Přinášíme rozhovor s Jesúsem Moránem, španělským fokolarínem a knězem, který posledních šest let zastává úlohu spoluprezidenta Hnutí fokoláre. Rozhovor vedl Giulio Meazzini.
V posledních šesti letech jste stál ve vedení Díla Mariina jako spoluprezident. Mohl byste udělat nějakou bilanci, jak z hlediska toho, co nefungovalo (a proč to nefungovalo), tak z hlediska přidané hodnoty, tedy toho, co může Dílo Mariino nabídnout jako prorocký dar společnosti a církvi? Samozřejmě na základě zkušenosti s vedením fokolarínského „lidu“, který je multikulturní a rozšířený po celém světě.
Předesílám, že těchto šest let pro mně bylo velice pozitivní a inspirativní zkušeností. Prožíváme v životě Díla ojedinělý moment, stavíme „historické základy“ poté, co Chiara Lubichová položila „základy charismatické“. Tato fáze klade důraz především na historické vtělení Chiařiny prorocké intuice. Je to fáze, kterou nelze přeskočit.
Takže jste stále ještě ve fázi zakládání?
Ano, ale toho historického. Jde o to, na co klademe důraz. První fáze byla sice také částečně historická, ale především charismatická. V této fázi naopak sice nechybí charisma, ale je ve své podstatě historická. Během počáteční fáze bylo charisma soustředěné na zakladatelku, Chiaru Lubichovou, která až do posledního okamžiku svého života uskutečňovala to, co cítila, že musí udělat. Po její smrti však musí všechno nevyhnutelně projít zkouškou dějin.Současná prezidentka Díla, například, nemá už to charisma zakladatelky, které měla Chiara, a přesto musí jednat jako prezidentka. Totéž platí pro úlohu spoluprezidenta, která musí být pochopena se svém významu. Sama Chiara nám vysvětlila, že úloha spoluprezidenta bude pochopena až po jejím odchodu. Takže v těchto šesti letech – a myslím, že to tak dělal i Giancarlo Faletti, spoluprezident z předchozích šesti let – jsem se bez nějakého pevného vzoru snažil pochopit, co mám dělat, podle pokynů Ducha Svatého a ve vztahu k prezidentce. Tutéž zkušenost učinila i prezidentka. Jsme dvě různé generace: Maria Voce je z té první, já z druhé. Navíc je mezi námi i kulturní a bytostný rozdíl, protože pocházíme z různých světů, ona ze světa práva, já ze světa filosofie a teologie. Já jsem žil svůj fokolarínský život v Latinské Americe, ona v Evropě a na Středním východě. Prvním úkolem tedy bylo navázat správný vztah jak mezi sebou, tak i s generální radou a se „zónami“, tedy jednotlivými územními jednotkami, do kterých se Hnutí dělí.
Jaké byly z vašeho hlediska hlavní problémy vedení?
Především jsem se musel pokaždé znovu rozhodovat, do jaké míry vstupovat do situací. Když se podíváme zpět do historie Díla, vidíme jednu zakladatelku, jeden zdroj a jednu formu vedení v souladu se založením. Dnes je to jiné. Někdy mám pocit, jako bych charisma zrazoval přílišným interventismem, jindy naopak. Vždy jsem se však snažil naslouchat Duchu Svatému, který mi radil, že spoluprezident stojí podle Stanov po boku prezidentky, aby jí pomáhal s vedením, ale ne jako zástupce, tedy nemá se s ní identifikovat. Tento „odstup“ umožňuje spoluprezidentovi být skutečným pomocníkem a respektovat povahu Díla.
Změnilo se tedy po odchodu Chiarly Lubichové v životě Díla všechno?
Jsme si vědomi toho, že jsme vstoupili do fáze „kreativní věrnosti“, v níž je povinností inovace a tvořivost ve věrnosti. Přesto jsme se ještě nedokázali zcela osvobodit od předchozího modelu: snažíme se žít vzory z Chiařiny doby, kdy nám směr udávala ona, protože obdržela charisma a postupně jej s námi objevovala, ale vždy byla referenčním bodem pro každé rozhodnutí. Nyní ale jednota plyne ze vzájemného vzahu, i když stále zůstává jeden zdroj a neztrácejí se role. Jak v centru, tak mezi centrem a periferií. Nemáme tedy kopírovat Chiaru prezidentku, ale zůstat pevní v Chiaře zakladatelce. Jedině tak můžeme vstoupit do nové fáze. To znamená, že nesmíme pokračovat tak, jako by byli současní vedoucí schopní sami interpretovat Boží vůli. Papež František upozorňoval na chybu „vždycky se to tak dělalo“. Chiara nás upozornila, že se musíme rozhodovat tak, že mezi sebe pozveme Ježíše, neboli budeme si naslouchat až do dna a základem všeho budou vztahy lásky podle evangelia. Ale i když už jsme ušli velký kus, dosud si jen s námahou uvědomujeme, že nikdo z nás neví, jaká je právě Boží vůle. Což ale neznamená, že odstraníme role a autority.
Jiné potíže?
Někteří se bouřili proti autoritě, proto jsme zavedli pseudodemokratický model, v němž „pokud necítím nějaký pokyn, nikdo ho na mě nemůže vynutit“. Shrnuto: některé části Díla zakotvily v modelech z minulosti, které nechtějí opustit, aby nepřišly o svoje jistoty. Jiní naopak reagují kriticky na jakoukoli autoritu a riskují, že změní povahu zkušenosti jednoty. A někdo zase vyčítá fokolarínům, že nesli zodpovědnost za Dílo celých sedmdesát let a že teď už nemají co říci jiným povoláním, která „to mohou zvládnout sama“. I některé místní komunity měly stejný problém: dřív se nedalo udělat nic bez svolení fokolarína zodpovědného za komunitu, nyní když fokolaríni už nenesou zodpovědnost, jsou jaksi navíc, vypadá to, jako by bylo možné se bez nich obejít. To je nebezpečné, protože se ztrácí zkušenost jednoty. Následkem toho jsme dosud nedokázali překonat roztříštěnost tak mnohotvárného Díla. A hlavně nedokážeme správně prožívat to, čemu říká papež František „dynamika polarit“.
Podle papeže není řešením vybrat si jednu stranu konfliktu. Obě zůstávají...
Přesně tak. Dosud nepřesně formulovanou polaritou Hnutí je polarita církevně-občanská. Někteří říkají: „Dílo je pro církev.“ Jiní tvrdí: „Dílo je pro společnost, specifikum Díla tkví v jeho laickosti.“ Ne, říkám já, specifikem Díla je jednota. Jak v církvi, tak ve společnosti. Stále být napřaženi k světu, stále k ut omnes (/„ať všichni jsou jedno“/ srov. Jan 17,21). Jsme-li věrní Chiařině myšlence, celé Dílo je církví a celé Dílo je lidstvem. Je třeba toto napětí zachovat. Pokud ho odstraníme ze strachu nebo pro svoje pohodlí a vybereme si jeden či druhý postoj, nebudeme sami sebou.
Je to bolestné napětí...
Vlastně to není nic jiného než problém toho, jak integrovat konflikt do našeho života jednoty. S Chiarou konflikty nebyly, šlo se prostě za ní a konalo se, vznikla mnohá díla, která se nyní musí upevnit v dějinách. Potíž je v tom umět přijmout konflikt a nemít z něj strach. Jednota neznamená absenci konfliktu. Jednota jej překonává, ale prochází jím. Téměř strukturální neschopnost zvládat konflikt ukazuje na deficit spirituality. Nemůžeme vyřešit konflikt metodologiemi, ačkoli jsou také nezbytné, ale pouze tím, že půjdeme více do hloubky charismatu. Bylo pro mě bolestné zjistit, jak je tato polarita silná v mnoha rozměrech našeho života Díla: v politice, morálce, v konkrétním vtělení. A pak, jak zdůrazňuje Mauro Magatti, kontrola zabíjí plodnost. V Díle musíme ještě překonat tendenci kontrolovat lidem životy. Nesmíme ale upadnout ani do opačného extrému, který plodnost také brzdí, a sice „nechat každého, ať si dělá co chce“, nezajímat se o lidi a o vtělení.
Co vás osobně nejvíc mrzelo?
Když jsem někdy cítil, že co jsem řekl, si lidé poslechli jako pěkné povídání, a nemělo to žádný konkrétní výstup. Stalo se mi i to, že jsem musel zaujmout přísná stanoviska, abych zachránil bratrství, ale byl jsem téměř ignorován, protože věci se pohnou jen tehdy, když se vyjádří prezidentka. A přitom je mojí úlohou být zárukou morálky a církevnosti Díla. Právě proto jsem cítil povinnost čelit tématu očištění paměti, tedy tématu zneužití ve jménu jednoty. Jak nezletilých, tak svědomí. Nebylo to snadné, protože jsme neměli žádné zkušenosti a na začátku se všechno jevilo jako nemyslitelné, nepříjemné, nevyslovitelné. V pozadí vždycky stojí určitý klerikalismus a nedotknutelnost autority.
Bylo něco, na co ses necítil?
Bývalo by se mi líbilo, kdybych mohl kompetentněji pomáhat některým věcem v Díle, hlavně Novému městu, Univerzitnímu institutu Sophia a zemědělskému družstvu v Loppianu. Hlavně podpora Sophie někdy nebyla plně pochopena, nebyl pochopen její kulturní dopad v této fázi historického zakládání Díla. V Novém městě se dělo, i když jiným způsobem, totéž. Nemůžeme se bez něj ale obejít, jinak ztratíme vliv na kulturu. A víme, že kulturní podniky nikdy nejsou výnosné, což neznamená, že nemají být zodpovědné a nemají usilovat o udržitelnost.
Podívejme se nyní na vedení Díla Mariina, čili co nového přináší charisma jednoty, když odhlédneme od chyb a nutného dějinného zrání…
Naše síla pochází ze středu charismatu. Náš model vedení, jak jej definovala Chiara, je trinitární: „V Díle nesmí být autoritářství ani paternalismus. V Díle neplatí demokracie (tedy vláda většiny), ani monarchie (kde velí šéf), ani anarchie (kde nevelí nikdo), ani diktatura (kde se vůdce stává dokonce šéfem všech), ani oligarchie (kde velí skupina lidí). V Díle má platit pouze - můžeme-li to tak říci - trinitární systém (…). Stačí postavit lásku jako základ všeho (ante omnia). Ještě před pokyny, před poslušnost, do základů každého vztahu vždycky lásku. (…) Ježíš uprostřed má být tím pravým ,capo focolare’[1].“Náš model je tedy model sdílející, v němž se respektují různé autority, ale síla přichází ze vzájemné lásky. Vede nás „Ježíš uprostřed“ se svým Duchem, který se vyjadřuje jak v těch, kteří mají autoritu, tak i v těch, kteří ji zrovna nemají. Bez této dynamiky, která prochází přes objetí opuštěného Ježíše (přes sebezapření a úsilí, které to může obnášet), nepřineseme do života církve nic nového. Jsme charismatem jednoty, ale jednoty trinitární. To vyžaduje neustálou otevřenost k působení Ducha Svatého a neustálou úctu k druhému. Znamená to jít ke kořenům komunitního života.
Mohlo by se zdát, že je to utopie, která nebere v potaz křehkost člověka, který je závistivý, pyšný…
Samozřejmě tento model realizujeme v lidech z masa a kostí. Ale Chiařina spiritualita umožňuje překonávat negativa: základem vzájemné lásky je Ježíš opuštěný. Bez této radikální smrti našeho já, nikoli smrti svědomí, ale starého člověka, to není prakticky možné. A první, kteří by měli takto žít, jsou ti, kdo mají zodpovědnost. Je to vzájemné ztrácení, které není možné bez klíčového momentu, jímž je opuštěný Ježíš. Zemřít sobě ve vykonávání vedení.
Ne tedy velet, ale „zemřít“?
Nejvyšší Ježíšova autorita je na kříži, kam k sobě všechny přitahuje. Ježíš projevil velkou moc, dělal zázraky, učil, mluvil s „parresií“[2], ale neuplatňoval žádnou pozemskou moc. Nakonec zemřel a přišel úplně o všechno. Naše vedení bez tohoto předpokladu nefunguje. To znamená, že naše úlohy jsou vždy jen dočasné. Jsou relativní, nemají důležitost. Jsou čirou službou. Jsme všichni „děti“. I ti, kteří vedou. Kdo neumí být dítětem, není schopný vést.
Co znamená být dítětem?
Znamená to nechat se druhým přijmout, nechat se jím tvořit. I vedoucí se musí umět nechat tvořit ostatními. To jsou trinitární vztahy. Chiara to říká jasně: někdo hraje roli otce, někdo syna, ale v historických podmínkách i ten, kdo hraje otce, je synem. V dějinách jsme všichni synové Syna. Dnes jsem spoluprezidentem, zítra budu někým jiným. Ale nic neztrácím, protože mojí ontologickou přirozeností je, že jsem dítě.
Fakt, že prezidentkou bude vždycky žena, je novinkou...
Podle mě tou skutečnou novinkou, kterou charisma přináší, není to, že bude předsedat žena. Jsou i jiná ženská řeholní díla, v dějinách církve existovaly abatyše, které řídily biskupy. Tou skutečnou novinkou je „Ježíš uprostřed“ mezi prezidentkou (ženou a laičkou) a spoluprezidentem (mužem a knězem) pod vedením ženy. Tento „Ježíš uprostřed“ mezi prezidentkou a spoluprezidentem vede Dílo. Ale ona předsedá. To je ta novinka. Je to záležitost teologická, nikoli sociologická nebo strategická či organizační. Je teologická, protože Maria je postavou církve, Maria je laička, Maria je výrazem Božího lidu. Tento mariánský přístup je tou skutečnou novinkou. Maria stojí teologicky v čele apoštolského shromáždění, stojí výš než Petr, i když je Petr knězem.
Takže to nemá nic společného s růžovými kvótami...
Na cestě Božího lidu dějinami je to revoluční, a to i pro dnešní vnímání. Mohli jsme to udělat jako jiná sdružení, kde v jednom období předsedá žena, v jiném kněz. Ale u nás to tak není. Prezidentka má vyjadřovat Marii jako ženu[3], ale pozor, ne jako osobu ženského pohlaví[4]. Marii, která je vzorem i pro muže. Nechtěl bych setrvávat v Díle, které by bylo „ženskou plící církve“, jak někdo navrhoval. Jestliže by se z Díla Mariina stalo něco takového, já jako muž bych se v něm necítil dobře. Jestli ale je mariánskými plícemi, tak to jsem doma. Protože Maria je vzorem i pro mne. Za tohoto předpokladu je žena bezpochyby schopnější být vyjádřením Panny Marie. To je novinka, kterou Dílo Mariino vnáší do společnosti i do církve. Proto předsedá ona, žena, která není žádnou „spolu“(prezidentkou) jako je on spolu-prezident. Prezidentka je sjednocujícím prvkem celého Díla Mariina.
Nebude jednoduché tohle žít...
Jistě, můžeme chybovat na obou stranách. Jestliže prezidentka (nebo žena zodpovědná za nějakou zónu) interpretuje svoji úlohu jako osoba ženského pohlaví, zničí všechno, protože následkem je nemariánská koncepce. A výsledkem je to, že fokolarín – aby nerozbil jednotu - se možná podřídí jako nějaký neužitečný přívěšek. Ale jednota mezi fokolarínem a fokolarínkou nemůže být za cenu zničení Díla. Na druhé straně výzvou pro každého muže je přemoci klerikalismus a velmi silný maskulinismus, který v něm je po staletích takto stavěné církve a společnosti.
Jste optimista?
Nejde o to rozmístit ženy v církvi jako podle nějakého sociologického klíče. Tady jde o něco jiného, o něco víc. Tento mariánský rozměr je specifickým přínosem Díla Mariina. Pro mě být spoluprezidentem je neustálé očišťování, protože se musím zbavovat toho klerikalismu, který ve mně je, a prezidentka musí být Marií. Myslím, že jenom s Ježíšem uprostřed nás je tohle možné. Věřím, že to půjde stále lépe. A postupně, když se tato zkušenost bude žít, změní to k lepšímu celé Dílo, a nejen Dílo.
Myšlenka na závěr?
Chtěl bych na závěr poděkovat Marii Voce za tuto šestiletou zkušenost. Vedle ní jsem se cítil svobodný dělat a říkat cokoliv. A v kritických chvílích, které se také vyskytly, vždy respektovala moji úlohu.
(Převzato z přílohy časopisu Città Nuova 4/2020: Governance)[1] Zodpovědný za společenství fokoláre. (Pozn. red.)[2] Tím se rozumí prostor pro svobodné vyjádření vlastního názoru bez obav, že nebude seriózně přijat. (Pozn. red.) [3] Překlad italského slova „donna“ = žena: význam zahrnuje spíše ušlechtilejší kontext, „dáma“. (Pozn. red.)[4] Překlad italského slova „femina“ = žena: ve smyslu spíše tělesném. (Pozn. red.)
která by formovala zralé lidi, schopné překonat roztříštěnost, rozpory a obnovit strukturu vztahů ve prospěch lidstva, kde si budou lidé navzájem více bratry a sestrami.“ Papež František proto ve svém poselství k zahájení celosvětové úmluvy vyzval k podpoře „otevřeného a inkluzivního vzdělání, k výchově připravené trpělivě naslouchat, navazovat konstruktivní dialog, ke vzájemnému porozumění“. Úmluva se stala inspirací pro celosvětovou událost, která musela být v květnu kvůli pandemii koronaviru odložena. Proběhne 15. října virtuální formou. O této události jsme mluvili s Carinou Rosseovou, argentinskou fokolarínkou, která je součástí organizačního týmu: 
