160308 brusadelliNálety a ničení nezastavily italskou fokolarínku Marii Grazii Brusadelli od přestěhování do Damašku a sdílení osudu s těmi, kteří se navzdory všemu rozhodli zůstat.

Válka v Sýrii trvá už pět let a zpráva o možné dohodě o příměří nepřináší kdoví jakou naději lidem, kteří vidí, jak se situace den za dnem kvapně zhoršuje. Automobilové bomby nadále zabíjejí civilisty, letecké nálety si stále častěji berou za cíl i humanitární objekty a umírá se také na bojištích. A to nehovoříme o ztrátách zaměstnání, obydlí a o trvalých dnes již neúnosných výpadcích v dodávkách elektřiny a vody; život ale i tak musí jít dál.
V kultuře, kde rodina stojí v jejím centru, jsou důvodem utrpení také odchody nejbližších na neznámá místa v cizině, bez naděje, že se ještě někdy vrátí. V těch, kdo zůstávají, přetrvává úzkostné dilema, zda dělají dobře, když setrvávají v zemi s bezprostředním rizikem, že zemřou, a bez perspektivy pro budoucnost.

A právě tam se připravuje odejít italská fokolarínka Maria Grazia Brusadelli.

Maria Grazia, co tě vede k tomu, abys opustila bezpečnou italskou půdu a vydala ses vstříc něčemu tolik neznámému?
„Je to naléhavé nutkání, které v sobě cítím už několik měsíců a chápu ho jako jakési druhé Boží volání darovat se tomu, kdo nejvíc trpí a kdo je v největším nebezpečí. Pro mne je to má osobní odpověď na otázku, kterou jsme si položili v Hnutí: Jak můžeme odpovědět na výzvu papeže Františka ‚vyjít ven‘ na periférie světa. A tak jsem řekla Ježíšovi: ‚Pošli mne.‘ Zdá se mi, že On tuto mou připravenost přijal. Hovořili jsme o tom mezi sebou a dostala jsem nabídku, abych šla posílit fokoláre v Damašku.“

Větší „periférie“ v tomto okamžiku neexistuje. Nyní si Maria Grazia vyřizuje dokumenty pro vycestování. Rovněž šla informovat o svém rozhodnutí příbuzné a předává svou práci tomu, kdo ji vystřídá. Při pohledu na to, co nepřátelství způsobuje, by ještě byl čas změnit rozhodnutí. Před několika dny dorazila zpráva o výbuchu bomby v nemocnici spravované Lékaři bez hranic v Marat al Numan s osmi mrtvými a se 40 000 lidí, kteří v oblasti naplno zuřícího konfliktu zůstali bez zdravotnických služeb. Anebo zpráva o zabití mladého charitního dobrovolníka v Aleppu.

Maria Grazia, jak na tebe působí tyto zprávy? Máš nějaké pochybnosti?
„Vůbec ne. Je pravda, že každá tragická zpráva, která sem dorazí, je jako bodnutí do srdce. Ale strach nemám. I když jsem si vědomá rizika, o sebe se nebojím. Myslím na ty, kdo jsou tam, a už bych chtěla být s nimi, abych s nimi sdílela jejich útrapy a pouze svou přítomností – bohužel arabsky neumím – jim přinášela trochu naděje. Už bych chtěla být tam, abych jim dala pocítit solidaritu a blízkost členů Hnutí fokoláre, kteří se v celém světě každý den modlí za to, aby se do Sýrie vrátil mír. Syřané, s nimiž jsme v kontaktu, jsou velice vděční za to, že celý svět vše nese s nimi a za všechno, co se koná, aby se jim ulehčilo. Už bych chtěla být tam také proto, abych jim přinesla lásku a naději celé církve. Před odjezdem budu mít tu milost, že mne přijme Svatý otec, a tak jim přinesu jeho poselství. V Damašku mne očekávají další tři fokolarínky a v Aleppu jsou i fokolaríni. Z obou měst udržují těsné spojení s těmi, kdo v Sýrii přijali za svou spiritualitu jednoty, a stejně tak živý je i ekumenický a mezináboženský dialog s místními lidmi. Fokoláre v každém koutě světa znamená vytvářet ducha rodiny mezi námi i se všemi ostatními.“

Převzato www.focolare.org

0
0
0
s2sdefault