Slovo života – březen 2019

„Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec!“ (Lk 6,36)

Podle Lukášova vyprávění vyslovil Ježíš po sérii blahoslavenství svoji revoluční výzvu, abychom milovali každého člověka jako svého bratra, dokonce i když se proti nám staví jako nepřítel.
Ježíš to dobře ví a vysvětluje nám to: jsme všichni bratři, protože máme jediného Otce, který stále hledá své děti.
Chce s námi navázat vztah, volá nás k zodpovědnosti, ale zároveň je jeho láska láskou pečující, uzdravující, živící. Je to mateřský postoj soucitu a něhy.
Toto je milosrdenství Boží, které se osobně obrací ke každému člověku se všemi jeho křehkostmi; ba dokonce dává přednost těm, kteří jsou na okraji, vyloučení a odmítaní.
Milosrdenství je láska, která naplňuje srdce a pak se vylévá na druhé, na sousedy i na cizí lidi, na okolní společnost.
Protože jsme dětmi tohoto Boha, můžeme se mu podobat v tom, co je pro něj charakteristické: v lásce, přijetí, v umění počkat, až přijde pro druhého vhodný čas.

„Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec!“
Bohužel pozorujeme ve svých osobních životech i ve společnosti ovzduší rostoucího nepřátelství a soutěživosti, vzájemného podezírání, neodvolatelných soudů, strachu z druhého; hořkost se hromadí, až vypukne konflikt či válka.
Jako křesťané můžeme přinášet rozhodné svědectví cesty proti proudu: osvoboďme se od nás samotných a od různých předpojatostí a začněme navazovat poškozené nebo zpřetrhané vztahy v rodině, na pracovišti, ve farním společenství, v politické straně.
Jestliže jsme někomu ublížili, požádejme ho odvážně o odpuštění a dejme se znovu na cestu. Je to velmi důstojný skutek.
A jestliže někdo skutečně urazil nás, zkusme mu odpustit a udělat mu zase v srdci prostor, a tak mu umožnit, aby ránu uzdravil.
Co je ale odpuštění?
„Odpuštění není zapomnění (…) není to slabost, (…) neznamená to říci o něčem, co je závažné, že to není důležité, nebo co je zlé, že je to dobré, (…) není to lhostejnost. Odpuštění je skutek vůle a jasného rozumu, tedy svobody, která spočívá v tom, že přijmeme bratra takového, jaký je, navzdory zlému, co nám udělal, tak jako Bůh přijímá nás hříšníky navzdory našim chybám. Odpuštění spočívá v tom, že neodpovíme na urážku urážkou, ale uděláme to, co říká Pavel: ,Nedopusť, aby tě zlo přemohlo, nýbrž přemáhej zlo dobrem.´ “
Tato otevřenost srdce nepřijde sama od sebe. Je to každodenní úsilí, neustálý růst v naší identitě Božích dětí.
A především je to dar od Otce, o který jej můžeme a máme prosit.

„Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec!“
Vypráví M., mladá Filipínka: „Bylo mi teprve jedenáct, když mi zabili otce, ale spravedlnosti nebylo učiněno zadost, protože jsme byli chudí. Když jsem vyrostla, vystudovala jsem práva, protože jsem si přála za otcovu smrt spravedlnost. Ale Bůh se mnou měl jiné plány: jedna kolegyně mě pozvala na setkání s lidmi, kteří se snaží skutečně žít evangelium. A tak jsem začala také.
Jednoho dne jsem prosila Ježíše, aby mi ukázal, jak mám konkrétně žít slova: „Milujte své nepřátele,“ protože jsem cítila, že jsem pořád ještě plná nenávisti k lidem, kteří zabili mého otce. Další den jsem potkala šéfa té skupiny. S úsměvem jsem ho pozdravila a zeptala jsem se, jak se daří jeho rodině. Úplně ho ten můj pozdrav vykolejil, a já jsem byla překvapená, že jsem to udělala.
Nenávist ve mně se rozpouštěla a proměňovala v lásku. Byl to ovšem jen první krok: láska je kreativní! Pomyslela jsem si, že každý člen té skupiny by měl dostat naše odpuštění. Zašli jsme za nimi s mým bratrem, abychom napravili naše vztahy a svědčili o tom, že je Bůh miluje! Jeden z nich nás poprosil o odpuštění toho, co udělal, a o modlitbu za něj a jeho rodinu.“
                                                                                                                         Letizia Magri