíš může být přítomný mezi námi jen tehdy, pokud naše vzájemná láska se poměřuje jeho láskou („jako jsem já miloval vás“). Proto je třeba hledět na něj Ukřižovaného – který z lásky cítí dokonce opuštěnost – rozpoznávat ho a milovat ho ve všech bolestech, s nimiž se setkáváme, a stávat se ničím jako On.
„Ježíš opuštěný je ničím, je bodem a skrze bod (=extrémní láska, která umenšila sebe darováním všeho) prochází pouze jednoduchost, kterou je Bůh-Láska. Jedině láska proniká…“ Tak můžeme nechat žít v sobě Zmrtvýchvstalého a Zmrtvýchvstalý s sebou nese svého Ducha.
Když je Ježíš mezi námi, tak zakoušíme, že hlas Ducha Svatého je velice zesílen, jako přes „amplión“.
Přítomnost Ducha Svatého zvláštním způsobem rovněž vzýváme naší typickou modlitbou, kterou je „consenserint“, vyslovovanou ve světle Ježíšových slov: „Opět vám říkám: jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce“ (Mt 18,19). Touto modlitbou se obracíme na Otce a svěřujeme mu každou potřebu; kolik různých a nemyslitelných milostí jsme tímto způsobem obdrželi!
Rovněž zakoušíme, že Duch Svatý vstupuje do života a do historie každého a zevnitř obnovuje nejen nějakou jednotlivost, ale celou skutečnost lidského života, aby vedl celé lidstvo k završení Božího plánu s člověkem a s vesmírem. Když klademe do základu vztahů mezi lidmi vzájemnou lásku jako odraz trojiční lásky, lze skutečně proměňovat svět v každé oblasti: politické, ekonomické, kulturní, umělecké, výchovné atd. „Pocítila jsem“, svěřuje nám Chiara, „že jsem byla stvořena jako dar pro toho, kdo je vedle mne, a ten, kdo je vedle mne, byl stvořen Bohem jako dar pro mne; jako Otec v Trojici je celý pro Syna a syn je celý pro Otce. A proto vztah mezi námi je Duchem Svatým, je to tentýž vztah, který je mezi Osobami Trojice.“
Jsme přesvědčeni, že všichni, malí i velcí, můžeme být „nositeli“ Ducha Svatého, abychom nechali zazářit to božské nejen uvnitř církve, ale i mimo ni, ve světě, který je nám svěřen. Jsme povoláni k tomu, abychom zanechávali – kde můžeme – „stopy světla“ a tak přinášeli svůj příspěvek lidstvu, které nás obklopuje, a společně znovu nacházeli pravý smysl naší cesty.
Chtěla bych zakončit jedním Chiařiným snem, jenž ona úplně svěřila Duchu Svatému. Je to sen, který je také můj, a myslím, že i váš: „Sním o tom, že Duch Svatý bude i nadále zaplavovat církve a umocní ‚semena Slova‘ přítomná mimo ně, aby svět byl trvale zaplavován novostí světla, života a činů, které může vzbudit pouze On, aby stále početnější muži a ženy se vydávali po správných cestách, směřujících k jejich Stvořiteli, a dávali duši i tělo do jeho služby.“

 Zdroj: https://www.focolare.org/news/2019/06/12/lo-spirito-santo-in-azione/

 

17. 6. 2019

0
0
0
s2sdefault

Prezidentka a spoluprezident Hnutí fokoláre se po své květnové návštěvě Sýrie zastavili v Libanonu, kde slavili padesáté výročí Hnutí s místní komunitou a různými světskými i duchovními osobnostmi.

20190601 libanon 1

450 přítomných právě prošlo některé významné etapy těchto padesáti let a jeden z přednášejících vyznal: „Ve válce v letech 1975-1990 padl můj bratr a já jsem byl také mezi těmi, kteří bojovali. V roce 1993 jsem poznal Hnutí fokoláre a spiritualitu jednoty, která změnila můj život.“

Těchto pár slov je koncentrátem reality: je v nich bohatství a krása Libanonu jako brány na Střední východ, kde se setkávají tři kontinenty a tři velká náboženství; země privilegované dějinami, která neustále žije výzvu bratrského soužití národů, náboženství, vyznání a křesťanských ritů. Toto vyznání potvrzuje také dramata a traumata z války, která trvala celých 16 let a jejíž příčiny a kořeny nebyly nikdy skutečně vyřešeny.

V příběhu tohoto muže se skrývá semeno, které zaseli první fokolaríni, když dorazili v roce 1969 do Bejrútu. Jejich svědectví života založeného na lásce přežilo válku a je dnes vyjádřeno v Hnutí i v mnoha církevních a sociálních aktivitách, které jsou v tento slavnostní den prezentovány.

20190601 libanon 2

Maria Voce a Jesús Morán, kteří přijeli slavit s Libanonci, vyzývají libanonské fokolaríny, aby hleděli do budoucnosti: aby neúnavně hlásali evangelium v typickém stylu charismatu jednoty, které po vzoru Krista tvoří ze všech jedno. Povzbudili je, aby se nevyhýbali střetům a konfliktům a dosáhli nové evangelní mentality a snažili se nežít jen povrchní ekumenismus. Požádali je, aby si nenechali uniknout prorockost mezináboženského dialogu, zvláště s muslimy.

Všechny tyto výzvy shrnula Maria Voce ve svém pozdravu po nedělní mši svaté 12. května v katedrále Vzkříšení v Antélias nedaleko Bejrútu, která se sloužila na oslavu padesátého výročí. Maria Voce vyjádřila přání, „aby Libanon dokázal být celému světu oním živým poselstvím soužití a bratrství navzdory roztříštěnosti, které už papež Jan Pavel II. v osmdesátých letech viděl jako zvláštní charakteristiku libanonského lidu, v němž se kulturní a duchovní diverzita stává příkladným bohatstvím na cestě jednotlivců a národů. My opakujeme s papežem: Libanon je víc než jen země, je to poselství svobody a příklad pluralismu pro Východ i Západ.“
(Apoštolský list všem biskupům katolické církve, 7. září 1989)

Převzato z www.focolare.org a redakčně zkráceno

 Joachim Schwind

20190601 libanon 3

4. 6. 2019

0
0
0
s2sdefault

Nachází se na hranici mezi židovskou a arabskou částí Jeruzaléma. Bude místem spirituality, studia, dialogu a formace pro Svaté město i pro celý svět.

jcentrum

Jeden francouzský historik napsal, že Jeruzalém nepatří Jeruzalému, ale že je to světové město, kde si periodicky dává dostaveníčko celý svět, aby se zde konfrontoval a poměřil. Je to laboratoř soužití i války, sounáležitosti i nenávisti k bližnímu.

Je totiž snadné podlehnout pokušení a vidět jen to, co nám o Svatém městě téměř každodenně hlásí noviny: násilí mezi Židy a Palestinci či únavnou snahu křesťanů udržet se na svatých místech. Je ale snad Jeruzalém jenom tímhle? Je v něm stále ještě prostor pro naději a prorockého ducha, které toto město pro celý svět představuje?

Chiara Lubichová o tom byla vždy přesvědčena. Poprvé jela do Svaté země v roce 1956 a mezi jinými svatými místy ji oslovilo zvláště jedno: „Schodiště“, tedy staré římské schodiště z bílého kamene hned za hradbami starého města vedle kostela svatého Petra in Galicantu. Podle tradice tudy šel Ježíš po poslední večeři do Getsemanské zahrady a právě zde pronesl svoji modlitbu za jednotu: „Otče, ať jsou všichni jedno.“

jschody

Chiara Lubichová popisuje silný dojem z tohoto místa takto: „Na tomto místě se Mistr, již blízký smrti, se srdcem plným něhy ke svým učedníkům, vyvoleným nebem, ale dosud křehkým a neschopným porozumět, obrátil k Otci svojí modlitbou jménem svým a jménem všech těch, pro které přišel a za které byl připraven zemřít: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my.“ Zde Ježíš vyzýval Otce, aby nás přijal za své syny, ačkoli jsme svojí vinou vzdáleni, a aby nás sbratřil mezi sebou navzájem v té nejpevnější, protože božské jednotě. Už tehdy Chiara zatoužila, aby právě zde, na tomto kousku země, vzniklo centrum pro dialog a mír.

Věci nabraly patřičný spád v osmdesátých letech, kdy bylo možné koupit pozemek sousedící s římským schodištěm a sestavit projekt, který byl schválen v roce 2016. V poslední době byly provedeny přípravné vykopávky před stavbou.

Budoucí Centrum pro dialog a mír dostalo od Chiary Lubichové přesně daný úkol: má být místem spirituality, studia, dialogu a formace. Místem otevřeným lidem každého věku, kultury, víry a původu; zaměřeným na podporu setkání, poznání druhých a autentických mezilidských vztahů.

jvykop

Další rozhodující etapou bylo, když v únoru 2019 Maria Voce, prezidentka Hnutí fokoláre, učinila významné gesto a do základů vložila drobnou medailku Panny Marie na znamení zahájení stavby centra. Projekt představuje multifunkční budovu, vhodnou k různým akcím a iniciativám na místní i mezinárodní úrovni.

Stefania Tanesini (www.focolare.org)

Zveme každého, kdo by chtěl mít účast na realizaci mezinárodního Centra pro dialog a mír v Jeruzalémě. Každý příspěvek bude vřele vítaný. Pro sdílení nápadů, iniciativ nebo pro spolupráci napište na Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.. Finanční příspěvky lze poslat na účet Hnutí fokoláre č. 474026843 / 0300, variabilní symbol 1111.

3. 6. 2019

0
0
0
s2sdefault

Marie Voce a Jesús Morán, prezidentka a spoluprezident Hnutí fokoláre, navštívili ve dnech 1.-8. května 2019 Sýri, aby povzbudili členy Hnutí fokoláre v této tak zkoušené zemi.

20190501 syrie seydnaya 2

První zastávkou na této cestě do Sýrie je město Homs, kde spiritualitu fokoláre žije společenství asi 50 lidí.
Když se ptáme, jaké výzvy jsou pro ně nejtěžší, jsme dojati odpovědí: „Když odpovíme na nenávist láskou, vypadáme slabí, a to je těžké snášet a předávat dětem. Ale lidé kolem nás nevědí, že láska je nejmocnější zbraní.“ S odzbrojující upřímností a opravdovostí vyprávějí o tom, jak prožili a přežili tu strašlivou dobu, během níž nemálo z nich přišlo o všechno, ale uchovalo si živou víru v Boha, jenž je láska, a podávalo o tom důkaz v každodennosti bomb, zkázy a smrti. Mnozí z této malé komunity se nyní snaží svému národu pomoci: podporují nemocné rakovinou, pracují jako fyzioterapeuti a psychologové s lidmi s válečným traumatem, dělají pedagogické asistenty žákům na základních školách a připravují pro ně kurzy etické výchovy.
„Udrželi jste živý plamen evangelia,“ řekla jim Maria Voce s dojetím. „A pochopili jste, že jeden ze základních bodů naší spirituality a tajemství pravé lásky spočívá v lásce k Ježíši, který na kříži volá svoji opuštěnost. Je pro nás skutečnou milostí, že jsme se s vámi mohli setkat.“

20190501 syrie homs

Další zastávkou Marie Voce a Jesúse Morána bylo město Saydnaya, asi 40 kilometrů severně od Damašku, kde se sešla třicítka členů společenství Hnutí fokoláre v konventu sv. Efraima. Začíná se historií Hnutí a zní slova, která Chiara Lubichové mnohokrát vyslovila a světové komunity je znají prakticky nazpaměť: „Byla válka a všechno se hroutilo...“ Ale zvláštností dnešního příběhu je to, že po přečtení každé jednotlivé epizody z Chiařina života vystupuje někdo z přítomných a vlastní zkušeností z této trýzněné země ji ilustruje. Jsou zde tací, kteří se vrátili do svého města a nenašli už svůj dům; jiní přišli o práci, další o fyzické nebo psychické zdraví, někomu ukradli budoucnost nebo víru v Boha a v mezilidské vztahy; další - a těch je mnoho - přišli o své blízké. A většina těchto ztrát nebyla dodnes nahrazena. „Jsme uvnitř mrtví,“ řekl jeden z nich a shrnul tak duševní stav mnohých, možná všech.
Tento život mezi zoufalstvím a nadějí, smrtí a vzkříšením, zní také v krátkém vstupu apoštolského nuncia v Sýrii, kardinála Maria Zennariho, a v odpovědích Marie Voce a Jesúse Morána. Kardinál Zennari vyzval přítomné, aby i dnes přijali poselství, které Ukřižovaný před 800 lety dal svatému Františkovi, ať opraví jeho dům. „Ale zde,“ dodal kardinál, „není třeba opravit jen dům církve, ale celou vaši vlast. Musíte postavit novou Sýrii.“
Jesús Morán, spoluprezident Hnutí fokoláre, syrské komunitě Hnutí představil příklad Panny Marie, Ježíšovy matky, která v největším zoufalství uvěřila nemožnému, tedy síle vzkříšení. Co ale dnes dělat v Sýrii: zůstat, nebo odejít? Tuto zásadní otázku mnohých vyslovila právě Maria Voce: bez ohledu na toto rozhodnutí, které jistě není snadné, vyzvala prezidentka přítomné, aby žili přítomný okamžik, aby se upínali na to, co je v tom kterém okamžiku „Boží vůlí“ a žili ji, „i když Bůh občas dopouští, že žijeme uvnitř tajemství“.
„Děkujeme za naději a sílu k životu, kterou jste nám přinesli.“ To jsou slova, jimiž se Maria Voce obrátila ve videoposelství ke komunitám fokoláre na závěr své cesty do Sýrie.

20190501 syrie seydnaya

Jak je možné ukončit tuto cestu děkováním za přijatou naději a sílu?
Jedním z klíčů je poslední etapa návštěvy. 230 mladých katolíků a příslušníků jiných církví se na pozvání melchitského patriarchy Youssefa Absiho sešlo v pondělí 6. května v řeckokatolické katedrále v Damašku. Maria Voce při této příležitosti odpověděla na několik otázek a vyzvala syrskou mládež: „Nenechte si ukrást svoje hodnoty a spojte se se všemi mladými, kteří chtějí lepší svět. Svět na vás čeká.“

20190501 syrie damasek

Co tedy dělat, jak vytvořit podmínky, v nichž by toto zrno naděje mohlo v Sýrii klíčit a růst?
Kdo alespoň trochu zná dávnou i nedávnou minulost této země, možná by měl hned dvě řešení: nechat žít v míru Sýrii a Syřany, protože především musí přestat konflikty. A Střední východ a různé jiné státy na světě, které chtějí Sýrii využívat, by ji měly nechat, ať si najde vlastní cestu.
Tento národ, silný i křehký zároveň, jak jej popsala Maria Voce, je schopen vzít svůj osud do vlastních rukou.

Převzato z www.focolare.org a redakčně zkráceno

31. 5. 2019

0
0
0
s2sdefault

Rovněž v malé balkánské republice, kterou navštívil papež od 5. do 7. května 2019, žije komunita Hnutí fokoláre, která usilovně pracovala pro přípravu této události. Hovoří o tom Mato Mikulec.

20190505 makedonie

„Základní charakteristikou této země byl vždycky dialog. I zdejší společenství Fokoláre tvoří křesťané (katolíci a pravoslavní) a muslimové.“ Mato Mikulec je průkopníkem Hnutí ve Skopji. Původem je Chorvat a před 30 lety se kvůli práci přestěhoval do Makedonie. Papežovu návštěvu prožívá s chvěním a s velkou radostí: „Vzhledem k tomu, že Františkovi velmi leží na srdci periférie, jeho prvním cílem je podpořit a povzbudit malé katolické společenství. Ale nejen to. Pro něj má nesmírnou hodnotu každý člověk, a tak sem přichází jako přítel všech lidí této země. Jistě je povzbuzován i duchem tolerance a soužití, který patří k přirozenosti tohoto lidu.“
Tuto zemi nyní Mato již považuje ze svou. Většina obyvatelstva jsou Makedonci (64%), dále zde žijí Albánci (25%), Turci (4%) a malé procento jiných národů. Dvěma hlavními náboženstvími jsou křesťanství a islám. Počet katolíků obou obřadů – západního i východního – dosahuje 1%.
Historie nám říká, že zdejší křesťanská tradice sahá až k časům apoštola Pavla a v dalších stoletích sílila a šířila se. Přispěly k tomu velké osobnosti evangelizátorů, jakými byli bratři Cyrila Metoděj v 9. století i mnozí další, kteří pak přinesli nedocenitelný příspěvek pro náboženský rozvoj slovanských národů a pro jejich alfabetizaci. Avšak Balkán je rovněž svědkem bolestného rozdělení mezi církvemi, bojů mezi mocnostmi a politickými zájmy, jako byla otomanská okupace, která trvala více než 500 let.
„Navzdory tomu“, pokračuje Mato, „si zdejší lidé zachovali mnoho hodnot, hluboké náboženské cítění, velkou otevřenost pro různost a touhu po společenství. Nelze se tedy divit, že právě v této zemi vyrašil tak krásný květ, jakým byla Matka Teresa.“
Říká dále, že návštěva papeže Františka se uskutečnila na pozvání místního biskupa Kira Stojanova a státních autorit. „Je krásnou tradicí, že každý rok nějaká státní delegace zavítá ke hrobu svatého Cyrila v římské bazilice svatého Klementa. Jejími členy jsou zástupci katolické i pravoslavné církve. Tato cesta zahrnuje i audienci u Svatého otce, a právě při této příležitosti ho pozvali k návštěvě u nás.“
Rovněž vypráví, že první kontakty s Hnutím fokoláre sahají do 70. let, kdy jeden z prvních fokolarínů, Antonio Petrilli, přijel navštívit svého přítele, kněze Luku Cirimotiće. Následně pak se v 80. letech jedna rodina ze Záhřebu přestěhuje do Skopje, a tak se rodí první společenství tvořené mladými i dospělými, rodinami i zasvěcenými osobami, lidmi z různých církví a náboženství a nebo osobami bez náboženského přesvědčení. Díky snaze biskupa Kira Stojanova bylo v roce 2006 otevřeno ve Skopji ženské fokoláre jako poslední, které Chiara Lubichová osobně schválila ještě před svým odchodem na věčnost.
„Vidíme, že různost není překážkou pro upřímné společenství a pro bratrství“, pokračuje Mato. „To je stále viditelnější a oceňují ho i hlavy náboženských komunit.“
Říká dále: „Pro nás z Hnutí fokoláre je tato událost zvláště radostná a věříme, že papeže přitahuje i naše láska a společenství mezi námi. Cítíme, že papež nám přináší novou tvář církve a objetí ze strany církve, v níž i naše společenství má své místo.“

Stefania Tanesini

pře­vza­to: https://www.focolare.org/news/2019/05/09/macedonia-terra-di-dialogo/

 

16. 5. 2019

0
0
0
s2sdefault

Komunita Hnutí fokoláre, která je v Bulharsku přítomná od 70. let, na přípravě této návštěvy různým způsobem aktivně spolupracovala: v pěveckém sboru, prací dobrovolníků při různých událostech, při liturgii, poskytováním interview.

20190501 papa bulgaria

Dva dny návštěvy papeže Františka v Bulharsku uběhly jako blesk. Vzbudila velký zájem nejen mezi katolíky, kteří tvoří jen 0,6% bulharského obyvatelstva, ale v celé společnosti. Sdělovací prostředky přikládaly této události velký význam a už během příprav vzbudily ve veřejném mínění velké očekávání. Hlavní televizní kanály země sledovaly během těchto dní návštěvu okamžik za okamžikem.
Velmi srdečné bylo setkání Jeho Svatosti s patriarchou Bulharské pravoslavné církve Neofitem, který přijal papeže velice vřele.
Účast lidí byla mohutná. Při liturgii konané na náměstí, kde se svého času odehrávaly manifestace režimu, jenž církev tvrdě pronásledoval (sakristie byla v bývalé budově strany), bylo přítomno více než 15 tisíc lidí, přičemž v jiných částech města ji sledovali na obřích obrazovkách, což je pro Bulharsko, zemi většinově pravoslavnou, něco neobvyklého. Navzdory jazykové bariéře dokázal papež oslovit srdce Bulharů; hovořil gesty, svým bytím a svou mimořádnou schopností komunikovat s kýmkoli.
Tak tomu bylo i následující den v městečku Rakovski, většinově katolickém, když papež překvapivě změnil program a podal svaté přijímání všem 245 prvopřijímajícím dětem místo původně plánovaných deseti. Vedl s nimi spontánní dialog, při němž zdůraznil základní body víry a posvátnost toho, co se odehrává.
Odpoledne se pak konalo setkání s katolickým společenstvím, provázené spontánními gesty a pozdravy, z nichž se radovalo všech 700 přítomných (setkání se odehrávalo v kostele a počet účastníků byl limitovaný). Po svědectvích jedné řádové sestry, jednoho kněze a jedné rodiny, papež přednesl svůj projev, který několikrát přerušil, aby hovořil spatra, a tak okamžitě vzbudil živou reakci přítomných.
Fokoláre přispělo v rozličných oblastech, kde bylo třeba: v pěveckém sboru, rozdáváním pozvánek v různých prostředích, prací dobrovolníků při různých událostech, při liturgii, poskytováním interview atd. Abychom pomáhali papežovi překonávat únavu těchto dní, rovněž jsme mu darovali balíček maté.
Hnutí fokoláre se dostalo do Bulharska v 70. letech jako jediné laické hnutí zde přítomné v letech komunismu a nejvíce zakořeněné v místní církvi. Od roku 1991 je v Sofii ženské fokoláre a komunity Hnutí existují v devíti městech země. Tvoří je katolíci, pravoslavní i lidé bez vysloveně náboženského přesvědčení. S představiteli pravoslavné církve na různých úrovních jsme spojeni silnými přátelskými vazbami.
Tato návštěva nám mimo jiné dala příležitost prohloubit vztahy vybudované během času, navázat kontakty s novými lidmi i obnovit vztahy z dřívějška.

Majda Šušteršič

převzato: https://www.focolare.org/news/2019/05/12/papa-francesco-in-bulgaria/

 

16. 5. 2019

0
0
0
s2sdefault

20190427 kolegamentoUslyšíme zprávy přímo ze Srí lanky, odkud vyzývají celý svět: Pomůžete nám i sobě, když začnete stavět mosty mezi rozdělenou společností.

Poslechneme si překvapivě aktuální vzkaz Chiary Lubichové z roku 1981 o tvůrcích pokoje.

Dále nás čeká Vietnam – Saigon, kde nám fokolarín Luigi Butor představí město a jeho chudé obyvatele. Školu, která vznikla z feťáckého brlohu a rodiny dětí, které tam docházejí. Představí pomoc uprchlíkům z Barmy, která přišla díky dětem z jeho rodného města. „Fokoláre je pro mě hnízdo, kde si odpočinu, ale komunita je pro mě celý svět.“

Dozvíme se o tajfunu v Mozambiku a jak probíhá pomoc.
V indické Mumbaji se do pomoci potřebným pustily děti. Vynalézavým způsobem pomáhají centru pro chudé matky s AIDS. Zapojily do něho 200 rodin všemožných vyznání. Kromě materiání pomoci uspořádaly odpoledne zábavy pro maminky a děti z centra. „Chceme eliminovat hlad a začali jsme od naší čtvrti”, říkají.

Venezuela produkuje miliony uprchlíků. Renzo z fokoláre v Boa Vista v Brazílii poslal reportáž, jak místní komunita spolu s lidmi z farností pomáhá. Zajišťují jídlo pro cca 1000 lidí.
Novinář Austin z Arkansasu, kde je násilí na denním pořádku, líčí, jak se s kolegy a dalšími organizacemi pustili do aktivit vytvářejících kulturu důvěry. Říká: „Láska k bližnímu je kořenem každé naší činnosti. Ale musíme se znát, abychom pomáhali vytvářet kulturu, kde se násilí nepodporuje.“ S pomocí 60 lídrů různých církví zorganizovali pomoc pro bývalé vězně a nezaměstnané. Aby lépe pochopil problémy policie, vystudoval Austin dokonce i policejní akademii a získal si tak uznání a důvěru šéfa místní policie. Ten po přestěhování do jedné ze čtvrtí New Yorku chce zavést podobné aktivity i tam.

Poslední část zpráv je věnovaná zneužívání nezletilých. Formou kulatého stolu představí, jak se s tímto problémem setkalo Hnutí fokoláre, jaké jsou vnitřní doporučení a postupy a jak vzdělává své členy v této problematice.

Kolegamento je možné shlédnout ZDE.

6. 5. 2019

0
0
0
s2sdefault

Ve švédské Sigtuně skončilo 9. listopadu 2018 setkání biskupů různých církví, přátel Hnutí fokoláre.

Jakým způsobem dnes působí Duch svatý v církvi? Má ještě smysl hovořit o ekumenické cestě v dnešní době poznamenané i pro křesťany fragmentací, různými spletitostmi, skandály a humanitárními problémy?
Dva roky po setkání v Lundu, které dalo ekumenickému dialogu nový impuls, se od 6. do 9. listopadu ve švédské Sigtuně setkalo 40 biskupů různých církví pocházejících z 18 zemí. Akci organizovalo Hnutí fokoláre. Byly to čtyři dny sdílení a výměny názorů na téma „Vanutí Ducha Svatého v dnešní církvi a světě“.
Byla přítomná i prezidentka Hnutí fokoláre Maria Voce a spoluprezident Jesús Morán spolu se zástupci švédské komunity Hnutí fokoláre. Maria Voce vystoupila s tématem „Vanutí Ducha Svatého jako duše církve ve zkušenosti a myšlení Chiary Lubichové“; Jesús Morán se zabýval interpretací současných výzev z pohledu spirituality jednoty. 

Setkání tohoto druhu se konalo již po sedmatřicáté a je plodem žité synodality a společenství, započatého na přání papeže Jana Pavla II., který předložil takovýto návrh biskupu z Cách Klausi Hemmerlemu.
Kromě různých přednášek jsme věnovali široký prostor dialogu a sdílení ekumenických zkušeností, které prožíváme každodenně v našich zemích a na našich kontinentech“, poznamenal Francis Kriengsak Kovithavanij, arcibiskup z Bangkoku, moderátor setkání.
Důležitým tématem smíření se zabýval Mons. Brendan Leahy, katolický biskup diecéze Limerick (Irsko). Když hovořil o síle odpuštění a usmíření v souvislosti se skandály, které zasáhly irskou církev, řekl, že: „Duch Svatý nás vede k tomu, abychom si nikdy nenechali vzít naději (srov. Řím 8). Jedním z velkých pokušení je ztráta odvahy, ale Duch oživuje naději a stále nám pomáhá začínat znova a s novým nasazením žít křesťanské dobrodružství jednoty a smíření.“
Anglikánský biskup Trevor Williams, Ir, přinesl své svědectví pastýře, který byl po řadu let zodpovědný za ekumenickou komunitu Corrymeela v Severním Irsku. Ta velice přispěla k procesu smíření mezi různými stranami konfliktu. „Smíření není jen možnost, ale nutnost, pokud chceme najít trvalý mír. Žijeme v „jejich“ a v „našem“ světě. Pravdou ale je to, že jsme tu pouze „my“. Zvěstovat tuto pravdu je dílem smíření, dílem Ducha Svatého.“
Německý evangelicko-luterský pastor Jens-Martin Kruse sdílel svou pastorační zkušenost z Říma, ekumenické „laboratoře“ fungující díky papeži Františkovi.
Společné úvahy pokračovaly připomínkou 500 let reformace. Hovořil biskup Munib Younan, ex-prezident Světové luterské federace, který v roce 2016 společně s papežem Františkem předsedal historické ekumenické liturgii v Lundu. Vyjádřil svou radost z podpisu „Společného prohlášení o ospravedlnění“ z roku 1999 ze strany metodistů a reformovaných, k němuž se připojila i církev anglikánská. „Ujišťuji vás, že Duch Svatý nás vedl a vede i nadále k ekumenickému jaru. Teď je na nás, abychom sklízeli plody jednoty. Dnes říkáme: jdeme společně jako svědkové žijící v našem fragmentovaném světě, aby svět uvěřil.“ 

Jedním z nejsilnějších momentů setkání byla ekumenická modlitba ve starobylém kostele v Sigtuně a podpis „Paktu jednoty“, jímž se biskupové zavázali k vytváření účinného a láskyplného společenství a k tomu, že „budou milovat církev toho druhého jako svou vlastní.“ Tento příslib každý ztvrdil svým podpisem a bratrským objetím. 

                                                                                  Stefania Tanesini

181109 ekum biskupove

17. 12. 2018

0
0
0
s2sdefault