Když se před třiceti lety ujímali naši první porevoluční biskupové svého úřadu, vešla poprvé do širšího povědomí existence Hnutí fokoláre. Mnozí z nich totiž byli během totality jako kněží jeho aktivními členy. Hnutí v té době mělo v někdejším Československu za sebou už dvacet let bohatého života a působení.
Zakladatelka Hnutí fokoláre Chiara Lubichová na návštěvě v České republice při setkání s tehdejším prezidentem Václavem Havlem v doprovodu kardinála Miloslava Vlka, který se k tomuto společenství také hlásil.
To bylo ještě za života zakladatelky tohoto celosvětově rozšířeného společenství Chiary Lubichové. Ta se narodila před sto lety a její nedožité výročí připomene bohoslužba v pražské katedrále 21. ledna v 18 hodin. Na mši svatou zve Hnutí fokoláre, povede ji kardinál Dominik Duka a zúčastní se jí i čeští a moravští biskupové. Vzpomínkové akce se budou konat i v dalších diecézích.
Rodinný krb
Chiara Lubichová se narodila v severoitalském Tridentu do rodiny, o které říká, že byla její první školou dialogu: představme si diskusi u nedělního stolu, kterou vedli její maminka – hluboce věřící katolička, otec – přesvědčený socialista a bratr – komunista a pozdější partyzán.
Do katolické církve přinesla tato žena novinku zvanou duchovní laické hnutí. V době války, kdy byl rodný Trident sužován bombardováním a kolem padaly budovy i životní sny Chiary a jejích kamarádek, si dívky kladly otázku, jaký si zvolit ideál života, pokud by zítra měly zemřít. Čtou evangelium a jejich pozornost přitáhne Ježíšova velekněžská modlitba. Zvláště slova: „Aby všichni jedno byli jako ty, Otče, ve mně a já v tobě…“ Ta se později stávají základem spirituality nově vzniklého hnutí.
Vzorem prvních skupinek zasvěcených osob byl život Svaté rodiny – obyčejný, přitom s Bohem v jejím středu. Rodina kolem společného krbu. Ten se italsky řekne „fokoláre“. Přestože oficiální název zněl Dílo Mariino, neformální název fokoláre, který mu dali jeho příznivci, se ujal.
Jednota i mezi náboženstvími
Během svého života přivedla Chiara Lubichová do celého světa bohatou a moderní spiritualitu. Vznikla formační centra zvaná citadely, z nichž první je v Loppianu nedaleko Florencie. Rozrostl se i moderní způsob duchovního života mládeže, který přitáhl k hnutí tisíce mladých a stal se inspirací pro zakladatele katolických mládežnických center v České republice.
K Hnutí fokoláre se během let přihlásilo i mnoho příslušníků jiných křesťanských církví, a dokonce členové jiných náboženství. Na místech, kde hnutí žije v nekatolickém, nebo dokonce nekřesťanském prostředí, se rodí ekumenismus života a hluboký mezináboženský dialog.
Inspiraci v hnutí nacházejí též politici – zvláště v Itálii a Brazílii. U nás byl takovým politikem porevoluční předseda KDU-ČSL Josef Lux a řada dalších. Díky působení v chudých státech Jižní Ameriky vznikl koncept ekonomiky společenství, kdy firmy nedbají jen na poctivý zisk, z něhož přispívají chudým, ale i na lidské a duchovní potřeby svých zaměstnanců a ochranu životního prostředí. Rovněž mezi nimi najdeme několik firem z Čech a Moravy. Služba bližním prostřednictvím žurnalistiky a práce v médiích spojila zase mnoho profesionálů do sítě NetOne, kde sdílí své profesní zkušenosti.
V posledních letech života Chiary Lubichové vznikly vzdělávací teologické uskupení, škola Abba a vysokoškolský institut Sofia v Loppianu, kterým prošlo i několik studentů z Čedské republiky.
Výsadek za železnou oponou
Vraťme se však do bývalého Československa a vydejme se po stopách hnutí na našem území. Starší čtenáři Katolického týdeníku si jistě vzpomenou na pravidelnou rubriku Slovo života ve vysílání Vatikánského rozhlasu. Tehdy z bezpečnostních důvodů bez uvedení autora – přesto mělo jasný původ. V začátcích hnutí bylo zvykem společně číst a žít evangelium a vyprávět si zkušenosti, jaké převratné věci působí. Z toho se ustálila praxe vzít jednu větu z evangelia s komentářem Chiary Lubichové a nabídnout ji jako duchovní plán na příští měsíc. Skupinky lidí kolem tohoto Slova života se scházely za komunismu i u nás. Vytvořily základnu tehdejší československé komunity Hnutí fokoláre. Pozorní návštěvníci kostelů najdou zajisté i dnes výtisky Slova života na stolcích nebo ve vývěskách řady chrámů.
Jak se stalo, že v tehdejším Československu zapustila tak silně kořeny spiritualita z daleké Itálie? Cest bylo několik. Na začátku jedné z nich byla žádost z církevních kruhů ve Vatikánu, zda by někdo z hnutí nebyl ochoten zamířit za „železnou oponu“ a zjistit, jaká je tam situace katolické církve. První, kdo byl ochotný výsadek do ČSSR podniknout, byl fokolarín Guido Mirti. Pod záminkou obchodu s hračkami k nám jezdil až do doby, než byl udán a půl roku žalářován v ruzyňské věznici.
Z Východního Německa do ČSSR
Mezitím v sousedním Východním Německu začali prchat do exilu lékaři. Krizi v nemocnicích tamější vláda zaplňovala zahraničními pracovníky. Několik lékařů fokolarínů využilo tuto příležitost a přesídlili pracovně do Lipska, kde založili první společenství fokoláre v socialistických zemích. Tohle vzácné sousedství později objevila skupina kněží a laiků v čele s P. Karlem Pilíkem. Ten když se o Hnutí fokoláre dozvěděl, rozpoznal ho jako svou, ve vězení vysněnou spiritualitu a stal se opěrným sloupem hnutí u nás. Komunita v Československu díky němu tiše rostla.
V roce 1969 přišla do Bratislavy fokolarínka Tereza Cifaldi, s jejíž podporou postupně vzniklo ženské i mužské fokoláre a rozvíjí se všechny aktivity hnutí, jak to jen bylo kvůli bezpečnosti možné. Pořádají se i letní duchovní cvičení zvaná Mariapoli. Probíhají nejdříve v lesích a přijíždí na ně desítky lidí. Po republice se tímto způsobem ve skrytosti (ale s co možná největší otevřeností k nově příchozím) setkávají a žijí rodiny, mládež i kněží. O všem, co se odehrává, je spravován kardinál Tomášek, který opětuje tyto aktivity podporou a požehnáním.
Ve svobodě
Po roce 1989 se Hnutí fokoláre otevírá ještě více veřejnosti. Lidé formovaní spiritualitou jednoty vstupují do politiky, angažují se v obnově společenských a církevních struktur. Mnoho z českých a moravských fokolarínů odchází posílit komunity do Itálie, Ruska, Litvy, Kanady nebo Afriky – a k nám zase přijíždějí posily z Itálie, Německa, Brazílie atd.
V roce 2001 přijíždí do České republiky Chiara Lubichová. Při setkání na stadionu v Praze s dojetím sděluje, že na tuto příležitost čekala čtyřicet let. Během své návštěvy v Praze-Vinoři zakládá formační Centrum Mariapoli symbolickým zasetím mariánské medailky v zahradě budoucího domu. Do roka tu vyrostla stavba, která od té doby slouží nejen jako místo setkávání, ale i turistům nebo vinořským občanům. Do blízkosti Centra Mariapoli se přestěhovalo mnoho rodin, aby mohly spolupracovat na rodící se citadele, kde má být jediným zákonem vzájemná evangelní láska.
Hnutí fokoláre má ve svém pomyslném erbu Jednotu. Žádá-li to okolí, kde žije (např. v chudých částech světa), dělá sociální práci, staví školy a nemocnice. V bohatých zemích se pak snaží mírnit duchovní chudobu a bez okázalosti přinášet Boha do mezilidských vztahů na základě Ježíšova slibu: „Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“
HELENA FILCÍKOVÁ, členka Hnutí fokoláre a redaktorka dívčího časopisu In!
Převzato: Katolický týdeník, 14.1.2020
