Foto: Papež v Loppianu, ©C.Mendes CSC Audiovisivi.
Jesús Morán, spoluprezident Hnutí fokoláre, prochází léta pontifikátu a poukazuje na „zlatou nit“, která protkala poslání papeže Františka ve vedení církve.
S hlubokým pohnutím píšu tyto řádky o papeži Františkovi po jeho „odletu“ k Otci. Vybavují se mi četné okamžiky plné významu a pozornosti, kdy jsem mu mohl stisknout ruku a pocítit teplo jeho úsměvu, něhu jeho pohledu, sílu jeho slov a tlukot jeho srdce připraveného k otcovskému přijetí. Těžko uvěřit, že tyto chvíle už nebudou mít v mém životě žádné „zítra“ nebo „znovu“.
Nechci předkládat tematické shrnutí Františkova pontifikátu. K tomu poslouží přehled četných článků publikovaných v posledních dnech (…).
Co mě vnitřně motivuje, je hledání oné zlaté nitě, která protkala jeho poslání ve vedení církve, snaha naladit se na střed jeho srdce a duše. A odtud znovu prožít vztah, který měl k Dílu Mariinu během těchto dvanácti letech.
Co mě vnitřně motivuje, je hledání oné zlaté nitě, která protkala jeho poslání ve vedení církve, snaha naladit se na střed jeho srdce a duše.
Do hloubky jsem proto rozjímal nad jeho posledními projevy, protože vnímám, že právě tam papež František vydal ze sebe to nejlepší a že právě tam se nachází klíč k jeho myšlení a činům.
V textu, který připravil pro velikonoční mši, je citát velkého teologa Henriho de Lubaca – Francouze a také jezuity – který nemůže být pouhou rétorikou: „Musí nám stačit pochopit toto: křesťanství je Kristus. Ne, opravdu, není nic jiného než toto.“
Podle mého názoru, chceme-li pochopit papeže Františka, musíme se odvolat na tento absolutní bod: Kristus, a jen Kristus, celý Kristus. Z toho lze pochopit hluboký obsah jeho encyklik a apoštolských exhortací, výběr jeho cest, jeho přednostní volby, smysl reforem, které zahájil, jeho gesta, slova, kázání, setkání, a především jeho lásku k vyloučeným, odmítaným, ženám, starým lidem, dětem a stvoření.
Podle mého názoru, chceme-li pochopit papeže Františka, musíme se odvolat na tento absolutní bod: Kristus, a jen Kristus, celý Kristus.
„Ne, opravdu, není nic jiného.“ Právě proto lze říci – s použitím pleonasmu – že katolicismus papeže Františka je jednoduše „křesťanský katolicismus“. Nový impulz, který dal církvi, vychází z této orientace: průzračnost Krista. Díky tomu se mnohokrát dostal daleko za hranice politické korektnosti – lépe řečeno, církevní korektnosti – bez obav z nepochopení a beze strachu z pochybení, dokonce s vědomím vlastních „rozporů“. V jednom rozhovoru pro španělské noviny řekl, že svému nástupci přeje, aby neopakoval jeho chyby.
Díky této kristocentrické orientaci si můžeme uvědomit, že jsme skutečně žili – téměř aniž bychom si to uvědomili – s hluboce mystickým papežem. Papež František ostatně vnímal a žil církev ne jako náboženskou organizaci, ani jako rozdavatelku svátostí, natož jako centrum ekonomické, sociální nebo politické moci, ale jako Boží lid, tělo Krista, které poskytuje pohostinnost lidstvu v Jeho lidství. Církev tedy otevřená lidstvu, ve službě, protože Ježíš je „srdce světa“.
Setkání Hnutí S.Egidio pro mír, náboženství a kultury v dialogu. ©vatican media
Zredukovat papeže Františka na sociálního reformátora nebo papeže přelomu je projevem strašlivé slepoty. Často jsem sledoval jeho tvář, když do svých poselství vkládal komentáře, například při nedělní modlitbě Anděl Páně. V těch chvílích se, se skromností pastýře vášnivě milujícího své stádo, ukazoval jeho soulad s božským, jeho moudrost, křišťálová a bezprostřední víra a hluboká pokora.
Z Kristovy centrální role vyplývají podle mého skromného názoru dva základní pilíře jeho učení: milosrdenství a naděje. Milosrdenství je výrazem poznání nás samých jako věřících zakořeněných v dějinách – osobních i kolektivních – se všemi jejich dramaty; naděje je pak výrazem eschatologického a spásného napětí, které ji určuje. Podle papežova myšlení existuje milosrdenství, protože existuje naděje; a právě naděje nám dává srdce plné milosrdenství. V homilii připravené pro velikonoční vigilii letošního roku totiž František prohlašuje, že „zmrtvýchvstalý Kristus je definitivním zlomem v lidských dějinách.“ Důležitá sociální a ekologická poselství papeže Františka jsou špatně pochopena, pokud se nebere v úvahu toto eschatologické napětí soustředěné na Zmrtvýchvstalého.
Z Kristovy centrální role vyplývají podle mého skromného názoru dva základní pilíře jeho učení: milosrdenství a naděje.
Františkův vztah k Hnutí fokoláre byl v průběhu jeho dvanáctiletého pontifikátu intenzivní. Adresoval mu deset oficiálních projevů: účastníkům Generálních shromáždění v letech 2014 a 2021; všem členům při příležitosti 80. výročí vzniku Hnutí; akademické obci Univerzitního Institutu Sophia; rodinám-fokoláre; účastníkům setkání biskupů různých církví; setkání o ekonomice společenství; mezináboženskému setkání „Jedna lidská rodina“; obyvatelům městečka Loppiano a mariapoli v Římě – s názvem „Vesnice pro Zemi“. Kromě toho jednou přijal na soukromé audienci Marii Voce, první prezidentku Díla Mariina po Chiaře, a mne.
Z těchto setkání vyzařuje velká láska a dojímavá pastorační péče papeže Františka o naše hnutí. V církevním koloběhu mezi hierarchickými a charismatickými dary lze říci, že na jedné straně papež dokázal pochopit, ocenit a zdůraznit dar, který charisma jednoty – se svým důrazem na spiritualitu společenství a konkrétní realizace v různých církevních i občanských prostředích – představuje pro synodální proces, který celá církev prožívá v rámci nové evangelizace; a na straně druhé s mimořádnou jasností identifikoval výzvy a kroky, které musí Hnutí nezbytně učinit, pokud chce zůstat věrné původnímu charismatu a umět pokorně projít nevyhnutelnou krizí po období zakládání a proměnit ji v čas milosti a nových příležitostí.
Papež František byl pro svět poselstvím všestranného bratrství zakořeněného v Kristu a otevřeného všem. Bratrství je jedinou možnou budoucností. My, lid jednoty, musíme toto dědictví opatrovat s pokorou, energií a odpovědností.
Jesús Morán
(Převzato z www.focolare.org)
