Foto z mezináboženského setkání v květnu 2024, ©vatican media.
„Obětovat se, aby se lidé mohli postavit na nohy a kráčet. Tak nás Otec vnímá, tak nás chce a tak nás provází. Jorge Maria Bergoglio – se vší silou a křehkostí svého lidství, díky níž jsme ho vnímali jako bratra – právě tomu zasvětil svůj život a službu římského biskupa.” říká ve své úvaze teolog Piero Coda. Dne 26. dubna 2025 ji zveřejnil web focolare.org a nyní přinášíme její překlad.
Papež, který snil a inspiroval nás k snění. O čem? O tom, že – jak sám jednou řekl – „církev je evangelium“. Ne ve smyslu, že evangelium je výlučným vlastnictvím církve. Ale v tom smyslu, že Ježíš Nazaretský, který byl ukřižován za městem jako prokletý a kterého Bůh Abba vzkřísil z mrtvých jako prvorozeného syna mezi mnoha bratry a sestrami, pokračuje zde a nyní, skrze ty, kteří se hlásí k jeho jménu, v šíření dobré zprávy, že Boží království přišlo a přichází… pro všechny, počínaje těmi „posledními“, kteří jsou podle evangelia přijímáni takoví, jací jsou v Božích očích: „první“. A to skutečně, ne jen metaforicky. Toto je evangelium, které církev hlásá a přispívá k vytváření dějin, čím více se nechává proměňovat evangeliem. Tak jako se to hned zpočátku stalo Petrovi a Janovi, když šli nahoru do chrámu a u brány zvané „Krásná“ potkali muže, který byl chromý od narození. Společně se na něj upřeně zadívali a on se jim podíval do očí. Petr mu řekl: „Stříbro ani zlato nemám. Ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského – vstaň a choď!“
Ježíšovo evangelium a poslání církve. Obětovat se, aby se lidé mohli postavit na nohy a kráčet. Tak nás Otec vnímá, tak nás chce a tak nás provází. Jorge Maria Bergoglio – se vší silou a křehkostí svého lidství, díky níž jsme ho vnímali jako bratra – právě tomu zasvětil svůj život a službu římského biskupa. Od první chvíle, kdy se objevil na balkoně baziliky sv. Petra, poklonil se a požádal Boží lid, aby mu vyprošoval požehnání, až po poslední chvíli o Velikonocích, kdy slabým hlasem udělil požehnání vzkříšeného Krista a poté sestoupil na náměstí, aby se setkal s lidmi tváří v tvář. Jeho snem byla církev „chudá a chudým patřící“. V duchu druhého vatikánského koncilu, který připomněl církvi její jediný vzor, Ježíše, který „se zřekl sám sebe a stal se služebníkem“.
Jméno František, které si zvolil, vyjadřuje podstatu toho, co chtěl dělat, a především kým chtěl být: svědkem evangelia „sine glossa“, tedy bez komentářů a bez kompromisů. Neboť evangelium není ani ozdobou, ani záplatou, ani analgetikem. Je hlásáním pravdy a života, radosti, spravedlnosti, míru a bratrství. To je program reformy církve v Evangelii gaudium a manifesty nového planetárního humanismu v Laudato sì a Fratelli tutti. To je Jubileum milosrdenství a Jubileum naděje. To je dokument o univerzálním bratrství podepsaný v Abú Dhabí s velkým imámem Al-Azhar a to jsou nesčetné příležitosti k setkání s příslušníky různých vyznání a přesvědčení. Je to neúnavná práce na obranu těch, kteří jsou vyloučeni, migrantů, obětí zneužívání. Je to i kategorické odmítnutí války.
Papež František si byl dobře vědom toho, že nestačí jen vrátit evangelium s celou jeho převratnou silou do složitého a dokonce protichůdného areopagu naší doby. Je třeba něco víc. Nežijeme totiž jen v době změn, ale nacházíme se uprostřed přelomu epoch. Musíme se dívat novým pohledem. Tím pohledem, kterým se na nás díval a dívá Ježíš od Otce. Pohledem, který s něžnými a soucitnými důrazy popisuje ve svém duchovním a teologickém odkazu, v encyklice Dilexit nos. Je to pohled – jednoduchý a radikální – lásky k bližnímu jako k sobě samému a vzájemné lásky jedněch k druhým ve svobodné, bezpodmínečné, pohostinné a otevřené vzájemnosti vůči všem, všem, všem. Synodální proces, k němuž byla povolána katolická církev – a spolu s ní i všechny ostatní církve – ukazuje cestu, po níž se máme ubírat v tomto třetím tisíciletí: cestu, která vede za hranice klerikální, hierarchické a maskulinní církve… Cestu, která je nová, protože je stará jako evangelium.
Nebude to snadná cesta, bude nákladná a plná překážek. Ale je to velké proroctví, svěřené naší tvůrčí a vytrvalé odpovědnosti.
Děkujeme Františku! Tvé tělo nyní spočine po boku té, která tě jako matka doprovázela na každém kroku tvé svaté cesty. Ty nyní spolu s ní doprovázej nás všechny z Božího lůna na cestě, která nás čeká.
Piero Coda
