„Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska.“ (1 Jan 4,8)

 

První list Janův je adresován křesťanům z komunity v Malé Asii, aby je povzbudil k obnovení vzájemného společenství, protože jsou rozděleni různými naukami. Autor je vyzývá, aby dbali na to, co bylo hlásáno „od počátku“ křesťanství, a opakuje, co první učedníci viděli, slyšeli a čeho se dotýkali vlastníma rukama při společném životě s Pánem, aby i tato komunita mohla být ve společenství s nimi, a tím i s Ježíšem a s Otcem.1

 

„Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska.“

 

Aby autor připomněl podstatu přijatého zjevení, zdůrazňuje, že v Ježíši nás Bůh miloval jako první a plně přijal lidskou existenci se všemi jejími omezeními a slabostmi.

Na kříži Ježíš sdílel a na vlastní kůži zakoušel naše odloučení od Otce. Tím, že se cele daroval, uzdravil toto odloučení láskou bez hranic a podmínek. Ukázal nám, co je to láska, které nás učil slovy i životem.

Z Ježíšova příkladu chápeme, že skutečně milovat vyžaduje odvahu, úsilí a riziko, že budeme muset čelit nesnázím a utrpení. Ale kdo takto miluje, má podíl na Božím životě a zakouší jeho svobodu a radost ze sebedarování.

Když milujeme tak, jak nás miloval Ježíš, osvobozujeme se od sobectví, které nám zavírá dveře ke společenství s bratry a sestrami a s Bohem, a můžeme společenství zakoušet.

 

„Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska.“

 

Touhou lidského srdce, možná nevědomou, vždy bylo poznat Boha, jenž nás stvořil a zná nás i nejhlubší pravdu o všem.

Je-li On láska, pak milujeme-li jako On, můžeme nahlédnout něco z této pravdy. Můžeme růst v poznání Boha, protože ve své podstatě žijeme Jeho život a kráčíme v Jeho světle. To se plně uskutečňuje, když je láska vzájemná. Pokud se milujeme navzájem, pak „Bůh zůstává v nás“2. Děje se to podobně, jako když se dva elektrické póly dotknou a rozsvítí se světlo, které osvítí vše kolem nás.

 

„Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska.“

 

Svědčit o tom, že Bůh je láska, je podle Chiary Lubichové „velkou revolucí, kterou jsme dnes povoláni nabídnout modernímu světu nacházejícímu se v extrémním napětí“, stejně jako ji „první křesťané nabídli tehdejšímu pohanskému světu“.3

Jak to udělat? Jak žít tuto lásku, která pochází od Boha? Učme se ji od Jeho Syna uvádět do života, zejména „(…) ve službě bratřím a sestrám, zvláště těm, kteří jsou kolem nás, počínaje těmi nejmenšími věcmi, nejpokornějšími službami. Budeme se je snažit po vzoru Ježíše milovat jako první, odpoutat se od sebe samých a obejmout všechny kříže, malé i velké, které to může obnášet. Takto zanedlouho i my dosáhneme oné zkušenosti s Bohem, onoho společenství s Ním, plnosti světla, pokoje a vnitřní radosti, k níž nás chce Ježíš přivést.“4

 

„Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska.“

 

Santa často navštěvovala katolický domov pro seniory. „Jednoho dne se s Robertou seznámila s Aldem, vysokým, velmi vzdělaným a bohatým mužem. Aldo se na obě mladé ženy chmurně podíval: ,Proč sem chodíte? Co od nás chcete? Nechte nás v klidu zemřít!ʻ Santa neztratila duchapřítomnost a odpověděla mu: ,Jsme tu kvůli vám, abychom spolu strávili nějaký čas, abychom se poznali, spřátelili.ʻ (…) Pak za ním šli ještě několikrát. Roberta vzpomíná: ,Ten muž byl mimořádně uzavřený, velmi skleslý. Nevěřil v Boha. Santa byla jediná, komu se podařilo vstoupit do jeho srdce, velmi jemně, tím, že mu celé hodiny naslouchala.ʻ“ Modlila se za něj a jednou mu věnovala růženec, který přijal. „Santa se potom dozvěděla, že když umíral, vyslovil její jméno. Bolest z jeho smrti byla zmírněna skutečností, že zemřel pokojně a v rukou držel růženec, který mu darovala.“5

Silvano Malini a tým Slova života

 

1  Srov. 1 Jan 1,1-3.

2 Srov. 1 Jan 4,12.

3 Ch. Lubichová, Conversazioni, a cura di M. Vandeleene (Opere di Chiara Lubich 8/1); Città Nuova, Roma 2019, str. 142.

4 Ch. Lubichová, Slovo života na květen 1991, taktéž v Parole di Vita, a cura di Fabio Ciardi (Opere di Chiara Lubich 5; Città Nuova, Roma 2017), str. 477.

5 P. Lubrano, Un volo sempre più alto. La vita di Santa Scorese (Letět stále výš. Život Santy Scorese), Città Nuova, Roma 2003, str. 83-84,107.

Pin It on Pinterest

Share This