Co tato pandemie způsobila v životě společnosti a církve? Co vyvolala v Hnutí fokoláre? Jak prožívat novou nepředvídatelnou dobu, která je před námi? Interview rádia Inblu (Itálie) s Marií Voce ze dne 8. května 2020.
O.: Od 18. května se znovu budou moci sloužit mše svaté, samozřejmě při vší opatrnosti. Jak byste to krátce komentovala?
Maria Voce: Stále jsme sledovali papežovy mše a bylo zde tisíc příležitostí se společně modlit při streamingu. Nemůžeme však zapomínat, že křesťanství je náboženstvím vtělení, což vyžaduje naši fyzickou přítomnost, přímo a co nejživěji se účastnit na tajemstvích samotného křesťanství. Takže účast na eucharistii reálným způsobem je něco, co nám určitě chybělo, a je to dar, jenž se nyní vrací. Jsme proto připraveni být všemožně pozorní a opatrní, abychom o tuto příležitost nepřišli.
O.: Ano, určitě. V této době se stalo mnoho věcí, museli jsme si znovu položit otázku o způsobech chování, nakupování ... Co podle vás příchod pandemie způsobuje v životě společnosti, a tedy i v životě církve?
Maria Voce: Dává vystoupit na povrch krásným věcem, které ale mohou být také špatné. První věc, kterou je myslím třeba zdůraznit, je rovnost mezi všemi; to znamená, že pandemie nám ukázala, že před tímto malým mikrobem, před virem, který nás zasáhl, jsou všichni lidé stejní, protože zasahuje mocného stejně jako ubohého, bohatého stejně jako někoho, kdo nemá nic, dítě stejně jako dospělého, toho, kdo je ve vězení, stejně jako člověka na svobodě. V tomto smyslu jsme si opravdu všichni rovni.Zároveň tato pandemie odhalila také mnoho nerovností, které nejsou dány faktem, že jsme lidskými bytostmi, ale jsou způsobeny kulturou, předsudky a životním stylem, takže existuje někdo, kdo si může dovolit léčbu, ale i ten, kdo si ji dovolit nemůže; existují lidé, kteří mají domy, kde se mohou zdržovat v izolaci, ale i jiní, kteří jsou nuceni přebývat s více lidmi ve velmi malém prostoru; jsou zde ti, kteří při ztrátě práce mohou čerpat z úspor na bankovním účtu, ale i takoví, kteří nemají kde brát, a proto jim i jejich rodinám hrozí při ztrátě zaměstnání hlad.Nerovnosti se tedy bohužel projevily ještě více. A to nás má vést k zamyšlení, protože logicky vzato jsou to nerovnosti, které Bůh nechce a nechce je ani lidská přirozenost, ale jsou chtěny zlou vůlí lidí, kteří nebyli schopni dobře spravovat dary, jež nám Bůh dal. Musíme tedy tyto nerovnosti napravit, abychom, až pandemie pomine, se nenacházeli ve stavu horším než předtím, ale abychom se naopak cítili být pokročilejší ve snaze o rovnost při vytváření programů, které by uznávali stejnou důstojnost všech.
O.: A jak je to na církevní úrovni?
Maria Voce: Zdá se mi, že pro církevní společenství se ukázalo to, co je podstatné, protože mnoho věcí padlo. Viděli jsme, že pro církev nejsou podstatné kostelní zdi, ale nezbytná je církev jako společenství; že není nutné každý den dělat vizitu Ježíše přítomného ve svátosti, ale je nezbytné milovat bratra, je nezbytné odpovídat s láskou tomu, kdo je vedle nás, je nezbytné odzrcadlovat slova evangelia, která nám On zanechal a jimiž se musíme inspirovat. Takže padlo mnoho věcí i na církevní úrovni.Tohle na nás však působí jako něco dobrého, protože nás to táhne k onomu znovuzrození, o kterém papež František neustále hovoří, ke vzkříšení a k novému počátku, aby začala skutečná životně důležitá obnova církve, a nikoli pouze reforma institucionální nebo formální.
O.: Co ze všeho podstatného je to nejpodstatnější?
Maria Voce: Zdá se mi, že nejdůležitější je mít na paměti, že jsme jediná lidská rodina. Vědomí jediné lidské rodiny nás musí všechny nutit, abychom se o sebe navzájem starali, abychom pečovali také o stvoření, které je jediným domovem pro život této jediné lidské rodiny; abychom se starali zodpovědně a pozorně právě proto, že křesťanství nás nutí dívat se na všechno také zodpovědně. Všichni jsme členy jedné rodiny, ale všichni jsme za tuto rodinu odpovědní, a proto každý člověk z této rodiny je důležitý; má svá práva, ale také má své povinnosti. Je to tato kolektivní odpovědnost.Myslím si, že nás to musí vést k předkládání návrhů, k tvorbě programů, k tomu, abychom viděli, co lze udělat, abychom skutečně dosáhli zapojení všech. Jak v ekonomice, tak v politice máme předkládat návrhy, které doopravdy usilují o společné dobro, nikoli o dobro jednoho nebo druhého, nejsou v zájmu jedné nebo druhé strany, ale jde jim o dobro všech. Předkládat návrhy, jež směřují ke společenství majetku na univerzálnější úrovni.Církev – a ostatně i my jako Hnutí fokoláre – je univerzální a nemá hranice. Církev v jistém smyslu konkuruje viru stejnou zbraní; virus se nebojí hranic, ale ani církev se nebojí hranic, církev je univerzální, protože je to Boží rodina na celé zemi.Na tuto rodinu Boží se musíme dívat, abychom viděli, jak to dělat; to znamená, jak vytvářet struktury, které upřednostňují integrální rozvoj všech, takové, které respektují historii každého člověka, kulturu každého člověka, způsob života každého národa, aniž bychom někoho chtěli přimět k rozvoji podle našich modelů a podle našich programů. Zároveň máme dávat k dispozici všechny talenty, kterými Bůh obdařil všechny lidi, každou kulturu a každého člověka; máme je dávat k dispozici jeden druhému, abychom společně dokázali vytvářet svět jako společný dům, který je ještě krásnější a je stále důstojnějším obydlím pro Boží děti.
O.: Co tato doba vyvolala u vás v Hnutí fokoláre? Jaké jsou vaše úvahy?
Maria Voce: Vyvolala u nás to, co ve všech ostatních, v tom smyslu, že jsme se z jednoho dne na druhý také ocitli v situaci, kdy jsme již nemohli svobodně nic dělat ani jako jednotlivci, ani jako Hnutí. Takže jsme museli změnit všechny programy. Pro nás je to důležitý rok, protože na něj připadá sté výročí narození Chiary Lubichové. Na září plánujeme generální shromáždění Hnutí. Na programu bylo několik přípravných setkání pro toto shromáždění. A to všechno padlo z jednoho okamžiku na druhý, ze dne na den, takže jsme konstatovali naprostou neschopnost předvídat, plánovat uvažovat o tom, co by se dalo dělat. To nám logicky obrátilo vše naruby.Zároveň jsme se od Chiary Lubichové naučili žít přítomný okamžik, tedy přát si a konat jen to, co od nás Bůh žádá, abychom nechtěli nic víc než jeho vůli a abychom ji hledali společně – tím, že si navzájem nasloucháme a snažíme se porozumět potřebám každého – abychom naslouchali společně tomu, co nám Bůh chce touto věcí říci. Především proto jsme změnili všechny programy, ale vždy s ohledem jak na zájmy těch, kteří se měli těchto programů účastnit, tak i na zájmy těch, kteří kvůli změně možná utrpěli ekonomické ztráty, utrpěli otřesy, a tak podobně.Udělali jsme to, udělali jsme to s radostí, aniž bychom se tím nechali nějak rozrušit. A vidíme, že to bylo v Božím plánu, protože nás to vedlo k větší podstatnosti v životě a k tomu, abychom přehodnotili i svůj životní styl; vedlo nás to k větší střídmosti při rozhodování, zda něco koupit anebo nekoupit to hned a odložit plánované výdaje; odložit nebo úplně zrušit, abychom dali k dispozici to, o čem jsme si mysleli, že to potřebujeme okamžitě.
Přimělo nás to, abychom viděli, v jaké situaci žijí všechny naše rodiny. Mnozí z našich lidí, stejně jako ostatní, přišli o práci a nevědí, co si počít; to vyvolalo úplnější, otevřenější a transparentnější společenství majetku mezi všemi. Více jsme si sdělovali své potřeby, ale také to, co nám poslala Prozřetelnost. A skutečně je třeba říci, že Prozřetelnost nám znovu ukázala, jak pravdivé a reálné je, že Otec posílá svým dětem to nezbytné, pokud jeho děti chtějí žít pro něj a žijí ve vzájemné lásce.V jistém smyslu to byla pro nás pružina, která námi hýbe, a láska, jež je láskou Bohem vloženou do našich srdcí, nikoli jako fokolarínů, ale jako lidí, jako lidských bytostí. Pro nás jako fokolaríny se zabarvuje ještě více, protože se stává láskou směřující k jednotě, to znamená láskou, která je schopna dávat život za sebe navzájem a riskovat cokoli. To bylo skutečně něčím, co pohánělo Hnutí po celém světě.Hnutí je stejně jako církev univerzální, takže jsme trpěli tím, čím trpěli naši lidé v Číně, naši v Americe, naši na Blízkém východě, všude, právě tak jako v Itálii. Prožívali jsme to všichni společně, takže ti z nás, kteří měli více, dávali těm, kteří měli méně. Pomoc přišla z Číny, Koreje, Japonska, Blízkého východu i ze Sýrie. Možná to byla pomoc pro povzbuzení, pozdravná poselství, ale vše hovořilo o tom, že tato velká rodina, jež žije Ideál, který nám zanechala naše zakladatelka Chiara Lubichová, chce být sjednocena a díky své jednotě být k dispozici ostatním, aby pomáhala světu stávat se sjednoceným.
Alessandra Giacomucci pro pořad Církev, 8. května 2020
