Nizozemsko je zemí, ve které je multikulturní soužití každodenní realitou. Jaký je pohled Holanďanů na soužití s uprchlíky? Jak se cítí lidé z jiných kultur a náboženství v cizí zemi? Jak vypadá běžný život v pluralitní společnosti? Nad těmito a dalšími otázkami se zamýšlely tři ženy, přítelkyně, žijící v Holandsku, ale pocházející z úplně odlišných národů.
Pohled Češky žijící přes 11 let v Nizozemsku
Do Nizozemska jsem se přestěhovala před více než jedenácti lety, protože můj manžel Edwin je Holanďan. Narodily se nám zde tři děti.
Můj první kontakt s lidmi z jiné kultury přirozeně začal již v mateřské škole našich dětí – nejlepší kamarádka ze třídy mé tehdy čtyřleté dcery Anežky byla Hajar, dcera rodičů marockého původu. Jsou muslimové, ale ani jako křesťanka jsem nikdy nepociťovala překážku mezi „naší vírou“ a „jejich vírou“. Naopak, postupně jsem zjistila, že naše hodnotové postoje se velmi doplňují a mají svůj přínos i pro takzvanou sekularizovanou společnost. Příkladů vzájemné podpory by bylo nespočetně. Nejvíce ale oceňuji vzájemný respekt a zároveň reálné žití praktické lásky k bližnímu. Pokud jsem v minulosti potřebovala akutně pohlídat své děti, Saida mne nikdy neodmítla. Naopak, a i já jsem pravidelně zvala její děti na oběd k nám, někdy si přišly i jen tak pohrát. Takto se přirozeně vyvíjelo naše přátelství. A zároveň i vzájemná inspirace – Saida mi například pravidelně zasílala texty arabských autorů, já jí na oplátku posílala svou odezvu, rostla vzájemná, reálná důvěra.
Její dcera Hajar se také zúčastnila Anežčina prvního svatého přijímání. Co mne tehdy též osobně zasáhlo, bylo, když Saidu a její děti přijel k nám domů vyzvednout její manžel, Aziz. Ten oboustranný, přirozený, okouzlující úsměv dvou manželů, když si šli před naším domem v ústrety. Nepostřehli, že jsem je za okenním sklem sledovala… Ale já jsem si v tu chvíli uvědomila, že západní „předsudky“ o muslimské ženě, trpící pod nadvládou tyranského manžela, jsou opravdu jen „naše“ předsudky. Ztotožňujeme náboženství islámu s fundamentalistickým odvětvím djihádu, ale o životě těch „obyčejných“ lidí dobré vůle nevíme nic. Saida nosí hrdě svůj závoj, překrývající její nádherné, husté, vlnité vlasy. Ale z vlastního přesvědčení, zakořeněného v její tradici a rozhodně se tím necítí nijak utiskována anebo omezována. Pracuje jako asistentka zubního lékaře a její manžel je zaměstnán v jedné úklidové firmě. Ale nerozlišují, jakou „pozici” kdo z nich profesně zastává, nebo kolik kdo vydělává.
Tato pozitivní zkušenost mi zároveň pomohla zůstat otevřená i vůči uprchlíkům ze zemí, v nichž převládá muslimská kultura. V roce 2015 jsem čekala své třetí dítě. Tehdy se započala „první uprchlická vlna“, vlivem takzvaného „Arabského jara“. Sledovali jsme s manželem televizní záběry. V momentě, kdy jsem na pobřeží Středozemního moře uviděla maličkého utonulého chlapce, řekla jsem spontánně svému muži – tento chlapeček by býval mohl být i naše dítě, pokud by se narodilo v nevhodný okamžik na nevhodném místě. Jako Evropané, žijící sice v blahobytné, ale zároveň velice relativní jistotě, máme důvod snažit se tuto nespravedlnost odčinit. To byl i motivační impuls mé dobrovolnické práce s uprchlíky. Jsem za tuto zkušenost vděčná, pravidelně mi totiž nastavuje zrcadlo. V září jsme pořádali venkovní aktivity pro děti z uprchlického centra. Přišla i maminka dvou mladších dětí – uprchli teprve před dvěma měsíci z Afghánistánu. Zasáhla mne její upřímná touha po dobré integraci. Ačkoliv v Nizozemsku pobývala teprve dva měsíce, snažila se již se mnou dorozumět v některých základních frázích nizozemštinou (kterou kvůli omezené situaci mohla nastudovávat pouze z online kurzů a učebnic). Původní arabské znění jejího jména jsem bohužel zapomněla. Ale vybavuji si, že říkala, že v anglickém překladu znamená „měsíční svit“.
Přála bych nám všem, aby to skutečné Světlo, bez jakýchkoliv kulturních a náboženských předsudků, provázelo i smýšlení všech lidí dobré vůle! Toto přesvědčení mi napomáhá přistupovat otevřeně k dětem, jak v mém povolání během své učební praxe, tak i v běžném kontaktu s okolím, v němž žiji, se sousedy, s lidmi na ulici… Osobně – i jako křesťanka – jsem totiž pevně přesvědčena o tom, že „Duch vane, kudy chce“…
Štěpánka Huisman
Pohled Holanďanky
V místě mého bydliště (Pijnacker) není multikulturní soužití na první pohled tolik zřetelné. Žijí zde převážně lidé nizozemského původu. Ovšem v rámci našeho církevního společenství se často pohybuji v Rotterdamu, kde k nám přichází lidé z různých kultur. Co se mne osobně týká, mohla by se kulturní diverzita v naší (protestantské) církvi projevovat i silněji, poněvadž věřím, že jsme všichni Boží stvoření a právě v této barvitosti to můžeme zrcadlit.
Během své práce učitelky Náboženského formačního vzdělávání přicházím na různé školy. Snažím se tam navázat rozhovor s dětmi o tom, co si myslí, v co doufají a čemu věří. Taková třída je krásným miniodrazem společnosti. V každé třídě se nacházejí děti, které jsou křesťané, muslimové, bez konkrétního náboženského vyznání, někdy jsou to hinduisté, jindy děti buddhistů, nebo dokonce i svědků Jehovových. Jsou to ale cenné a důležité okamžiky, kdy děti naslouchají, čemu věří, či naopak nevěří ti ostatní, kdy se v nich probouzí pohnutky klást otázky ostatním, kdy rozpoznávají spojitosti a souvislosti v tom, co řekl jiný. Někdy si dokonce říkám: „Tady bychom se jako dospělí měli učit!“ Najít odvahu, zeptat se druhého v co věří, nebo naopak nikoliv, a proč. A zeptat se i na to, co mu dodává odvahu a naději, a objevovat, že i navzdory rozdílům máme mnoho společného!
Ohledně otázky uprchlíků často přemýšlím takto: „Jaké by to bylo, pokud bych žila v zemi, kde mé děti nejsou v bezpečí, kde nemohu vyslovit, co si myslím nebo čemu věřím, poněvadž bych tento projev musela vykoupit smrtí? V zemi, kde je nedostatek jídla, kde pro mou rodinu není žádná budoucnost… A pokud bych odtud musela uprchnout, velmi bych toužila po pomoci!“ Samozřejmě je potřeba dívat se i na to, zda lidé skutečně nemají jinou možnost než útěk. Ale jsem přesvědčena o tom, že v rámci našich možností máme ze srdce vítat lidi v nouzi a nabízet jim místo, kde se mohou zotavit a začít budovat dobrou budoucnost.
Zároveň si uvědomuji, že se mi lehko mluví, pokud nebydlím v centru Rotterdamu, kde mnoho sousedů mluví navzájem odlišným jazykem a odráží se tam i celá řada problémů. Pak asi člověk neočekává ještě více přistěhovalců. Proto se mi zdá, že poctivé a vyrovnané rozmístění uprchlíků v jednotlivých zemích, městech a vesnicích je férovým a důležitým tématem.
Annemiek Dijkstra
Pohled Maročanky žijící 25 let v Nizozemsku
Do Nizozemska jsem se přistěhovala se svým manželem v roce 1996. Začátky nebyly snadné, za nejobtížnější jsem považovala jazykovou bariéru. V kurzu jsem musela absolvovat povinných 600 hodin jazyka, ale nejlepší školou byl živý kontakt s okolím, se sousedy i s dalšími obyvateli našeho města Rijswijk (u Den Haagu). Po absolvování jazykového kurzu a rekvalifikace v oblasti péče o děti jsem dostala nabídku práce jako vychovatelka ve školce a tato práce mne velmi naplňovala. Po určité době jsem odešla na několik let z pracovního procesu – narodily se nám postupně čtyři děti, které nám dělají velkou radost. Postupně jsem absolvovala další rekvalifikaci a nyní pracuji jako asistentka zubního lékaře.
Nizozemce považuji za velmi vstřícné a otevřené lidi, jsem zde spokojená. Nikdy jsem neměla negativní osobní zkušenost s diskriminací na základě mého původu či náboženského vyznání. Je ale potřeba, abychom i my cizinci byli otevření vůči okolí i společnosti, v níž žijeme. Naše rodina má živý kontakt s naší sousedkou, paní, které je již 82 let. Pomáháme jí s nákupy a ona nám naopak často jen tak donese květiny z blízkého květinářství. Když mají děti narozeniny, peče pro ně dort, navštěvujeme se. Pomáháme jí, když je nemocná a ona naopak občas vyzvedne naše děti v blízké škole. Někdy jí doneseme naše tradiční jídlo, jindy vaří ona pro nás. Při poslední oslavě narozenin nejmladší dcery jsme ji pozvali k nám, cítila se v kruhu našich přátel i dětí velmi svěže. Děti ji dokonce občas oslovují „babičko“.
S nově příchozími uprchlíky (těmi, kteří jsou na útěku z válečných oblastí, například ze Sýrie či Afghánistánu) velmi soucítíme. Je důležité přijímat je bez předsudků. V tomto ohledu máme hezkou zkušenost s našimi dalšími sousedy, Syřany, kteří získali v Nizozemsku azyl. Je to rodina, která skutečně uprchla v ohrožení života. Před válkou měli oba rodiče dobré zaměstnání i životní podmínky. Jsou šťastní a vděční, že v Nizozemsku nalezli útočiště. I členové této rodiny se rychle naučili jazyk, mají dobrý kontakt se svým okolím a cítí se zde dobře a doma.
Ohledně symbolů spojených s mým náboženským vyznáním (islám) – nemám naštěstí zkušenosti s tím, že by nebyly akceptovány. Na veřejnosti nosím hlavu zakrytou šátkem, Zaznamenávám sice občas zvědavé pohledy, ale nikoliv nevraživé. Nedávno jsem o tom zavedla rozhovor s jistou paní na ulici, bylo letní horko a ona naopak ocenila mé dlouhé lehké oblečení, které před slunečním žárem může dobře ochránit. Těchto vstřícných maličkostí a gest pochopení si velmi vážím.
Pro nově příchozí migranty bych měla doporučení – naučte se co nejdříve jazyk země, v níž žijete, je to základ pro překonávání kulturního i mentálního nedorozumění. Buďte otevřeni vůči svému okolí, aktivně vyhledávejte kontakty s ostatními lidmi – nejen se svými krajany či souvěrci. Zároveň o sebe i děti dobře pečujte, například i váš upravený zevnějšek je vizitkou! Je-li vám poskytnuta nějaká finanční pomoc, třeba ve formě příspěvku na děti či v nezaměstnanosti, využívejte ji efektivně a dobře, zároveň také s vědomím zodpovědnosti a pouze jako určitou pomůcku k rozvoji k samostatnosti. Je také důležité, abychom se my cizinci dokázali zbavit určitých „předsudků“ vůči občanům země, v níž žijeme. Častým předsudkem bývá i to, že se domníváme, že okolí bude nevraživé vůči naší „jinakosti“. Proto se někteří zbytečně uzavírají. Jde ale o pouhý předsudek, mám zkušenost, že jsme-li otevřeni, je okolí otevřeno i vůči nám.
Saida Zarouali
(Zdroj: Nové město 8/2021)
Nablízku mladým – „On my way“
Již před několika lety vzniklo ve Vídni mužské a ženské fokoláre „On my way“ („Na mé cestě“) – obě jsou v úzké spolupráci otevřená mladým lidem. O své zkušenosti se rozdělila fokolarínka Veronika Sodomková, která pochází z Hlinska. Jsi ve fokoláre se speciálním...
Svět nepotřebuje mnoho slov, ale náš život, svědectví
Margaret Karramová se v Praze setkala se členy Hnutí fokoláre „Jsem opravdu šťastná, že mohu být s vámi, i když krátce. Mám velikou radost. Vůbec jsem si nemyslela, že budu mít možnost se s vámi setkat, nejen vidět Centrum Mariapoli, ale vás. Je to velký dar Panny...
O prvním dítěti, tanci a křižovatce
Manželé Ventrigliovi se řadu let věnují manželům v těžkostech. A jsou odborníky na slovo vzatí. Rita je sexuoložkou, Salvatore psychoterapeutem a sami prošli hlubokou manželskou krizí. Ačkoli mají různé zdravotní potíže,...