V pon­dě­lí 4. 10. 2021 ode­šla na věč­nost vo­lon­tár­ka Anna Fürs­to­vá. Jako vzpo­mín­ku na ni při­ná­ší­me člá­nek, kte­rý vy­šel v No­vém měs­tě v roce 2003.

Po­vo­lá­ní k po­čet­né­mu ro­di­čov­ství

Ju­bi­lej­ní, pátý Sva­to­vác­lav­ský ve­čer se ko­nal 27. září 2003 na Praž­ském Hra­dě a byly na něm již po­čtvr­té udě­le­ny Pa­mět­ní me­dai­le sva­té­ho Vác­la­va. Toto oce­ně­ní zís­ká­va­jí osob­nos­ti, „kte­ré pro­ká­za­ly vý­znam­né služ­by ide­ám du­chov­ní­ho svě­ta a umě­ní jak v do­má­cím, tak me­zi­ná­rod­ním ži­vo­tě“, a spl­ňu­jí kri­té­ria uve­de­ná ve sta­tu­tu Pa­mět­ních me­dai­lí sva­té­ho Vác­la­va.

Le­tos byli vy­bí­rá­ni kan­di­dá­ti, je­jichž čin­nost je za­mě­ře­na na děti. Oce­ně­ní zís­kal ko­lek­tiv SOS ves­ni­ček, pro­fe­sor Zde­něk Ma­těj­ček a man­že­lé Anna a Ka­rel Fürs­to­vi.

Ro­di­nu Fürs­to­vých jsem po­zna­la na křti­nách je­jich pá­té­ho syna v roce 1981. Za­ne­dlou­ho po­tom byla v roce 1982 klad­ně vy­ří­ze­na je­jich žá­dost o svě­ře­ní dí­tě­te do pěs­toun­ské péče. Jis­tě sami ne­tu­ši­li, jaká ře­tě­zo­vá re­ak­ce se roz­pou­tá. Nejen­že se je­jich ro­di­na na­ko­nec roz­rost­la o dva­náct osvo­je­ných dětí, ale „na­ka­zi­ly“ se tím­to dob­ro­druž­stvím také ro­di­ny dvou An­ni­ných bra­trů a ne­dáv­no i ro­di­na syna Kar­la.

Na ce­lo­den­ním se­tká­ní, kte­ré po­řá­da­lo Hnu­tí fo­ko­lá­re kon­cem říj­na v Tře­bo­ni, jsme měli mož­nost spo­lu ho­vo­řit i na toto téma.

Jed­n­a­dva­cet let je doba do­sta­teč­ná i na hod­no­ce­ní… Co to pro vás zna­me­na­lo, s čím musí člo­věk po­čí­tat, když tak­to roz­ší­ří ro­di­nu. Asi to nejde na­bíd­nout jako jed­no­du­chý re­cept na ře­še­ní si­tu­a­ce dětí, kte­ré zů­sta­ly bez do­mo­va.

Ka­rel Fürst: „To ne­mů­že dě­lat kaž­dý. Mo­hou o tom uva­žo­vat lidé, kte­ří na to mají pro­stor, nejen ty pro­sto­ry doma, ale i pev­né ner­vy, ji­nak by to ne­šlo.“

Anna Fürs­to­vá: „Mys­lím, že to je ur­či­té po­vo­lá­ní. Jako kaž­dý muž ne­mů­že být kně­zem a kaž­dý člo­věk ne­mu­sí vstu­po­vat do man­žel­ství, tak exis­tu­je i po­vo­lá­ní k to­mu­to dru­hu vel­ké­ho ro­di­čov­ství. Zna­me­ná to za­slech­nout Boží hlas a od­po­vě­dět na něj. Za těch dva­cet let jsme po­zna­li řadu lidí, kte­ří si v nej­lep­ším úmys­lu a s nej­lep­ší sna­hou osvo­ji­li dítě a zjis­ti­li, že je to nad je­jich síly, že se se­tka­li s pro­blémy, s ni­miž ne­po­čí­ta­li. Pak děti vra­ce­jí. Máme čty­ři nebo pět dětí, kte­ré se ocit­ly v této si­tu­a­ci. So­ci­ál­ní pra­cov­ní­ci nám je na­bíd­li jako děti, kte­ré byly ur­či­tým způ­so­bem zkla­ma­né, s odů­vod­ně­ním, že jim naše pro­stře­dí po­mů­že. Už za to­ta­li­ty si nás zá­měr­ně vy­bí­ra­li s tvr­ze­ním: ‚Ta at­mo­sfé­ra, kte­rá je u vás, to by jin­de ne­do­sta­li.‘ To ne­by­lo tím, že bychom my s tá­tou byli ně­jak vý­ji­meč­ní, ale at­mo­sfé­ra há­jov­ny na sa­mo­tě a at­mo­sfé­ra ži­vo­ta v Bohu, tak nám to i ří­ka­li.“

Po­moh­lo k rov­no­vá­ze ve vý­cho­vě i to, že vaše bi­o­lo­gic­ké děti vy­růs­ta­ly spo­lu s osvo­je­ný­mi. Mo­hou být osvo­je­né děti cit­li­věj­ší?

Ka­rel: „Ano, ty děti jsou vel­mi cit­li­vé a vždy jsme mu­se­li dá­vat po­zor, abychom oprav­du byli ke všem stej­ně spra­ved­li­ví. Ale ne­chtě­li jsme to pře­hnat, pro­to­že i naše děti byly na to cit­li­vé. Mu­sí­me jed­nat uvá­že­ně a dbát na to, abychom byli ke všem stej­ně spra­ved­li­ví.“

Anna: „Měli jsme vý­ho­du, že jsme měli nejdřív svo­je děti a po­va­žo­va­li jsme za nor­mál­ní, že se s nimi člo­věk do­čká i těž­kos­tí, že to není špat­ný­mi geny. Vě­ři­li jsme, že těm­to dě­tem Bůh po­mů­že tak, jako jsme dou­fa­li, že po­má­há i na­šim vlast­ním. Všech­ny děti jsou Boží ob­lí­be­ní. Bůh je po­sta­vil do ur­či­té­ho pro­stře­dí a se­tká­ní, jako je to dneš­ní, měla na ně vel­ký vliv. Účast­ni­li se s námi ži­vo­ta spo­le­čen­ství a po­zná­va­li dal­ší mla­dé lid­mi, měli mezi nimi ka­ma­rá­dy. Dnes už si ti prv­ní klu­ci – je jim přes tři­cet – za­ži­li své trp­ké chví­le a po­tě­ši­lo mě, že na­chá­ze­jí po­si­lu v kos­te­le, ač jsou de­set let z do­mo­va. Je­den pro­ží­val man­žel­skou kri­zi a útě­chu a pod­po­ru hle­dal v křes­ťan­ském spo­le­čen­ství.“

Ko­lik vlast­ně máte dětí?

Anna: „Se­dm­náct, z toho pět vlast­ních. Nyní je doma je­nom pět dětí, tak­že už máme ti­chý, prázd­ný dům. Ale o ví­ken­dech nám to vy­na­hra­zu­jí, při­chá­ze­jí i s vnou­ča­ty. Těch máme dva­a­dva­cet a tři­a­dva­cá­té se čeká. To tři­a­dva­cá­té, hol­čič­ku, si teď bu­dou osvo­jo­vat Kája s Mar­ti­nou (syn s manželkou – poznámka red.).“

To zna­me­ná, že syn s man­žel­kou po­kra­ču­jí v tra­di­ci?

Anna: „Ano, při­tom Kája ří­ká­val, že na to ne­bu­de. Byl dru­ho­ro­ze­ný. Když jsme ten­krát před dva­ce­ti lety při­šli s ná­vrhem, že bychom si chtě­li vzít dítě z dět­ské­ho do­mo­va, prá­vě Kája o tom nej­víc pře­mí­tal: ‚A co když vám udě­lá ostu­du, co když udě­lá to a ono.‘ A vždyc­ky tvr­dil: ‚Já bych děti do pěs­toun­ské péče brát ne­mohl.‘ Ale jed­nou nám při­vez­la jeho man­žel­ka Mar­ti­na děti na hlí­dá­ní a zrov­na k nám při­je­li lidé z Pra­hy. Ne­zvá­ži­li prý dost své síly a chtě­li by Mar­ka vrá­tit. Ale be­rou nás jako po­sled­ní po­kus, jest­li bychom se ho ne­u­ja­li. Řekli jsme, že ne, pro­to­že si uvě­do­mu­je­me svůj věk a na malé dítě si už ne­trouf­ne­me. Ale na­bíd­li jsme, ať při­je­dou na pěs­toun­ské se­tká­ní, kte­ré bude za­ne­dlou­ho, že se tře­ba ně­kdo jiný od­hod­lá. Kája s Mar­ti­nou to s námi pro­ži­li, vy­pi­li kávu a roz­lou­či­li se. Mar­ti­na jela na du­chov­ní se­tká­ní a kaž­dý den prý cho­di­la do kap­le pro­sit Pan­nu Ma­rii, ať to od nich vzdá­lí. Cí­ti­la, že už to má v sobě, že bude po­řád o tom chla­peč­ko­vi vě­dět. Vrá­ti­la se domů a ten po­cit se ne­vy­tra­til, na­o­pak. So­ci­ál­ní pra­cov­ní­ci ne­mě­li ná­mi­tek, a tak mají Mar­ka. Dru­hý, čer­nou­šek Je­re­mi­áš, už šel mimo nás. Tak se rodí pěs­touni. Teď jim na­bíd­li hol­čič­ku, kte­rá je zrov­na tak vy­bar­ve­ná jako Je­re­mi­áš.“

Zdá se, že pěs­toun­ství vy­plý­vá ze ži­vo­ta, ne­ro­dí se od sto­lu…

Ka­rel: „U sto­lu se dá o tom mlu­vit, ale nedá se to na­plá­no­vat, k tomu musí ‚do­jít‘.“

A co ná­ma­ha?

Anna: „Ná­ma­ha je nor­mál­ní, me­t­rá­ky prádla a ta­ko­vé věci. Je toho sa­mo­zřej­mě mno­hem víc než v nor­mál­ní ro­di­ně, to je po­druž­né. Exis­tu­je však i zkla­má­ní. Na­pří­klad když je dítě vel­ké, se­be­re se a ode­jde za svým ži­vo­tem. To se u nás při­ho­di­lo u dvou dětí. Pou­to k ro­di­ně je pře­ru­še­né. A člo­vě­ka mrzí, že to bra­li, jako by se nic ne­dě­lo. Člo­věk si uvě­do­mí, že jsme se jim dali celí, ale ty děti to ne­o­pě­tu­jí, jdou za svým ži­vo­tem. Na­u­čit se tomu ro­zu­mět není snad­né.“

Ka­rel: „Ne­o­če­ká­va­li jsme, že by nám byly ty děti vděč­né, ale člo­vě­ka to mrzí.“

Anna: „To jsou věci, kte­ré bolí. Ale to je sa­mo­zřej­mé, že něco musí bo­let. A vě­řím, že to není ko­nec vše­ho, po­řád se za ty děti mod­lí­me a po­řád vě­ří­me tomu, že jsou Boží ob­lí­be­ní, že je má Bůh rád, že pro ně také má ces­tu. Ně­kte­ré děti ode­jdou v pu­ber­tě, pro­ží­va­jí ji tro­chu poz­dě­ji, ci­to­vá de­pri­va­ce se na nich vel­mi po­de­psa­la, ale za čas se vrá­tí. Bez kon­tak­tu však nejsme s ni­kým z dětí, ale dva žijí ne­dob­rým způ­so­bem.“

Z vaší stra­ny jsou dve­ře ote­vře­né, do­mov fak­tic­ky ne­ztra­ti­li…

Anna: „Sta­lo se i to, že na­šli dve­ře ote­vře­né, ve­šli do nich a za rok zkla­ma­li zno­vu… S tím se musí po­čí­tat a dá to ně­kdy straš­né pře­má­há­ní. Sna­žím se je ale při­jmout ta­ko­vé, jací jsou.“

Jak jste re­a­go­va­li na Vaše oce­ně­ní?

Ka­rel: „Když mi do­šlo, jaké se nám do­sta­lo po­cty, měl jsem po­cit, že si to ne­za­slou­žím. Říkal jsem, že více těch těž­kos­tí a prá­ce stej­ně le­že­lo na Ani­ně. Mlu­vi­li jsme spo­lu o tom a při­po­mně­la mi růz­né si­tu­a­ce, kdy bylo tře­ba, abych za­pů­so­bil jako au­to­ri­ta, jak na děti, tak na úřa­dy nebo ve ško­le.

Ko­li­krát jsem s dět­mi jel k dok­to­ro­vi. Klu­ci se prý ode mne uči­li stlou­kat po­lič­ky i opra­vo­vat auto… Dnes už to sve­dou mno­hem lépe než já, ale pře­ce jen jsme se ra­do­va­li i sta­ros­ti táh­li ce­lých těch 21 let spo­lu.“

Anna: „Osob­ně mě za­u­ja­lo, že nás na­vrh­la bis­kup­ka Čes­ko­slo­ven­ské církve hu­sit­ské Jana Šile­ro­vá, vy­zna­me­ná­ní nám pře­dá­va­li kar­di­nál ka­to­lic­ké církve Mi­lo­slav Vlk a bis­kup Slez­ské evan­ge­lic­ké církve Vla­di­slav Vol­ný, před­se­da Eku­me­nic­ké rady církví. Na slav­nost­ním ve­če­ru jsme se po­tká­va­li s pa­tri­ar­chou, růz­ný­mi osob­nost­mi, po­ví­da­li si s nimi a ochut­ná­va­li ko­šer víno. Chtě­lo se nám vě­řit, že už je blíz­ko ten den, kdy na­sta­ne jed­no­ta, o kte­ré jsem tak čas­to slý­chá­va­la ho­vo­řit Chi­a­ru Lu­bi­cho­vou. Pa­ma­tu­ji si, jak mě asi před pat­nác­ti lety fas­ci­no­va­lo, když jsem od ní sly­še­la slo­va: svět spě­je k jed­no­tě. Měla jsem teh­dy do­jem, že svět na­o­pak smě­řu­je ke kra­chu. Od té doby tomu ale vě­řím.

I když jsem pak z té ra­dos­ti vy­stříz­li­vě­la, troš­ku si to zase v hla­vě srov­na­la, přes­to jsem pře­svěd­če­na, že když bu­de­me kaž­dý na svém mís­tě dě­lat ten svůj malý díl prá­ce, na­vzá­jem se po­slou­chat a dá­vat kaž­dý tu svo­ji ma­lou kap­ku do moře, že ten den ur­či­tě při­jde.

Za rozhovor děkuje Irena Sargánková

Anna Fürs­to­vá
Baví mě lidi pro­po­jo­vat

Baví mě lidi pro­po­jo­vat

Ještě před třemi měsíci konstruoval 3D tiskárny v pražských Holešovicích, teď je Josef Zvoníček koordinátorem česko-slovenské větve Františkovy ekonomiky (FE), iniciativy založené papežem Františkem, jejímž cílem je vrátit zpět do středu ekonomického uvažování péči o...

Je­den z uz­lí­ků sítě – z Rus­ka na Ukra­ji­nu

Je­den z uz­lí­ků sítě – z Rus­ka na Ukra­ji­nu

Sedím s Donatellou Rafanelli, Italkou z kyjevského fokoláre, u přehrady Kráľová u Galanty na Slovensku. Přijela sem spolu s celým svým fokoláre na setkání fokolarínek a fokolarínů „fialové zóny“, kam patří země od České republiky po Rusko, od Litvy až na jih po Bosnu...

Ote­vře­nost pro nové

Ote­vře­nost pro nové

V Novém městě jsme se Františkem Slavíčkem setkali například prostřednictvím článků o jeho působení v Kamerunu. Členové Hnutí fokoláre ho znají jako fokolarína, který je zodpovědný za mužské fokoláre v Praze. Farníci z Čakovic, Vinoře a Satalic jako kněze, který se...

Pin It on Pinterest

Share This