„Pro­to se na­vzá­jem po­tě­šuj­te a je­den dru­hé­mu du­chov­ně pro­spí­vej­te“ (1 Sol 5,11)

Apoš­tol Pa­vel píše křes­ťan­ské obci, kte­rou sám za­lo­žil v So­luni. Ne­mů­že se k nim již vrá­tit, pro­to­že od nich mu­sel kvů­li vel­kým těž­kos­tem a pro­ná­sle­do­vá­ní uté­ci. Přes­to svý­mi do­pi­sy dál s lás­kou do­pro­vá­zí je­jich ži­vot a chvá­lí je za stá­lost a vy­tr­va­lost ve víře. Sta­li se pří­klad­ný­mi svěd­ky!

Pa­vel zná hlu­bo­ké otaz­ní­ky této obce, její exis­ten­ci­ál­ní otáz­ky: Co nás čeká po smr­ti? Má-li se brzy vrá­tit Pán, jak se vhod­ně při­pra­vit na jeho de­fi­ni­tiv­ní pří­chod?
Pa­vel ne­od­po­ví­dá po­mo­cí ně­ja­kých ná­vo­dů, ale spí­še nově vy­zná­vá svo­ji víru: Je­žíš po­lo­žil svůj ži­vot z lás­ky k ce­lé­mu lid­stvu a svým vzkří­še­ním ote­vřel všem li­dem ces­tu k Živo­tu.
Jako pří­pra­vu na jeho ná­vrat do­po­ru­ču­je Pa­vel žít v kaž­do­den­ním ži­vo­tě pod­le evan­ge­lia, po­cti­vě pra­co­vat a bu­do­vat bra­tr­ské spo­le­čen­ství.

„Pro­to se na­vzá­jem po­tě­šuj­te a je­den dru­hé­mu du­chov­ně pro­spí­vej­te.“
Pa­vel to za­žil na vlast­ní kůži: evan­ge­li­um dává vy­klí­čit se­me­nu dob­ra, kte­ré Bůh za­sel do lid­ské­ho srd­ce.
Je to se­me­no na­dě­je, kte­ré ros­te v osob­ním a kaž­do­den­ním se­tká­ní s Boží lás­kou a roz­kvé­tá ve vzá­jem­né lás­ce. Je to pod­nět k boji se špat­ným se­me­nem in­di­vi­du­a­lis­mu a lhos­tej­nos­ti, kte­ré pů­so­bí osa­mě­ní a kon­flik­ty, k tomu, abychom na­vzá­jem nes­li svá bře­me­na a vzá­jem­ně si do­dá­va­li od­va­hu.
Je to pros­té Slo­vo, kte­ré mo­hou chá­pat a usku­teč­ňo­vat všich­ni, kte­ré však do­ká­že při­nést re­vo­lu­ci do na­šich osob­ních a spo­le­čen­ských vzta­hů.
Je to cen­ná rada, kte­rá nám po­má­há zno­vu ob­je­vo­vat zá­sad­ní prav­du bra­tr­ství, ko­řen mno­ha kul­tur. Tak ji vy­ja­dřu­je prin­cip fi­lo­so­fie ban­tu ubun­tu: „Jsem tím, čím jsem, zá­slu­hou toho, čím jsme my všich­ni.“
Toto bylo vůd­čí myš­len­kou po­li­tic­ké ak­ti­vi­ty vel­ké­ho me­to­dis­tic­ké­ho líd­ra Již­ní Af­ri­ky Nel­so­na Man­de­ly, kte­rý řekl: „Ubun­tu ne­zna­me­ná ne­mys­let na sebe, ale spí­še si po­lo­žit otáz­ku: ,Chci po­mo­ci ko­mu­ni­tě, kte­rá je ko­lem mne?’“ Jeho ko­he­rent­ní a od­váž­né pů­so­be­ní ved­lo k his­to­ric­ké­mu pře­vra­tu v jeho zemi a k vel­ké­mu po­kro­ku spo­leč­nos­ti.

Pro­to se na­vzá­jem po­tě­šuj­te a je­den dru­hé­mu du­chov­ně pro­spí­vej­te.“
Jak toto Slo­vo žít?
Tím, že „se bu­de­me sna­žit růst ve vzá­jem­né lás­ce ve svých ro­di­nách, ve svém pra­cov­ním pro­stře­dí, ve svých cír­kev­ních spo­le­čen­stvích a sdru­že­ních, ve far­nos­tech atd. Toto Slo­vo od nás vy­ža­du­je hoj­nou lás­ku, ta­ko­vou, kte­rá do­ká­že pře­ko­nat míru prů­měr­nos­ti i růz­né hra­ni­ce pra­me­ní­cí z na­še­ho ne­ná­pad­né­ho so­bec­tví. Sta­čí jen po­mys­let na ur­či­té aspek­ty lás­ky (to­le­rant­nost, po­cho­pe­ní, vzá­jem­né při­jí­má­ní, tr­pě­li­vost, při­pra­ve­nost ke služ­bě, mi­lo­sr­den­ství vůči sku­teč­ným nebo do­mně­lým ne­do­stat­kům na­še­ho bliž­ní­ho, sdí­le­ní hmot­ných stat­ků atd.), abychom ob­je­vi­li mno­ho pří­le­ži­tos­tí, jak ji žít.
Bu­de­me-li v na­šem spo­le­čen­ství mít ovzdu­ší vzá­jem­né lás­ky, je zřej­mé, že její tep­lo bude ne­po­chyb­ně pře­chá­zet i na všech­ny ostat­ní. I ti, kte­ří ješ­tě ne­zna­jí křes­ťan­ský ži­vot, po­cí­tí jeho při­taž­li­vost a jed­no­du­še, téměř bez po­všim­nu­tí, bu­dou do něho vta­ho­vá­ni, až se za­čnou cí­tit sou­čás­tí téže ro­di­ny.“ .

„Pro­to se na­vzá­jem po­tě­šuj­te a je­den dru­hé­mu du­chov­ně pro­spí­vej­te.“
V tom­to du­chu vznik­la v ital­ském Pa­ler­mu asi­s­tenč­ní sku­pi­na lé­ka­řů růz­né spe­ci­a­li­za­ce, psy­cho­lo­gů a ošet­řo­va­te­lů, kte­ří jsou k dis­po­zi­ci nej­chud­ším li­dem ve měs­tě. Pro­ta­go­nis­té ří­ka­jí: „Jsme sku­pi­na lé­ka­řů a zdra­vot­ní­ků z růz­ných křes­ťan­ských církví. Slo­va evan­ge­lia nás vy­zý­va­jí k tomu, abychom v kaž­dém člo­vě­ku vi­dě­li bra­t­ra nebo sest­ru, zvláš­tě v ne­moc­ných, v těch, kte­ří se o sebe ne­do­ve­dou po­sta­rat. Mezi lid­mi, kte­rým po­má­há­me, jsou i lidé těž­ce ne­moc­ní nebo lidé zá­vis­lí na hrách či in­ter­ne­tu. Na­bí­zí­me jim svo­ji od­bor­nost na mís­tech, kde pra­cu­je­me, po­si­lu­je­me již v mís­tě exis­tu­jí­cí lé­kař­ské or­di­na­ce. Abychom se na­vzá­jem udr­žo­va­li v ob­ra­ze a moh­li si sdě­lo­vat růz­né na­lé­ha­vé pří­pa­dy, za­ří­di­li jsme si chat na What­sApp, fa­ce­boo­ko­vou strán­ku a e-mai­lo­vý ad­re­sář.
Ač­ko­li tato sku­pi­na vznik­la te­pr­ve ne­dáv­no, už fun­gu­je, zejmé­na pro uprch­lí­ky, zvláš­tě pro ad­ven­tis­tic­kou ko­mu­ni­tu z Gha­ny, kte­rá je ve měs­tě. Naše sku­pi­na je po­čet­ná a ra­dost­ná, za­ží­vá­me ra­dost z toho, že si na­vzá­jem po­má­há­me jako brat­ři, jako děti jed­no­ho Otce.“

Letizia Magri

Pin It on Pinterest

Share This