Na­slou­chat Du­chu Sva­té­mu v druh­ých

V místních církvích po celém světě probíhá od neděle 17. října první, diecézní fáze synodálního procesu. Týden předtím zahájil ve Vatikánu synodu o synodalitě papež František. Osobně u toho byla i členka českého národního synodálního týmu, zasvěcená laička z Hnutí fokoláre Hana Po­ho­řa­lá. Na otevření synody reprezentovala Českou biskupskou konferenci i Radu evropských biskupských konferencí. Byla jedním ze sedmi laiků Evropy, kteří mohli tuto událost sledovat naživo a zblízka.

Povídali jsme si s ní o tom, jak to vypadalo ve Vatikánu při zahájení synody, jak bude synoda probíhat, i o tom, jak se mohou do procesu zapojit věřící. 

Když se v církvi ho­vo­ří o sy­no­dě, o čem je řeč?

Sy­no­da je v tra­di­ci ka­to­lic­ké církve shro­máž­dě­ní ur­či­té sku­pi­ny bis­ku­pů, kte­ří za­stu­pu­jí všech­ny bis­ku­py a tím i všech­ny vě­ří­cí míst­ních církví. Sy­no­du svo­lá­vá Sva­tý otec a bis­ku­po­vé se s ním pro­střed­nic­tvím dis­ku­zí a vý­mě­ny zku­še­nos­tí po­dí­le­jí na ve­de­ní církve. Sy­no­da mívá zvlášt­ní téma – mů­že­te si vzpo­me­nout na sy­no­du o ro­di­ně s vý­sled­ným do­ku­men­tem Amo­ris la­e­ti­tia nebo na sy­no­du o mlá­de­ži s vý­sled­ným do­ku­men­tem Chris­tus vi­vit. Sy­no­dy do­teď tr­va­ly asi mě­síc a před­chá­ze­ly jim pří­prav­né fáze.

Vý­raz synoda má pů­vod v řec­kých slo­vech syn (společně) a hodos (cesta). Mů­že­me to vol­ně pře­lo­žit jako spo­leč­né pu­to­vá­ní. Je to spo­leč­ný kus ces­ty, kte­rý ujdou bis­ku­po­vé spo­lu s pa­pe­žem Fran­tiš­kem.

Proč se pa­pež radí ješ­tě s dal­ší­mi bis­ku­py kro­mě těch, kte­ré má ve své blíz­kos­ti v řím­ské ku­rii?

Pa­pež vel­mi ctí prin­cip uni­ver­zál­ní církve v tom smys­lu, že je tvo­ře­ná míst­ní­mi církve­mi, kte­ré jsou v kaž­do­den­ním kon­tak­tu s vě­ří­cí­mi a je­jich pro­blémy. Tyto pro­blémy jsou v kaž­dé zemi jiné. Dru­hým aspek­tem je to, že pa­pež chce co nej­víc spo­lu­pra­co­vat s Du­chem Sva­tým a uvě­do­mu­je si, že Duch ho­vo­ří přes ostat­ní lidi, nejen přes úz­kou sku­pi­nu v řím­ské ku­rii. Ta má ome­ze­něj­ší kon­takt s běž­ným re­ál­ným ži­vo­tem v po­rov­ná­ní s bis­ku­py v „te­ré­nu“. 

Z ja­kých dů­vo­dů se ob­vykle ko­na­jí sy­no­dy?

Pa­pež se sna­ží pri­már­ně vní­mat po­tře­by celé lid­ské ro­di­ny. I když je pa­pež hi­e­rar­chic­ky hla­vou ka­to­lí­ků, v srd­ci má celý svět a celé lid­stvo. Fran­ti­šek na­pří­klad kla­de vel­ký dů­raz na tr­pí­cí a na ty, kdo ne­moh­li po­znat Boha. Téma sy­no­dy ne­u­r­ču­je pa­pež sám, ale radí se o něm se svý­mi spo­lu­pra­cov­ní­ky. Spo­leč­ně vy­be­rou téma, kte­ré je ak­tu­ál­ně dů­le­ži­té. Na­pří­klad té­ma­tem o mlá­de­ži chtě­li pod­le mě re­a­go­vat na od­klon mla­dých od církve a na to, že jsou oslo­vo­vá­ní ně­čím ji­ným než ví­rou. Moh­lo to být vo­lá­ní k tomu, aby cír­kev ode­vzda­la mla­dým po­klad, kte­rý má – a hlav­ně způ­so­bem, kte­ré­mu ro­zu­mě­jí. Sa­mo­zřej­mě, po­sel­ství Je­ží­še Kris­ta je ne­měn­né, ale způ­so­by pře­dá­vá­ní je nut­né s mě­ní­cí se spo­leč­nos­tí také mě­nit. Vel­mi se mi v této sou­vis­los­ti líbí vý­raz tvořivá věrnost, tedy věr­nost ob­sa­hu, ale tvo­ři­vá v no­vých způ­so­bech ohla­šo­vá­ní. 

Bě­hem pon­ti­fi­ká­tu pa­pe­že Fran­tiš­ka jde už o čtvr­tou sy­no­du, ten­to ná­stroj spra­vo­vá­ní cír­kev oči­vid­ně kla­de do po­pře­dí. Proč to pod­le vás dělá?

Už v roce 2015 mlu­vil pa­pež Fran­ti­šek o sy­no­dál­ní církvi. Řekl, že sy­no­dál­ní cír­kev je cír­kev, kte­rou chce od nás Bůh dnes. Sva­tý otec si vel­mi uvě­do­mu­je, že cír­kev je tvo­ře­ná oprav­du vše­mi. Dává vel­ký dů­raz na opak in­di­vi­du­a­lis­mu, tedy na spo­le­čen­ství. Ve zmi­ňo­va­ném roce 2015 pa­pež při pří­le­ži­tos­ti 50. vý­ro­čí vzni­ku bis­kup­ské sy­no­dy řekl, že si stá­le víc uvě­do­mu­je po­tře­bu po­rad­ní­ho prin­ci­pu, a že Duch Sva­tý sil­ně pů­so­bí v dy­na­mi­ce vzá­jem­nos­ti. 

Ak­tu­ál­ně mlu­ví­me o sy­no­dě o sy­no­da­li­tě. Mů­že­me to chá­pat tak, že cír­kev se jde spo­leč­ně roz­hod­nout, jak bude dál fun­go­vat?

Dalo by se to tak říct. Tato sy­no­da se od ostat­ních od­li­šu­je tím, že je del­ší. Trvá od roku 2021 do roku 2023. 9. říj­na ve Va­ti­ká­nu ne­za­ča­la pří­pra­va na sy­no­du, jak by se moh­lo zdát, ale za­ča­la prv­ní fáze sy­no­dál­ní­ho pro­ce­su. Dru­hým his­to­ric­kým fak­tem je, že ten­to­krát jsou do sy­no­dy pří­mo za­po­je­ni i lai­ci, nejen bis­ku­po­vé. Kaž­dý z nás lai­ků má pro­stor kon­krét­ně při­spět. 

Co v pra­xi zna­me­ná, že se pří­mo za­po­jí lai­ci?

Sy­no­da je roz­dě­le­ná do ně­ko­li­ka te­ma­tic­kých okru­hů a na tyto okru­hy mů­že­me my lai­ci od­po­vě­dět. Kně­ží a bis­ku­po­vé jsou za­po­je­ni stej­ně jako my. Krás­ně to vy­ja­dřu­je logo sy­no­dy. Je na něm spo­le­čen­ství ře­hol­ní­ků, lai­ků, dětí, bis­ku­pů, ale všich­ni jdou stej­ným smě­rem. Ces­tou je Kris­tus, tak­že jde­me za ním. 

Je mož­né na­jít spo­leč­nou řeč na tak­to vel­ké sy­no­dě s množ­stvím účast­ní­ků roz­díl­né­ho hi­e­rar­chic­ké­ho po­sta­ve­ní, kte­ří jsou z růz­ných zemí, kon­ti­nen­tů a kul­tur?

Mys­lím si, že na to se­kre­ta­ri­át sy­no­dy mys­lel a po­cti­vě na tom v rám­ci pří­pra­vy pra­co­val. Do­po­ru­ču­je nám tři do­ku­men­ty. Je­den je te­o­lo­gic­ký od Me­zi­ná­rod­ní te­o­lo­gic­ké ko­mi­se, po­tom Pří­prav­ný do­ku­ment a Va­de­mecum, kte­ré bychom moh­li na­zvat ná­vo­dem. Tam je po­psa­né, jak má tato ko­mu­ni­ka­ce pro­bí­hat. Bylo by těž­ké, kdy­by to mělo pro­bí­hat ně­ja­kým hro­mad­ným způ­so­bem.

Tady je však na­vr­že­ný ta­ko­vý po­stup, že ve všech far­nos­tech by měly vznik­nout malé sku­pin­ky, řek­ně­me do 10 lidí. Ty do­sta­nou hlav­ní otáz­ku, zda je cír­kev sy­no­dál­ní, roz­pra­co­va­nou v jed­not­li­vých po­drob­něj­ších okru­zích. Ne­mě­ly by však od­po­ví­dat na ně­ja­ký do­taz­ník, není to sta­tis­ti­ka ani an­ke­ta. Ale jde o to spo­leč­ně, při vzá­jem­ném na­slou­chá­ní, na­jít od­po­vě­di na dané otáz­ky. Je na to vy­pra­co­va­ná za­jí­ma­vá me­to­di­ka. V prv­ním kole může kaž­dý na­pří­klad říct, jaká je jeho zku­še­nost s církví nebo jaký je jeho sen o církvi. V dru­hém kole, po chví­li mod­lit­by, spo­leč­ně hle­da­jí, co z toho, co řek­li dru­zí, po­va­žu­jí za dů­le­ži­té. Sy­no­da­li­ta není jen cíl, ale my se máme na­ším po­čí­ná­ním v církvi stá­vat sy­no­dál­ní­mi. Nejde o to, aby ně­kdo se­psal na pa­pír ně­ja­ké pro­blémy, ale aby vě­řil v pří­tom­nost Du­cha Sva­té­ho v dru­hých, tedy aby mu ne­na­slou­chal jen v sobě. Kaž­dý z nás se to musí učit, není to leh­ké. 

Z těch­to se­tká­ní se po­stup­ně vy­pra­cu­jí zprá­vy – nejdřív na úrov­ni far­nos­tí, po­tom diecé­zí a na­ko­nec na úrov­ni bis­kup­ské kon­fe­ren­ce, tedy celé církve v dané zemi. Tak­to zpra­co­va­nou zprá­vu po­šlou bis­ku­po­vé do Va­ti­ká­nu. Není tady ri­zi­ko zkres­le­ní pů­vod­ních vý­po­vě­dí, kte­ré za­zně­ly na nej­niž­ší úrov­ni, tedy ve far­nos­tech?  

Me­to­dic­ky je to ošet­ře­né tak, že zá­vě­reč­ná zprá­va, syn­té­za, by měla být ve­řej­ná. Je tu sna­ha za­chy­tit co nej­víc po­stře­hů lidí, a po­kud je to ča­so­vě mož­né, vě­ří­cí by měli být se zprá­vou obe­zná­me­ni. To, co ří­ká­te, je při­ro­ze­ně lid­ský fak­tor. Když to vez­me­me váž­ně a za­čne­me s osob­ní kon­ver­zí, kte­rá nám umož­ní re­spek­to­vat ná­zor dru­hé­ho, po­tom se stej­ně bu­dou sna­žit pra­co­vat ti, kte­ří bu­dou při­pra­vo­vat syn­té­zu. Zá­mě­rem je co nej­víc za­chy­tit va­nu­tí Du­cha Sva­té­ho. 

Mlu­vi­la jste o po­drob­něj­ších okru­zích, kte­rých se bu­dou vě­ří­cí při dis­ku­zi dr­žet. Co je je­jich ob­sa­hem?

Hlav­ní otáz­ka zní: jak jsme na tom se sy­no­da­li­tou? Prv­ní okruh se týká toho, jest­li jsme sku­teč­ně na spo­leč­né ces­tě. Zde by se moh­lo mlu­vit o spo­lu­zod­po­věd­nos­ti církve nebo jest­li máme po­cit, že ně­kdo sto­jí mimo spo­le­čen­ství církve, i když by chtěl být v ní. Dru­hým okru­hem je na­slou­chá­ní. Tady se mů­že­me ptát, zda si my lai­ci mů­že­me na­vzá­jem na­slou­chat, jest­li exis­tu­je na­slou­chá­ní mezi kně­ží­mi a lai­ky. Dále je okruh o ujmu­tí se slo­va, tedy o ote­vře­ném ho­vo­ru. Svůj po­střeh mo­hou vy­slo­vit i lidé bez te­o­lo­gic­ké­ho vzdě­lá­ní. Dá se pře­mýš­let i nad tím, jest­li v na­šich far­nos­tech exis­tu­je pro­stor pro vy­slo­ve­ní ná­zo­ru. Čtvr­tá ob­last je sla­ve­ní, kde se mů­že­me za­mýš­let nad tím, čím je pro nás mše sva­tá. Pá­tou je spo­lu­zod­po­věd­nost za mi­sij­ní po­slá­ní – všich­ni máme být mi­si­o­ná­ři. Dů­le­ži­tou ob­las­tí je eku­me­nis­mus. Zde se mů­že­me za­mýš­let, jak pro­bí­há di­a­log s křes­ťa­ny ji­ných církví na úze­mí naší far­nos­ti. Po­tom ná­sle­du­je okruh o au­to­ri­tě a spo­lu­účas­ti, kde je pro­stor dis­ku­to­vat na­pří­klad o fun­go­vá­ní far­ních rad, tedy jest­li vě­ří­cí mají mož­nost se po­dí­let na ve­de­ní far­nos­ti přes far­ní radu. Před­po­sled­ní okruh se týká roz­li­šo­vá­ní a roz­ho­do­vá­ní a po­sled­ní o for­mo­vá­ní se v du­chu sy­no­da­li­ty. 

V kaž­dé far­nos­ti zřej­mě ne­bu­de pro­stor mlu­vit o kaž­dém okru­hu po­drob­ně. Jak k tomu mají kně­ží a lidé při­stou­pit?

Va­de­mecum na to mys­le­lo. Do­po­ru­ču­je se, aby si sku­pin­ka vy­bra­la jen jed­no, ma­xi­mál­ně dvě té­ma­ta, na kte­rých se shod­ne nebo kte­ré je „pálí“.    

Měli by se účast­ní­ci na toto se­tká­ní ně­jak spe­ci­ál­ně při­pra­vit, nebo sta­čí, když bu­dou spon­tán­ní?

Prv­ní pří­pra­va je roz­hod­ně mod­lit­ba. Bez ní to ne­pů­jde. Po­kud se k tomu chce­me po­sta­vit zod­po­věd­ně, což je vý­zva, bylo by dob­ré si pře­číst te­ma­tic­ké okru­hy nebo si pro­jít pří­prav­ný do­ku­ment. 

Co se bude dít bě­hem sy­no­dál­ní­ho pro­ce­su od sou­čas­nos­ti až do roku 2023?

Pro­běh­nou tři fáze – diecéz­ní, kon­ti­nen­tál­ní a uni­ver­zál­ní. Diecéz­ní fáze skon­čí se­tká­ním na úrov­ni bis­kup­ské kon­fe­ren­ce. Vě­ří­cí by se měli se­zná­mit se zá­vě­ry dis­ku­zí, ale hlav­ně si uvě­do­mit, jaký kus ces­ty ušli. Po­tom pro­běh­ne to­též na úrov­ni kon­ti­nen­tů a vy­vr­cho­le­ním bude za­se­dá­ní sy­no­dál­ních otců, což prav­dě­po­dob­ně ne­bu­dou jen bis­ku­po­vé, ale mož­ná bu­dou po­zva­ní i lai­ci nebo po­zo­ro­va­te­lé z ji­ných církví. Vý­sled­kem bude do­ku­ment, kte­rým se to vše ne­u­za­vře, jím to za­čne. Ob­sah do­ku­men­tu bychom po­tom měli za­čít uvá­dět do pra­xe.  

Vě­ří­cí bu­dou mož­ná vá­hat, jest­li se mají do sy­no­dál­ní­ho pro­ce­su za­po­jit, řek­nou si, že to rad­ši ne­cha­jí na dru­hých. Jak bys­te je mo­ti­vo­va­la, aby se za­po­ji­li?

Duch Sva­tý po­tře­bu­je kaž­dé­ho. Pro­to zvu všech­ny, aby tuto po­zván­ku ne­ne­cha­li bez ode­zvy. Po­třeb­ný je hlas i na­slou­chá­ní kaž­dé­ho. Je to osob­ní po­zvá­ní pa­pe­že Fran­tiš­ka, kte­rý jde také za hla­sem Du­cha Sva­té­ho a mys­lí na dob­ro vě­ří­cích. Je to vý­ji­meč­ná pří­le­ži­tost, kte­rá nám při­ná­ší vel­ké mi­los­ti. Ne­bu­dou chy­bět těž­kos­ti, mož­ná se po­há­dá­me, bude ná­roč­né při­jmout opač­ný ná­zor, ale to všech­no může slou­žit pro naše dob­ro i pro dob­ro církve. Jsme zvyklí kri­ti­zo­vat, i cír­kev, ale není dob­ré jen kri­ti­zo­vat, je po­tře­ba i při­lo­žit ruku k dílu. 

Tak­že máme vést di­a­log, i když se ne­u­mí­me na všem shod­nout?

Na­slou­chá­ní a roz­li­šo­vá­ní ve sku­pin­kách jsem si už vy­zkou­še­la při za­há­je­ní sy­no­dy ve Va­ti­ká­nu. Od­po­ví­da­li jsme na zá­klad­ní otáz­ku o sy­no­da­li­tě církve. Pro­běh­la dvě kola. V dru­hém jsme mlu­vi­li o tom, čím nás oslo­vi­li ostat­ní. Po­stře­hy byly růz­né, i pro­to, že jsme byli z růz­ných kou­tů svě­ta, což v na­šich far­nos­tech pla­tit ne­bu­de. Od ně­ko­ho za­zně­lo, že je dů­le­ži­té bra­tr­ské na­po­mí­ná­ní. Je­den ře­hol­ník z Fran­cie při­po­me­nul zne­u­ží­vá­ní mla­dých. Dal­ší ho­vo­řil o sla­bé ko­mu­ni­ka­ci mezi cír­kev­ní­mi sub­jek­ty. Ne ve všem jsem se na­šla, ale pro­ži­la jsem ob­rov­skou růz­no­ro­dost. Po­cho­pi­la jsem, že to, co já vní­mám jako pro­blém, v jiné zemi vů­bec pro­blém není. A i ten můj pro­blém do­stal díky tomu ob­jek­tiv­něj­ší di­men­zi. Co se mi zdá­lo jako „hora“, je ve svě­to­vém mě­řít­ku „kup­ka“. 

Za­há­je­ní sy­no­dy se zú­čast­ni­lo ko­lem 300 de­le­gá­tů z ce­lé­ho svě­ta. Vy jste tam byla jako jed­na ze sed­mi lai­ků Ev­ro­py, na­víc jste i de­le­gát­kou Rady ev­rop­ských bis­kup­ských kon­fe­ren­cí a vy­slan­ky­ní České bis­kup­ské kon­fe­ren­ce. V čes­kém ná­rod­ním sy­no­dál­ním týmu jste je­di­ná žena. Jak vní­má­te, že vám jako ženě-laič­ce svě­ři­li tyto úko­ly?

Je to pro mě ob­rov­ská čest a dar. V církvi pra­cu­ji přes 20 let, nic ta­ko­vé­ho jsem ješ­tě ne­za­ži­la. 

Zmi­ňo­va­la jste prá­ci ve sku­pin­kách bě­hem za­há­je­ní sy­no­dy. Co se ješ­tě kro­mě toho dělo?

Za­há­je­ní tr­va­lo dva dny, 9. a 10. říj­na. V so­bo­tu byla nejdřív mod­lit­ba, kte­ré se zú­čast­nil i pa­pež Fran­ti­šek, ná­sle­do­va­la me­di­ta­ce nad Bo­žím slo­vem a po­tom při­ví­tá­ní ge­ne­rál­ním se­kre­tá­řem sy­no­dy, kar­di­ná­lem Ma­ri­em Gre­chem. Ten pře­dal slo­vo Sva­té­mu otci, po němž mlu­vi­li dal­ší kar­di­ná­lo­vé. Za­zně­la i svě­dec­tví, a to i od lai­ků. Ná­sle­do­va­la zmi­ňo­va­ná prá­ce ve sku­pin­kách. V ne­dě­li jsme se zú­čast­ni­li mše sva­té v ba­zi­li­ce sva­té­ho Pet­ra, kte­ré před­se­dal pa­pež Fran­ti­šek. 

Jak na vás pů­so­bil Sva­tý otec bě­hem za­há­je­ní sy­no­dy? Co jste čet­la nejen z jeho slov, ale i z tvá­ře nebo gest?

To si pa­ma­tu­ji úpl­ně přes­ně. Se­dě­li jsme a če­ka­li na pa­pe­že Fran­tiš­ka. Do auly při­chá­ze­li kar­di­ná­lo­vé z ku­rie, všimla jsem si na­pří­klad bý­va­lé­ho stát­ní­ho se­kre­tá­ře, kar­di­ná­la Ber­to­ne­ho. Na­jed­nou ve­šel ně­kdo sviž­ným kro­kem, jako mla­dík, a to byl pa­pež Fran­ti­šek. (úsměv) Otá­čel se a po­dá­val ruce. I když už má svůj věk, je mla­dý du­chem. S ním ve­šlo do míst­nos­ti du­chov­no. Při­ne­sl dva aspek­ty: vnitř­ní, úzké spo­je­ní s Bo­hem vy­za­řu­jí­cí na­ve­nek a též ob­rov­skou ote­vře­nost vůči kaž­dé­mu v sále. Slil nás v je­den ce­lek. Po­tom ná­sle­do­va­la zpí­va­ná mod­lit­ba Veni Creator Spiritus. Teh­dy jsem po­pr­vé v ži­vo­tě by­tost­ně vní­ma­la pří­tom­nost Du­cha Sva­té­ho jako oso­bu, jem­nost a sílu. 

Vy­lo­ži­la jste si ten­to zá­ži­tek s Du­chem Sva­tým jako zna­me­ní, že ces­ta sy­no­dy je pro cír­kev správ­ná?

Ano. Uvnitř mě na­padlo, že cír­kev je oprav­du mat­ka. Víme o růz­ných skan­dá­lech a utr­pe­ních, ale oprav­du bych řek­la, že cír­kev je mat­ka, kte­rá chce pro lid­stvo to nej­lep­ší. Je na nás zno­vu tomu uvě­řit, i když jsem si vě­do­ma, že mno­ho­krát jsme se jako cír­kev zpro­ne­vě­ři­li své­mu po­slá­ní. Sy­no­da o sy­no­da­li­tě je ob­rov­ská šan­ce pro ce­lou cír­kev. Je to kon­ver­ze jed­not­liv­ců a celé církve. 

Kon­ver­ze smě­rem kam?

Pri­már­ně smě­rem k Bohu a v něm k na­chá­ze­ní bra­trů a sester. To zna­me­ná osvo­bo­dit se od růz­ných před­sud­ků, od toho, co jsme ne­od­pus­ti­li, nebo od toho, že už ne­chce­me dát dru­hé­mu šan­ci. Jsme je­den ce­lek. Cír­kev není jen cír­kev hi­e­rar­chic­ká, ale jsme to my všich­ni. K tomu vše­mu bychom se měli ob­rá­tit. Máme být víc po­dob­ní na­še­mu za­kla­da­te­li, Kris­tu. 

V čem by mělo být ovo­ce sy­no­dy kro­mě po­sy­no­dál­ní exhor­ta­ce?

Nej­krás­něj­ším ovo­cem by bylo, kdy­bychom se v církvi sta­li víc spo­le­čen­stvím. To by byl krás­ný vý­sle­dek. Ve Va­ti­ká­nu bylo cí­tit vel­ké na­pě­tí a oče­ká­vá­ní. Je tu pro­stor na pře­kva­pe­ní Du­cha Sva­té­ho. Mám tou­hu, abychom se sta­li víc spo­le­čen­stvím, ale chtě­la bych pro­žít i toto pře­kva­pe­ní, kte­ré nám Duch při­ne­se. 

Za rozhovor děkuje Ján Heriban (Převzato z nm.sk)

(Zdroj: Nové měs­to 9/​​​2021)