Dětství a dospívání prožila v Tridentu a vyrůstala jako mnoho jiných mladých dívek v rodině se třemi sestrami, bratrem, maminkou a tatínkem. Otec byl socialista; neměl tehdy snadný život a spolu s ním trpívala dost často nouzí i jeho rodina. Mussoliniho Itálie, válka, nejistota, boje o vítězství a boj o život. Mnozí se v takové době uzavírají do sebe, učí se ostražitosti vůči ostatním a tvrdosti v touze po přežití. Chiara měla tehdy velké štěstí - našla svou životní Lásku. Pochopila, že prožitek lásky k Bohu není jen jejím soukromým prožitkem, ale že jím zároveň dostala dar, který má sloužit ostatním, má jim pomáhat chápat a snášet bolest a v odpovědi na bídu okolního světa hledat jeho pravé bohatství.

chiara lubich Když bylo Chiaře devatenáct let, jela s několika dalšími studentkami do Loreta. Ve velkém chrámu, kam přicházejí poutníci z celé Itálie, je "domeček Svaté rodiny", začernalý stovkami čadících svíček. Chiara vzpomíná, jak většinu času trávila v této "chýšce", dojatá oním místem a pocitem bezprostřední blízkosti Svaté rodiny. Tehdy poprvé ji napadlo, že i okolní svět by měl prožít znovu "Nazaretský domov".

V prosinci 1943 jí bylo třiadvacet. "Představte si zamilované děvče," říká, "zamilované tou první láskou, nejčistší, ještě nevyslovenou... s jedním jediným rozdílem: Toto děvče svého milovaného nevidí, neslyší, nedotýká se ho, nevnímá fyzicky jeho vůni, ale vnímá ho smysly své duše."

Sedmého prosince ráno vstává okolo páté. Obléká nejlepší šaty a jde městem. Předtím se dlouho do noci modlila a připravovala se na svůj velký den. Teď si razí cestu zuřící bouřkou, narážejí do ní proudy deště a poryvy větru a ona si představuje, jak už navždycky bude zdolávat překážky, prodírat se k cíli a k očekávání. Vchází do kostelíka, začíná mše. Při ní se Chiara zaslibuje Bohu. Skládá slib dokonalé a věčné čistoty a když po letech vzpomíná na tu chvíli, říká: "Provdala jsem se." V záblesku jasného vidění zahlédne most, který přešla a který se za ní jakoby zřítil. Čeká ji nový život, dětství nadobro skončilo, přijde mnoho práce, bolesti a překážek. Ví to, ale cítí se nebývale šťastná a cestou domů běží, spíše letí jako na křídlech.

13. května roku 1944 zažívá Trident velké bombardování. V noci pozoruje Chiara letadla, jak ničí její čtvrť. Rodiče se rozhodují odejít na okraj města, kde chtějí přečkat tu hrůzu na jednom pahorku v lese. Chiara však cítí, že její místo je v ohroženém městě mezi přítelkyněmi, které jsou přitahovány stejným ideálem jako ona. Ráno nachází její rodina jen vnější zdi svého domu. Ve zříceném vnitřku loví pár drobností a skládají je do batohu. Rodiče se chystají odejít do hor. Chiara zůstává. Těžko se s rodiči loučí, ale svoje místo teď vidí v Tridentu. Tatínek jí požehnal, rozloučili se, ale teď je najednou sama v liduprázdných ulicích, prochází sutinami, překračuje stromy vyvrácené z kořenů a po tvářích jí tečou slzy. Nějaká cizí žena ji popadne za ramena a křičí: "Čtyři mi umřeli!" To už Chiara přestává plakat steskem. Mezi tou spoustou bolesti kolem se snaží umlčet vlastní bolest. Hledá své přítelkyně a díky Bohu všechny žijí. Sedm děvčat mezi 15 a 24 roky si během několika dnů najde malý byt. První fokoláre.

 Při svém mládí prožívají dívky kruté zkoušky: jedna ztrácí snoubence, jiná přichází o domov budovaný pracně a s láskou. Chiara nemůže pokračovat ve studiu, po kterém vždycky toužila. Zdá se, že všechno pomíjí, a Chiara mezi všemi těmi ztrátami kolem sebe nachází. Ten jediný život, který má, chce dát za ideál, co nepomine. Takovým ideálem je pro ni Bůh jako Láska.

Líčí to přítelkyním a ony pochopí. Společně se rozhodnou učinit Boha ideálem svého života.

Ale jak to udělat? Desetkrát za den sbíhají do špatně zajištěného protileteckého krytu. Čtou si tam v evangeliu: "Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce" (Mt 7, 21). Náhle tomu rozumějí přesně: Ne sentimentalita nebo pobožnůstkářství, ale úsilí konat vůli Boží! Uzrává v nich poznání: bez rezignace, která plnění vůle Boží tak často provází, ale s elánem je třeba toto poznání naplňovat. Tridentské dívky se vrhly střemhlav do tohoto "božského dobrodružství," jak je Chiara nazývá.

A ještě něco objevily v krytu při četbě evangelia: " Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem: jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy" (J 13, 34) a "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život" (J 15, 13). A dívky si řeknou: "Tohle je ono, tohle je vůle Boží, jejíž plnění se Mu zvlášť líbí. Žijme to tedy. Já jsem ochotna zemřít za tebe, ty za mne, jedna za druhou, každá za každou..." Smrt bývá blízko a v té době není vzácné dívat se jí do tváře. Nemusí to ale být jen představa smrti, co děsí. Je tu i bolest, úzkost, tíha starostí; a to všechno chtějí dívky sdílet spolu, chtějí vzájemně sdílet všechno, co život přináší.

Zakoušejí jistotu, pokoj a radost jako nikdy předtím.Nově prožívají Ježíšova slova: "Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich" (Mt 18, 20).

Rozbité město je plné chudoby a utrpení. Chiara i ostatní neúnavně navštěvují nejchudší čtvrti, roznášejí ošacení, přikrývky, mouku, sušené mléko, dříví. Samy často nemají, ale opakují si: "Dávejte a dostanete!" (Lk 6, 38). Ráno rozdají několik jablek a o pár hodin později je někdo obdaruje jablky. Zase je rozdají a večer dostávají opět dárek: jablka. Chiaru osloví na náměstí jakýsi chudák a prosí o boty. Prý má číslo 42. Ale kde má ona takové boty vzít? U oltáře se svěřuje: "Pane, potřebuješ boty číslo 42". Před kostelem jí nějaká žena vsune do ruky balíček a uvnitř jsou boty. Číslo dvaačtyřicet.
Trident není veliké město a lidé brzy viděli, co se děje. Obětavost i elán Chiary a jejích přítelkyň přinášely jiskru, která se rychle rozhořívala. Dva měsíce poté už bylo ve městě na pět set lidí, kteří chtěli žít takovým životem. Dívky se odhodlaly zeptat biskupa, zda skutečně konají správně, protože to tak cítí. Mons. de Ferrari jim tehdy řekl: "Zde je prst Boží." S tím vědomím a nyní už jistotou dívky pokračují: vycházejí z Tridentu do okolních vesnic a postupně se pouštějí stále dál. Původně malé společenství se rozšiřuje.

Dnes se může zdát divné, jak mladičká a křehká dívka z italského městečka dokázala tak rychle naplňovat touhu zaplavit svět láskou, zvlášť v době, kdy většinou světa zmítala nenávist. Chiara se se vší vehemencí opřela neduhům společnosti a nacházela dost síly, aby proti nim stavěla svůj ideál: láska je lepší než nenávist, milovat je třeba nejen přátele, ale i nepřátele. Bůh je tu pro všechny - pro hodnostáře i pro laiky, pro křesťany i vyznavače jiných náboženství, pro věřící i pro ty, kteří ho dosud marně hledají... Ve světě, kde byla rozbombardovaná nejen města, ale i lidské vztahy, hovoří Chiara o jednotě. Jednotě na principu lásky. Míru této lásky vidí v okamžiku, kdy vrcholí Ježíšova láska výkřikem na kříži a on prožívá pocit, že ho Otec opustil. Tvář trpícího Krista vidí v každém trpícím člověku a na bolest opuštěného odpovídá láskou. A s Chiařinou sílící vírou v moc této lásky sílí i její charizma, neboť pravdu nejenže nalézá, ale i žije.

Neplánovala založení žádného hnutí. To se vytvořilo samo, shluklo se kolem ní jako planety kolem hvězdy se silnou gravitací. Kde se bere taková gravitační síla? Chiara na to mimoděk odpovídá: "Dala jsem se mu celá..." Odpovídá tím i na další otázku, která se vynoří: Jak to, že se nezkušená dívka nezalekla svého vlivu a své popularity? Velmi brzy se stává známou, setkává se s významnými osobnostmi církve i s mocnými tohoto světa. Ona je to, kdo v roce 1955 zve na setkání poslance, neboť právě ti, kdo rozhodují o osudech ostatních, by měli mít možnost naučit se hledat řešení ve světle Ježíše uprostřed nich. Ale nepředbíhejme. Ještě jedno datum je v Chiařině životě nad jiná významné:
    17. září roku 1948 se setkává s Iginem Giordanim. Novinář, spisovatel, pronásledovaný v období fašismu, člověk kritického ducha vůči poválečné italské společnosti i vůči tehdejším rozporům církve. Byl krátce předtím zvolen poslancem a pamětliv zvyklostí nové funkce se rozhodl projevit zdvořilost voličům: šel si poslechnout "jakousi

slečnu", v té době františkánskou terciářku, o které se mluvilo jako o "apoštolce jednoty". Moc si od toho setkání nesliboval, skepticky očekával jakési sentimentální výlevy a plané horování. Když zahlédl Chiaru ve společnosti františkánů různých odvětví, ještě poněkud ironicky poznamenal, že vidět v jednotě a svornosti konventuála, minoritu, kapucína a františkánskou terciářku se mu už samo o sobě zdá být zázrakem jednoty.

Pak ovšem Chiara začala hovořit. Sama tvrdí, že tenkrát mluvila jako vždycky, nic zvláštního svému tehdejšímu projevu nepřipisuje. Giordanimu se však jevil mimořádný hned od počátku silou přesvědčení, patrného už na hlase. "Odstraňovala zábrany oddělující laický svět od mystického života... Přibližovala Boha a dávala ho pociťovat jako otce, bratra a přítele přítomného v lidstvu," napsal Giordani mnohem později o svých tehdejších dojmech. Jak blízce zněl Chiařin projev právě jemu, který už předtím tvrdil, že "nám, dnešním laikům zůstaly jen drobty a zdá se, že jsme v církvi duchovním proletariátem."

Poslal Chiaře dopis a také ona v něm objevila mimořádného člověka. "Kdosi napsal, že kdyby na všech místech země měla zmizet všechna evangelia, měl by křesťan být takový, aby ten, kdo ho vidí, mohl napsat evangelium znova. Giordani byl jedním z takových křesťanů," říká o něm Chiara po letech.

A byl to právě Giordani, sám ženatý a otec čtyř dětí, kdo otevřel Hnutí fokoláre, jež tehdy tvořila jen společenství mužů nebo žen žijících v panenství, také ženatým a vdaným. Podle Chiařiných slov tak začal uskutečňovat dosud vzdálenou představu soužití lidí žijících v panenství a v manželství podle obrazu Nazaretské rodiny.

Rodil se tak onen "Nazaretský dům", naplňoval se sen devatenáctileté dívenky, který snila kdysi ve zšeřelém Loretu.
Ještě mnoho událostí a setkání prožila Chiara Lubichová. Její život byl nepřetržitým řetězcem setkávání, navazování kontaktů a spojnic. Jak jinak, byla-li jejím ideálem jednota, soulad, bratrství a láska. Byla uznávaná a slavná na všech kontinentech, čestná občanka významných měst, držitelka prestižních ocenění. Přijímaná papežem i politickými osobnostmi celého světa.

Ale o to jí nešlo, dokonce prý nerada hovořila o sobě. Stále stáčela pozornost na Hnutí, na Boha a na to, co učinil on.
Přesto bez Chiary by nebylo Hnutí, statisíce a milióny lidí by možná jen tušily, ale neprožily sílu vzájemného obdarovávání, radost z prožitku víry a síly evangelia. "Tužka neví, co napíše, štětec neví, co namaluje,... pokud je spisovatel nebo malíř neuchopí a nepustí se do práce," píše se o ní v knize britského autora Jima Gallaghera.

A jak to dokázala? Jak se v ní probudily vlohy a přesvědčení, že je třeba konat a je třeba konat právě takto? Tři data svého života uvádí sama, když se jí ptají: 7. prosinec 1943, 13. květen 1944 a 17. září roku 1948. Mohla ty dny jen prožít a uložit do vzpomínek. Rozhodla se je rozdat.

0
0
0
s2sdefault