V souvislosti s konfliktem na Ukrajině se poměrně dost hovoří o možnosti zprostředkovatelské role papeže Františka. Papež hovořil s prezidentem Volodymyrem Zelenským i se starostou Kyjeva Vitalijem Kličkem a při tiskové konferenci během letu na návštěvu Malty začátkem dubna prohlásil, že zvažuje možnost bleskové návštěvy Kyjeva, aby vyjádřil sympatie k trpící Ukrajině.
Ke konfliktu se papež od jeho vzniku opakovaně vrací velmi naléhavě a za použití velmi silných výrazů („zvrhlé zneužití moci“; „hanebné podlehnutí silám zla“, „kainovský duch“ aj.). Velké symbolické gesto papež učinil v pátek 25. března, když zasvětil Rusko a Ukrajinu Neposkvrněnému Srdci Panny Marie jako ochranu před zlem, přičemž sloužil i emotivně silnou kající bohoslužbu.
Papež svůj nesouhlas se současnou válkou na Ukrajině dal najevo i symbolickým gestem, které se vymykalo diplomatickému protokolu, když v prvních dnech války zamířil osobně na ruskou ambasádu u Svatého stolce, protože jinak chodí diplomaté do Apoštolského paláce. Nynější hlava katolické církve si ostatně s protokolárními konvencemi příliš hlavu neláme, zvláště když má dojem, že by takový krok mohl napomoci k dosažení dohody a nastolení pokoje, což je pro papeže prvořadé. Proto třeba podtrhl svůj apel na ukončení války v Jižním Súdánu tím, že znepřáteleným vůdcům políbil nohy.
Na humanitární mise na Ukrajinu vysílá papež i své spolupracovníky, kardinála Krajewského a kardinála Czerného, který je českého původu, a letos se zúčastní velehradské cyrilometodějské poutě 5. července. Jeho důraznost je znamením toho, co my sami můžeme teď vnímat. Válka se najednou jakoby ocitla u našich vlastních prahů, do našich domovů vstupuje v podobě dopadů uprchlické krize. Těžko se můžeme tvářit, že nás se to stále netýká. Po roce 1989 navíc nejen v mé generaci zavládlo přesvědčení, že s koncem studené války zmizelo i riziko jaderného konfliktu, které se předtím vznášelo prakticky pořád ve vzduchu. Nyní je zase vše jinak. Papež tyto pocity vystihl během cesty na Maltu, když řekl: „Mysleli jsme si, že invaze do jiných zemí, divoké pouliční boje a atomové hrozby jsou ponuré vzpomínky na vzdálenou minulost.“
Žádná válka není svatá…
Papež František se k tématu války obecně vyjadřuje poměrně často, což je pravděpodobně dáno i jeho zkušeností s násilnou diktaturou v Argentině. V roce 2015 například s ohledem na růst násilí ve světě prohlásil, že žijeme v rozkouskované třetí světové válce. Následně se často vyjadřoval k situaci kolem islamistického terorismu, kdy zdůrazňoval, že žádná válka není svatá. Velmi energicky odsoudil válku také v encyklice „Fratelli tutti“. Odmítá války jako prostředek řešení konfliktů a kritizuje spirálu nákladů zbrojení, které by měly být investovány do rozumnějších projektů, jako je zlepšení zdravotní péče a odstranění chudoby.
Navazuje na mírové úsilí předchozích papežů moderní doby, kteří se snažili vystupovat zejména od první světové války v roli prostředníků pro mírová jednání. Chtěl bych jen připomenout, že třeba i papež Jan XXIII. využil poselství z fatimského zjevení k tomu, aby během karibské krize na podzim 1962 varoval představitele supervelmocí před eskalací konfliktu, když jim předestřel vizi totální zkázy světa po jaderném konfliktu.
Papež je globálním lídrem
Papež nemá sice žádné divize, jak svého času pohrdlivě říkal sovětský diktátor Stalin, ale má velkou morální a duchovní autoritu a ne náhodou je současný papež považován i za významného globálního lídra.
Vatikán intervenoval třeba v roce 1978 v rámci urovnání konfliktu mezi Chile a Argentinou o sporná území. Konflikt hrozil přerůst ve válku. Za pontifikátu papeže Františka pak sehrál důležitou roli při obnovení diplomatických vztahů mezi Kubou a Spojenými státy. Velkou pozornost věnuje František i urovnání výbušné situace na Blízkém východě a z tohoto důvodu pozval před osmi lety reprezentanty Izraele i Palestiny k modlitebnímu setkání ve Vatikánu (o této akci referovalo obsáhle i Nové město (1). Katolická církev sehrála také klíčovou úlohu při ukončení krvavé občanské války v Mosambiku v roce 1992. Do mírového jednání se tehdy aktivně vložila i komunita Sant’Egidio. Ukrajinský prezident by se rozhodně nebránil, kdyby se papež ujal mediace a stal se tak prostředníkem ukončení bojů. Rusko zatím o něčem takovém přímo neuvažuje. Myslím si ale, že kdyby tato situace v Moskvě nastala, paradoxně by větší podporu dali papežské zprostředkovatelské misi političtí představitelé než ti církevní, protože někteří z nich považuje současného papeže za velkého liberála.
Obtížná jednání s patriarchou Kirillem
Právě situace uvnitř ruské ortodoxie je jednou z velkých překážek pro papežovo zprostředkovatelské úsilí. Ukazuje se totiž celkem jasně, že velká část ruské pravoslavné církve stojí plně za Putinem a podporuje jeho politiku. Putinovy narativy převzal i patriarcha Kirill, který jednak souzní s pseudohistorickými tvrzeními o tom, že Ukrajina vlastně patří Rusku, a jednak prohlásil, že za invazí stojí snaha hájit správné hodnoty proti zvrhlému Západu, jehož se podle jeho interpretace stala Ukrajina vazalem. Z tohoto důvodu se snažil dát patriarcha konfliktu až metafyzický nádech. V podobném duchu vystupují i další členové církevního vedení. Je však třeba připomenout, že 300 ruských pravoslavných duchovních odsoudilo teologické krytí, které nezákonné a barbarské válce poskytují ruské ortodoxní špičky. Je to menšina, ale je velmi důležité, že se tento hlas také ozval. Papež František nechce úplně přetnout vztahy s ruským pravoslavím, proto také uskutečnil s patriarchou Kirillem videospojení, při němž však znovu zopakoval odmítavý postoj k náboženskému ospravedlnění ruské invaze. Osobně si myslím, že bude velmi těžké pokračovat také v ekumenickém dialogu s ortodoxní církví moskevského patriarchátu, který většinově a otevřeně podporuje válečné činy Ruska. Vnitřní napětí se dále prohloubilo i v rámci pravoslavných. Velmi ostře se totiž o Kirillovi vyjádřil nejvyšší představitel ukrajinské pravoslavné církve Epiphanius, když prohlásil, že patriarcha stojí na straně antikrista. Papež však navzdory vyhrocené rétorice, která z Kyjeva i Moskvy zaznívá, dává stále jasně najevo, že dialog je pro něj prostředkem k hledání pokojných řešení, proto vyvíjí velké úsilí pro udržení vztahů.
Iluze o Putinovi jako obhájci křesťanství
Je však potřeba také konstatovat, že se v rámci agrese proti Ukrajině zjevila tvář Putinova režimu, kterou si i někteří křesťané podvědomě odmítali připustit a viděli ho, stejně jako ruské pravoslaví, jako spojence v boji za křesťanskou politiku a ochranu konzervativních hodnot, hlavně těch rodinných (o to cyničtější je, že ruská armáda barbarsky útočí na civilní cíle, na porodnice a vraždí děti). Je evidentní, že Putin náboženství používá jen jako politický paraván pro své imperiální a nacionální cíle, v nichž se zhlédl pod vlivem ruských intelektuálů z dob carského Ruska. Nepřímo ruského vládce papež zkritizoval jako potentáta, který vyvolal konflikt kvůli svým nacionalistickým zájmům.
Závěrem lze dodat, že v tuto složitou chvíli vystupuje do popředí jeden z důležitých aspektů, a to práce pro společné dobro, na něž papež František také často apeluje, a kde se může angažovat každý, bez ohledu na to, jestli je nebo není křesťanem.
Jaroslav Šebek, historik
(1). Viz Nové město 7-8/2014, str. 4-5 a 20.
