Slovo života – prosinec 2018

„Radujte se stále v Pánu“ (Flp 4,4)

Apoštol Pavel píše křesťanské obci ve Filipech, zatímco on sám je obětí pronásledování, které mu činí vážné nesnáze. Přesto těmto svým milým přátelům radí, ba téměř přikazuje, aby „se stále radovali“.
Je však možné dát takový příkaz?
Když se rozhlédneme, moc důvodů ke klidu, natož k radosti, nenajdeme!
Tváří v tvář každodenním starostem, nespravedlnostem ve společnosti a napětí mezi národy nás stojí i tak velké úsilí neztratit odvahu, vzepřít se a neuzavřít se do sebe.
Přesto Pavel vyzývá i nás:

„Radujte se stále v Pánu.“

Jaké je jeho tajemství?
„(...) existuje důvod, proč se navzdory všem těžkostem musíme stále radovat. Vede k tomu křesťanský život, když ho vezmeme vážně. Pak v nás v plnosti žije Ježíš a spolu s ním se nemůžeme neradovat. On je pramenem pravé radosti, protože dává smysl našemu životu, vede nás svým světlem, osvobozuje nás od všeho strachu jak z minulosti, tak z toho, co nás ještě čeká, dává nám sílu překonávat všechny těžkosti, pokušení a zkoušky, se kterými se možná potkáme.“
Radost křesťana není jednoduchý optimismus nebo jistota materiálního zabezpečení či veselost toho, kdo je mladý a zdravý. Je spíše plodem osobního setkání s Bohem v hloubi srdce.

„Radujte se stále v Pánu.“

Z této radosti, říká ještě Pavel, se rodí schopnost ostatní srdečně přijímat, ochota mít čas věnovat se těm, které máme kolem sebe.
Pavel dokonce při jiné příležitosti důrazně opakuje Ježíšův výrok: „Blaženější je dávat než dostávat.“
Z Ježíšovy společnosti plyne také pokoj v srdci, jediný pokoj, který dokáže svou odzbrojující silou nakazit lidi, které máme kolem sebe.
Nedávno se v Sýrii navzdory velkému nebezpečí a útrapám války sešla početná skupina mladých, aby si vyměňovali zkušenosti s životem podle evangelia a zakoušeli radost ze vzájemné lásky; odjížděli pak rozhodnuti svědčit o tom, že bratrství je možné.
Jeden z účastníků píše: „Příběhy o palčivé bolesti, naději a hrdinské víře v Boží lásku následují jeden za druhým. Někteří přišli o všechno a žijí s rodinami v uprchlickém táboře, některým zemřeli ti nejbližší (...). Tito mladí se usilovně snaží kolem sebe vytvářet život: organizují ve městech festivaly, do kterých se zapojují tisíce lidí, obnovují školu a zahradu na malé vesničce, které nemohly být kvůli válce dokončeny. Nabízejí podporu desítkám uprchlických rodin (...). Nechávají znovu v srdci vykvést slova Chiary Lubichové: „Radost křesťana je jako sluneční paprsek, který září ze slzy, jako růže, která vykvetla z kaluže krve, esence lásky destilovaná bolestí (…), proto má apoštolskou sílu útržku ráje” . V našich bratřích a sestrách ze Sýrie nacházíme sílu prvních křesťanů, protože v této strašlivé válce svědčí o důvěře a naději v Boha Lásku a přenášejí ji na své souputníky. Děkujeme ti, Sýrie, za tuto lekci žitého křesťanství!“

                                                                                                                                             Letizia Magri