„Bůh je lás­ka; kdo zů­stá­vá v lás­ce, zů­stá­vá v Bohu a Bůh zů­stá­vá v něm.“ (1 Jan 4,16)

Věta „Bůh je lás­ka“ je nej­zá­ři­věj­ší de­fi­ni­cí Boha v Pís­mu sva­tém. Ob­je­vu­je se v něm jen dva­krát, a to prá­vě v tom­to tex­tu, do­pi­se či po­vzbu­ze­ní, jenž je ozvě­nou čtvr­té­ho evan­ge­lia. Au­to­rem je učed­ník, kte­rý do­svěd­ču­je du­chov­ní tra­di­ci apoš­to­la Jana. Píše křes­ťan­ské obci, kte­rá bo­hu­žel již v prv­ním sto­le­tí čelí smut­ným zkouškám, tedy rozko­lu a ne­sho­dám jak na poli víry, tak svě­dec­tví.

Bůh je lás­ka: On sám v sobě jako v Tro­ji­ci žije pl­nost spo­le­čen­ství a tuto lás­ku roz­lé­vá na svo­je stvo­ře­ní. Těm, kte­ří ho při­jmou, dává moc stát se jeho dět­mi[1], nést jeho DNA, být schop­ni mi­lo­vat. Jeho lás­ka je ne­zišt­ná a osvo­bo­zu­je od kaž­dé­ho stra­chu a bo­jác­nos­ti.[2]

Aby se usku­teč­nil slib vzá­jem­né­ho spo­le­čen­ství: tedy abychom my byli v Bohu a Bůh v nás, mu­sí­me „zů­stat“ v této ak­tiv­ní, dy­na­mic­ké a tvo­ři­vé lás­ce. Pro­to jsou Je­ží­šo­vi učed­ní­ci zvá­ni k tomu, aby se na­vzá­jem mi­lo­va­li, aby dá­va­li ži­vot a sdí­le­li ma­je­tek se vše­mi po­třeb­ný­mi. V této lás­ce zů­stá­vá spo­le­čen­ství jed­not­né, pro­roc­ké a věr­né.

„Bůh je lás­ka; kdo zů­stá­vá v lás­ce, zů­stá­vá v Bohu a Bůh zů­stá­vá v něm.“

Tato vý­zva k nám zní sil­ně a jas­ně i dnes, kdy se mnoh­dy cí­tí­me zmí­tá­ni ne­če­ka­ný­mi a těž­ko kon­t­ro­lo­va­tel­ný­mi udá­lost­mi, jako je pan­de­mie nebo jiné osob­ní a ko­lek­tiv­ní tragé­die. Máme po­cit, že blou­dí­me, jsme vy­dě­še­ní a máme sil­né po­ku­še­ní uzavřít se do sebe, po­sta­vit ko­lem sebe zdi, kte­ré nás ochrá­ní před tím, kdo snad ohro­žu­je naše jis­to­ty, mís­to toho, abychom sta­vě­li mos­ty k se­tká­vá­ní.

Jak mů­že­me za ta­ko­vých okol­nos­tí dál vě­řit v Boží lás­ku? Je mož­né dál mi­lo­vat?

Jo­si­a­ne z Li­ba­no­nu byla prá­vě da­le­ko od své vlas­ti, když se v srpnu 2020 do­zvě­dě­la o straš­li­vé ex­plo­zi v Bej­r­útu. Svě­řu­je se ně­ko­mu, kdo jako ona žije Slo­vo ži­vo­ta: „V srd­ci jsem cí­ti­la bo­lest, zlost, úz­kost, smu­tek, zma­tek. Vy­vstá­va­la ve mně na­lé­ha­vá otáz­ka: ne­sta­čí snad všech­no to, čím vším už Li­ba­non pro­šel? Mys­le­la jsem na tu čtvrť srov­na­nou se zemí, kde jsem se na­ro­di­la a žila, kde jsou nyní moji pří­buz­ní mrt­ví, zra­ně­ní nebo eva­ku­o­va­ní, kde jsou zni­če­né domy, ško­ly, ne­moc­ni­ce, kte­ré jsem tak dob­ře zna­la.

Sna­ži­la jsem se být na­blíz­ku ma­min­ce a bra­t­rům, od­po­ví­dat na spous­tu zpráv od mno­ha dal­ších lidí, kte­ří vy­ja­d­řo­va­li svou blíz­kost, ná­klon­nost, mod­lit­bu, a všem na­slou­chat v této hlu­bo­ké ote­vře­né ráně. Chtě­la jsem vě­řit a VĚŘÍM, že tato se­tká­ní s těmi, kte­ří trpí, jsou vý­zvou k tomu, abychom od­po­vě­dě­li lás­kou, kte­rou Bůh vlo­žil do na­šich srd­cí. Kro­mě slz jsem v mno­ha Li­ba­non­cích na­šla svět­lo, hlav­ně v mla­dých, kte­ří zno­vu vsta­li, roz­hléd­li se ko­lem sebe a po­moh­li těm, kte­ří to po­tře­bo­va­li. Zro­di­la se ve mně na­dě­je, že mla­dí jsou při­pra­ve­ni se se­ri­óz­ně za­po­jit i do po­li­ti­ky, pro­to­že jsou pře­svěd­če­ni, že ře­še­ním je ces­ta sku­teč­né­ho di­a­lo­gu, sho­dy a vě­do­mí, že jsme brat­ři.“

„Bůh je lás­ka; kdo zů­stá­vá v lás­ce, zů­stá­vá v Bohu a Bůh zů­stá­vá v něm.“

Cen­ný po­střeh k to­mu­to Slo­vu ži­vo­ta nám na­bí­zí také Chi­a­ra Lu­bi­cho­vá: „Nelze od­dě­lit kříž od slá­vy, nelze od­dě­lit Ukři­žo­va­né­ho od Vzkří­še­né­ho. Jsou to dva rysy té­hož ta­jem­ství Boha, jenž je Lás­ka.[3] (…) Jakmi­le jed­nou vy­ko­ná­me oběť, snaž­me se na to více ne­mys­let, ale dále ko­nat to, co po nás Bůh chce, na mís­tě, kde jsme: (…) snaž­me se mi­lo­vat dru­hé, bliž­ní ko­lem nás. Když bu­de­me tak­to jed­nat, za­ku­sí­me ne­ob­vyk­lý a ne­če­ka­ný úči­nek: naši duši za­pla­ví po­koj, lás­ka, čis­tá ra­dost, svět­lo. (…) A v bo­hat­ství této zku­še­nos­ti bu­de­me moci účin­ně­ji po­mo­ci všem svým brat­řím na­lézt bla­že­nost v sl­zách, pro­mě­nit v po­koj to, co je trýz­ní. Sta­ne­me se tak ná­stro­ji ra­dos­ti pro mno­hé, ná­stro­ji štěs­tí, po kte­rém tou­ží kaž­dé lid­ské srd­ce.“[4]

Letizia Magri

[1] Srov. 1 Jan 1, 12; 1 Jan 3,1.
[2] Srov. 1 Jan 4,18.
[3] 1 Jan 4,10.
[4] Ch. Lu­bi­cho­vá, Slo­vo ži­vo­ta na le­den 1984, in Pa­ro­le di Vita, a cura di Fa­bio Ci­ar­di (Ope­re di Chi­a­ra Lu­bich 5; Cit­tà Nu­o­va, Roma 2017) pp. 279-281. Vlast­ní pře­klad.