Při pří­le­ži­tos­ti de­sá­té­ho vý­ro­čí smr­ti Jar­mi­ly Syn­ko­vé vy­šla v lis­to­pa­du le­toš­ní­ho roku kni­ha „Lás­ko! Pří­běh jed­no­ho man­žel­ství“. Vztah Jar­mi­ly a Jin­dři­cha Syn­ko­vých nám dá­va­jí za­ku­sit úryv­ky z de­ní­ků, do­pi­sů a úvah. Po­sky­tu­jí ale i za­jí­ma­vý po­hled do doby, ve kte­ré žili, a na roz­ví­je­jí­cí se Hnu­tí fo­ko­lá­re, k je­hož prů­kop­ní­kům pa­t­ři­li. Jar­mi­lu Syn­ko­vou mů­že­te také znát jako dlou­ho­le­tou spo­lu­pra­cov­ni­ci No­vé­ho měs­ta. Spo­leč­ně máme mož­nost na­hléd­nout do této kniž­ní no­vin­ky a za­číst se do je­jich úvod­ních slov.

lasko synek

Cí­tím ve svém srd­ci ve­li­kou vděč­nost, za všech­ny ty dary a mi­los­ti, kte­ré jsme od Pána za oněch více jak čty­ři­cet let při­ja­li. Když si nyní čtu všech­ny ty do­pi­sy, po­znám­ky a zá­pis­ky, zno­vu pro­ží­vám ono nad­še­ní a ra­di­kál­nost, kte­rou jsme teh­dy pro­ží­va­li. Za­mi­lo­va­li jsme se. Nejen do sebe, ale pře­de­vším jsme se za­mi­lo­va­li do Boha. Může se to zdát snad tro­chu div­né, ale byli jsme do­ce­la nor­mál­ní mla­dí lidé, kte­ří se jen osob­ně po­tka­li s Bo­hem, a On se do­tkl na­šich srd­cí. V té době jsem si po­zna­me­nal do de­ní­ku: „Je zvlášt­ní, že všech­no mimo Boha mi při­pa­dá ne­dů­le­ži­té. Je to jen jako na­ma­lo­va­ný svět ko­lem nás a je­di­nou re­a­li­tou pro nás je svět Boží“.

V té době Jar­mi­la jez­dí čas­to do NDR za Na­tá­lií, prv­ní druž­kou Chi­a­ry Lu­bi­cho­vé, za­kla­da­tel­ky Hnu­tí fo­ko­lá­re. Jed­no­ho dne se vra­cí a na rohu uli­ce mně ozna­mu­je, že po roz­ho­vo­ru s Na­tá­lií po­cho­pi­la, že se mu­sí­me ro­ze­jít. Že vidí jako svo­ji ces­tu žít za­svě­ce­ným ži­vo­tem v pa­nen­ství, ve fo­ko­lá­re. Je to jako blesk. Hla­vou mně pro­jíž­dí pří­běh Abra­há­ma s Izá­kem a Jo­se­fa s Ma­rií. Ne­ro­zu­mím, ale cí­tím, že je tady Bůh… Říkám ano. Ale je to na mě pří­liš. Cho­dím jako tělo bez duše, všec­ko mně padá z ru­kou a ně­ko­li­krát mě má­lem pře­je­lo auto. Po ně­ko­li­ka dnech to už oba ne­mů­že­me vy­dr­žet, a tak se jde­me po­ra­dit s Ot­cem Kar­lem(1). Ujiš­ťu­je nás, že Bůh je ot­cem po­ko­je a ra­dos­ti a že toto od nás ur­či­tě ne­žá­dá. Na­ko­nec mu vý­voj udá­los­tí dává za prav­du. Jde o ne­do­ro­zu­mě­ní. Ale my chá­pe­me, že to byla naše zkouš­ka, zda sku­teč­ně mi­lu­je­me Boha více než­li sebe na­vzá­jem, více než „svo­je“ po­vo­lá­ní. A také po­zná­ní, jak moc se máme rádi. Při­jí­má­me teď je­den dru­hé­ho od Něho jako dar…

Teď po le­tech si na to na­jed­nou vzpo­mí­nám v době ne­mo­ci Jar­mil­ky, při slav­nost­ní mši, v Cen­t­ru Ma­ri­a­po­li u pří­le­ži­tos­ti di­a­man­to­vé svat­by man­že­lů Hyršlo­vých. Při obě­to­vá­ní, se ve mně na­jed­nou rodí otáz­ka: „Vrá­tíš mi ten dar, kte­rý jsi ode mne teh­dy při­jal? Je to otáz­ka, kte­rá mně bere dech… Bože! … To ne! … Ne!

Ale… ne­mo­hu Mu říci ne… „Jako jsem já mi­lo­val vás, tak se na­vzá­jem mi­lu­j­te i vy… Ni­kdo nemá vět­ší lás­ku než ten, kdo za své přá­te­le po­lo­ží svůj ži­vot.“ Tak o to­hle nás teď Bůh žádá. On za nás dal sám sebe a teď si pře­je, abychom ho ná­sle­do­va­li. Chce všec­ko… A za tři týd­ny Bůh tuto naši spo­leč­nou oběť při­jí­má.

Když při­šla ne­moc, ptám se Jar­mi­ly, jak to vní­má a ona mi říká: „Jako pro­jev Boží lás­ky“, a pak se ptá mne a já jí od­po­ví­dám, že to vní­mám stej­ně. „Víš, to je teď naše mi­sie, už ne­mu­sí­me ni­kam jez­dit, ani do Rus­ka,“ do­dá­vá.

Jar­mi­la vy­ja­dřu­je tuto při­pra­ve­nost už na po­čát­ku své ne­mo­ci v do­pi­se Em­maus(2):
„Ráda bych se ti svě­ři­la, že mne po­tka­la nová vůle Boží. I když si člo­věk v prv­ní chví­li ne­u­vě­do­mu­je ob­sah, roz­sah a do­sah celé věci a mož­ná si to ne­u­mím před­sta­vit ani teď, po­cí­ti­la jsem s jis­to­tou, že Bůh má v ru­kou mne, moji ro­di­nu, moje fo­ko­lá­re. Že ta­hle nová sku­teč­nost je Jeho lás­kou k nám. Ne­mu­sím se bát, pro­to­že On je lás­ka a má mě ne­smír­ně rád. Vede mne, nás dál, blíž k sobě. Jsem klid­ná a chci s Je­ží­šem Opuš­tě­ným pro­jít vším, co mi Pán chys­tá. Chci s ne­mo­cí bo­jo­vat. Z lás­ky k man­že­lo­vi, k mým dě­tem (už do­spě­lým), k ma­lým vnou­ča­tům, pro­sím o uzdra­ve­ní. A vím, že všech­no má v ru­kou Lás­ka.“

A také jed­na z je­jích po­sled­ních slov, kte­rá mi říká v den své smr­ti, jsou: „Bohu jsem řek­la své ano, a to pla­tí…“

1. Otec Ka­rel Pi­lík.
2. Ma­ria Voce (Em­maus) – v té době pre­zi­dent­ka Hnu­tí fo­ko­lá­re.

Kni­ha vy­chá­zí ve vlast­ním ná­kla­du.
Ob­jed­náv­ky kni­hy:
Jiří Kra­to­chvíl
j.kratochvil@focolare.cz
tel.: 603867930
cena: 220 Kč

Pin It on Pinterest

Share This