Ma­ria Voce vy­zva­la k ší­ře­ní „an­ti­vi­ru na­dě­je a bra­tr­ství“ sdí­le­ním skut­ků lás­ky. Zde je ně­ko­lik z nich, z růz­ných zemí svě­ta.

Ma­hmoud Ghuni­em Lout­fi pra­cu­je jako ři­dič v Turí­nu (Itá­lie). Z vděč­nos­ti k měs­tu, kte­ré mu po­skyt­lo do­mov, kou­pil rouš­ky pro míst­ní Čer­ve­ný kříž. Ne­mys­lel na svou eko­no­mic­kou újmu, ale po­lo­žil si otáz­ku, co by mohl udě­lat pro své oko­lí, a tu­díž i pro sebe sa­mé­ho. V těch­to dnech mno­zí – po­dob­ně jako Ma­hmoud – sdí­le­jí zku­še­nos­ti spo­lu­prá­ce, sdí­le­ní a so­li­da­ri­ty.

Glo­ria, mla­dá dív­ka z Hnu­tí fo­ko­lá­re v Číně nám vy­prá­ví z Hong Kon­gu, jak tech­no­lo­gie na­po­má­há udr­žo­vat kon­tak­ty mezi růz­ný­mi lid­mi: „Sna­ží­me se or­ga­ni­zo­vat se­tká­ní přes vi­deo­kon­fe­ren­ce, abychom byli v tom­to spe­ci­ál­ním ob­do­bí stá­le více spo­je­ni. Vzhle­dem k tomu, že nyní je tře­ba být více doma, čas, kte­rý trá­ví­me s ro­di­nou vy­u­ží­vá­me k tomu, abychom více po­cho­pi­li, čím ostat­ní žijí a co je trá­pí.“

Ca­ri­tas Lee žije v Ul­sa­nu, v Ko­re­ji. Vy­prá­ví o sbír­ce, kte­rou uspo­řá­da­li na uni­ver­zi­tě: „Cí­lem bylo vy­brat 500 won (při­bliž­ně 10.000 Kč). Vzhle­dem k tomu, že šlo o drob­né pří­spěv­ky, řek­la jsem si, že při­spě­ji. Mys­le­la jsem při­tom na 1595 lidí, u nichž byla v tu chví­li po­tvr­ze­na ná­ka­za. Ale sta­lo se něco nád­her­né­ho: vy­bra­lo se 46 mi­li­ó­nů won (přes 900 ti­síc Kč) ve pro­spěch diecéz­ní ne­moc­ni­ce a zdra­vot­ní­ho okrsku v Da­e­gu, nej­po­sti­že­něj­ší ob­las­ti.“ Po tom­to ges­tu udě­la­ly i dal­ší uni­ver­zi­ty sbír­ku na po­moc zdra­vot­ní­mu sys­té­mu. A nejen to! „Mno­ho dob­ro­vol­ní­ků, lé­ka­řů a zdra­vot­ní­ků – vy­svět­lu­je Ca­ri­tas Lee – cho­dí zdar­ma po­má­hat do ne­moc­ni­ce. Ně­ko­lik ma­ji­te­lů domů se roz­hod­lo ne­vy­bí­rat mě­síč­ní ná­jem­né nebo ně­kte­ří lidé při­ná­še­jí jíd­lo před do­mov­ní dve­ře těm, kdo ne­mo­hou vy­chá­zet ven.“

Ar­man­do z Bra­zí­lie má fir­mu, kte­rá se hlá­sí k eko­no­mi­ce spo­le­čen­ství a pod­ni­ká ve zdra­vot­nic­kém sek­to­ru. Vy­prá­ví: „V tom­to ob­do­bí se ochran­né rouš­ky a dez­in­fekč­ní pro­střed­ky pro­dá­va­jí za cenu až 500 % opro­ti nor­má­lu. Po­lo­žil jsem si otáz­ku: Jak mohu jako pod­ni­ka­tel eko­no­mi­ky spo­le­čen­ství svěd­čit o tom, v co vě­řím a pro co žiju? Roz­ho­dl jsem se tedy, že na­sa­dím jiné než trž­ní ceny a za­čal jsem své vý­rob­ky pro­dá­vat za ceny o 50 % (nebo více) niž­ší než mí kon­ku­ren­ti. Je pěk­né, že mám pod­po­ru svých za­měst­nan­ců pro tuto po­li­ti­ku.“

Yopi žije prá­vě v hod­ně za­sa­že­né ob­las­ti v Da­e­gu. Její dům sto­jí blíz­ko ne­moc­ni­ce a čas­to je sly­šet hou­kač­ky sa­ni­tek. „Zpo­čát­ku, když jsem sly­še­la hou­kač­ky, jsem se mod­li­la za pa­ci­en­ty. Pak se mě za­ča­la zmoc­ňo­vat úz­kost. Na za­čát­ku post­ní doby jsem se roz­hod­la kaž­dý den se mod­lit rů­že­nec. Po­stup­ně úz­kost ustu­po­va­la a ne­cha­la mís­to pro po­koj v srd­ci.“

Lud­mi­la, čte­nář­ka No­vé­ho měs­ta z Pra­hy vy­prá­ví: „Ne­můžu ni­kam cho­dit, a tak jsem se roz­hod­la být v in­ten­ziv­něj­ším te­le­fo­nic­kém kon­tak­tu s těmi, kdo se cítí sami. Mlu­vi­la jsem s jed­nou star­ší paní, kte­rá žije v pe­čo­va­tel­ském domě, kde nyní nejsou mož­né ná­vštěvy. Vy­slech­la jsem její trá­pe­ní. Vy­li­la si srd­ce, že se cítí sama a ne­vy­ho­vu­je jí způ­sob, ja­kým se v do­mo­vě vaří atd. Blesklo mi hla­vou: Co bych pro ni moh­la kro­mě te­le­fo­ná­tu a mod­lit­by udě­lat? Upek­la jsem su­šen­ky a po­prosi­la jsem dce­ru, aby je pře­da­la na re­cep­ci za­ří­ze­ní. Ale­spoň drob­né kon­krét­ní zna­me­ní toho, že paní není sama.“

Ha­nič­ka, Te­rez­ka, Klár­ka a Anič­ka (8, 14, 14 a 17 let) z Brna byd­lí v jed­nom domě a ne­mo­hou cho­dit do ško­ly, do krouž­ků, ani do kos­te­la. Ve skle­pě na­šly dře­vě­né destič­ky. Do­sta­ly ná­pad: Co kdy­bychom při­pra­vi­ly kří­žo­vou ces­tu? Na za­hra­dě kres­lí na destič­ky jed­not­li­vá za­sta­ve­ní. Dal­ší den po­zvou sou­se­dy po­mod­lit se spo­leč­ně. A tak se za svi­tu sví­ček (a ba­ter­ky) a za hry na ky­ta­ru malá sku­pin­ka sou­se­dů se svý­mi no­vý­mi „mód­ní­mi do­plň­ky“ (rouš­ka­mi růz­né­ho dru­hu a růz­né bar­vy) spo­leč­ně mod­lí.

kriz. cesta

Da­nie­la Brůho­vá z Pra­hy nám po­sla­la do re­dak­ce mail. Spo­lu s ko­le­gy te­o­lo­gy vy­mys­le­li sou­těž­ní vý­tvar­nou pře­hlíd­ku pro děti, se­ni­o­ry i ostat­ní do­spě­lé v době ka­ran­té­ny na téma: Bože, kdo je člo­věk, že na něj pa­ma­tu­ješ? (Podrobnosti viz plakátek.)

Don Pa­o­lo z Itá­lie, kte­rý je fa­rá­řem ve měs­tě Go­r­gon­zo­la u Mi­lá­na, zná­mém v ce­lém svě­tě vý­ro­bou sýra, se spo­lu s míst­ním sta­ros­tou se­tkal s ně­kte­rý­mi sta­ros­ty tak­zva­né „čer­ve­né zóny“ a pře­da­li jim čty­ři kusy sýra ja­kož­to „zna­me­ní toho, že naši lidé sto­jí na­blíz­ku va­šim oby­va­te­lům“. Don Pa­o­lo říká: „Je to pro mne zna­me­ní, že chce­me da­ro­vat an­ti­vi­rus, an­ti­vi­rus bra­tr­ství (…). Po­zor­nost, kte­rou mu­sí­me vě­no­vat tomu, abychom se vzá­jem­ně ne­na­ka­zi­li, je tře­ba pro­ží­vat ne jako po­de­zří­va­vost, ale jako sku­tek lás­ky. A tak mys­lím, že je dů­le­ži­té pro­ží­vat i ome­ze­ní, kte­rá se od nás žá­da­jí, jako sku­tek lás­ky vůči brat­řím.“ Je to pří­le­ži­tost k tomu, abychom tuto kri­zo­vou si­tu­a­ci pro­mě­ni­li v sou­těž so­li­da­ri­ty. Redakčně zpracováno (zdroj: www.focolare.org a místní zdroje)

Nejsem to již „já, kte­rá mám strach před ná­ka­zou“ nebo „já, kte­rá kaš­lu na ná­ka­zu“, ale JÁ, kte­rá chrá­ním DRUHÉHO. Dě­lám si sta­rost o tebe. Udr­žu­ji vzdá­le­nost pro tebe. Umý­vám si ruce pro tebe. Zří­kám se oné ces­ty pro tebe. Nejdu na kon­cert pro tebe. Nejdu do ná­kup­ní­ho cen­t­ra pro tebe. Je to pří­le­ži­tost, jak pro­mě­nit kri­zo­vou si­tu­a­ci v sou­těž so­li­da­ri­ty. (Z Facebooku jedné italské dívky)

Nablízku mladým – „On my way“

Nablízku mladým – „On my way“

Již před několika lety vzniklo ve Vídni mužské a ženské fokoláre „On my way“ („Na mé cestě“) – obě jsou v úzké spolupráci otevřená mladým lidem. O své zkušenosti se rozdělila fokolarínka Veronika Sodomková, která pochází z Hlinska.   Jsi ve fokoláre se speciálním...

O prv­ním dí­tě­ti, tan­ci a kři­žo­vat­ce

O prv­ním dí­tě­ti, tan­ci a kři­žo­vat­ce

Man­že­lé Ven­t­ri­g­li­o­vi se řadu let vě­nu­jí man­že­lům v těž­kos­tech. A jsou od­bor­ní­ky na slo­vo vza­tí. Rita je se­xu­o­lož­kou, Sal­va­to­re psy­cho­te­ra­pe­u­tem a sami pro­šli hlu­bo­kou man­žel­skou kri­zí. Ač­ko­li mají růz­né zdra­vot­ní po­tí­že,...

Pin It on Pinterest

Share This