V pátek 29. srpna 2025 se rozšířila zpráva, že zemřela švýcarská fokolarínka Antonia Mantovani (Fonte). Z více důvodů byla spjatá s naší zemí – dlouhé roky působila v Římě v turistickém centru Incontri Romani, které sehrávalo za komunismu důležitou úlohu zejména pro turisty z východní Evropy, kterým umožňovalo poznat nejen kulturní a duchovní bohatství Říma, ale též spiritualitu jednoty. Během Generálního shromáždění Díla Mariina v roce 2008 byla zvolena do Centra Díla a zastávala až do roku 2014 úlohu poradkyně pro země východní Evropy. Českou republiku též navštívila. Přinášíme rozhovor s ní, který vyšel v časopise Nové město 9/2009.
Fonte, jak jste poznala spiritualitu jednoty?
„Byla jsem mezi první skupinou mládeže z Curychu, která poznala tuto spiritualitu. Bylo mi tehdy asi sedmnáct, osmnáct let.
Když v prosinci 1963 zemřel tridentský biskup Carlo de Ferrari (Mons. Carlo de Ferrari velmi podporoval Chiaru Lubichovou a rodící se Hnutí fokoláre – pozn. red.), sloužily se za něho na různých místech světa mše svaté. Moje sestra byla pozvaná na jednu z nich. Šla jsem s ní. Sloužila se v naší farnosti. Neúčastnili se jí však lidé z naší farnosti, ale fokolaríni a fokolarínky a některé rodiny. Protože jich bylo málo, všichni byli kolem oltáře. Zpívaly se krásné písně. Vypadalo to, jako by to byli první křesťané. Když jsme vyšli z kostela, zdravili mě, jako by mě znali. I já jsem měla dojem, jako bychom se znali. Viděla jsem, že venku byli stejní jako při mši v kostele. Říkala jsem si, že jejich život musí být asi věrohodný. Bydleli blízko našeho domu. Pozvali mě, abych přišla. Nabrala jsem odvahu a se sestrou jsme tam šly. Dvě z nich nám vyprávěly o Chiaře, o začátcích Hnutí. Byla jsem okouzlená a nechtěla jsem ztratit světlo, které jsem zachytila. Řekla jsem: ´Co mám teď dělat?´ Řekly mi: ´Začni milovat. Hned. Začni doma, kde je to nejtěžší.´ Už cestou jsme se se sestrou rozhodly, že začneme spolu. Už jsme patřily do skupin mládeže, dělaly jsme mnoho aktivit, zkusily jsme mnoho věcí. Ale toto bylo úplně jiné.“
Co na to říkali vaši rodiče?
„Tatínek mi zemřel, když mi bylo dvanáct, bratrovi deset, sestře čtrnáct. Maminka moc nesouhlasila, že se angažujeme ještě v další věci. Znamenalo to být ještě víc mimo domov. Říkala si, že jí budeme ještě méně doma pomáhat.
Brzy jsme však pochopily, že musíme prožít konverzi, že nemáme mluvit, ale žít, pomáhat s nákupem, mýt nádobí, uklízet, aniž by nás maminka o to musela dvakrát třikrát prosit. Ona viděla, že se v nás děje nějaká proměna, ale myslela si, že to vydrží dva tři dny. Nechávaly jsme doma položené knížky od Chiary a také časopis Neue Stadt (verze časopisu Nové město v němčině – pozn. red.), a když jsme nebyly doma, ona si to četla. Po určitém čase pak řekla: ´Dnes večer s vámi půjdu na setkání do fokoláre.´ To jsme nečekaly. Ale bylo to překrásné. Na závěr tohoto setkání maminka řekla: ´Já jsem si myslela, že jsem dobrá katolička, ale teď z těch zkušeností, které lidé vyprávěli, jsem pochopila, že ještě nejsem ani křesťanka, protože nežiju evangelium tak jako vy.´ Od toho dne i ona úplně změnila život, i když byla už předtím výborná.“
Jak se tento život konkrétně promítal do života vaší rodiny?
„Povím vám jednu zkušenost. Aby maminka vydělala pár korun navíc, chodila občas pomáhat do jedné rodiny. V ten den si vydělala 80 švýcarských franků. Když se vracela domů, procházela okolo kostela. Vešla dovnitř, nikdo tam nebyl, jen slyšela nějakého starého pána, který plakal, naříkal, křičel, byl celý špinavý, měl špatné oblečení. Trochu se lekla, ale šla k němu a ptala se ho, co se stalo. Vyprávěl, že je zoufalý, vyšel z vězení, nic nemá a neví kudy kam. Chtěl skočit pod vlak. Maminka mu řekla: ´Ne, vy musíte chodit pořád sem, protože tamhle je Ježíš a on vám pomůže, on za vás dal život. A ukazovala mu Ukřižovaného. Vytáhla všech 80 franků a dala mu je. ´Zatím si vezměte tohle,´ řekla: ´A teď pojďte se mnou.´ Zazvonila na faře a požádala paní, která otevřela, aby mu pomohla, aby mu dala najíst a nějaké šaty z Charity. Rozešli se a ona neměla peníze na večeři. My jsme nevěděli, co se odehrálo. Za nějaký den nás přijel navštívit jeden strýček z Německa, kterého jsme dlouho neviděli. Než odjel, dal mamince do ruky zmačkanou obálku a řekl: ´Toto já už nepotřebuju. Nech si to ty, protože ty máš tři děti a může ti to posloužit.´ Šli jsme zamávat k autu a když maminka pak tu obálku otevřela, bylo v ní 8000 franků, takže přesně stonásobek. Maminka radostí vykřikla, vyprávěla nám tento příběh a říkala: ´Evangelium je pravdivé.´ Potom jsme společně udělali hodně zkušeností.“
Jak jste poznala své povolání?
„Když tatínek umíral, přiblížil se ke svátostem. Měl rakovinu a hodně trpěl. V tom období to bylo v rodině velmi krásné. Bolest nás hodně spojila. Tehdy jsem si kladla otázku, proč existuje bolest, smrt, všechno to utrpení ve světě. Říkala jsem si, že až budu velká, chci dělat něco, abych zmírňovala bolest a utrpení. Proto jsem v devatenácti odešla do Bazileje studovat školu pro zdravotní sestry. Dosáhla jsem tedy cíle, který jsem si stanovila. V nemocnici jsem prožívala velmi silnou zkušenost a moc se mi to líbilo.
Jednoho dne mi Bruna, jedna z prvních fokolarínek, vyprávěla o Ježíši opuštěném. Cítila jsem, že v něm je odpověď na všechny bolesti světa, na všechnu nespravedlnost, utrpení. Už mi nestačilo to, co jsem dělala až do té chvíle. Říkala jsem si, že i Ježíš v evangeliu nedělal jenom zázraky. On dal za nás život. Výkřikem opuštěnosti: ´Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?´ dal odpověď na všechna proč. Bylo mi jasné, že nemohu zůstat na půli cesty, že musím opustit i ten malý ideál, který jsem si vzala za svůj. V tu chvíli mi mé povolání bylo velmi jasné. Cítila jsem, že mám následovat Chiaru po její cestě. Rozhodla jsem se v den svých dvacátých narozenin. Totéž povolání poznala i moje sestra a bratr a do fokoláre vstoupila též maminka.“
Za rozhovor děkuje Ludmila Šturmová
