„Ten drahocenný, tobě svěřený poklad opatruj skrze Ducha Svatého, který v nás bydlí“ (2 Tim 1,14)

Apoš­tol Pa­vel píše Ti­mo­te­o­vi, své­mu „sy­no­vi ve víře“ , s nímž sdí­lel svo­ji evan­ge­li­zač­ní čin­nost a je­muž svě­řil obec v Efe­zu.
Pa­vel cítí blíz­kost smr­ti, a pro­to jej po­vzbu­zu­je v této ná­roč­né ve­dou­cí úlo­ze. Ti­mo­tej totiž do­stal „dra­ho­cen­ný po­klad“, tedy ob­sah křes­ťan­ské víry, tak jak jej pře­da­li apoš­to­lo­vé, a má zod­po­věd­nost za to, aby jej věr­ně pře­dá­val dal­ším ge­ne­ra­cím.
Pro Pav­la to zna­me­ná stře­žit a ne­chat za­zá­řit ob­dr­že­ný dar a ocho­tu i po­lo­žit ži­vot za ší­ře­ní ra­dost­né zvěs­ti evan­ge­lia.

„Ten dra­ho­cen­ný, tobě svě­ře­ný po­klad opatruj skr­ze Du­cha Sva­té­ho, kte­rý v nás byd­lí.“
Pa­vel a Ti­mo­tej do­sta­li Du­cha Sva­té­ho jako svět­lo a zá­ru­ku je­jich ne­za­stu­pi­tel­né­ho úko­lu být pas­tý­ři a evan­ge­li­zá­to­ry. Skr­ze je­jich svě­dec­tví a skr­ze svě­dec­tví je­jich ná­sle­dov­ní­ků se ra­dost­ná zvěst evan­ge­lia do­sta­la až k nám.
Stej­ně tak má kaž­dý křes­ťan svo­je „po­slá­ní“ ve spo­leč­nos­ti a ve své ná­bo­žen­ské ko­mu­ni­tě: vy­tvá­řet sjed­no­ce­nou ro­di­nu, vy­cho­vá­vat mlá­dež, za­po­jo­vat se do po­li­ti­ky a do prá­ce, sta­rat se o zra­ni­tel­né lidi, oži­vo­vat kul­tu­ru a umě­ní moud­ros­tí ži­té­ho evan­ge­lia, za­svě­co­vat ži­vot Bohu ve služ­bě brat­řím.
Pod­le slov pa­pe­že Fran­tiš­ka, ji­miž se ob­rá­til k mla­dým, „(…) kaž­dý muž a kaž­dá žena jsou po­slá­ním (…)“ . Mě­síc ří­jen 2019 byl ka­to­lic­kou církví vy­hlá­šen za „mi­mo­řád­ný mi­sij­ní mě­síc“. I pro nás může být pří­le­ži­tos­tí k vě­do­mé­mu ob­no­ve­ní úsi­lí svěd­čit o naší víře, s ote­vře­ným srd­cem pl­ným evan­gel­ní lás­ky, kte­rá plo­dí při­je­tí, se­tká­ní a di­a­log.

„Ten dra­ho­cen­ný, tobě svě­ře­ný po­klad opatruj skr­ze Du­cha Sva­té­ho, kte­rý v nás byd­lí.“
Kaž­dý křes­ťan je „chrá­mem“ Du­cha Sva­té­ho, kte­rý umož­ňu­je od­ha­lo­vat a chrá­nit „dra­ho­cen­né po­kla­dy“. Ty jsou mu svě­ře­ny, aby je roz­ví­jel a dal je do služ­by všem. Prv­ním z těch­to „po­kla­dů“ je víra v Pána Je­ží­še. Je tře­ba, abychom ji my křes­ťa­né pro­bu­di­li a ži­vi­li mod­lit­bou a pak ji pře­dá­va­li skr­ze svě­dec­tví lás­ky.
J. J., je­den ne­dáv­no vy­svě­ce­ný kněz, vy­prá­ví: „Byla mi svě­ře­na péče o vě­ří­cí ve vel­kém ka­to­lic­kém kos­te­le v jed­nom bra­zil­ském vel­ko­měs­tě. So­ci­ál­ní pro­stře­dí je tady hod­ně slo­ži­té a lidé, s ni­miž se se­tká­vám, čas­to ne­ma­jí vy­hra­ně­nou ná­bo­žen­skou identi­tu. A tak cho­dí na mši a účast­ní se i sta­rých tra­dič­ních ri­tu­á­lů. Vím, že jsem zod­po­věd­ný za pře­dá­vá­ní křes­ťan­ské víry ve věr­nos­ti evan­ge­liu, ale zá­ro­veň si pře­ji, aby se všich­ni ve far­nos­ti cí­ti­li ví­tá­ni. Aby se do­sta­ly ke slo­vu kul­tur­ní ko­ře­ny těch­to lidí, vy­mys­lel jsem, že by sla­ve­ní mše sva­té moh­lo být slav­nost­něj­ší a do­pro­vá­ze­né ty­pic­ký­mi hu­deb­ní­mi ná­stro­ji je­jich kul­tur. Je to ná­roč­ná vý­zva, ale všich­ni mají ra­dost, pro­to­že na­mís­to toho, abychom ko­mu­ni­tu roz­dě­lo­va­li, spo­ju­je­me se v tom, co máme spo­leč­né­ho: víru v Boha, kte­rá nám dává ra­dost.“

„Ten dra­ho­cen­ný, tobě svě­ře­ný po­klad opatruj skr­ze Du­cha Sva­té­ho, kte­rý v nás byd­lí.“
Dal­ším ne­do­ce­ni­tel­ným po­kla­dem, kte­rý jsme do­sta­li od Je­ží­še, je jeho slo­vo, tedy slo­vo Boží.
Ten­to dar „(…) s se­bou nese vel­kou zod­po­věd­nost z naší stra­ny (…). Bůh nám dal své slo­vo, abychom ho ne­cha­li při­ná­šet ovo­ce. Chce vi­dět, jak usku­teč­ňu­je­me ve svém ži­vo­tě a ve svých skut­cích hlu­bo­kou pro­mě­nu, kte­ré je jeho slo­vo schop­no. (…). Jak tedy bu­de­me žít Slo­vo ži­vo­ta to­ho­to mě­sí­ce? Tím, že bu­de­me mi­lo­vat Boží slo­vo, že se bu­de­me sna­žit ho stá­le lépe po­zná­vat a pře­de­vším tím, že ho bu­de­me stá­le vel­ko­ry­se­ji usku­teč­ňo­vat, aby se sta­lo sku­teč­ně zá­klad­ní po­tra­vou na­še­ho du­chov­ní­ho ži­vo­ta, na­ším vnitř­ním uči­te­lem, vůd­cem na­še­ho svě­do­mí, pev­ným ori­en­tač­ním bo­dem vše­ho na­še­ho roz­ho­do­vá­ní a všech na­šich skut­ků. (…) Ve svě­do­mí lidí vlád­nou vel­ké roz­pa­ky a zma­tek, všech­no smě­řu­je k re­la­ti­vi­za­ci a za­mlže­nos­ti. Když bu­de­me žít Boží slo­vo, nejen­že bu­de­me pro­ti to­mu­to vel­ké­mu ne­bez­pe­čí obr­ně­ni, ale pod­le vý­raz­né­ho Je­ží­šo­va vy­já­d­ře­ní (srov. Mt 5,15-16), se sta­ne­me ho­ří­cí­mi lam­pa­mi, kte­ré svým svět­lem bu­dou po­má­hat i dru­hým, aby se zo­ri­en­to­va­li a zno­vu na­šli správ­nou ces­tu.“
 Letizia Magri