Ve dnech 29. dubna až 1. května 2022 (oproti původně plánovanému termínu 4. až 6. února 2022 - viz Nové město 10/2021) se v Centru Mariapoli v Praze uskuteční víkend pro manžele se vzácnými hosty, italskými přednášejícími, Ritou a Salvatorem Ventrigliovými.

Před dvěma lety jsme se podobného setkání zúčastnili ve slovenském Rodinkově a byl to pro nás velmi vzácný čas, kdy jsme se mohli více věnovat, jak říkají Ventrigliovi, „našemu prvnímu dítěti“, tedy manželskému vztahu. Program víkendu se zaměřuje na komunikaci v manželství, vzájemné naslouchání a pochopení jedinečnosti každého člověka. Výjimečné na tomto pozvání je, že se takové setkání uskuteční poprvé v České republice a v přítomnosti zkušených manželů Ventrigliových. Tento manželský pár už roky doprovází a formuje rodiny v mnoha zemích a pomáhá manželům v těžkostech. Oba jsou navíc odborníci, Rita sexuoložka a Salvatore psychoterapeut a sami prošli vážnou manželskou krizí. Víkend nazvaný Spolu na cestě doporučujeme všem manželským párům každého věku.

Magdalena a Kornel Broschovi

Při příležitosti desátého výročí smrti Jarmily Synkové vyšla v listopadu letošního roku kniha „Lásko! Příběh jednoho manželství“. Vztah Jarmily a Jindřicha Synkových nám dávají zakusit úryvky z deníků, dopisů a úvah. Poskytují ale i zajímavý pohled do doby, ve které žili, a na rozvíjející se Hnutí fokoláre, k jehož průkopníkům patřili. Jarmilu Synkovou můžete také znát jako dlouholetou spolupracovnici Nového města. Společně máme možnost nahlédnout do této knižní novinky a začíst se do jejich úvodních slov.

Cítím ve svém srdci velikou vděčnost, za všechny ty dary a milosti, které jsme od Pána za oněch více jak čtyřicet let přijali. Když si nyní čtu všechny ty dopisy, poznámky a zápisky, znovu prožívám ono nadšení a radikálnost, kterou jsme tehdy prožívali. Zamilovali jsme se. Nejen do sebe, ale především jsme se zamilovali do Boha. Může se to zdát snad trochu divné, ale byli jsme docela normální mladí lidé, kteří se jen osobně potkali s Bohem, a On se dotkl našich srdcí. V té době jsem si poznamenal do deníku: „Je zvláštní, že všechno mimo Boha mi připadá nedůležité. Je to jen jako namalovaný svět kolem nás a jedinou realitou pro nás je svět Boží“.

V té době Jarmila jezdí často do NDR za Natálií, první družkou Chiary Lubichové, zakladatelky Hnutí fokoláre. Jednoho dne se vrací a na rohu ulice mně oznamuje, že po rozhovoru s Natálií pochopila, že se musíme rozejít. Že vidí jako svoji cestu žít zasvěceným životem v panenství, ve fokoláre. Je to jako blesk. Hlavou mně projíždí příběh Abraháma s Izákem a Josefa s Marií. Nerozumím, ale cítím, že je tady Bůh… Říkám ano. Ale je to na mě příliš. Chodím jako tělo bez duše, všecko mně padá z rukou a několikrát mě málem přejelo auto. Po několika dnech to už oba nemůžeme vydržet, a tak se jdeme poradit s Otcem Karlem(1). Ujišťuje nás, že Bůh je otcem pokoje a radosti a že toto od nás určitě nežádá. Nakonec mu vývoj událostí dává za pravdu. Jde o nedorozumění. Ale my chápeme, že to byla naše zkouška, zda skutečně milujeme Boha více nežli sebe navzájem, více než „svoje“ povolání. A také poznání, jak moc se máme rádi. Přijímáme teď jeden druhého od Něho jako dar…

Teď po letech si na to najednou vzpomínám v době nemoci Jarmilky, při slavnostní mši, v Centru Mariapoli u příležitosti diamantové svatby manželů Hyršlových. Při obětování, se ve mně najednou rodí otázka: „Vrátíš mi ten dar, který jsi ode mne tehdy přijal? Je to otázka, která mně bere dech… Bože! … To ne! … Ne!

Ale… nemohu Mu říci ne… „Jako jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte i vy… Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.“ Tak o tohle nás teď Bůh žádá. On za nás dal sám sebe a teď si přeje, abychom ho následovali. Chce všecko… A za tři týdny Bůh tuto naši společnou oběť přijímá.

Když přišla nemoc, ptám se Jarmily, jak to vnímá a ona mi říká: „Jako projev Boží lásky“, a pak se ptá mne a já jí odpovídám, že to vnímám stejně. „Víš, to je teď naše misie, už nemusíme nikam jezdit, ani do Ruska,“ dodává.

Jarmila vyjadřuje tuto připravenost už na počátku své nemoci v dopise Emmaus(2):
„Ráda bych se ti svěřila, že mne potkala nová vůle Boží. I když si člověk v první chvíli neuvědomuje obsah, rozsah a dosah celé věci a možná si to neumím představit ani teď, pocítila jsem s jistotou, že Bůh má v rukou mne, moji rodinu, moje fokoláre. Že tahle nová skutečnost je Jeho láskou k nám. Nemusím se bát, protože On je láska a má mě nesmírně rád. Vede mne, nás dál, blíž k sobě. Jsem klidná a chci s Ježíšem Opuštěným projít vším, co mi Pán chystá. Chci s nemocí bojovat. Z lásky k manželovi, k mým dětem (už dospělým), k malým vnoučatům, prosím o uzdravení. A vím, že všechno má v rukou Láska.“

A také jedna z jejích posledních slov, která mi říká v den své smrti, jsou: „Bohu jsem řekla své ano, a to platí…“

1. Otec Karel Pilík.
2. Maria Voce (Emmaus) – v té době prezidentka Hnutí fokoláre.

Kniha vychází ve vlastním nákladu.
Objednávky knihy:
Jiří Kratochvíl
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
tel.: 603867930
cena: 220 Kč

Palmira Frizzera, jedna z prvních společnic Chiary Lubichové, která nás opustila 5. ledna 2022, bude žít ve vzpomínkách a životech mnoha lidí - fokolarínů, fokolarínek, mladých lidí, rodin - které doprovázela při jejich formaci v Mariapoli Foco (Montet, Švýcarsko), citadele Hnutí fokoláre, kde žila více než 40 let. Na základě jejích slov si připomeneme některé okamžiky, které poznamenaly její životní cestu.

„Slečno, pro vaše oči už se nedá nic dělat,“ sdělil lékař Palmiře Frizzera velmi tvrdou diagnózu několik měsíců po jejím příchodu do prvního fokoláre na náměstí Piazza Cappuccini v Tridentu. Palmiře bylo 18 let, když se tři roky předtím, v roce 1945, setkala s první skupinou fokolarínek. Problémy s očima už měla dlouho. Kvůli tomu se jí zhroutil i sen odjet jako misionářka do Indie. Nyní však začaly být vážnější problémy. Toho dne se po různých návštěvách specialistů vydala k očnímu lékaři v Tridentu v doprovodu jedné z prvních společnic Chiary Lubichové, Natalie Dallapiccola. „Lékař mě důkladně vyšetřil,“ vyprávěla Palmira v roce 2004 skupině dívek, „a pak řekl: pravé oko už je ztraceno a levé oko ztrácíte.“

To bylo jak studená sprcha! „Jakmile jsem od toho doktora odešla, ještě na schodech jsem se rozplakala a říkala jsem si: teprve v pouhých 21 letech oslepnu, a to zrovna ve chvíli, kdy jsem našla nejkrásnější ideál svého života, který mi nikdo nemůže vzít. Teď, když jsem objevila radost ze života a chtěla bych ji vykřičet do celého světa, budu muset oslepnout. A plakala jsem.“ Pršelo a Natalia ji pod deštníkem držela pod paží a tiše ji doprovázela. „V určitou chvíli,“ pokračuje, „jsem se zastavila uprostřed silnice a řekla jsem: Ale Natalie, proč tolik pláču, protože přijdu o zrak? Abych viděla Ježíše v bratru, nepotřebuji tyto oči, potřebuji oči své duše a ty, pokud nebudu chtít, nikdy neztratím (…). Uzavřu nyní smlouvu s Ježíšem a ty jsi mi svědkem. Jestliže Bohu vzdám větší slávu s očima, ať mi je ponechá, ale jestliže mu vzdám větší slávu bez očí, ať si je vezme, protože chci plnit jen jeho vůli. Pak mě napadlo: neříká Ježíš v evangeliu, že je lepší jít do nebe bez očí než do pekla s oběma očima? Od té chvíle už jsem netrpěla.“

„Potom jsem napsala Chiaře Lubichové,“ pokračuje Palmira, „o své zkušenosti plné radosti, protože jsem byla šťastná, nic mi nechybělo.“ Mezitím navštívila další odborníky, mezi nimi i jednoho, který jí po pečlivém vyšetření řekl, že nemoc je vážná, ale jednostranná, postihla pouze pravé oko a pravděpodobně o něj přijde, ale levé oko je zdravé a nehrozí mu žádné nebezpečí.

„Bylo to tak,“ pokračuje Palmira, „o pravé oko jsem přišla, ale s levým jsem za celá ta léta neměla sebemenší problém. Je vidět, že mohu vzdávat Bohu větší slávu s očima. A po pravdě vám říkám, že na to levé oko jsem vždycky viděla za dvě.“ A uzavírá: „Mnohokrát se bojíme dát něco Ježíši, náklonnost, připoutanost, něco ze svého studia. Místo toho by stálo za to dát Mu vždycky všechno, protože On se nenechá překonat naší štědrostí, která je vždycky malá ve srovnání s tou Jeho, protože Bůh je Láska a vždycky odpovídá stonásobně.“

V následujících letech měla Palmira v Hnutí fokoláre v Itálii různé zodpovědnosti. V roce 1981 ji Chiara Lubichová požádala, aby spolu s dalšími fokolaríny odjela do Montet ve Švýcarsku, kde začínala vznikat citadela. Měla tam zůstat pouze tři dny, aby posoudila nezbytné renovační práce. Po třech dnech ostatní odjeli a ona zůstala sama v jednom bytě v nedalekém městě Estavayer. V jednu chvíli si pod tíhou toho, co ji čeká, klekla a začala se modlit Otče náš. Vzpomíná: „Když jsem přišla k větě 'Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi', modlila jsem se nahlas, tak ve mně zavládl takový klid, který jsem doposud neztratila.“ Z těch tří dnů bylo 40 let. Palmira vybudovala citadelu společně s ostatními, doprovázela a formovala generace mladých lidí.

S jednoduchostí a přímočarostí, které jsou jejími charakteristickými rysy, si v roce 2017 položila otázku: „Zvládla jsem to? Nevím. Vždycky jsem se snažila milovat srdcem, abych se nemýlila, protože hlavou se mohu mýlit vždycky, ale pokud milujeme srdcem, ochotni dát svůj život… Myslím, že ti, kteří milují, nikdy neudělají chybu.“

Carlos Mana

11. ledna 2022

Převzato z mezinárodního webu Hnutí fokoláre – https://www.focolare.org/news/2022/01/11/il-segreto-di-palmira/

Z prostředků vybraných v rámci sbírky organizované Hnutím fokoláre v ČR bylo v roce 2021 vyplaceno podle jednotlivých účelů:

Děkujeme všem dárcům za jejich velkorysost. Sbírka dále pokračuje a příspěvky je možno zasílat na účet 474026843/0300 s variabilním symbolem 557 a specifikací ve zprávě pro příjemce: ČR, Evropa, svět, Sýrie. 

Dárcům zasíláme potvrzení o daru pro účely daňového odpočtu. Bohužel nemáme všechny adresy. V případě, že někdo potvrzení dosud nedostal a potřebuje ho, ať prosím zašle svou poštovní adresu na Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..

S přáním pokoje a dobra do nového roku 

Michaela Harantová a Jiří Kratochvíl
Koordinátoři sbírky

Oslava Ježíšova narození mi otevírá srdce pro celý svět.
Teplo jesliček se přelévá za hranice křesťanského světa
a proniká všude jako znamení, že toto dítě se zrodilo pro všechny.

Chiara Lubichová

DRAZÍ,
PŘEJEME VÁM RADOSTNÉ A MILOSTIPLNÉ VÁNOCE
A POŽEHNANÝ NOVÝ ROK 2022!
KÉŽ JE NAROZENÝ JEŽÍŠ STÁLE MEZI NÁMI
A KÉŽ HO MILUJEME V KAŽDÉM BLIŽNÍM!
Za Dílo Mariino v České republice
Jarka Malíková a Jiří Kratochvíl

V neděli 28. listopadu 2021 se v rámci iniciativy Zlatá Praha v souvislosti s právě započatou synodální cestou v katolické církvi uskutečnilo v Centru Mariapoli v Praze - Vinoři zamyšlení nad knihou s názvem "Krypta", jejímž autorem je německý historik Hubert Wolf.

Program tohoto odpoledne, se v nynější - pro konání těchto akcí nejisté - době nakonec podařilo uskutečnit díky technikům, jež zajistili možnosti vzdáleného on-line připojení. Díky němu se k padesátce přítomných účastníků mohla připojit stejně početná skupina sledující program prostřednictvím YouTube kanálu Hnutí fokoláre. A  protože (korona)viry se nevyhnuly ani pozvaným hostům, rovněž jejich přítomnost byla jak osobní, tak i vzdálená - prostřednictvím platformy Zoom, což ale nijak nebránilo tomu, aby byla stejně intenzivní.

V krátkém úvodu P. Jiří Kratochvíl představil základní myšlenky z knihy "Krypta", které některé její přítomné čtenáře inspirovaly k mnohým otázkám. Své postřehy k této knize pak připojili i oba hosté, kterými byli prof. PhDr. Tomáš Petráček, PhD., ThD. z Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové a doc. Mgr. Jaroslav Šebek, Ph.D. z Historického ústavu Akademie věd ČR.

Následovala živá diskuze, při níž nešlo jen o samotnou knihu, ale i o život společenství církve jak v minulosti, tak i v přítomnosti a budoucnosti. Názory a dotazy přítomných v ní střídavě doplňovaly argumenty a zkušenosti obou odborníků vycházející z historie, promítající se do současnosti a stávající se inspirací pro budoucnost. Záznam celého programu je možné shlédnout na adrese: http://www.youtube.com/watch?v=k0A_MR-rWeY

Při zprávách o dění na polsko-běloruských hranicích jsem si vzpomněl na příběh svatého Martina. Vojáka, který se v zimě a mrazu slitoval nad chatrně oblečeným člověkem, dal mu polovinu svého pláště. Ve snu se mu pak zjevil Ježíš oděný do toho pláště. Ztotožnil se s nuzným: „Mne jsi obdaroval“. Mocně věřím, že i mezi vojáky, kteří – jak se zdá – na jedné straně nemilosrdně tlačí běžence k ostnatým zátarasům a na straně druhé jim brání projít,, se najde aspoň pár následovníků svatého Martina. K čemu jinak je naše přebývání na tomto světě? A k čemu jsou naše křesťanské kořeny, jichž se dovoláváme? Tohle není blahosklonné přemítání nad legendami o svatých, je to do všech důsledků vážná věc. Co když k nám letos přichází nebeský Král jako malé bezbranné dítě, tam mezi ostnatými dráty, v mrazu? Bloudí od jedněch zavřených dveří k druhým, od jednoho tvrdého srdce k druhému, tak jako kdysi v Betlémě Svatá rodina, než našla útočiště ve chlévě…

Pozváním adventní doby je činné milosrdenství, prokazované skutky.
Když potkáte člověka v nouzi anebo zraněného na duši anebo obojí dohromady, nelze se s ním rychle rozloučit a soucitně mu popřát: „Jdi v pokoji, Pán ať se o tebe postará“. Martin musel seskočit z koně, rozetnout svůj honosný vojenský plášť a sklonit se k zemi, k těžké situaci jednoho konkrétního člověka.

Přijal bych do svého domu aspoň jednu z těch rodin na útěku, kdyby to bylo možné, ale zdá se, že do našich končin ani nemají šanci dojít. Například v Polsku není pro obyčejné lidi při daných zákonech možné ujmout se spontánně běžence a postarat se o něj. Byl by to trestný čin „napomáhání pašování lidí“. A za další, i kdybych chtěl, reálně teď nemám dostatek sil vyrazit do těch neuralgických míst a pomáhat tam. Co tedy mohu dělat?

Nabízejí se dvě navzájem spojené cesty, které mají v podstatě stejný obsah a smysl. Mohu do svého srdce pozvat putujícího Krále. Jako bych mu řekl: „pojď dovnitř, prosím, zůstaň“ a věděl přitom, že ho zároveň smím požádat, aby se On postaral o mrznoucí lidi tam, sta kilometrů daleko. Taková je jedna součást Adventu v srdci.
A tou druhou je nekonečný svět lidí v naší blízkosti. Zmíním příklady, ale každý si může vybavit podobné či jiné ze svého vlastního okolí: Rodina, kde je nemocná maminka i děti. A tatínek, byť zdravý, nemůže kvůli karanténě do práce. Jen taktak vyjdou s platem a kromě toho je tíží starost s opravou domu. Anebo dávná kamarádka, která se projevovala jako velký odpůrce očkování, ale nyní ji zastihl vir s těžkým průběhem. Jsou lidé, jimž se ze dne na den radikálně změní celá perspektiva, prožívají obavy a úzkost, ohrožení života, bolest. Potřebují praktickou pomoc, pochopení i laskavé slovo. Mnozí beztak máme k tomu všemu dávné nebo nové rány na duši. Může je mít i ten, s kým se vídám denně a stále jakoby mi to podstatné unikalo. Zde přichází Bůh v bližním. Advent v srdci, zde, v přítomnosti, úplně nablízku.

P. S. Možná bychom měli mít další, jiné zobrazování světců. Nejenom výsostně nahoře, se svatozáří a „slavně na bílém koni“, jak se tradičně zpodobují sv. Martin a sv. Jiří, ale dole, na zemi, v blátě, nablízku těm nejslabším a nejvíce zraněným. Svatý Jeroným se rozhodl žít v betlémském chlévě, aby vůbec byl schopen napsat překlad evangelií do jazyka svých současníků.

Marek Trizuljak

V neděli 28. listopadu 2021 se od 14:30 v Centru Mariapoli v Praze - Vinoři s našimi hosty, kterými jsou prof. PhDr. Tomáš Petráček, PhD., ThD. z Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové a doc. Mgr. Jaroslav Šebek, Ph.D. z Historického ústavu Akademie věd ČR, budeme v souvislosti s právě započatou synodální cestou v katolické církvi zamýšlet nad knihou s názvem "Krypta", jejímž autorem je německý historik Hubert Wolf.

Program bude možné sledovat také on-line na adrese: http://www.youtube.com/c/hnutifokolarecr