Přinášíme rozhovor s Jesúsem Moránem, španělským fokolarínem a knězem, který posledních šest let zastává úlohu spoluprezidenta Hnutí fokoláre. Rozhovor vedl Giulio Meazzini. 

V posledních šesti letech jste stál ve vedení Díla Mariina jako spoluprezident. Mohl byste udělat nějakou bilanci, jak z hlediska toho, co nefungovalo (a proč to nefungovalo), tak z hlediska přidané hodnoty, tedy toho, co může Dílo Mariino nabídnout jako prorocký dar společnosti a církvi? Samozřejmě na základě zkušenosti s vedením fokolarínského „lidu“, který je multikulturní a rozšířený po celém světě.

Pře­de­sí­lám, že těch­to šest let pro mně bylo ve­li­ce po­zi­tiv­ní a in­spi­ra­tiv­ní zku­še­nos­tí. Pro­ží­vá­me v ži­vo­tě Díla oje­di­ně­lý mo­ment, sta­ví­me „his­to­ric­ké zá­kla­dy“ poté, co Chi­a­ra Lu­bi­cho­vá po­lo­ži­la „zá­kla­dy cha­risma­tic­ké“. Tato fáze kla­de dů­raz pře­de­vším na his­to­ric­ké vtě­le­ní Chi­a­ři­ny pro­roc­ké in­tu­i­ce. Je to fáze, kte­rou nelze pře­sko­čit. 

Takže jste stále ještě ve fázi zakládání?

Ano, ale toho his­to­ric­ké­ho. Jde o to, na co kla­de­me dů­raz. Prv­ní fáze byla sice také čás­teč­ně his­to­ric­ká, ale pře­de­vším cha­risma­tic­ká. V této fázi na­o­pak sice ne­chy­bí cha­risma, ale je ve své pod­sta­tě his­to­ric­ká. Bě­hem po­čá­teč­ní fáze bylo cha­risma sou­stře­dě­né na za­kla­da­tel­ku, Chi­a­ru Lu­bi­cho­vou, kte­rá až do po­sled­ní­ho oka­mži­ku své­ho ži­vo­ta usku­teč­ňo­va­la to, co cí­ti­la, že musí udě­lat. Po její smr­ti však musí všech­no ne­vy­hnu­tel­ně pro­jít zkouš­kou dě­jin.Sou­čas­ná pre­zi­dent­ka Díla, na­pří­klad, nemá už to cha­risma za­kla­da­tel­ky, kte­ré měla Chi­a­ra, a přes­to musí jed­nat jako pre­zi­dent­ka. To­též pla­tí pro úlo­hu spo­lu­pre­zi­den­ta, kte­rá musí být po­cho­pe­na se svém vý­zna­mu. Sama Chi­a­ra nám vy­svět­li­la, že úlo­ha spo­lu­pre­zi­den­ta bude po­cho­pe­na až po je­jím od­cho­du. Tak­že v těch­to šes­ti le­tech – a mys­lím, že to tak dě­lal i Gi­an­car­lo Fa­let­ti, spo­lu­pre­zi­dent z před­cho­zích šes­ti let – jsem se bez ně­ja­ké­ho pev­né­ho vzo­ru sna­žil po­cho­pit, co mám dě­lat, pod­le po­ky­nů Du­cha Sva­té­ho a ve vzta­hu k pre­zi­dent­ce. Tu­též zku­še­nost uči­ni­la i pre­zi­dent­ka. Jsme dvě růz­né ge­ne­ra­ce: Ma­ria Voce je z té prv­ní, já z dru­hé. Na­víc je mezi námi i kul­tur­ní a by­tost­ný roz­díl, pro­to­že po­chá­zí­me z růz­ných svě­tů, ona ze svě­ta prá­va, já ze svě­ta fi­lo­so­fie a te­o­lo­gie. Já jsem žil svůj fo­ko­larín­ský ži­vot v La­tin­ské Ame­ri­ce, ona v Ev­ro­pě a na Střed­ním vý­cho­dě. Prv­ním úko­lem tedy bylo na­vá­zat správ­ný vztah jak mezi se­bou, tak i s ge­ne­rál­ní ra­dou a se „zó­na­mi“, tedy jed­not­li­vý­mi územ­ní­mi jed­not­ka­mi, do kte­rých se Hnu­tí dělí. 

Jaké byly z vašeho hlediska hlavní problémy vedení?

Pře­de­vším jsem se mu­sel po­kaž­dé zno­vu roz­ho­do­vat, do jaké míry vstu­po­vat do si­tu­a­cí. Když se po­dí­vá­me zpět do his­to­rie Díla, vi­dí­me jed­nu za­kla­da­tel­ku, je­den zdroj a jed­nu for­mu ve­de­ní v sou­la­du se za­lo­že­ním. Dnes je to jiné. Ně­kdy mám po­cit, jako bych cha­risma zra­zo­val pří­liš­ným in­ter­ven­tis­mem, jin­dy na­o­pak. Vždy jsem se však sna­žil na­slou­chat Du­chu Sva­té­mu, kte­rý mi ra­dil, že spo­lu­pre­zi­dent sto­jí pod­le Sta­nov po boku pre­zi­dent­ky, aby jí po­má­hal s ve­de­ním, ale ne jako zá­stup­ce, tedy nemá se s ní iden­ti­fi­ko­vat. Ten­to „od­stup“ umož­ňu­je spo­lu­pre­zi­den­to­vi být sku­teč­ným po­moc­ní­kem a re­spek­to­vat po­va­hu Díla. 

Změnilo se tedy po odchodu Chiarly Lubichové v životě Díla všechno?

Jsme si vě­do­mi toho, že jsme vstou­pi­li do fáze „kre­a­tiv­ní věr­nos­ti“, v níž je po­vin­nos­tí ino­va­ce a tvo­ři­vost ve věr­nos­ti. Přes­to jsme se ješ­tě ne­do­ká­za­li zce­la osvo­bo­dit od před­cho­zí­ho mo­de­lu: sna­ží­me se žít vzo­ry z Chi­a­ři­ny doby, kdy nám směr udá­va­la ona, pro­to­že ob­dr­že­la cha­risma a po­stup­ně jej s námi ob­je­vo­va­la, ale vždy byla re­fe­renč­ním bo­dem pro kaž­dé roz­hod­nu­tí. Nyní ale jed­no­ta ply­ne ze vzá­jem­né­ho vza­hu, i když stá­le zů­stá­vá je­den zdroj a ne­ztrá­ce­jí se role. Jak v cen­t­ru, tak mezi cen­t­rem a pe­ri­fe­rií. Ne­má­me tedy ko­pí­ro­vat Chi­a­ru pre­zi­dent­ku, ale zů­stat pev­ní v Chi­a­ře za­kla­da­tel­ce. Je­di­ně tak mů­že­me vstou­pit do nové fáze. To zna­me­ná, že ne­smí­me po­kra­čo­vat tak, jako by byli sou­čas­ní ve­dou­cí schop­ní sami in­ter­pre­to­vat Boží vůli. Pa­pež Fran­ti­šek upo­zor­ňo­val na chy­bu „vždyc­ky se to tak dě­la­lo“. Chi­a­ra nás upo­zor­ni­la, že se mu­sí­me roz­ho­do­vat tak, že mezi sebe po­zve­me Je­ží­še, ne­bo­li bu­de­me si na­slou­chat až do dna a zá­kla­dem vše­ho bu­dou vzta­hy lás­ky pod­le evan­ge­lia. Ale i když už jsme ušli vel­ký kus, do­sud si jen s ná­ma­hou uvě­do­mu­je­me, že ni­kdo z nás neví, jaká je prá­vě Boží vůle. Což ale ne­zna­me­ná, že od­stra­ní­me role a au­to­ri­ty. 

Jiné potíže?

Ně­kte­ří se bou­ři­li pro­ti au­to­ri­tě, pro­to jsme za­ved­li pseu­do­de­mo­kra­tic­ký mo­del, v němž „po­kud ne­cí­tím ně­ja­ký po­kyn, ni­kdo ho na mě ne­mů­že vy­nu­tit“. Shr­nu­to: ně­kte­ré čás­ti Díla za­kot­vi­ly v mo­de­lech z mi­nu­los­ti, kte­ré ne­chtě­jí opus­tit, aby ne­při­šly o svo­je jis­to­ty. Jiní na­o­pak re­a­gu­jí kri­tic­ky na ja­kou­ko­li au­to­ri­tu a ris­ku­jí, že změ­ní po­va­hu zku­še­nos­ti jed­no­ty. A ně­kdo zase vy­čí­tá fo­ko­larí­nům, že nes­li zod­po­věd­nost za Dílo ce­lých se­dm­de­sát let a že teď už ne­ma­jí co říci ji­ným po­vo­lá­ním, kte­rá „to mo­hou zvlád­nout sama“. I ně­kte­ré míst­ní ko­mu­ni­ty měly stej­ný pro­blém: dřív se ne­da­lo udě­lat nic bez svo­le­ní fo­ko­larí­na zod­po­věd­né­ho za ko­mu­ni­tu, nyní když fo­ko­larí­ni už ne­ne­sou zod­po­věd­nost, jsou jak­si na­víc, vy­pa­dá to, jako by bylo mož­né se bez nich  obe­jít. To je ne­bez­peč­né, pro­to­že se ztrá­cí zku­še­nost jed­no­ty. Ná­sled­kem toho jsme do­sud ne­do­ká­za­li pře­ko­nat roz­tříš­tě­nost tak mno­ho­tvár­né­ho Díla. A hlav­ně ne­do­ká­že­me správ­ně pro­ží­vat to, čemu říká pa­pež Fran­ti­šek „dy­na­mi­ka po­la­rit“. 

Podle papeže není řešením vybrat si jednu stranu konfliktu. Obě zůstávají…

Přes­ně tak. Do­sud ne­přes­ně for­mu­lo­va­nou po­la­ri­tou Hnu­tí je po­la­ri­ta cír­kev­ně-ob­čan­ská. Ně­kte­ří ří­ka­jí: „Dílo je pro cír­kev.“ Jiní tvr­dí: „Dílo je pro spo­leč­nost, spe­ci­fi­kum Díla tkví v jeho laic­kos­ti.“ Ne, ří­kám já, spe­ci­fi­kem Díla je jed­no­ta. Jak v církvi, tak ve spo­leč­nos­ti. Stá­le být na­přa­že­ni k svě­tu, stá­le k ut omnes (/„ať všich­ni jsou jed­no“/ srov. Jan 17,21). Jsme-li věr­ní Chi­a­ři­ně myš­len­ce, celé Dílo je církví a celé Dílo je lid­stvem. Je tře­ba toto na­pě­tí za­cho­vat. Po­kud ho od­stra­ní­me ze stra­chu nebo pro svo­je po­hod­lí a vy­be­re­me si je­den či dru­hý po­stoj, ne­bu­de­me sami se­bou. 

Je to bolestné napětí…

Vlast­ně to není nic ji­né­ho než pro­blém toho, jak in­te­gro­vat kon­flikt do na­še­ho ži­vo­ta jed­no­ty. S Chi­a­rou kon­flik­ty ne­by­ly, šlo se pros­tě za ní a ko­na­lo se, vznik­la mno­há díla, kte­rá se nyní musí upev­nit v dě­ji­nách. Po­tíž je v tom umět při­jmout kon­flikt a ne­mít z něj strach. Jed­no­ta ne­zna­me­ná ab­sen­ci kon­flik­tu. Jed­no­ta jej pře­ko­ná­vá, ale pro­chá­zí jím. Téměř struk­tu­rál­ní ne­schop­nost zvlá­dat kon­flikt uka­zu­je na deficit spi­ri­tu­a­li­ty. Ne­mů­že­me vy­ře­šit kon­flikt me­to­do­lo­gi­e­mi, ač­ko­li jsou také ne­zbyt­né, ale pou­ze tím, že pů­jde­me více do hloub­ky cha­risma­tu. Bylo pro mě bo­lest­né zjis­tit, jak je tato po­la­ri­ta sil­ná v mno­ha roz­mě­rech na­še­ho ži­vo­ta Díla: v po­li­ti­ce, mo­rál­ce, v kon­krét­ním vtě­le­ní. A pak, jak zdů­raz­ňu­je Mau­ro Ma­gat­ti, kon­t­ro­la za­bí­jí plod­nost. V Díle mu­sí­me ješ­tě pře­ko­nat ten­den­ci kon­t­ro­lo­vat li­dem ži­vo­ty. Ne­smí­me ale upad­nout ani do opač­né­ho ex­tré­mu, kte­rý plod­nost také brz­dí, a sice „ne­chat kaž­dé­ho, ať si dělá co chce“, ne­za­jí­mat se o lidi a o vtě­le­ní. 

Co vás osobně nejvíc mrzelo?

Když jsem ně­kdy cí­til, že co jsem řekl, si lidé po­slech­li jako pěk­né po­ví­dá­ní, a ne­mě­lo to žád­ný kon­krét­ní vý­stup. Sta­lo se mi i to, že jsem mu­sel za­ujmout přís­ná sta­no­vis­ka, abych za­chrá­nil bra­tr­ství, ale byl jsem téměř ig­no­ro­ván, pro­to­že věci se po­hnou jen teh­dy, když se vy­já­d­ří pre­zi­dent­ka. A při­tom je mojí úlo­hou být zá­ru­kou mo­rál­ky a cír­kev­nos­ti Díla. Prá­vě pro­to jsem cí­til po­vin­nost če­lit té­ma­tu očiš­tě­ní pa­mě­ti, tedy té­ma­tu zne­u­ži­tí ve jmé­nu jed­no­ty. Jak ne­zle­ti­lých, tak svě­do­mí. Ne­by­lo to snad­né, pro­to­že jsme ne­mě­li žád­né zku­še­nos­ti a na za­čát­ku se všech­no je­vi­lo jako ne­mys­li­tel­né, ne­pří­jem­né, ne­vy­slo­vi­tel­né. V po­za­dí vždyc­ky sto­jí ur­či­tý kle­ri­ka­lis­mus a ne­do­tknu­tel­nost au­to­ri­ty. 

Bylo něco, na co ses necítil?

Bý­va­lo by se mi lí­bi­lo, kdy­bych mohl kom­pe­tent­ně­ji po­má­hat ně­kte­rým vě­cem v Díle, hlav­ně No­vé­mu měs­tu, Uni­ver­zit­ní­mu in­sti­tu­tu So­phia a ze­mě­děl­ské­mu druž­stvu v Lop­pi­a­nu. Hlav­ně pod­po­ra So­phie ně­kdy ne­by­la plně po­cho­pe­na, ne­byl po­cho­pen její kul­tur­ní do­pad v této fázi his­to­ric­ké­ho za­klá­dá­ní Díla. V No­vém měs­tě se dělo, i když ji­ným způ­so­bem, to­též. Ne­mů­že­me se bez něj ale obe­jít, ji­nak ztra­tí­me vliv na kul­tu­ru. A víme, že kul­tur­ní pod­ni­ky ni­kdy nejsou vý­nos­né, což ne­zna­me­ná, že ne­ma­jí být zod­po­věd­né a ne­ma­jí usi­lo­vat o udr­ži­tel­nost. 

Podívejme se nyní na vedení Díla Mariina, čili co nového přináší charisma jednoty, když odhlédneme od chyb a nutného dějinného zrání…

Naše síla po­chá­zí ze stře­du cha­risma­tu. Náš mo­del ve­de­ní, jak jej de­fi­no­va­la Chi­a­ra, je tri­ni­tár­ní: „V Díle ne­smí být au­to­ri­tář­ství ani pa­ter­na­lis­mus. V Díle ne­pla­tí de­mo­kra­cie (tedy vlá­da vět­ši­ny), ani mo­nar­chie (kde velí šéf), ani anar­chie (kde ne­ve­lí ni­kdo), ani dik­ta­tu­ra (kde se vůd­ce stá­vá do­kon­ce šéfem všech), ani oli­gar­chie (kde velí sku­pi­na lidí). V Díle má pla­tit pou­ze – mů­že­me-li to tak říci – tri­ni­tár­ní sys­tém (…). Sta­čí po­sta­vit lás­ku jako zá­klad vše­ho (ante omnia). Ješ­tě před po­ky­ny, před po­sluš­nost, do zá­kla­dů kaž­dé­ho vzta­hu vždyc­ky lás­ku. (…) Je­žíš upro­střed má být tím pra­vým ,capo fo­co­la­re’[1].“Náš mo­del je tedy mo­del sdí­le­jí­cí, v němž se re­spek­tu­jí růz­né au­to­ri­ty, ale síla při­chá­zí ze vzá­jem­né lás­ky. Vede nás „Je­žíš upro­střed“ se svým Du­chem, kte­rý se vy­ja­dřu­je jak v těch, kte­ří mají au­to­ri­tu, tak i v těch, kte­ří ji zrov­na ne­ma­jí. Bez této dy­na­mi­ky, kte­rá pro­chá­zí přes ob­je­tí opuš­tě­né­ho Je­ží­še (přes se­beza­pře­ní a úsi­lí, kte­ré to může ob­ná­šet), ne­při­ne­se­me do ži­vo­ta církve nic no­vé­ho. Jsme cha­risma­tem jed­no­ty, ale jed­no­ty tri­ni­tár­ní. To vy­ža­du­je ne­u­stá­lou ote­vře­nost k pů­so­be­ní Du­cha Sva­té­ho a ne­u­stá­lou úctu k dru­hé­mu. Zna­me­ná to jít ke ko­ře­nům ko­mu­nit­ní­ho ži­vo­ta. 

Mohlo by se zdát, že je to utopie, která nebere v potaz křehkost člověka, který je závistivý, pyšný…

Sa­mo­zřej­mě ten­to mo­del re­a­li­zu­je­me v li­dech z masa a kos­tí. Ale Chi­a­ři­na spi­ri­tu­a­li­ta umož­ňu­je pře­ko­ná­vat ne­ga­ti­va: zá­kla­dem vzá­jem­né lás­ky je Je­žíš opuš­tě­ný. Bez této ra­di­kál­ní smr­ti na­še­ho já, ni­ko­li smr­ti svě­do­mí, ale staré­ho člo­vě­ka, to není prak­tic­ky mož­né. A prv­ní, kte­ří by měli tak­to žít, jsou ti, kdo mají zod­po­věd­nost. Je to vzá­jem­né ztrá­ce­ní, kte­ré není mož­né bez klí­čo­vé­ho mo­men­tu, jímž je opuš­tě­ný Je­žíš. Ze­mřít sobě ve vy­ko­ná­vá­ní ve­de­ní. 

Ne tedy velet, ale „zemřít“?

Nej­vyš­ší Je­ží­šo­va au­to­ri­ta je na kří­ži, kam k sobě všech­ny při­ta­hu­je. Je­žíš pro­je­vil vel­kou moc, dě­lal zá­zra­ky, učil, mlu­vil s „parresií“[2], ale ne­u­plat­ňo­val žád­nou po­zem­skou moc. Na­ko­nec ze­mřel a při­šel úpl­ně o všech­no. Naše ve­de­ní bez to­ho­to před­po­kla­du ne­fun­gu­je. To zna­me­ná, že naše úlo­hy jsou vždy jen do­čas­né. Jsou re­la­tiv­ní, ne­ma­jí dů­le­ži­tost. Jsou či­rou služ­bou. Jsme všich­ni „děti“. I ti, kte­ří ve­dou. Kdo ne­u­mí být dí­tě­tem, není schop­ný vést. 

Co znamená být dítětem?

Zna­me­ná to ne­chat se dru­hým při­jmout, ne­chat se jím tvo­řit. I ve­dou­cí se musí umět ne­chat tvo­řit ostat­ní­mi. To jsou tri­ni­tár­ní vzta­hy. Chi­a­ra to říká jas­ně: ně­kdo hra­je roli otce, ně­kdo syna, ale v his­to­ric­kých pod­mín­kách i ten, kdo hra­je otce, je sy­nem. V dě­ji­nách jsme všich­ni sy­no­vé Syna. Dnes jsem spo­lu­pre­zi­den­tem, zí­t­ra budu ně­kým ji­ným. Ale nic ne­ztrá­cím, pro­to­že mojí on­to­lo­gic­kou při­ro­ze­nos­tí je, že jsem dítě. 

Fakt, že prezidentkou bude vždycky žena, je novinkou…

Pod­le mě tou sku­teč­nou no­vin­kou, kte­rou cha­risma při­ná­ší, není to, že bude před­se­dat žena. Jsou i jiná žen­ská ře­hol­ní díla, v dě­ji­nách církve exis­to­va­ly aba­ty­še, kte­ré ří­di­ly bis­ku­py. Tou sku­teč­nou no­vin­kou je „Je­žíš upro­střed“ mezi pre­zi­dent­kou (že­nou a laič­kou) a spo­lu­pre­zi­den­tem (mu­žem a kně­zem) pod ve­de­ním ženy. Ten­to „Je­žíš upro­střed“ mezi pre­zi­dent­kou a spo­lu­pre­zi­den­tem vede Dílo. Ale ona před­se­dá. To je ta no­vin­ka. Je to zá­le­ži­tost te­o­lo­gic­ká, ni­ko­li so­ci­o­lo­gic­ká nebo stra­te­gic­ká či or­ga­ni­zač­ní. Je te­o­lo­gic­ká, pro­to­že Ma­ria je po­sta­vou církve, Ma­ria je laič­ka, Ma­ria je vý­ra­zem Bo­ží­ho lidu. Ten­to ma­ri­án­ský pří­stup je tou sku­teč­nou no­vin­kou. Ma­ria sto­jí te­o­lo­gic­ky v čele apoš­tolské­ho shro­máž­dě­ní, sto­jí výš než Petr, i když je Petr kně­zem. 

Takže to nemá nic společného s růžovými kvótami…

Na ces­tě Bo­ží­ho lidu dě­ji­na­mi je to re­vo­luč­ní, a to i pro dneš­ní vní­má­ní. Moh­li jsme to udě­lat jako jiná sdru­že­ní, kde v jed­nom ob­do­bí před­se­dá žena, v ji­ném kněz. Ale u nás to tak není. Pre­zi­dent­ka má vy­ja­d­řo­vat Ma­rii jako ženu[3], ale po­zor, ne jako oso­bu žen­ské­ho po­hla­ví[4]. Ma­rii, kte­rá je vzo­rem i pro muže. Ne­chtěl bych se­tr­vá­vat v Díle, kte­ré by bylo „žen­skou plí­cí církve“, jak ně­kdo na­vr­ho­val. Jestli­že by se z Díla Ma­rii­na sta­lo něco ta­ko­vé­ho, já jako muž bych se v něm ne­cí­til dob­ře. Jest­li ale je ma­ri­án­ský­mi plí­ce­mi, tak to jsem doma. Pro­to­že Ma­ria je vzo­rem i pro mne. Za to­ho­to před­po­kla­du je žena bez­po­chy­by schop­něj­ší být vy­já­d­ře­ním Pan­ny Ma­rie. To je no­vin­ka, kte­rou Dílo Ma­rii­no vná­ší do spo­leč­nos­ti i do církve. Pro­to před­se­dá ona, žena, kte­rá není žád­nou „spo­lu“(pre­zi­dent­kou) jako je on spo­lu-pre­zi­dent. Pre­zi­dent­ka je sjed­no­cu­jí­cím prv­kem ce­lé­ho Díla Ma­rii­na. 

Nebude jednoduché tohle žít…

Jis­tě, mů­že­me chy­bo­vat na obou stra­nách. Jestli­že pre­zi­dent­ka (nebo žena zod­po­věd­ná za ně­ja­kou zónu) in­ter­pre­tu­je svo­ji úlo­hu jako oso­ba žen­ské­ho po­hla­ví, zni­čí všech­no, pro­to­že ná­sled­kem je ne­ma­ri­án­ská kon­cep­ce. A vý­sled­kem je to, že fo­ko­larín – aby ne­roz­bil jed­no­tu – se mož­ná podří­dí jako ně­ja­ký ne­u­ži­teč­ný pří­vě­šek. Ale jed­no­ta mezi fo­ko­larí­nem a fo­ko­larín­kou ne­mů­že být za cenu zni­če­ní Díla. Na dru­hé stra­ně vý­zvou pro kaž­dé­ho muže je pře­mo­ci kle­ri­ka­lis­mus a vel­mi sil­ný mas­ku­li­nis­mus, kte­rý v něm je po sta­le­tích tak­to sta­vě­né církve a spo­leč­nos­ti. 

Jste optimista?

Nejde o to roz­mís­tit ženy v církvi jako pod­le ně­ja­ké­ho so­ci­o­lo­gic­ké­ho klí­če. Tady jde o něco ji­né­ho, o něco víc. Ten­to ma­ri­án­ský roz­měr je spe­ci­fic­kým pří­no­sem Díla Ma­rii­na. Pro mě být spo­lu­pre­zi­den­tem je ne­u­stá­lé očiš­ťo­vá­ní, pro­to­že se mu­sím zba­vo­vat toho kle­ri­ka­lis­mu, kte­rý ve mně je, a pre­zi­dent­ka musí být Ma­rií. Mys­lím, že je­nom s Je­ží­šem upro­střed nás je to­hle mož­né. Vě­řím, že to pů­jde stá­le lépe. A po­stup­ně, když se tato zku­še­nost bude žít, změ­ní to k lep­ší­mu celé Dílo, a nejen Dílo. 

Myšlenka na závěr?

Chtěl bych na zá­věr po­dě­ko­vat Ma­rii Voce za tuto šes­ti­le­tou zku­še­nost. Ve­d­le ní jsem se cí­til svo­bod­ný dě­lat a ří­kat co­ko­liv. A v kri­tic­kých chví­lích, kte­ré se také vy­skyt­ly, vždy re­spek­to­va­la moji úlo­hu. 

(Převzato z přílohy časopisu Città Nuova 4/2020: Governance)[1] Zod­po­věd­ný za spo­le­čen­ství fo­ko­lá­re. (Pozn. red.)[2] Tím se ro­zu­mí pro­stor pro svo­bod­né vy­já­d­ře­ní vlast­ní­ho ná­zo­ru bez obav, že ne­bu­de se­ri­óz­ně při­jat. (Pozn. red.) [3] Pře­klad ital­ské­ho slo­va „don­na“ = žena: vý­znam za­hr­nu­je spí­še ušlech­ti­lej­ší kon­text, „dáma“. (Pozn. red.)[4] Pře­klad ital­ské­ho slo­va „fe­mi­na“ = žena: ve smys­lu spí­še tě­les­ném. (Pozn. red.) 

 

Vánoce 2022

Vánoce 2022

Drazí, přejeme vám pokojné Vánoce,které znovu zjeví našim srdcím neuvěřitelné Boží tajemství.Bůh nás miluje! Spojeni v Jeho lásce! Jaroslava Malíková a Jiří Kratochvílza Hnutí Fokoláre v České republice   "Myslím, že Vánoce nám nikdy nemohou zevšednět.Jsou...

Velikonoce 2022

Velikonoce 2022

Drazí, jménem Díla Mariina – Hnutí Fokolále Vám všem přejeme Velikonoce plné naděje, radosti a světla! Jaroslava Malíková a Jiří Kratochvíl

Mod­lit­ba za mír na ce­lém svě­tě

Mod­lit­ba za mír na ce­lém svě­tě

V pá­tek 25. břez­na za­svě­tí pa­pež Fran­ti­šek bě­hem ka­jíc­né li­tur­gie Rus­ko a Ukra­ji­nu Ne­po­sk­vr­ně­né­mu Srd­ci Pan­ny Ma­rie. Mezi mod­lit­ba­mi za mír, kte­ré v tom­to ob­do­bí stou­pa­jí k nebi, za­zně­la i mod­lit­ba Mar­ga­ret Karra­mo­vé,...

Pin It on Pinterest

Share This