„Ne každý, kdo mi říká: ,Pane, Pane!‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce.“ (Mt 7,21)
„Ne každý, kdo mi říká: ,Pane, Pane!‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce.“ (Mt 7,21)
Tato věta z Matoušova evangelia je součástí závěrečných slov horského kázání, v němž Ježíš nejprve hovoří o blahoslavenství a pak vyzývá posluchače, aby si uvědomili láskyplnou Boží blízkost, a ukazuje, jak v důsledku toho jednat: odhalovat vůli Otce jako přímou linku k dosažení plného společenství s ním v jeho království.
„Ne každý, kdo mi říká: ,Pane, Pane!‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce.“
Co to však je Boží vůle? Jak ji můžeme poznat?
Chiara Lubichová se o svoje chápání Boží vůle podělila takto: „Boží vůle je Boží hlas, který k nám neustále promlouvá a vyzývá nás; je to nit, nebo ještě lépe Boží zlatá osnova, na níž se tká celý náš pozemský život, a nejen ten; je to Boží způsob, jak nám vyjádřit lásku. Tato láska vyžaduje odpověď, aby Bůh mohl v našem životě vykonat zázraky. Boží vůle je tím, čím máme být, naším skutečným bytím, naší plnou realizací. (…) Opakujme tedy v každém okamžiku před jakoukoli Boží vůlí, bolestnou, radostnou, neutrální: ,Staň se.‘“ (…) Zjistíme, že tato prostá slova se stanou mocným impulzem, jakoby odrazovým můstkem k tomu, abychom s láskou, dokonale a s naprostou oddaností dělali to, co máme dělat. (…) Tak budeme okamžik za okamžikem skládat úžasnou, jedinečnou a neopakovatelnou mozaiku svého života, kterou si pro každého z nás od věků připravil Pán: on, Bůh, k němuž se hodí jen samé krásné, velké, obrovské věci, v nichž má i každá nejdrobnější část, jako třeba skutek lásky, svůj smysl a záři, stejně jako mají v nesmírné nádheře přírody svůj účel droboučké barevné kvítky.“[1]
„Ne každý, kdo mi říká: ,Pane, Pane!‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce.“
Podle Matoušova evangelia spočívá zákon par excellence každého křesťana v milosrdenství, které přivádí k plnosti každý výraz úcty a lásky k Pánu.
Toto Boží slovo nám pomáhá otevřít náš vztah k Bohu, jistě osobní a niterný, k bratrskému rozměru skrze konkrétní činy. Nutí nás „vyjít“ ze sebe, abychom přinesli smíření a naději druhým.
Jedna skupina dospívajících z německého Heidelbergu nabízí toto svědectví: „Jak jen ukázat našim kamarádům, že klíčem ke štěstí je darovat se druhým? Z této otázky jsme vyšli při vyhlášení nové akce, nazvané ,Hodina štěstí‘. Myšlenka je velmi jednoduchá: jde o to, učinit někoho jiného šťastným alespoň na jednu hodinu za měsíc. Začali jsme u těch, u kterých se nám zdálo, že potřebují nejvíce lásky. Kdekoli jsme nabídli svoji pomoc, otevírali nám dveře! Tak třeba jsme vzali do parku několik starých lidí na vozíčku, hrajeme si v nemocnici s dětmi, sportujeme s lidmi s postižením. Všichni byli šťastní, ale jak slibovala celá akce: my ještě víc! A naši kamarádi, které jsme přizvali k účasti? Nejdřív byli zvědaví, ale jakmile si sami zkusili rozdávat štěstí, dali nám za pravdu: štěstí se musí rozdávat, a jakmile to uděláme, zažijeme ho také!“
Letizia Magri
[1] Ch. Lubichová, telefonické spojení s členy Hnutí fokoláre, 27. února 1992, taktéž v Conversazioni in collegamento telefonico, a cura di M. Vandeleene (Opere di Chiara Lubich 8/1; Città Nuova, Roma 2019), str. 446-448.
Slovo života – říjen 2024
„Kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem,
a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech.“ (Mk 10,43-44)
Slovo života – září 2024
„To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe.“ (Jak 1, 22)
Slovo života – srpen 2024
„Pane, je dobře, že jsme tady.“ (Mt 17,4)„Pane, je dobře, že jsme tady.“ (Mt 17,4) Ježíš se svými učedníky je na cestě do Jeruzaléma. Když jim oznámí, že tam bude muset trpět, zemřít a vstát z mrtvých, Petr se vzbouří, což odráží všeobecné zděšení a nepochopení....