Cesta k povolání

Spolupráce s Duchem Svatým

Fokolarín Martin Uher pracuje jako lékař u záchranné služby. Na letošní říjnové mariapoli na Velehradě vyprávěl, jak ve svém životě „spolupracuje s Duchem Svatým“, a to v povolání duchovním i laickém. Přinášíme výběr z jeho zkušeností.

„Běž do fokoláre“

Studoval jsem medicínu. Ke konci třetího ročníku se mě chlapci z fokoláre v Praze zeptali, jestli neuvažuji o tom, že bych jel na mariapoli do bývalé NDR. Tehdy se pro nás z Československa nově otevřela tato možnost. Řekl jsem, že ne. K mému překvapení mi řekli, jestli bych byl ochoten jet tam pomoci. A tak jsem řekl, že ano.

Na konci roku jsem tehdy neudělal jednu velkou zkoušku. V srpnu jsem ale na mariapoli odjel. Ještě před odjezdem jsem Pánu Bohu poprvé v životě slíbil, že tam pojedu sloužit a nebudu nic očekávat. Dostal jsem na starost recepci, s kterou nikdo z nás tehdy neměl žádné zkušenosti – ubytování, stravování, všechno na lístečkách… Snažil jsem se zůstat svému předsevzetí věrný.

Vrátil jsem se dost zničený a čekaly mě necelé dva týdny na přípravu na třetí termín té velké zkoušky. Když jsem doma studoval, pomalu jsem začínal cítit ten vnitřní hlas: „Běž do fokoláre.“ Řekl jsem „ne“, protože jsem to považoval za nějaké výmysly, a snažil jsem se tu myšlenku zapudit. Ale nešlo to, ten hlas se ozýval stále. Tak jsem šel za svým zpovědníkem, kterým byl tehdy P. Karel Pilík v Karlíně, a vyprávěl jsem mu to. On se mě zeptal: „A nemyslíš si, že by to mohl být hlas Ježíše, který tě volá?“ Nemohl jsem to negovat. A tak jsem řekl „ano“. Byl to ten hlas, který mě po všech dobrodružstvích přivedl i na onu mariapoli. Ale vnímám, že mi Bůh dal poznat mé povolání až tehdy, když jsem nezištně miloval a nic nečekal.

Práce na záchrance

Moje práce je velmi pestrá a plná překvapení. Jde nejen o šikovnost, ale je to pro mne pokaždé práce s Duchem Svatým. Když jedu do práce, prosím za ty, které potkám – za kolegy a pacienty, ale i za sebe, abych pro ně udělal to, co chce On.

Nejednou stojím před rozhodnutím o životě a smrti. Kolikrát prosím i za dramatických situací, kdy resuscitujeme, o světlo, kdy už resuscitaci ukončit anebo ještě pokračovat. Spolupráce s Duchem Svatým mi přináší nejen možnost naslouchat, jak se rozhodnout, ale i pokoj. Protože pokud začnu v dramatických situacích zmatkovat a nemám pokoj, tak zmatkuje celý tým a věci nefungují. Ale On mi dává i pokoj, jak v konání, tak i v mluvení. Třeba i v situacích, kdy například hovořím s někým, kdo sedí na mostě a chce skočit, protože ho už život přestal bavit.

Když jsem pracoval v nemocnici, přijal jsem jednou na oddělení děvče, jehož stav byl vážný. Snažili jsme se jí zachránit život i zdraví. Ten den jsem po odchodu kolegů pokračoval ve službě na oddělení až do druhého dne. Kolem půlnoci se pacientka probrala z poruchy vědomí. Podívala se na mě a první větou, kterou řekla, jako by mi někdo vrazil nůž do srdce: „Pane doktore, slibte mi, že mě nepustíte domů, že mě nepošlete domů!“ To jsem nečekal! Vždy se setkávám s opačnou prosbou. Uvědomil jsem si, že jde o něco velmi vážného. Sedl jsem si k ní, vzal ji za ruku a pohladil. Podíval jsem se jí do očí a věděl jsem, že mě prosí s naprostou vážností. V duchu jsem prosil: „Pane co mám udělat?“ Toto mě nikdo neučil. Poprvé ve své profesionální praxi jsem pacientovi, dítěti, na jeho vlastní přání slíbil, že ho domů nepustím. Chtělo se mi plakat s ní. Ale byla to chvíle s Ježíšem, který mě prosil o tuto neobvyklou pomoc, chvíle, která se mi zapsala do srdce asi do konce života. A byl jsem vděčný, že mi dal světlo svého Ducha pro to, co říci.

Martin Uher