Fokolarínka Jaroslava Malíková – Mohli jste ji v zimě zahlédnout na běžkách nebo dělat piruety na rybníce. Mohli jste ji zahlédnout ztišenou při páteční adoraci před Nejsvětější svátostí. Mohli jste zahlédnout její usměvavé oči nad respirátorem. S Jarkou se známe již hodně dlouho a v rámci jejího životního jubilea bych ji rád představil.
Jaké bylo tvoje dětství?
Narodila jsem se v Horní Stropnici v malebném prostředí Novohradských hor, kousek od ostře hlídané hranice s Rakouskem. Rodiče tam byli v šedesátých letech státem posláni na takzvanou „umístěnku“, aby zvelebili pohraničí, tatínek jako ředitel školy, maminka učitelka. Naše rodina byla velice semknutá, radostná, po mně se narodili dva bratři.
Do kostela jsme jezdili pokaždé jinam a museli jsme být opatrní, aby nás „ti z okresu“ neviděli a nevyfotili. To se několikrát stalo a tatínek byl za to vyhozen z funkce ředitele.
V neděli byla tradice jet na oběd k babičce a dědečkovi do nedalekých Borovan, tatínkova rodiště. Pocházel ze sedmi dětí a jako nejstarší se první oženil a já jsem byla první vnučka… Při obědě u dlouhého stolu se živě diskutovalo. Dědeček se každého vyptával, co prožil. Radost a starost každého se týkala nás všech! Už tehdy jsem vlastně zažila pravé křesťanské společenství.
Z takového krásného rodného hnízda jsem „vylétla“ na studie do Soběslavi na pedagogickou školu a bydlela na internátě. Měla jsem spoustu kroužků a zálib. Kolem jsem ale nepotkala nikoho věřícího! Existují vůbec mladí křesťané? Takovou otázku jsem dala strejdovi a ten mě pozval, když u něho byl na návštěvě kněz Jan Tampír. Ten mě pak pozval k sobě na faru v zapadlé vsi v pohraničí, ve Světlíku. Přijela jsem tam se svým chlapcem a brášky a vida, další mladí. Bydleli jsme nedaleko od sebe, jen jsme se neznali. Utvořili jsme partu, poznávali se, prohlubovali se ve víře a konkrétně pomáhali ve farnostech. Poprvé jsem četla Slovo života, pro mne návod, jak žít křesťanství ve 20. století, v socialistické společnosti, ve světě, nejen v neděli při mši. Další kněz P. J. Cihelna nám řekl o Hnutí fokoláre.
Kdy a jak ses rozhodovala pro cestu zasvěceného života?
Po střední škole jsem se v roce 1980 vrátila domů a pracovala jsem v mateřské škole. S chlapcem, na kterého jsem čekala, až se vrátí z vojny, jsme snili o společném životě a plánovali svatbu. Zároveň ve společenství, kde mne oslovilo charisma jednoty, jsme byli pozváni na setkání „mariapoli“. Já jsem jela, můj chlapec nechtěl. Začala jsem se starat o děti a mládež a svůj čas dávat jim. V určitou chvíli jsem se musela rozhodnout, což nebylo lehké. Zvítězil život naplno prožitý pro druhé a s chlapcem jsem se rozešla.
Důležitý byl pro mne v létě v roce 1986 pobyt v Příchovicích, kde jsem byla v týmu. Práce bylo hodně, ale také mnoho radosti z konverzí mladých i starších lidí. Na konci mi jeden fokolarín řekl, že bych mohla dát Pánu i svou radost. Vzpírala jsem se: Co mi pak zůstane? Bolest. Ne, ne, za tu námahu si zasloužím trochu odměny. Byl to boj uvnitř, který vyvrcholil při mši na svátek sv. Anny, kdy jsem Pánu darovala svou radost. Jaké bylo překvapení, když jsem v srdci uslyšela Jeho tichý hlas: „Ale já nechci jen radost, já chci tebe celou!“ To už mi bylo lehko odpovědět jasným ANO. A přišla nečekaná ještě větší radost!
Znala jsem i jiné spirituality, ale cítila jsem povolání do fokoláre. Přestěhovala jsem se do Prahy, abych byla blíž fokoláre a mohla lépe poznat tuto cestu zasvěceného života.
Jak se zrodila tvoje misie v tehdejším Sovětském svazu?
Na konci druhého ročníku formační školy fokolarínek v italském Loppianu se rozhoduje o dalším působení. Já jsem byla připravená jít kamkoliv, ale na otázku, kam bych ráda odcestovala, jsem odpověděla: „Tam, kde je to nejtěžší.“ „A kde je to podle tebe nejtěžší?“ „V Rusku!“ A opravdu jsem v lednu 1996 byla ke své radosti poslaná do moskevského fokoláre.
Co se ti vynoří, když se ohlédneš za svým pobytem v Rusku?
Za 15 let jsem tam zažila věci těžké i radostné. Pouto, které bylo nejsilnější, bylo pouto s těmi, kdo si vážili charismatu Chiary. Vyjadřují to třeba slova někoho z pravoslavných přátel: „Teď jsem našel smysl života. Naštěstí jsem potkal vás a vámi zprostředkované učení Chiary Lubichové a vím, jak žít přítomný okamžik, jak přijmout bolest.“ Někteří objevili Boha, dali si do pořádku manželství…
A já jsem se zase naučila mnoho dobrého a krásného z jejich umělecké duše, pohostinnosti a štědrosti.
Kardinál Špidlík často hovořil o široké ruské duši, například v knize „Duše Ruska“ [1]…
Stojí za přečtení. Jestliže se duše s duší potká na rovině duchovní, tedy ne na té nacionalistické, politické, názorové…, ale duše s duší, která vnímá svět, vše stvořené, vnímá vztahy, tak objevíte širokou ruskou duši. Mají po předcích něco tajemného, hlubokého a zároveň křesťanského, přesahujícího to pozemské. Schopnost vše trpělivě snášet. To můžete najít v ruské literatuře i u velikánů jako byl Dostojevskij, Florentskij atd.
Setkala ses s východní kulturou. A co ekumena?
Za východní kulturu považuji pravoslaví. Ve fokoláre jsem žila s pravoslavnými fokolarínkami, velmi úzce jsem se s nimi podílela na životě v jejich farnosti. Jde o to proniknout do něčeho, co se vám zdá zprvu cizí. Na začátku vidíte jen to, co vás odlišuje a postupně objevíte mnoho věcí, které nás spojují. Vzájemné propojení je podle mne ekumena.
Jaký byl po letech návrat do vlasti?
Trochu mi trvalo, než naskočila čeština a české myšlení! Kromě většího pohodlí jsem hned viděla konzumismus, tolik zboží, výběru a možností.
V Moskvě jsme měli jen dva katolické kostely a jít denně na mši znamenalo tři čtvrtě hodiny cestu tam a pak zpět. Nikdy jsme ji nevynechali. Teď máme kostel v místě bydliště. Nevím, jestli si toho vážíme.
Naplno se věnuješ životu Hnutí fokoláre, za které jsi v České republice spolu s fokolarínem Jiřím Kratochvílem zodpovědná. Také ale pracuješ v jazykové škole. Přiblížila bys tuto práci?
Ano, učím zahraniční studenty češtinu. Jsou to dospělí lidé, kteří tady pracují a aby se začlenili do společnosti, touží se naučit česky. Někteří jsou i pokročilejší a zdokonalují se v mluveném projevu i v psaní. Na každou lekci mám plán výuky, na začátku je warm-up, takzvané „rozehřátí“, aby student začal myslet a mluvit česky. Například na procvičení minulého času kladu otázky: „Co jste dělal o víkendu?“, „Co jste četl?“. Většinou chtějí sdělit, co zažili. Tím vlastně hodně vyprávějí, čím žijí, co je pro ně tady těžké, čeho se bojí, nebo naopak, co se jim líbí atd. Máme příležitost si pár minut popovídat o životě a jeho hodnotách. Je to moc pěkná práce, kreativní, a i já se dozvídám mnoho nových věcí o jejich zemích – o Srbsku, Chorvatsku, Ukrajině nebo Rusku.
V minulých letech sis o prázdninách několikrát „odskočila“ do Kazachstánu… [2]
Ano, protože jeden italský řeholník tam ve dvou městech založil společenství v duchu spirituality Chiary Lubichové a hledal někoho, kdo by pomohl s přípravou mariapoli. Měla jsem prázdniny, tak jsem se nabídla a od roku 2017 jsem tam po tři roky jezdila. Cesty do Kazachstánu jsem vnímala jako úsměv Boha, který našel způsob, jak život charismatu jednoty zakořenit i tam.
Tvoje šedesátiny, které v září slavíš, jsou příležitostí ohlédnout se a bilancovat. Na co zvláště v životě vzpomínáš?
Kdybych se ohlédla zpět, prožila bych život znova takto, ničeho nelituji. Zvlášť požehnaný čas byl, když jsem působila ve fokoláre na Sibiři, v Krasnojarsku. Potkala jsem lidi s velikou životní zkušeností, mnohdy nelehkou, ale vnitřně byli svobodní a radovali se z mála. Tam jsem i já pocítila ohromnou svobodu. Radovala jsem se z přátelských vztahů a také z nádherné přírody: řeka Jenisej, pískovcové skály Stolby, tajga, jezero Bajkal atd.
Který je tvůj oblíbený světec a citát?
Vždy mi byl blízký sv. František a nedávno blahoslavená Chiara Luce Badano. A citát? Poslední slova Chiary Lubichové: „Buďte rodinou!“
Za rozhovor děkuje Petr Ettler
(Převzato z Vinosatu a redakčně zpracováno)
(Zdroj: Nové město 7/2021)
______________
1. Jan Paulas: Duše Ruska s Tomášem Špidlíkem, Karmelitánské nakladatelství 2000.
2. Více viz Nové město 10/2017, str. 20-21; 7/2019, str. 18-19.
Baví mě lidi propojovat
Ještě před třemi měsíci konstruoval 3D tiskárny v pražských Holešovicích, teď je Josef Zvoníček koordinátorem česko-slovenské větve Františkovy ekonomiky (FE), iniciativy založené papežem Františkem, jejímž cílem je vrátit zpět do středu ekonomického uvažování péči o...
Jeden z uzlíků sítě – z Ruska na Ukrajinu
Sedím s Donatellou Rafanelli, Italkou z kyjevského fokoláre, u přehrady Kráľová u Galanty na Slovensku. Přijela sem spolu s celým svým fokoláre na setkání fokolarínek a fokolarínů „fialové zóny“, kam patří země od České republiky po Rusko, od Litvy až na jih po Bosnu...
Otevřenost pro nové
V Novém městě jsme se Františkem Slavíčkem setkali například prostřednictvím článků o jeho působení v Kamerunu. Členové Hnutí fokoláre ho znají jako fokolarína, který je zodpovědný za mužské fokoláre v Praze. Farníci z Čakovic, Vinoře a Satalic jako kněze, který se...