V sobotu 25. června 2022 se uskuteční výlet Zlaté Prahy do Srbska pod. názvem "Za přírodou Českého krasu".

 Celá trasa je dlouhá cca 9 km s převýšením cca 250 metrů.

Podrobnější informace ke stažení.

„Byť rodinou“ - Ľubovnianske kúpele, 7. – 10. 7. 2022

Hnutie fokoláre Vás a Vašich priateľov po trojročnej odmlke pozýva na prázdninové Mariapoli.

Srdečne Vás pozdravujeme všade tam, kde žijete, pracujete, oddychujete, slovom v každom kúte nášho Slovenska a možno aj za jeho hranicami. Pandémia vstúpila do našich životov veľmi konkrétne a v mnohých prípadoch aj bolestne. Ale každá minca má dve strany a iste všetci máme aj veľa dôvodov na poďakovanie za mnoho príležitostí, ktoré nám pomohli „ ísť na hlbinu“ a dali šancu uskutočniť a zažiť mnoho pozitívnych skúseností.

Žiaľ, ani terajšia situácia nie je bez bolesti kvôli hroznej vojne u našich susedov na Ukrajine. Mnohí z nás majú bohaté konkrétne skúsenosti s pomocou utečencom, ktorí chrániac to najcennejšie - svoje životy, hľadali a našli u nás pomoc. Preto by sme boli radi, aby tohoročné Mariapoli bolo obohatené účasťou tých Ukrajincov, ktorým ste poskytli ubytovanie, poznáte ich prostredníctvom práce, bývajú niekde vo Vašej blízkosti alebo akýmkoľvek spôsobom s nimi prichádzate do kontaktu. Pozvite ich ako hostí spolu s Vami prežiť pár dní oddychu a duchovného pookriatia v krásnej prírode Spišskej Magury.

Tu nájdete link na prihlášku a všetky informácie o Mariapoli 2022: KLIKNI ZDE

Více Mariapolis ve fialové zóně: KLIKNI ZDE

Manželé Ventrigliovi se řadu let věnují manželům v těžkostech. A jsou odborníky na slovo vzatí. Rita je sexuoložkou, Salvatore psychoterapeutem a sami prošli hlubokou manželskou krizí. Ačkoli mají různé zdravotní potíže, vyjeli autem z Neapole a dva dny byli na cestě, aby se v Praze mohli podělit o své zkušenosti na víkendu pro manžele. Toto setkání nazvané Spolu na cestě se uskutečnilo ve dnech 29. dubna až 1. května 2022 v Centru Mariapoli v Praze-Vinoři za účasti více než 60 manželských párů. Cíl kurzu výstižně popsal Salvatore: „Naše představa není učit něčemu, ale pomoci, aby z každé dvojice vystoupilo do popředí to krásno, které tam je a které je specifické pro každý pár. To bohatství, které každý má, jen ho možná někdy nezvládne zahlédnout.“

Magdalena: Zaujalo mě, že mluvíte o manželství jako o prvním dítěti. Jako o něčem, o co se musí pečovat. Co byste poradili mladým manželům, kteří žijí v kolotoči kolem dětí, práce a řeší bydlení?

Salvatore: Vraťme se k tomu, co řekli odborníci. Margaret Mahlerová, psychoanalytička, zkoumala vývoj dítěte v prvních letech života a porovnávala ho s vývojem dvojice. Na začátku jsou dítě a matka jako jedna jednotka. Při zamilování se dvojice také vnímá jako jedna realita, protože probíhá idealizace druhého. Jeden italský vědec říká, že zamilování je jako vycházející slunce – ukazuje jen to, co je krásné. Potom dítě začíná chodit a vzdaluje se od matky. Má však potřebu se vracet a ověřovat, že maminka je, protože ještě nepronikla do jeho nitra. V životě dvojice je postupem času také potřeba se jeden vůči druhému zindividualizovat. To, že jsou stále spolu, poukazuje na to krásné, ale i na různá omezení. Vystupují do popředí individuální charakteristiky jednotlivce. Pokud pár dokáže vést dialog i ve chvíli, kdy k tomu nemají příliš velkou chuť, v okamžicích krize, tak postupně jeden proniká do druhého a stává se jeho součástí.

Rita: Myšlenka „prvního dítěte“ nás napadla, když jsme se seznámili s jedním manželským párem v krizi. Ona byla na manžela velmi nahněvaná a necítila se na to, aby s ním znovu budovala vztah. Ale viděli jsme, že má velké mateřské cítění vůči čtyřem dětem. Tak jsme se jí zeptali, proč nevidí vztah s manželem, jako by to bylo jejich první dítě? Starat se o toto první dítě, jako se stará o ostatní děti. Na to odpověděla, že tímto způsobem by to mohla zkusit. Začala vztahu s manželem dávat čas, vytvářet mu prostor, podobně jako se starala o děti. Dokonce o první dítě dřív než o všechny ostatní. Teď pomáhají jiným párům v těžkostech.

Toto je smysl života ve dvojici, protože i kdyby manželé neměli biologické děti, existuje první dítě, kterým je jejich vztah. To je první plodnost, biologické děti jsou plodností fyzickou. Ale toto je ta opravdová.

M: Když se dívám na vás dva, cítím takovou jiskru. Proto se chci zeptat na starší páry, kde je manželství mnohaleté. Jak ony mohou opečovávat svůj vztah?

R: Jak jsme řekli předtím – tím, že mu dáme prostor, čas, péči. Pokud jsme měli svatbu před dlouhou dobou, je tu možnost vrátit se k období zasnoubení. Znamená to stanovit si nějaké schůzky, čas, který můžeme strávit spolu. Odsunout práci, děti, vnoučata, kulturní zájmy, dobrovolnickou činnost… To je i naše zkušenost. Rino, když byl mladý, dával méně času péči o náš vztah, ale teď je velmi pozorný na to, abychom hledali společné chvíle. Pokud jsme dříve mohli charakterizovat náš vztah vášní, teď bychom ho charakterizovali obdobím zasnoubení, něžností, touhou být spolu. V malých věcech.

M: Když roky posloucháte těžké příběhy, představuji si, že je do sebe nějak nasáváte. Jak to dlouhodobě zvládáte?

R: Je to pravda, jsme vtahováni do života dvojic. Také proto, že jsme byli dvojicí v hluboké krizi, věříme, že i ostatní mohou najít řešení. Naše naděje je posilována tím, že se nachází čím dál tím více dvojic, které byly v krizi, dostaly se z ní a stávají se pomocnými páry pro další manžele v těžkostech. Také si uvědomujeme, že jsme jen malý článek v okruhu rodin Hnutí fokoláre. Všichni společně si pomáháme jít dopředu, abychom posílili rodiny ve světě. V době velké křehkosti lidstva se rodina může stát tím jediným bezpečným místem. Snažíme se odpovídat na touhu, kterou měla Chiara Lubichová, když v 60. letech založila hnutí Nových rodin. Tenkrát prosila, abychom se zaměřili na rodiny, které více připomínají tvář Ježíše opuštěného. K těm patří právě rodiny v těžkostech, rozvedení, ti, co mají děti způsobující těžkosti atd. Ať už jsou sezdáni nebo spolu volně žijí.

S: V roce 2008 jsme zahájili aktivitu, kterou jsme nazvali Cesty světla. Spolu s dalšími dvojicemi ze sekretariátu Nových rodin jsme si položili otázku, co můžeme udělat pro všechno utrpení rodin v dnešním světě? Pochopili jsme, že krize se mohou stát příležitostí. Historie každé dvojice se skládá ze světel a stínů, z chvil snazších a těžších. Tak vznikla metodologie, která se nám zdá velmi účinná. Stojí na třech nohách – svědectví, psychologický aspekt a spiritualita. Připravili jsme dvoustupňový kurz – jeden týden na jaře a čtyři dny na podzim. (Pozn. redakce: na Slovensku sedmým rokem běží pod názvem „Program pre manželov v ťažkostiach“)

M: Určitě se shodneme na tom, že manželství je úžasná věc a je potřeba za něj bojovat. Někdy ale není dobře, aby ti dva spolu zůstali. Dá se obecně říct, pro koho kurz není?

R: My ho nabízíme všem. Jsou dvojice, které na pozvání odpoví ano a některé ne. A některé po absolvování kurzu pochopí, že nejsou stvořeni jeden pro druhého. Je to opravdu menšina, ale je. Tak jsme pochopili, že prvním cílem kurzů není zachovat dvojici za každou cenu, ale snažit se, aby ti dva zakusili osobní lásku Boha. A to i skrze vzájemnou lásku v týmu, který se snaží s pokorou, jak umí, žít podle spirituality Chiary Lubichové. Když to zažijí, tak se každý snaží před tváří Boží udělat kroky, které cítí – s určitým doprovodem ze strany lidí z týmu. Možná proto nás nazvali Cesty světla. Protože jeho dvě části jsou jen počátkem nějaké cesty, kterou každá dvojice pochopí v čase. Některé dvojice přicházejí s psychickými zraněními z původní rodiny. Ty pak potřebují psychologický doprovod. Jiné mají těžké osobní psychické problémy, opakované nevěry, zhoršující se násilí nebo se brali nezralí – byli víc zamilovaní do své představy o partnerovi než do něj – ti jsou nejohroženější.

Karel: V Indii se většina manželství uzavírá na základě dohod rodičů. Ve světle toho, co jste říkali, že se pár vrací do období zamilování, mě napadá, že rozvodovost v Indii je podstatně nižší než tady, kde jsme víc zaměřeni na city. Co byste podle vaší zkušenosti řekli k této rozdílnosti mezi kulturami?

S: V kultuře Indie a obvykle v kulturách, kde se rodiny domluví na manželství, to, co převáží, je struktura rodiny, a ne typ vztahu, který je obsahem. Ten se stává druhotným. Spojení v manželství se nerodí z lásky, ale ze smlouvy mezi dvěma rodinami. V naší západní kultuře je určitý vývoj. V moderní době se ústředním bodem stal jednotlivec a jeho blahobyt. Na jedné straně to přineslo nějaká negativa spojená s individualismem, ve smyslu individualismu odtrženého od vztahu. Na druhé straně to zaměřilo člověka na to, aby se měl dobře. Toto směřování osoby na „mít se dobře“ je vlastně pozitivní. I blahobyt je založen na vztahu – mít se dobře s druhým. Takže muž a žena, kteří se vezmou v západní kultuře, vycházejí z lásky, ze zamilování, chtějí se mít s druhým dobře, chtějí být spolu šťastní.

Problém se podle mého názoru rodí z toho, že v naší kultuře je zmatek mezi „cítit se dobře“ a „mít se dobře“. „Cítit se dobře“ je osobní uspokojení, ale „mít se dobře“ znamená žít život a okolnosti, které život přináší, způsobem plným a vědomým. Ve vývoji, ke kterému dochází u osoby i u dvojice, není jen osobní pocit uspokojení. Je tam i bolest spojená se ztrátou, přichází okamžiky nedorozumění, těžkosti vyplývající z komunikace. V životě jsou různé události – nemocné dítě, trpící partner, ztráta práce, skutečnost, že nemohou mít děti. Život je složený i z těchto věcí. Dvojice však často nejsou na manželství připraveny. Cítí ho jako možnost být stále šťastní. Láska ale znamená – já budu s tebou i ve chvílích, kdy nebudu šťastný. Budu s tebou, protože věřím v tvou lásku a naši lásku. Věřím, že se můžeme držet za ruce ve všech situacích, které na naší společné cestě potkáme. Je pravda, že v naší kultuře je víc rozvodů, ale na druhé straně se hledá pravda, ne formální vztahy, a to vidím jako dobré.

M: Někdy mezi manželi dochází k ostré komunikaci. Jeden druhého zraňuje, třeba i před ostatními. Takto mohou žít i roky, až se zdá, že už spolu ani jinak mluvit neumí. Vidíte cestu ven z kruhu navyklé špatné komunikace?

R: Je to trochu jako vracet se na ples, kde si vzájemně šlapou na nohy. Je potřeba jim pomáhat naučit se novému tanci. Možná na začátku trochu padají, protože se ještě nenaučili novým krokům. Ale je potřeba jim pomáhat nový tanec nacházet. Psychoterapeutka Johnsonová, zakladatelka metody Emotion-Focused Therapy z Kanady, řekla, že reakce dvojice je jako tango. To je velmi krásný tanec, ale je těžký a potřebuje čas na naučení.

S: Vysvětlím to metaforou. Jeden indický mudrc říká, že když ti někdo tvrdí, že máš chobot, tak mu odpovíš, že je blázen, že to není pravda. Když ti to ale někdo opakuje nebo ti to řekne víc lidí, zeptej se sám sebe, jestli nejsi slon. Ve dvojici, kde je zablokovaná komunikace, jak jsi popsala, jeden druhému říká: „Máš chobot.“ My říkáme: „Nezačínej tím, že druhý má chobot, ale začínej od sebe. Jaký máš chobot ty?“ Pokud začnu od sebe, může začít nový tanec. Uvědomím si, že chování druhého jsou vlastně reakce na mé chování, kterého si nejsem vědom. Viděli jsme mnoho situací, ve kterých se to podařilo.

K: Velké téma při obnovování manželství je odpuštění. Víme, že jsi o tom napsal knížku, která je přeložena do slovenštiny. Mohl bys říct, co tě k tomu vedlo?

S: Tato kniha vzešla z určité úvahy o mém osobním životě, ze setkání s mnoha dvojicemi a z mé zkušenosti terapeuta. Úvaha je následující – ve chvíli, kdy se vztahy stávají intenzivnější a pouto je silnější, si nemůžeme nezpůsobovat bolest. Ve vztahu s Ritou jsme si nechtěně způsobovali bolest. Hodně jsem o tom uvažoval. Potom jsme to viděli také u jiných dvojic. Četl jsem mnohé knihy o odpuštění a každá kniha se týkala určitého úhlu. Odpuštění z teologického hlediska, psychologického, sociologického. Ale neexistovala kniha o odpuštění v různých typech vztahů. Mohu totiž mluvit o odpuštění mezi přáteli, mezi rodiči a dětmi, sourozenci, ve vztahu dvojice a také ve vztazích pracovních.

Z toho se zrodila myšlenka křižovatky. Ve všech těchto vztazích se někdy dojde na křižovatku a jsou dvě možnosti – odpuštění nebo neodpuštění. V různých okamžicích je každý vyzýván k tomu, aby řekl „odpouštím ti“ nebo „promiň“. Navzájem. To platí i v drobnostech všedního dne. Ale důležité je, že si to můžeme říct i ve velkých zraněních. Poté se totiž vidíme ve dvojici takoví, jací jsme. V tom pěkném i v tom nejošklivějším. Takže tím, že říkám: „Promiň, protože jsem ti způsobil bolest,“ se zavazuji k tomu, že ti už nechci způsobovat bolest. Nebo ti na druhé straně odpouštím, protože věřím v to, že mi skutečně nechceš způsobovat bolest. To způsobuje růst lásky, naplňuje milosrdenstvím a vděčností. V naší společné historii utíkají roky, ale nakonec stále víc docházíme k tomu, že druhému říkáme: „Děkuji.“ Děkuji za tebe, protože jsi mi mnohokrát odpustil a protože jsi mnohokrát ve mne věřil, když já jsem si nevěřil. Takto láska roste. Často vidím dvojice, které se chytnou za ruce po padesáti nebo šedesáti letech života a je vidět, že mezi nimi je tato úroveň lásky. Touto knihou jsem chtěl říct nejen dvojicím, ale všem přátelům, že láska může dosáhnout velmi vysoké úrovně a na konci je vždycky „děkuji“.

R: Viděli jsme, že odpuštění je hudbou, která vede k novému tanci. Vychází to často i z odpuštění sobě samému, vůči vlastní historii. Vše, co jsme zažili, se přenáší na partnera. Ale když začneme odpouštět sobě, dokážeme přijmout zraněné dítě v nás, jak říká transakční analýza. Pak začneme chápat zraněné dítě v partnerovi nebo i v nějakém přátelském vztahu. V dlouholetém přátelství ti v určité chvíli vystoupí do popředí omezenost toho druhého a přátelství může pokračovat jedině tehdy, pokud dojde k odpuštění. A to je i poselství Ježíšovo.

Za překlad Marii Langschové a za rozhovor manželům Ventrigliovým děkují Magdalena Broschová a Karel Diblík

Knihu Odpustenie: križovatka ciest života s podtitulem Zranenia a jazvy vo vzťahoch můžete objednávat na portálu slovenského Nového města nm.sk. 

Ještě před třemi měsíci konstruoval 3D tiskárny v pražských Holešovicích, teď je Josef Zvoníček koordinátorem česko-slovenské větve Františkovy ekonomiky (FE), iniciativy založené papežem Františkem, jejímž cílem je vrátit zpět do středu ekonomického uvažování péči o člověka a stvoření. Z pražského velkoměsta se s rodinou přestěhoval na okraj Zlína a společně s lidmi z ekonomiky společenství (ES) se snaží o Františkově nové vizi ekonomiky šířit povědomí. 

Jak jsi poznal ES a FE?

O ekonomice společenství jsem věděl již delší dobu. Pamatuju si, že asi před sedmi lety jsem byl na setkání gen, kde o ní mluvil ekonom Petr Láska. Tehdy mi to jako studentovi strojírenství na VUT v Brně nic moc neříkalo a dál jsem informaci o ekonomice společenství pustil z hlavy. Františkova ekonomika tehdy ani neexistovala a když jsem na ni někdy v roce 2020 narazil v jednom článku, moc mě svým názvem nezaujala. 

Řekni nám, co tě vedlo k tomu, věnovat se na částečný úvazek ES a FE?

Zpětně to vidím jako delší proces v mém osobním a duchovním životě. Bůh ke mně promlouval skrze různé situace, příběhy lidí a knihy, které se mi v tomto období dostaly do rukou. Nazval bych to jako takový proces zrání, kdy jsem se po svatbě, přestěhování do Prahy, nástupu do prvního zaměstnání a celkovém osamostatnění musel začít zamýšlet, jak budu utvářet svůj život, co jsou pro mě priority a jaké malé kroky k nim můžu podniknout.
Byl a je to komplexní proces, jehož středem je pro mě partnerství s nebeských Otcem. Pokud bych měl ale mluvit o konkrétních bodech, které mě touto cestou nasměrovaly, první z nich byl životopis Martina Luthera Kinga, který jsem našel v covidovém období při prohlídce kostela na Velký pátek v poličce s knížkami po nedávno zemřelém knězi. Jeho příběh mě velmi zaujal. Jeho urputnost a nasazení života v boji proti segregaci ve mně probudila vnitřní zápal v odevzdanosti pro dobro.
Následovalo několik příběhů lidí, kteří projevili ve svém životě věrnost křesťanským ideálům i přes ohrožení svého života. Například Franz Jägerstätter, který odmítnul bojovat za nacistické Německo a zaplatil za to životem. Nebo Lucia Pisapia Apicella, která po 2. světové válce, vedena láskou ke všem padlým vojákům, shromažďovala jejich ostatky v kostelíku, kde se za ně modlila a oplakávala je jako jejich vlastní matka.
Velmi se mě také dotýkaly myšlenky papeže Františka. Pár týdnů po přečtení jeho encykliky Fratelli tutti o bratrství jsem si silně uvědomil, že bych se mohl věnovat šíření papežových myšlenek. Zkrátil jsem si pracovní úvazek o jeden den a začal v knihovně místní fary přemýšlet a modlit se, co by to mělo být. Zjišťoval jsem, jestli něco podobného už neexistuje a náhodou jsem po nějaké době narazil i na setkání Františkovy ekonomiky, které mělo být za pár dní na kraji Prahy. A tam to začalo. 

Co na tvé rozhodnutí říkala tvoje manželka?

Všechny věci spolu konzultujeme, takže byla v tom procesu se mnou a plně mě podporovala. 

Co tě na práci pro ES a FE baví?

Ve své bývalé práci jsem zjistil, že mě baví propojovat lidi. Proto si užívám být v kontaktu s nejrůznějšími inspirativními lidmi a objevovat synergie mezi vztahy, projekty nebo iniciativami, které můžou dát dohromady nový obraz reality nebo nové způsoby, jak věci mohou fungovat. 

Jaké máš sny a vize, jak přiblížit ES a FE nám v ČR?

Rád bych v lidech objevil nový vnitřní zápal pro společné dobro a pozornost k lidem na okraji společnosti. Myslím si, že je to jednou z esencí sociálního učení církve a evangelijních hodnot, které ES a FE reprezentuje. Papež František nás vyzývá, abychom byli protagonisty změny, a proto vidím jako důležité přinést tento nový pohled ekonomického myšlení do veřejného prostoru k diskuzi a nacházet nové cesty, jak ho naplnit. K tomu je zapotřebí šířit o Františkově ekonomice povědomí, ale především ji žít. 

Jaké aktivity s ES a FE plánujete v nejbližší době?

Aktuálně se zaměřujeme převážně na prezentaci Františkovy ekonomiky. Proto plánujeme 11. června 2022 uspořádat jednodenní konferenci v Centru Mariapoli v Praze s názvem Ekonomika zítřka. Rádi bychom také vytvořili vzdělávací program zejména pro střední školy, ve kterém chceme mladé generaci předat nový pohled uvažování v ekonomicko-sociálně-environmentálních oblastech. A mimo jiné budeme o FE mluvit koncem května na konferenci pro křesťanské podnikatele na Velehradě. 

Za rozhovor děkuje Marie Trutnovská 
Více viz www.frantiskovaekonomika.org a www.ekonomikaspolecenstvi.cz

Sedím s Donatellou Rafanelli, Italkou z kyjevského fokoláre, u přehrady Kráľová u Galanty na Slovensku. Přijela sem spolu s celým svým fokoláre na setkání fokolarínek a fokolarínů „fialové zóny“, kam patří země od České republiky po Rusko, od Litvy až na jih po Bosnu a Makedonii. „Během toho, co spolu mluvíme,“ říká, „umírají lidé a my pro ně nemůžeme udělat nic“. Ale přece ji neopouští víra, víra v sílu modlitby a lásky. Je přesvědčená, že „každý skutek lásky může zastavit ruku teroristy“. 

Fokolarínky z fokoláre na Ukrajině. Zleva Katalin Molnár, Donatella Rafanelli,
Mira Milavec a Gloria Mascellani letos v zimě v Kyjevě.

Donatello, řekla bys nejprve něco o sobě?

Narodila jsem se v Pistoie, asi 30 km od Florencie. Tatínek byl komunista, maminka katolička. Takže jsem v rodině zažila velkou různorodost. To mi v životě pomohlo v kontaktech s lidmi různého smýšlení.

Už od malička mi bylo jasné, že budu učitelkou. Mám o devět let staršího bratra a o osmnáct let starší sestru, která je též učitelka a hodně mě v mojí volbě ovlivnila. 

Opravdu ses tedy učitelkou stala…

Ano, v Rusku, kde jsem žila ve fokoláre 24 let, jsem učila na škole při italském velvyslanectví. Chodí tam děti italských diplomatů, ale je otevřená i ruským dětem. Mohla jsem tam za tu dobu navázat mnoho krásných vztahů, které i teď pokračují. Některé ruské děti totiž i teď učím na dálku.

Na Ukrajině dávám soukromé lekce především dospělým. Nyní opět on-line – těm, pro které je to v této těžké době možné. Naše fokoláre muselo z Kyjeva odejít a také mí studenti se nyní nacházejí na různých místech. Snažila jsem se s nimi zkontaktovat. Vnímám to i jako příležitost pokračovat v navázaných vztazích. 

Přiblížila bys, jak ses vlastně dostala do Ruska a jaké pak pro tebe bylo přestěhovat se na Ukrajinu?

Když jsem v roce 1994 končila formační školu pro fokolarínky v italském Loppianu, cítila jsem se připravená jít kamkoliv, kde bude potřeba, třeba do Argentíny, Brazílie, Afriky… Poznala jsem totiž fokolarínky z těchto zemí. Z Ruska jsem žádnou neznala, tak mne ani nenapadlo, že bych mohla jít tam. Věděla jsem, že se v Moskvě na začátku 90. let otevřelo fokoláre, ale pro mne to bylo něco velmi vzdáleného, tušila jsem jen něco o krásné ruské kultuře.

Prožila jsem tam velmi důležitou zkušenost. Je to obrovská země, šestina světa. Ta malá část ruského národa, se kterou jsem se setkala, mě přijala velmi vřele, ačkoliv jsem nemluvila rusky. Cítím, že jsem se setkala s tím, co se v literatuře nazývá „ruská duše“. Tito lidé se stali mou duchovní rodinou.

V roce 2019 se otevíralo fokoláre v Kyjevě a já jsem dostala otázku, jestli bych byla ochotná se tam přestěhovat. Nebylo pro mne jednoduché se rozloučit s Ruskem, ale cítila jsem, že mne Bůh zve k něčemu novému. Začala jsem se učit ukrajinsky, ale tím, že mluvím rusky, jsem měla adaptaci velmi usnadněnou. V Kyjevě se ruština hodně používá. Také mně hodně pomohlo, že jsem z Ruska znala pravoslaví.

I na Ukrajině se mi dostalo vřelého přijetí. Vzpomínám si, že asi týden po příjezdu jsem v autobuse telefonovala s jednou fokolarínkou italsky. Jedna paní se pak přiblížila a zeptala se, odkud jsem a jestli jsem v Kyjevě jako turistka. Řekla jsem jí, že jsem se do Kyjeva přestěhovala. Ona zareagovala: „Tak vítejte, vítejte jménem všech Ukrajinců.“ Pro mne to bylo, jako by mě tam vítal Ježíš. 

Moc na vás v tomto období myslíme. Přibliž nám, jak toto válečné období prožíváš ty?

Začala jsem se spolu s ostatními modlit za lidi na obou stranách. Vždycky říkám, že jedna věc je život běžných lidí, jiná věc jsou rozhodnutí vlády. Vím, že i v Rusku je mnoho lidí, kteří neschvalují válku, ale nemohou se otevřeně vyjadřovat. Cítím, že to všechno je obrovská rána. Prožívám to možná ještě bolestněji než jiní, protože jsem poznala krásu ruského národa, který mne přijal, poznala jsem jeho kulturu, náboženství… A teď žiji na Ukrajině a tady to mám také ráda. Jakmile vypukla válka, ozval se mi jeden člověk žijící v Rusku: „Odpusťte nám. Jsem ochotný dát za vás život.“ Cítila jsem, že žijeme, trpíme a modlíme se společně, aby válka skončila co nejdříve.

Je válka, lidé umírají, mnohokrát si kladu otázku jak to, prosím Boha, aby zasáhl. Je ale také vidět, kolik lidí se modlí. Například v Miláně celé náměstí, nebo mi telefonovala jedna fokolarínka ze Švýcarska, která říkala, že se jich modlilo 20 tisíc. Cítíme, že se modlí mnoho lidí po světě. Pomáhá mi představa, že je na světě velká síť lidí, kteří se modlí, a já jsem jedním z uzlíků této sítě. Když přestanu, bude v síti díra. Je to pro mne silný impuls dál věřit, že Bůh je silnější než zlo, že je Láska. 

Jak prožíváte tuto situaci jako fokoláre, jako komunita?

Už před začátkem války jsme se ve fokoláre všechny shodly, že nechceme opustit Ukrajinu, i když nám bylo nabídnuto ze země odejít. Protože tak jako neseme společně radosti, tak chceme nést společně i tuto situaci.

Když válka vypukla, naši přátelé z Hnutí nás po telefonu vzbudili a řekli, abychom si našli nějaké útočiště. Letiště bylo zavřené a 70 km od nás se již střílelo. Snažily jsme se poznat, co dělat. Ukázala se možnost přemístit se do západní části Ukrajiny, do Mukačeva v Zakarpatí, kde jsme až dosud. Dojeli jsme tam po 29hodinové cestě autem a byly jsme přijaté na faře jednoho kněze, s kterým se z Hnutí dobře známe.

V tomto místě je i společenství Hnutí fokoláre, snažíme se být s lidmi v kontaktu, nést s nimi jejich těžkosti, obavy. Často ale cítíme bezmoc. Bývá často slyšet sirény na poplach, ale nebombarduje se a nedochází zde k bojům. Máme tedy možnost se svobodně pohybovat a přitom být v zemi, nablízku lidem. A ti si našeho rozhodnutí cení.

Podle potřeby sdílíme prostory i s dalšími lidmi z komunity. Například na nějakou dobu s námi byla sedmnáctiletá dívka z jedné vesnice poblíž Kyjeva, kde se bombardovalo. Ve městě je mnoho lidí, kteří sem utekli z různých míst, jsou tedy uprchlíky stejně jako my.

Donatella a Gloria spolu s Anjou (17 let) v Užhorodu

Snažíme se udržovat kontakt s těmi, které známe, ať již jsou na okupovaných územích nebo doslova na různých místech světa. Zvlášť na začátku jsme pomohli mnoha lidem vycestovat ze země a napojit je v rámci „rodiny“ Hnutí ve světě na lidi, kteří jim mohou pomoct, ubytovat je. To je velmi pěkné.

Také trávíme dlouhou dobu na telefonu s mnoha lidmi. I když víme, že třeba pro ty, kdo jsou v okupovaných územích, nemůžeme udělat nic konkrétního. Například jeden člověk cestoval deset dní z místa poblíž Mariupolu. Věděli jsme, že pro něj v tu chvíli nemůžeme moc udělat, ale mohli jsme ho podpořit a pak zprostředkovat ubytování v Turíně.

Jedna z nás pracuje pro Charitu, i to je další oblast, kde je třeba pomoct.

Nebo se na nás obrátil místní biskup a poprosil, jestli bychom mohli pomoct vytvořit společenství, kde by se hovořilo o Božím slově, o tom, jak ho žít, kde bychom si vyměňovali zkušenosti, abychom si pomohli žít v tomto období války. Chceme s tím brzy začít.

V centru města bylo otevřeno centrum pro uprchlíky. Jedna naše kamarádka tam pomáhá jako psycholožka. My jsme se nabídly, že se můžeme postarat o děti, zatímco ona mluví s jejich rodiči. Pokoušíme se zkrátka pochopit, co můžeme den za dnem dělat v tomto období. Ale snažíme se o to s celou komunitou, aby tu byla návaznost. Protože jakmile to bude možné, rády bychom se vrátily do Kyjeva. Ale zatím vnímáme, že je to příležitost být s tímto místním společenstvím Hnutí, které je od Kyjeva vzdálené 700 km.

Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová

Donatella Rafanelli v Mukačevu, duben 2022

V Novém městě jsme se Františkem Slavíčkem setkali například prostřednictvím článků o jeho působení v Kamerunu. Členové Hnutí fokoláre ho znají jako fokolarína, který je zodpovědný za mužské fokoláre v Praze. Farníci z Čakovic, Vinoře a Satalic jako kněze, který se obětavě zapojuje do služby věřícím. Jiní ho znají jako lékaře, kamaráda nebo člověka se sportovním duchem či ho vídají jezdit za jeho rodným bratrem Daliborem do Domova s pečovatelskou službou sv. Václava ve Staré Boleslavi. Jako lékař prožil téměř roční stáž v Iráku, ve fokoláre žil v Litvě, na Slovensku a v Kamerunu.  

Z jaké rodiny pocházíš? Pověz nám něco o svých rodičích a prostředí, kde jsi vyrůstal.

Vyrůstal jsem v praktikující katolické rodině v Brně. Tatínek se netajil svým demokratickým smýšlením a za to byl různě trestán, například nízkým platem. Přitom ale chtěl, aby se maminka věnovala výchově dvou synů, a tak aby zabezpečil rodinu, chodil na dvě šichty: ráno do kanceláře a po obědě na stavbu. Maminka byla hluboce věřící a v tom duchu nás také vychovávala. Od pěti let jsem ministroval v Brně v kostele „u Tomáška“, ale to mi nebránilo v klukovinách. Maminka to těžce snášela. Dokonce se mi později svěřila, že jednou, když si se mnou nevěděla rady, před svatostánkem se slzami v očích prosila Ježíše, kdybych se měl stát špatným člověkem, aby si mě radši vzal hned. Pán Ježíš ji vyslyšel, ale jak to má ve zvyku, trochu jinak. 

Kde a jak se rodilo tvoje kněžské povolání? Co pro něj bylo rozhodující?

Ani nevím. Je fakt, že babička a maminka mě vedly od malička hodně duchovně. Maminka mi nečetla pohádky, ale o Ježíšově životě. Pohádky mě v tom věku nějak nezajímaly a seznamoval jsem se s nimi až jako doktor ve volných chvílích na nočních službách, kde jsem si je půjčoval od hospitalizovaných dětí. Babička mi darovala malý ornát a bohoslužebné nářadí a já jsem jako malý, asi desetiletý kluk, „sloužil mši svatou“ a o pět let mladší bratr Dalibor mi ministroval. Prostředí kostela mě hodně přitahovalo. Denně jsem chodil ráno na mši svatou a po ní do školy. Nedokázala mě odradit ani dost drsná šikana ve škole. Později se můj zpovědník vyjádřil, že povolání ke kněžství mám v sobě jako koza lůj.

Když jsem byl na střední škole, přišel jsem do kontaktu se skrytou církví, začal jsem studovat teologii a chodit na sobotní noční semináře. Po cestě jsem zvlášť na jaře potkával randící páry a taky by se mi bývalo líbilo chodit s nějakou sympatickou holkou, ale to Boží volání mě přemohlo. Když potom v srpnu 1968 přišla „bratrská pomoc“ a sovětská okupace, biskup Davídek, který se obával, že všechny biskupy odvlečou na Sibiř, se rozhodl mě v 19 letech vysvětit. Když jsem potom poznal Hnutí fokoláre, ukázalo se, že to s mým svěcením nebylo tak jednoznačné a bylo mi doporučeno kněžskou službu nevykonávat. Bylo to období, kdy jsem do hloubky prožil, že Bůh je v mém životě první a ne kněžství. Po revoluci jsem pak byl vysvěcen „sub conditione“ pro případ, že by svěcení nebylo platné. 

Říkáš biskup Felix Davídek. Jaký měl na tebe vliv?

On měl velkou úctu a důvěru k Panně Marii. Na jeho popud jsem se jí zasvětil po vzoru svatého Ludvíka Grigniona z Montfortu.  A věřím, že právě ona mě přivedla do svého Díla, Díla Mariina, tedy Hnutí fokoláre. Na celý život mě potom poznamenala jeho vášeň po hledání a „objevování nového“. Říkával, že naším povoláním je „přibližovat parusii“, druhý příchod Krista. Ta otevřenost pro nové ve smyslu „Hle, všechno tvořím nové“ (Zj 21,5) mě provází dodnes. 

Kdyby se mezi čtenáři, farníky, vyskytl nějaký mladý muž, který o této duchovní cestě uvažuje, co bys mu poradil?

Jdi za Kristem, ne za kněžstvím. Jinými slovy žij evangelium a najdeš. Potom bych asi také doporučil fokoláre „On my way“. Je to fokoláre ve Vídni, kam mohou přijet mladí lidé, kteří by chtěli poznat svou životní cestu. A nacházejí ji různě: v kněžství, řeholi, manželství nebo třeba ve fokoláre. Ve službě jim je také Josef Bambas z České republiky společně s jedním sicilským a jedním venezuelským fokolarínem. 

Byl jsi již známým kardiologem ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně. Jak jsi řešil dilema odborné kariéry a služby matce církvi?

Vlastně jsem žádné dilema nebo konflikt mezi těmito dvěma povoláními neměl. Věnoval jsem se tomu, co byla právě vůle Boží. Silně jsem to prožil asi před rokem, kdy jsem na lůžku umýval svého již bezmocného bratra Dalibora, a když jsem skončil, šel jsem rovnou sloužit mši svatou. Tehdy jsem si uvědomil, že se stále dotýkám těla Kristova: jednou toho mystického, podruhé toho eucharistického, ale stále Jeho těla. 

Po třinácti letech v misiích ve střední Africe můžeš srovnávat. Jaký je rozdíl mezi českou a africkou církví, liturgií, postoji a prioritami věřících zde a tam?

Netroufám si srovnávat. Člověk by se lehce mohl zmýlit. Církev v Kamerunu je mladá, dynamická, radostná, žijící pohybem, rytmem, společenstvím, spojením světa viditelného a neviditelného. A také na cestě, hledající svou vlastní identitu, mohli bychom říci jednotu v odlišnosti s církví univerzální.

Zajímavé je, že Afričané jsou ochotni nezištně pomoci, i když se ušpiní a něco je to stojí. Kolikrát se umazali, když mně pomáhali vytlačit auto zapadlé do bahna, a třeba mě vůbec neznali. Také je celkem běžné potkat na cestě děcko, které si zpívá duchovní písně. Nebo jednou jsem v katolickém knihkupectví v Nairobi nakoupil více knížek pro naši misii a neměl jsem dost peněz na zaplacení. Když jsem s těžkým srdcem vybral knížky na vrácení, pokladní mi řekla, že už nic vracet nemusím, protože paní, černoška, která mezitím platila, zaplatila i to, co mi chybělo. A zmizela, ani nečekala na mé poděkování. Nevím, jestli by se to stalo i u nás, kdyby nějakému běženci chyběly u pokladny peníze na zaplacení nezbytných potravin. 

Dnešní svět ale i naše církev je dost rozdělená. Měl bys nějakou radu, jak napomoci k větší svornosti a jednotě?

Myslím, že svornost a jednota je neustálou výzvou všude, kde lidé žijí pospolu. Třeba i ve fokoláre, které má jako hlavní povolání jednotu, za kterou Ježíš prosil Otce před svou smrtí. Musíme o ni stále usilovat, nejen se modlit, ale využívat i všech prostředků, třeba i psychologických, abychom obrušovali ostré hrany, které nás mohou vzájemně zraňovat a odcizovat, a odstraňovali bariéry, dané našimi rozličnými charaktery.

Naději, reálnou naději, bych pak viděl v synodalitě jako životním stylu církve. Naslouchat a nechat se vést Duchem Svatým, neředit Boží slovo, ale nechat se jím proměňovat, jít životem společně, milovat se tak, jak nám to Ježíš přikázal. Již těch několik setkání synodálních skupinek, kterých jsem se zúčastnil, potvrdilo důležitost dialogu. Tím, že jsme se více poznávali a otvírali se navzájem, rostla i naše vzájemná křesťanská láska a Boží přítomnost mezi námi. 

Žiješ ve Vinoři ve společenství zasvěcených mužů ve fokoláre. To je tvůj domov a zázemí, odkud vycházíš ke kněžské službě v Čakovicích, Satalicích i Vinoři. Mnozí však nevědí, že obětavě zaskakuješ i v jiné farnosti – v Karlíně u sv. Cyrila a Metoděje nebo v kapli sv. Vojtěcha na Balkáně. Jak se to dá všechno skloubit?

To je v pohodě. Rád spolu s Jirkou, fokolarínem knězem z našeho fokoláre, pomáhám místnímu faráři P. Stanislawu Górovi ve službě těmto živým komunitám. Spíš jsou pro mě výzvou lidé na okraji, ať už duchovním nebo společenském, lidé procházející různými zkouškami, trpící, bez hlasu… A hlavně mi jde o vztahy, protože láska uzdravuje, pozvedá, dává smysl našemu konání a životu. I pro nás platí ta úžasně silná slova svatého Pavla křesťanům do Korintu: „Kdybych … obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velkou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku neměl, nic mi to neprospěje.“ Jasněji to snad už vyjádřit nejde. A ta výzva je tu před každým z nás. 

Za rozhovor děkuje Petr Ettler
(Převzato z Vinosatu, redakčně upraveno)

V souvislosti s konfliktem na Ukrajině se poměrně dost hovoří o možnosti zprostředkovatelské role papeže Františka. Papež hovořil s prezidentem Volodymyrem Zelenským i se starostou Kyjeva Vitalijem Kličkem a při tiskové konferenci během letu na návštěvu Malty začátkem dubna prohlásil, že zvažuje možnost bleskové návštěvy Kyjeva, aby vyjádřil sympatie k trpící Ukrajině.

Ke konfliktu se papež od jeho vzniku opakovaně vrací velmi naléhavě a za použití velmi silných výrazů („zvrhlé zneužití moci“; „hanebné podlehnutí silám zla“, „kainovský duch“ aj.). Velké symbolické gesto papež učinil v pátek 25. března, když zasvětil Rusko a Ukrajinu Neposkvrněnému Srdci Panny Marie jako ochranu před zlem, přičemž sloužil i emotivně silnou kající bohoslužbu.

Papež svůj nesouhlas se současnou válkou na Ukrajině dal najevo i symbolickým gestem, které se vymykalo diplomatickému protokolu, když v prvních dnech války zamířil osobně na ruskou ambasádu u Svatého stolce, protože jinak chodí diplomaté do Apoštolského paláce. Nynější hlava katolické církve si ostatně s protokolárními konvencemi příliš hlavu neláme, zvláště když má dojem, že by takový krok mohl napomoci k dosažení dohody a nastolení pokoje, což je pro papeže prvořadé. Proto třeba podtrhl svůj apel na ukončení války v Jižním Súdánu tím, že znepřáteleným vůdcům políbil nohy.

Na humanitární mise na Ukrajinu vysílá papež i své spolupracovníky, kardinála Krajewského a kardinála Czerného, který je českého původu, a letos se zúčastní velehradské cyrilometodějské poutě 5. července. Jeho důraznost je znamením toho, co my sami můžeme teď vnímat. Válka se najednou jakoby ocitla u našich vlastních prahů, do našich domovů vstupuje v podobě dopadů uprchlické krize. Těžko se můžeme tvářit, že nás se to stále netýká. Po roce 1989 navíc nejen v mé generaci zavládlo přesvědčení, že s koncem studené války zmizelo i riziko jaderného konfliktu, které se předtím vznášelo prakticky pořád ve vzduchu. Nyní je zase vše jinak. Papež tyto pocity vystihl během cesty na Maltu, když řekl: „Mysleli jsme si, že invaze do jiných zemí, divoké pouliční boje a atomové hrozby jsou ponuré vzpomínky na vzdálenou minulost.“

Žádná válka není svatá…

Papež František se k tématu války obecně vyjadřuje poměrně často, což je pravděpodobně dáno i jeho zkušeností s násilnou diktaturou v Argentině. V roce 2015 například s ohledem na růst násilí ve světě prohlásil, že žijeme v rozkouskované třetí světové válce. Následně se často vyjadřoval k situaci kolem islamistického terorismu, kdy zdůrazňoval, že žádná válka není svatá. Velmi energicky odsoudil válku také v encyklice „Fratelli tutti“. Odmítá války jako prostředek řešení konfliktů a kritizuje spirálu nákladů zbrojení, které by měly být investovány do rozumnějších projektů, jako je zlepšení zdravotní péče a odstranění chudoby.

Navazuje na mírové úsilí předchozích papežů moderní doby, kteří se snažili vystupovat zejména od první světové války v roli prostředníků pro mírová jednání. Chtěl bych jen připomenout, že třeba i papež Jan XXIII. využil poselství z fatimského zjevení k tomu, aby během karibské krize na podzim 1962 varoval představitele supervelmocí před eskalací konfliktu, když jim předestřel vizi totální zkázy světa po jaderném konfliktu.

Papež je globálním lídrem

Papež nemá sice žádné divize, jak svého času pohrdlivě říkal sovětský diktátor Stalin, ale má velkou morální a duchovní autoritu a ne náhodou je současný papež považován i za významného globálního lídra.

Vatikán intervenoval třeba v roce 1978 v rámci urovnání konfliktu mezi Chile a Argentinou o sporná území. Konflikt hrozil přerůst ve válku. Za pontifikátu papeže Františka pak sehrál důležitou roli při obnovení diplomatických vztahů mezi Kubou a Spojenými státy. Velkou pozornost věnuje František i urovnání výbušné situace na Blízkém východě a z tohoto důvodu pozval před osmi lety reprezentanty Izraele i Palestiny k modlitebnímu setkání ve Vatikánu (o této akci referovalo obsáhle i Nové město (1). Katolická církev sehrála také klíčovou úlohu při ukončení krvavé občanské války v Mosambiku v roce 1992. Do mírového jednání se tehdy aktivně vložila i komunita Sant'Egidio. Ukrajinský prezident by se rozhodně nebránil, kdyby se papež ujal mediace a stal se tak prostředníkem ukončení bojů. Rusko zatím o něčem takovém přímo neuvažuje. Myslím si ale, že kdyby tato situace v Moskvě nastala, paradoxně by větší podporu dali papežské zprostředkovatelské misi političtí představitelé než ti církevní, protože někteří z nich považuje současného papeže za velkého liberála.

Obtížná jednání s patriarchou Kirillem

Právě situace uvnitř ruské ortodoxie je jednou z velkých překážek pro papežovo zprostředkovatelské úsilí. Ukazuje se totiž celkem jasně, že velká část ruské pravoslavné církve stojí plně za Putinem a podporuje jeho politiku. Putinovy narativy převzal i patriarcha Kirill, který jednak souzní s pseudohistorickými tvrzeními o tom, že Ukrajina vlastně patří Rusku, a jednak prohlásil, že za invazí stojí snaha hájit správné hodnoty proti zvrhlému Západu, jehož se podle jeho interpretace stala Ukrajina vazalem. Z tohoto důvodu se snažil dát patriarcha konfliktu až metafyzický nádech. V podobném duchu vystupují i další členové církevního vedení. Je však třeba připomenout, že 300 ruských pravoslavných duchovních odsoudilo teologické krytí, které nezákonné a barbarské válce poskytují ruské ortodoxní špičky. Je to menšina, ale je velmi důležité, že se tento hlas také ozval. Papež František nechce úplně přetnout vztahy s ruským pravoslavím, proto také uskutečnil s patriarchou Kirillem videospojení, při němž však znovu zopakoval odmítavý postoj k náboženskému ospravedlnění ruské invaze. Osobně si myslím, že bude velmi těžké pokračovat také v ekumenickém dialogu s ortodoxní církví moskevského patriarchátu, který většinově a otevřeně podporuje válečné činy Ruska. Vnitřní napětí se dále prohloubilo i v rámci pravoslavných. Velmi ostře se totiž o Kirillovi vyjádřil nejvyšší představitel ukrajinské pravoslavné církve Epiphanius, když prohlásil, že patriarcha stojí na straně antikrista. Papež však navzdory vyhrocené rétorice, která z Kyjeva i Moskvy zaznívá, dává stále jasně najevo, že dialog je pro něj prostředkem k hledání pokojných řešení, proto vyvíjí velké úsilí pro udržení vztahů.

Iluze o Putinovi jako obhájci křesťanství

Je však potřeba také konstatovat, že se v rámci agrese proti Ukrajině zjevila tvář Putinova režimu, kterou si i někteří křesťané podvědomě odmítali připustit a viděli ho, stejně jako ruské pravoslaví, jako spojence v boji za křesťanskou politiku a ochranu konzervativních hodnot, hlavně těch rodinných (o to cyničtější je, že ruská armáda barbarsky útočí na civilní cíle, na porodnice a vraždí děti). Je evidentní, že Putin náboženství používá jen jako politický paraván pro své imperiální a nacionální cíle, v nichž se zhlédl pod vlivem ruských intelektuálů z dob carského Ruska. Nepřímo ruského vládce papež zkritizoval jako potentáta, který vyvolal konflikt kvůli svým nacionalistickým zájmům.

Závěrem lze dodat, že v tuto složitou chvíli vystupuje do popředí jeden z důležitých aspektů, a to práce pro společné dobro, na něž papež František také často apeluje, a kde se může angažovat každý, bez ohledu na to, jestli je nebo není křesťanem.

Jaroslav Šebek, historik

(1). Viz Nové město 7-8/2014, str. 4-5 a 20.

Odevzdanými výstupy ze synodních skupin se ke konci března uzavřela první fáze synody o synodalitě s podtitulem „společenství, spoluúčast, poslání“. Již vícekrát jsme na stránkách Nového města psali o této pozoruhodné iniciativě papeže Františka, která je součástí jeho neutuchající snahy o obnovu církve a je považována za nejdůležitější událost v církvi od Druhého vatikánského koncilu, za významný krok směřující k realizaci jeho závěrů. Pokusme se nyní vidět a zevšeobecnit první zkušenosti lidí formovaných spiritualitou společenství se zapojením do synodního procesu v naší místní církvi. (A protože se cítím být jedním z nich, dovolím si psát v první osobě.)

Od chvíle vyhlášení synody mnozí z nás pocítili, že všechna tři její klíčová slova jsou v plném souladu s duchovní cestou, na kterou jsme byli povoláni. V první řadě je to cesta již ze své podstaty společná, protože k Bohu se snažíme jít skrze bratry a sestry a spolu s nimi. Má-li být naše společenství žité naplno, pak jeho vytváření vyžaduje spoluúčast všech a všichni jsou za něj spoluzodpovědni. A konečně, naše společenství nemají být uzavřena do sebe, ale jsme posláni k druhým, abychom jim přinášeli dary, které jsme nedostali jen pro sebe.

Velkým impulsem k aktivnímu vstupu do synodního procesu bylo pro některé z nás on-line spojení, při němž Hana Pohořalá z pražského fokoláre, jedna ze sedmi laických delegátů pozvaných do Vatikánu na zahájení synody Radou evropských biskupských konferencí, referovala o své účasti na zahájení synody ve Vatikánu v říjnu minulého roku. Nejen díky jejímu zápalu pro věc jsme pochopili, že se nejedná o nějakou jednorázovou akci, jejímž výstupem bude uhlazený dokument, ale o začátek dlouhého procesu vyžadujícího proměnu duchovního charakteru. A ta musí začít osobně u každého z nás a na místě, kde se nacházíme.

Jak ukazují první zkušenosti, náš specifický příspěvek se mohl projevit především ve dvou směrech: ve snaze, aby lidé mohli zakusit Ježíšovu přítomnost v synodních skupinách, a v úsilí o jednotu s duchovními správci farností, kteří byli synodnímu procesu otevřeni různým způsobem – někteří ho vítali, jiní byli vůči němu více zdrženliví.

Mnozí členové a příznivci Hnutí fokoláre jsou angažovanými příslušníky farnosti, členy farních rad a jiných orgánů. Proto je některý duchovní správce požádal o moderaci určité synodní skupiny nebo o koordinaci skupin tam, kde jich bylo více. Jindy to byla naopak iniciativa samotných laiků z Hnutí, která váhajícímu farnímu administrátorovi „otevřela oči“ pro to, aby poskytl prostor pro rozvíjení synodní činnosti a pro informaci a stimulaci ostatních věřících.

V jedné farnosti se díky práci synodní skupiny dokonce prohloubila jednota laiků s jejich farářem. Ten projevil vděčnost za spolupráci, žehnal práci skupiny, která mu poskytovala zpětnou vazbu o své činnosti, takže necítil, že se děje něco „za jeho zády“. Očividným plodem působení Ducha Svatého bylo překonání určitého rozporu, delší dobu zatěžujícího život této farnosti.

Naše přítomnost ve skupinách se ukázala jako účinná možnost pro přinášení jednoty do života církve už jen tím, že se snažíme sjednocovat s ostatními a zdůrazňovat to, co vidíme na životě církve a společnosti jako pozitivní. Mohli jsme tam přinášet své zkušenosti se žitím Slova života nebo jen prostě naslouchat ostatním, což mnohde vedlo k růstu respektu a k hlubšímu vzájemnému poznání.

Někteří mají pohled více kritický a konstatují, že díky účasti na synodě se u nich změnilo vidění církve (i Hnutí) směrem k potřebě větší otevřenosti k jiným lidem. Mnohdy jsme málo vnímaví vůči hledajícím nebo vůči těm, kdo se někdy i nezaviněně nacházejí v těžkých životních situacích; v církvi (i v Hnutí) užíváme jazyka málo srozumitelného; nejsme nastaveni na přijetí kritiky a nedokážeme se řádně vyrovnávat se záští vůči církvi (i Hnutí). Ukázalo se, že synoda je skutečně cesta, lépe řečeno pozvání na cestu směrem k vycházení ven, a že stojíme teprve na jejím počátku.

V jedné vesnické farnosti skupinka třech interních členů Hnutí postupovala téměř podle návodu z Chiařiny meditace „Jedno město nestačí“ (1). Vytypovali si dvanáct lidí, u nichž předpokládali zájem o křesťanský život. Modlili se a pak se za nimi vypravili s cílem navázat s nimi osobní vztah a pozvat je na synodní cestu. Pět z nich se připojilo a společně pak prožili hluboká setkání s úvahou nad tématem „obtížné životní situace a církev“. Byly to chvíle naplněné bolestí ze sdílení jejich těžkých životních situací i kritických postojů vůči církvi, které nakonec vyústily v touhu pokračovat dál v nastoupené společné cestě. Nevědí, kam je dovede, ale již teď cítí, že zakusili vanutí Ducha, jež se projevilo novou vzájemnou blízkostí a pochopením synodality jako životního stylu.

Speciální pečeť nesly synodní skupiny vytvořené ze stálých společenství konstituovaných v rámci Hnutí, například ve fokoláre nebo v jádru volontárů (2). Bylo u nich cítit sílu společné platformy. Metodika nabídnutá pro synodní skupiny, spočívající v počáteční modlitbě, v četbě uceleného úryvku z Písma, reflexi a meditaci o něm, časově vymezeném sdílení a v končeném shrnutí toho, co nám říká Duch Svatý, byla vnímána jako šance pro oživení mnohdy stereotypních setkání.

Některé skupiny byly tvořeny také členy jiných církví. Jedna z nich došla k přesvědčení, že řešení otázky ekumenismu není jen záležitostí institucionálních církví a jejich vedení, ale spočívá především ve vytváření klimatu pro láskyplné setkání členů Kristovy církve, do níž patříme my všichni bez rozdílu. Tímto způsobem dospěli ke skutečnému společenství, které přineslo opravdovou radost do srdcí všech přítomných.

Specifický byl průběh této fáze synodního procesu v naší citadele v Praze-Vinoři. Ve farnosti vzniklo až třináct synodních skupin, na nichž se obyvatelé citadely živě podíleli. Pozitivním výsledkem je prohloubení započaté spolupráce mezi Hnutím fokoláre a farností ve formě některých společných nabídek i pro lidi takzvaně „nekostelní“, kterých je většina. Právě to měl na mysli papež František, když vyhlašoval synodu: nechtěl na synodní „společnou cestu“ pozvat jen aktivní katolíky, ale celé široké spektrum lidí žijících na daném území. To se nám podařilo zatím jen částečně.

Papež Jan Pavel II. kdysi řekl, že vidí v Hnutí fokoláre tvář pokoncilní církve. Spíše to asi myslel tak, že je to tvář potenciální a že díky spiritualitě, kterou jsme dostali darem, máme nástroj k uskutečňování takového obrazu. Ať už je naše interpretace jeho výroku jakákoli, pravdou zůstává, že synodalitu vidíme do značné míry jako synonymum pro spiritualitu společenství, která je darem Ducha Svatého pro celou univerzální církev. Naše první zkušenosti se synodní cestou to jen potvrzují a zároveň jsou pro nás výzvou, abychom na ní vytrvali, a tím církvi, která zejména v Evropě neprožívá dobu rozkvětu, nezištně sloužili a stále více se otevírali lidem i společenstvím kolem nás. V tom je šance i pro nás samotné, abychom navzdory únavě chytili „druhý dech“.

Jiří Kratochvíl

(1). Viz Chiara Lubichová, Meditace, Nové město 2010, str. 113.

(2). Volontáři/volontárky jsou lidé, kteří dobrovolně (bez specifických závazků nebo slibů) naplno žijí pro cíle Hnutí fokoláre ve společnosti.