Palmira Frizzera, jedna z prvních společnic Chiary Lubichové, která nás opustila 5. ledna 2022, bude žít ve vzpomínkách a životech mnoha lidí - fokolarínů, fokolarínek, mladých lidí, rodin - které doprovázela při jejich formaci v Mariapoli Foco (Montet, Švýcarsko), citadele Hnutí fokoláre, kde žila více než 40 let. Na základě jejích slov si připomeneme některé okamžiky, které poznamenaly její životní cestu.

palmira

„Slečno, pro vaše oči už se nedá nic dělat,“ sdělil lékař Palmiře Frizzera velmi tvrdou diagnózu několik měsíců po jejím příchodu do prvního fokoláre na náměstí Piazza Cappuccini v Tridentu. Palmiře bylo 18 let, když se tři roky předtím, v roce 1945, setkala s první skupinou fokolarínek. Problémy s očima už měla dlouho. Kvůli tomu se jí zhroutil i sen odjet jako misionářka do Indie. Nyní však začaly být vážnější problémy. Toho dne se po různých návštěvách specialistů vydala k očnímu lékaři v Tridentu v doprovodu jedné z prvních společnic Chiary Lubichové, Natalie Dallapiccola. „Lékař mě důkladně vyšetřil,“ vyprávěla Palmira v roce 2004 skupině dívek, „a pak řekl: pravé oko už je ztraceno a levé oko ztrácíte.“

To bylo jak studená sprcha! „Jakmile jsem od toho doktora odešla, ještě na schodech jsem se rozplakala a říkala jsem si: teprve v pouhých 21 letech oslepnu, a to zrovna ve chvíli, kdy jsem našla nejkrásnější ideál svého života, který mi nikdo nemůže vzít. Teď, když jsem objevila radost ze života a chtěla bych ji vykřičet do celého světa, budu muset oslepnout. A plakala jsem.“ Pršelo a Natalia ji pod deštníkem držela pod paží a tiše ji doprovázela. „V určitou chvíli,“ pokračuje, „jsem se zastavila uprostřed silnice a řekla jsem: Ale Natalie, proč tolik pláču, protože přijdu o zrak? Abych viděla Ježíše v bratru, nepotřebuji tyto oči, potřebuji oči své duše a ty, pokud nebudu chtít, nikdy neztratím (…). Uzavřu nyní smlouvu s Ježíšem a ty jsi mi svědkem. Jestliže Bohu vzdám větší slávu s očima, ať mi je ponechá, ale jestliže mu vzdám větší slávu bez očí, ať si je vezme, protože chci plnit jen jeho vůli. Pak mě napadlo: neříká Ježíš v evangeliu, že je lepší jít do nebe bez očí než do pekla s oběma očima? Od té chvíle už jsem netrpěla.“

„Potom jsem napsala Chiaře Lubichové,“ pokračuje Palmira, „o své zkušenosti plné radosti, protože jsem byla šťastná, nic mi nechybělo.“ Mezitím navštívila další odborníky, mezi nimi i jednoho, který jí po pečlivém vyšetření řekl, že nemoc je vážná, ale jednostranná, postihla pouze pravé oko a pravděpodobně o něj přijde, ale levé oko je zdravé a nehrozí mu žádné nebezpečí.

„Bylo to tak,“ pokračuje Palmira, „o pravé oko jsem přišla, ale s levým jsem za celá ta léta neměla sebemenší problém. Je vidět, že mohu vzdávat Bohu větší slávu s očima. A po pravdě vám říkám, že na to levé oko jsem vždycky viděla za dvě.“ A uzavírá: „Mnohokrát se bojíme dát něco Ježíši, náklonnost, připoutanost, něco ze svého studia. Místo toho by stálo za to dát Mu vždycky všechno, protože On se nenechá překonat naší štědrostí, která je vždycky malá ve srovnání s tou Jeho, protože Bůh je Láska a vždycky odpovídá stonásobně.“

V následujících letech měla Palmira v Hnutí fokoláre v Itálii různé zodpovědnosti. V roce 1981 ji Chiara Lubichová požádala, aby spolu s dalšími fokolaríny odjela do Montet ve Švýcarsku, kde začínala vznikat citadela. Měla tam zůstat pouze tři dny, aby posoudila nezbytné renovační práce. Po třech dnech ostatní odjeli a ona zůstala sama v jednom bytě v nedalekém městě Estavayer. V jednu chvíli si pod tíhou toho, co ji čeká, klekla a začala se modlit Otče náš. Vzpomíná: „Když jsem přišla k větě 'Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi', modlila jsem se nahlas, tak ve mně zavládl takový klid, který jsem doposud neztratila.“ Z těch tří dnů bylo 40 let. Palmira vybudovala citadelu společně s ostatními, doprovázela a formovala generace mladých lidí.

S jednoduchostí a přímočarostí, které jsou jejími charakteristickými rysy, si v roce 2017 položila otázku: „Zvládla jsem to? Nevím. Vždycky jsem se snažila milovat srdcem, abych se nemýlila, protože hlavou se mohu mýlit vždycky, ale pokud milujeme srdcem, ochotni dát svůj život… Myslím, že ti, kteří milují, nikdy neudělají chybu.“

Carlos Mana

11. ledna 2022

Převzato z mezinárodního webu Hnutí fokoláre – https://www.focolare.org/news/2022/01/11/il-segreto-di-palmira/

11. 1. 2022

0
0
0
s2sdefault

Z prostředků vybraných v rámci sbírky organizované Hnutím fokoláre v ČR bylo v roce 2021 vyplaceno podle jednotlivých účelů:

Morava tornádo 125 000,- Kč
ČR covid 10 000,- Kč
Země východní Evropy 20 115,- Kč
Různé země světa 60 000,- Kč
Sýrie 161 000,- Kč
   
Stav disponibilních prostředků k 31. 12. 2021                          62 085,- Kč

 

 

 

 

 


Děkujeme všem dárcům za jejich velkorysost. Sbírka dále pokračuje a příspěvky je možno zasílat na účet 474026843/0300 s variabilním symbolem 557 a specifikací ve zprávě pro příjemce: ČR, Evropa, svět, Sýrie. 

Dárcům zasíláme potvrzení o daru pro účely daňového odpočtu. Bohužel nemáme všechny adresy. V případě, že někdo potvrzení dosud nedostal a potřebuje ho, ať prosím zašle svou poštovní adresu na Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..

S přáním pokoje a dobra do nového roku 

Michaela Harantová a Jiří Kratochvíl
Koordinátoři sbírky

06 03 7039

6. 1. 2022

0
0
0
s2sdefault

Oslava Ježíšova narození mi otevírá srdce pro celý svět.
Teplo jesliček se přelévá za hranice křesťanského světa
a proniká všude jako znamení, že toto dítě se zrodilo pro všechny.

Chiara Lubichová

pf 2022

DRAZÍ,
PŘEJEME VÁM RADOSTNÉ A MILOSTIPLNÉ VÁNOCE
A POŽEHNANÝ NOVÝ ROK 2022!
KÉŽ JE NAROZENÝ JEŽÍŠ STÁLE MEZI NÁMI
A KÉŽ HO MILUJEME V KAŽDÉM BLIŽNÍM!
Za Dílo Mariino v České republice
Jarka Malíková a Jiří Kratochvíl

 

21. 12. 2021

0
0
0
s2sdefault

V neděli 28. listopadu 2021 se v rámci iniciativy Zlatá Praha v souvislosti s právě započatou synodální cestou v katolické církvi uskutečnilo v Centru Mariapoli v Praze - Vinoři zamyšlení nad knihou s názvem "Krypta", jejímž autorem je německý historik Hubert Wolf.

Program tohoto odpoledne, se v nynější - pro konání těchto akcí nejisté - době nakonec podařilo uskutečnit díky technikům, jež zajistili možnosti vzdáleného on-line připojení. Díky němu se k padesátce přítomných účastníků mohla připojit stejně početná skupina sledující program prostřednictvím YouTube kanálu Hnutí fokoláre. A  protože (korona)viry se nevyhnuly ani pozvaným hostům, rovněž jejich přítomnost byla jak osobní, tak i vzdálená - prostřednictvím platformy Zoom, což ale nijak nebránilo tomu, aby byla stejně intenzivní.

V krátkém úvodu P. Jiří Kratochvíl představil základní myšlenky z knihy "Krypta", které některé její přítomné čtenáře inspirovaly k mnohým otázkám. Své postřehy k této knize pak připojili i oba hosté, kterými byli prof. PhDr. Tomáš Petráček, PhD., ThD. z Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Královédoc. Mgr. Jaroslav Šebek, Ph.D. z Historického ústavu Akademie věd ČR.

Následovala živá diskuze, při níž nešlo jen o samotnou knihu, ale i o život společenství církve jak v minulosti, tak i v přítomnosti a budoucnosti. Názory a dotazy přítomných v ní střídavě doplňovaly argumenty a zkušenosti obou odborníků vycházející z historie, promítající se do současnosti a stávající se inspirací pro budoucnost. Záznam celého programu je možné shlédnout na adrese: http://www.youtube.com/watch?v=k0A_MR-rWeY

20211128 144513 

 

12. 12. 2021

0
0
0
s2sdefault

Při zprávách o dění na polsko-běloruských hranicích jsem si vzpomněl na příběh svatého Martina. Vojáka, který se v zimě a mrazu slitoval nad chatrně oblečeným člověkem, dal mu polovinu svého pláště. Ve snu se mu pak zjevil Ježíš oděný do toho pláště. Ztotožnil se s nuzným: „Mne jsi obdaroval“. Mocně věřím, že i mezi vojáky, kteří – jak se zdá – na jedné straně nemilosrdně tlačí běžence k ostnatým zátarasům a na straně druhé jim brání projít,, se najde aspoň pár následovníků svatého Martina. K čemu jinak je naše přebývání na tomto světě? A k čemu jsou naše křesťanské kořeny, jichž se dovoláváme? Tohle není blahosklonné přemítání nad legendami o svatých, je to do všech důsledků vážná věc. Co když k nám letos přichází nebeský Král jako malé bezbranné dítě, tam mezi ostnatými dráty, v mrazu? Bloudí od jedněch zavřených dveří k druhým, od jednoho tvrdého srdce k druhému, tak jako kdysi v Betlémě Svatá rodina, než našla útočiště ve chlévě…

sv martin repro

Pozváním adventní doby je činné milosrdenství, prokazované skutky.
Když potkáte člověka v nouzi anebo zraněného na duši anebo obojí dohromady, nelze se s ním rychle rozloučit a soucitně mu popřát: „Jdi v pokoji, Pán ať se o tebe postará“. Martin musel seskočit z koně, rozetnout svůj honosný vojenský plášť a sklonit se k zemi, k těžké situaci jednoho konkrétního člověka.

Přijal bych do svého domu aspoň jednu z těch rodin na útěku, kdyby to bylo možné, ale zdá se, že do našich končin ani nemají šanci dojít. Například v Polsku není pro obyčejné lidi při daných zákonech možné ujmout se spontánně běžence a postarat se o něj. Byl by to trestný čin „napomáhání pašování lidí“. A za další, i kdybych chtěl, reálně teď nemám dostatek sil vyrazit do těch neuralgických míst a pomáhat tam. Co tedy mohu dělat?

Nabízejí se dvě navzájem spojené cesty, které mají v podstatě stejný obsah a smysl. Mohu do svého srdce pozvat putujícího Krále. Jako bych mu řekl: „pojď dovnitř, prosím, zůstaň“ a věděl přitom, že ho zároveň smím požádat, aby se On postaral o mrznoucí lidi tam, sta kilometrů daleko. Taková je jedna součást Adventu v srdci.
A tou druhou je nekonečný svět lidí v naší blízkosti. Zmíním příklady, ale každý si může vybavit podobné či jiné ze svého vlastního okolí: Rodina, kde je nemocná maminka i děti. A tatínek, byť zdravý, nemůže kvůli karanténě do práce. Jen taktak vyjdou s platem a kromě toho je tíží starost s opravou domu. Anebo dávná kamarádka, která se projevovala jako velký odpůrce očkování, ale nyní ji zastihl vir s těžkým průběhem. Jsou lidé, jimž se ze dne na den radikálně změní celá perspektiva, prožívají obavy a úzkost, ohrožení života, bolest. Potřebují praktickou pomoc, pochopení i laskavé slovo. Mnozí beztak máme k tomu všemu dávné nebo nové rány na duši. Může je mít i ten, s kým se vídám denně a stále jakoby mi to podstatné unikalo. Zde přichází Bůh v bližním. Advent v srdci, zde, v přítomnosti, úplně nablízku.

P. S. Možná bychom měli mít další, jiné zobrazování světců. Nejenom výsostně nahoře, se svatozáří a „slavně na bílém koni“, jak se tradičně zpodobují sv. Martin a sv. Jiří, ale dole, na zemi, v blátě, nablízku těm nejslabším a nejvíce zraněným. Svatý Jeroným se rozhodl žít v betlémském chlévě, aby vůbec byl schopen napsat překlad evangelií do jazyka svých současníků.

Marek Trizuljak

 

30. 11. 2021

0
0
0
s2sdefault

V neděli 28. listopadu 2021 se od 14:30 v Centru Mariapoli v Praze - Vinoři s našimi hosty, kterými jsou prof. PhDr. Tomáš Petráček, PhD., ThD. z Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Královédoc. Mgr. Jaroslav Šebek, Ph.D. z Historického ústavu Akademie věd ČR, budeme v souvislosti s právě započatou synodální cestou v katolické církvi zamýšlet nad knihou s názvem "Krypta", jejímž autorem je německý historik Hubert Wolf.

Program bude možné sledovat také on-line na adrese: http://www.youtube.com/c/hnutifokolarecr 

 

zp202111

 

7. 11. 2021

0
0
0
s2sdefault

Synoda o synodalitě dává prostor i laikům

synodalita

V místních církvích po celém světě probíhá od neděle 17. října první, diecézní fáze synodálního procesu. Týden předtím zahájil ve Vatikánu synodu o synodalitě papež František. Osobně u toho byla i členka českého národního synodálního týmu, zasvěcená laička z Hnutí fokoláre Hana Pohořalá. Na otevření synody reprezentovala Českou biskupskou konferenci i Radu evropských biskupských konferencí. Byla jedním ze sedmi laiků Evropy, kteří mohli tuto událost sledovat naživo a zblízka.

Povídali jsme si s ní o tom, jak to vypadalo ve Vatikánu při zahájení synody, jak bude synoda probíhat, i o tom, jak se mohou do procesu zapojit věřící. 

Když se v církvi hovoří o synodě, o čem je řeč?

Synoda je v tradici katolické církve shromáždění určité skupiny biskupů, kteří zastupují všechny biskupy a tím i všechny věřící místních církví. Synodu svolává Svatý otec a biskupové se s ním prostřednictvím diskuzí a výměny zkušeností podílejí na vedení církve. Synoda mívá zvláštní téma – můžete si vzpomenout na synodu o rodině s výsledným dokumentem Amoris laetitia nebo na synodu o mládeži s výsledným dokumentem Christus vivit. Synody doteď trvaly asi měsíc a předcházely jim přípravné fáze.

Výraz synoda má původ v řeckých slovech syn (společně) a hodos (cesta). Můžeme to volně přeložit jako společné putování. Je to společný kus cesty, který ujdou biskupové spolu s papežem Františkem.

Proč se papež radí ještě s dalšími biskupy kromě těch, které má ve své blízkosti v římské kurii?

Papež velmi ctí princip univerzální církve v tom smyslu, že je tvořená místními církvemi, které jsou v každodenním kontaktu s věřícími a jejich problémy. Tyto problémy jsou v každé zemi jiné. Druhým aspektem je to, že papež chce co nejvíc spolupracovat s Duchem Svatým a uvědomuje si, že Duch hovoří přes ostatní lidi, nejen přes úzkou skupinu v římské kurii. Ta má omezenější kontakt s běžným reálným životem v porovnání s biskupy v „terénu“. 

Z jakých důvodů se obvykle konají synody?

Papež se snaží primárně vnímat potřeby celé lidské rodiny. I když je papež hierarchicky hlavou katolíků, v srdci má celý svět a celé lidstvo. František například klade velký důraz na trpící a na ty, kdo nemohli poznat Boha. Téma synody neurčuje papež sám, ale radí se o něm se svými spolupracovníky. Společně vyberou téma, které je aktuálně důležité. Například tématem o mládeži chtěli podle mě reagovat na odklon mladých od církve a na to, že jsou oslovování něčím jiným než vírou. Mohlo to být volání k tomu, aby církev odevzdala mladým poklad, který má – a hlavně způsobem, kterému rozumějí. Samozřejmě, poselství Ježíše Krista je neměnné, ale způsoby předávání je nutné s měnící se společností také měnit. Velmi se mi v této souvislosti líbí výraz tvořivá věrnost, tedy věrnost obsahu, ale tvořivá v nových způsobech ohlašování. 

Během pontifikátu papeže Františka jde už o čtvrtou synodu, tento nástroj spravování církev očividně klade do popředí. Proč to podle vás dělá?

Už v roce 2015 mluvil papež František o synodální církvi. Řekl, že synodální církev je církev, kterou chce od nás Bůh dnes. Svatý otec si velmi uvědomuje, že církev je tvořená opravdu všemi. Dává velký důraz na opak individualismu, tedy na společenství. Ve zmiňovaném roce 2015 papež při příležitosti 50. výročí vzniku biskupské synody řekl, že si stále víc uvědomuje potřebu poradního principu, a že Duch Svatý silně působí v dynamice vzájemnosti. 

Aktuálně mluvíme o synodě o synodalitě. Můžeme to chápat tak, že církev se jde společně rozhodnout, jak bude dál fungovat?

Dalo by se to tak říct. Tato synoda se od ostatních odlišuje tím, že je delší. Trvá od roku 2021 do roku 2023. 9. října ve Vatikánu nezačala příprava na synodu, jak by se mohlo zdát, ale začala první fáze synodálního procesu. Druhým historickým faktem je, že tentokrát jsou do synody přímo zapojeni i laici, nejen biskupové. Každý z nás laiků má prostor konkrétně přispět. 

Co v praxi znamená, že se přímo zapojí laici?

Synoda je rozdělená do několika tematických okruhů a na tyto okruhy můžeme my laici odpovědět. Kněží a biskupové jsou zapojeni stejně jako my. Krásně to vyjadřuje logo synody. Je na něm společenství řeholníků, laiků, dětí, biskupů, ale všichni jdou stejným směrem. Cestou je Kristus, takže jdeme za ním. 

Je možné najít společnou řeč na takto velké synodě s množstvím účastníků rozdílného hierarchického postavení, kteří jsou z různých zemí, kontinentů a kultur?

Myslím si, že na to sekretariát synody myslel a poctivě na tom v rámci přípravy pracoval. Doporučuje nám tři dokumenty. Jeden je teologický od Mezinárodní teologické komise, potom Přípravný dokument a Vademecum, které bychom mohli nazvat návodem. Tam je popsané, jak má tato komunikace probíhat. Bylo by těžké, kdyby to mělo probíhat nějakým hromadným způsobem.

Tady je však navržený takový postup, že ve všech farnostech by měly vzniknout malé skupinky, řekněme do 10 lidí. Ty dostanou hlavní otázku, zda je církev synodální, rozpracovanou v jednotlivých podrobnějších okruzích. Neměly by však odpovídat na nějaký dotazník, není to statistika ani anketa. Ale jde o to společně, při vzájemném naslouchání, najít odpovědi na dané otázky. Je na to vypracovaná zajímavá metodika. V prvním kole může každý například říct, jaká je jeho zkušenost s církví nebo jaký je jeho sen o církvi. V druhém kole, po chvíli modlitby, společně hledají, co z toho, co řekli druzí, považují za důležité. Synodalita není jen cíl, ale my se máme naším počínáním v církvi stávat synodálními. Nejde o to, aby někdo sepsal na papír nějaké problémy, ale aby věřil v přítomnost Ducha Svatého v druhých, tedy aby mu nenaslouchal jen v sobě. Každý z nás se to musí učit, není to lehké. 

Z těchto setkání se postupně vypracují zprávy – nejdřív na úrovni farností, potom diecézí a nakonec na úrovni biskupské konference, tedy celé církve v dané zemi. Takto zpracovanou zprávu pošlou biskupové do Vatikánu. Není tady riziko zkreslení původních výpovědí, které zazněly na nejnižší úrovni, tedy ve farnostech?  

Metodicky je to ošetřené tak, že závěrečná zpráva, syntéza, by měla být veřejná. Je tu snaha zachytit co nejvíc postřehů lidí, a pokud je to časově možné, věřící by měli být se zprávou obeznámeni. To, co říkáte, je přirozeně lidský faktor. Když to vezmeme vážně a začneme s osobní konverzí, která nám umožní respektovat názor druhého, potom se stejně budou snažit pracovat ti, kteří budou připravovat syntézu. Záměrem je co nejvíc zachytit vanutí Ducha Svatého. 

Mluvila jste o podrobnějších okruzích, kterých se budou věřící při diskuzi držet. Co je jejich obsahem?

Hlavní otázka zní: jak jsme na tom se synodalitou? První okruh se týká toho, jestli jsme skutečně na společné cestě. Zde by se mohlo mluvit o spoluzodpovědnosti církve nebo jestli máme pocit, že někdo stojí mimo společenství církve, i když by chtěl být v ní. Druhým okruhem je naslouchání. Tady se můžeme ptát, zda si my laici můžeme navzájem naslouchat, jestli existuje naslouchání mezi kněžími a laiky. Dále je okruh o ujmutí se slova, tedy o otevřeném hovoru. Svůj postřeh mohou vyslovit i lidé bez teologického vzdělání. Dá se přemýšlet i nad tím, jestli v našich farnostech existuje prostor pro vyslovení názoru. Čtvrtá oblast je slavení, kde se můžeme zamýšlet nad tím, čím je pro nás mše svatá. Pátou je spoluzodpovědnost za misijní poslání – všichni máme být misionáři. Důležitou oblastí je ekumenismus. Zde se můžeme zamýšlet, jak probíhá dialog s křesťany jiných církví na území naší farnosti. Potom následuje okruh o autoritě a spoluúčasti, kde je prostor diskutovat například o fungování farních rad, tedy jestli věřící mají možnost se podílet na vedení farnosti přes farní radu. Předposlední okruh se týká rozlišování a rozhodování a poslední o formování se v duchu synodality. 

V každé farnosti zřejmě nebude prostor mluvit o každém okruhu podrobně. Jak k tomu mají kněží a lidé přistoupit?

Vademecum na to myslelo. Doporučuje se, aby si skupinka vybrala jen jedno, maximálně dvě témata, na kterých se shodne nebo které je „pálí“.    

Měli by se účastníci na toto setkání nějak speciálně připravit, nebo stačí, když budou spontánní?

První příprava je rozhodně modlitba. Bez ní to nepůjde. Pokud se k tomu chceme postavit zodpovědně, což je výzva, bylo by dobré si přečíst tematické okruhy nebo si projít přípravný dokument. 

Co se bude dít během synodálního procesu od současnosti až do roku 2023?

Proběhnou tři fáze – diecézní, kontinentální a univerzální. Diecézní fáze skončí setkáním na úrovni biskupské konference. Věřící by se měli seznámit se závěry diskuzí, ale hlavně si uvědomit, jaký kus cesty ušli. Potom proběhne totéž na úrovni kontinentů a vyvrcholením bude zasedání synodálních otců, což pravděpodobně nebudou jen biskupové, ale možná budou pozvaní i laici nebo pozorovatelé z jiných církví. Výsledkem bude dokument, kterým se to vše neuzavře, jím to začne. Obsah dokumentu bychom potom měli začít uvádět do praxe.  

Věřící budou možná váhat, jestli se mají do synodálního procesu zapojit, řeknou si, že to radši nechají na druhých. Jak byste je motivovala, aby se zapojili?

Duch Svatý potřebuje každého. Proto zvu všechny, aby tuto pozvánku nenechali bez odezvy. Potřebný je hlas i naslouchání každého. Je to osobní pozvání papeže Františka, který jde také za hlasem Ducha Svatého a myslí na dobro věřících. Je to výjimečná příležitost, která nám přináší velké milosti. Nebudou chybět těžkosti, možná se pohádáme, bude náročné přijmout opačný názor, ale to všechno může sloužit pro naše dobro i pro dobro církve. Jsme zvyklí kritizovat, i církev, ale není dobré jen kritizovat, je potřeba i přiložit ruku k dílu. 

Takže máme vést dialog, i když se neumíme na všem shodnout?

Naslouchání a rozlišování ve skupinkách jsem si už vyzkoušela při zahájení synody ve Vatikánu. Odpovídali jsme na základní otázku o synodalitě církve. Proběhla dvě kola. V druhém jsme mluvili o tom, čím nás oslovili ostatní. Postřehy byly různé, i proto, že jsme byli z různých koutů světa, což v našich farnostech platit nebude. Od někoho zaznělo, že je důležité bratrské napomínání. Jeden řeholník z Francie připomenul zneužívání mladých. Další hovořil o slabé komunikaci mezi církevními subjekty. Ne ve všem jsem se našla, ale prožila jsem obrovskou různorodost. Pochopila jsem, že to, co já vnímám jako problém, v jiné zemi vůbec problém není. A i ten můj problém dostal díky tomu objektivnější dimenzi. Co se mi zdálo jako „hora“, je ve světovém měřítku „kupka“. 

Zahájení synody se zúčastnilo kolem 300 delegátů z celého světa. Vy jste tam byla jako jedna ze sedmi laiků Evropy, navíc jste i delegátkou Rady evropských biskupských konferencí a vyslankyní České biskupské konference. V českém národním synodálním týmu jste jediná žena. Jak vnímáte, že vám jako ženě-laičce svěřili tyto úkoly?

Je to pro mě obrovská čest a dar. V církvi pracuji přes 20 let, nic takového jsem ještě nezažila. 

Zmiňovala jste práci ve skupinkách během zahájení synody. Co se ještě kromě toho dělo?

Zahájení trvalo dva dny, 9. a 10. října. V sobotu byla nejdřív modlitba, které se zúčastnil i papež František, následovala meditace nad Božím slovem a potom přivítání generálním sekretářem synody, kardinálem Mariem Grechem. Ten předal slovo Svatému otci, po němž mluvili další kardinálové. Zazněla i svědectví, a to i od laiků. Následovala zmiňovaná práce ve skupinkách. V neděli jsme se zúčastnili mše svaté v bazilice svatého Petra, které předsedal papež František. 

Jak na vás působil Svatý otec během zahájení synody? Co jste četla nejen z jeho slov, ale i z tváře nebo gest?

To si pamatuji úplně přesně. Seděli jsme a čekali na papeže Františka. Do auly přicházeli kardinálové z kurie, všimla jsem si například bývalého státního sekretáře, kardinála Bertoneho. Najednou vešel někdo svižným krokem, jako mladík, a to byl papež František. (úsměv) Otáčel se a podával ruce. I když už má svůj věk, je mladý duchem. S ním vešlo do místnosti duchovno. Přinesl dva aspekty: vnitřní, úzké spojení s Bohem vyzařující navenek a též obrovskou otevřenost vůči každému v sále. Slil nás v jeden celek. Potom následovala zpívaná modlitba Veni Creator Spiritus. Tehdy jsem poprvé v životě bytostně vnímala přítomnost Ducha Svatého jako osobu, jemnost a sílu. 

Vyložila jste si tento zážitek s Duchem Svatým jako znamení, že cesta synody je pro církev správná?

Ano. Uvnitř mě napadlo, že církev je opravdu matka. Víme o různých skandálech a utrpeních, ale opravdu bych řekla, že církev je matka, která chce pro lidstvo to nejlepší. Je na nás znovu tomu uvěřit, i když jsem si vědoma, že mnohokrát jsme se jako církev zpronevěřili svému poslání. Synoda o synodalitě je obrovská šance pro celou církev. Je to konverze jednotlivců a celé církve. 

Konverze směrem kam?

Primárně směrem k Bohu a v něm k nacházení bratrů a sester. To znamená osvobodit se od různých předsudků, od toho, co jsme neodpustili, nebo od toho, že už nechceme dát druhému šanci. Jsme jeden celek. Církev není jen církev hierarchická, ale jsme to my všichni. K tomu všemu bychom se měli obrátit. Máme být víc podobní našemu zakladateli, Kristu. 

V čem by mělo být ovoce synody kromě posynodální exhortace?

Nejkrásnějším ovocem by bylo, kdybychom se v církvi stali víc společenstvím. To by byl krásný výsledek. Ve Vatikánu bylo cítit velké napětí a očekávání. Je tu prostor na překvapení Ducha Svatého. Mám touhu, abychom se stali víc společenstvím, ale chtěla bych prožít i toto překvapení, které nám Duch přinese. 

Za rozhovor děkuje Ján Heriban (Převzato z nm.sk)

(Zdroj: Nové měs­to 9/​​2021)

26. 11. 2021

0
0
0
s2sdefault

Nizozemsko je zemí, ve které je multikulturní soužití každodenní realitou. Jaký je pohled Holanďanů na soužití s uprchlíky? Jak se cítí lidé z jiných kultur a náboženství v cizí zemi? Jak vypadá běžný život v pluralitní společnosti? Nad těmito a dalšími otázkami se zamýšlely tři ženy, přítelkyně, žijící v Holandsku, ale pocházející z úplně odlišných národů.  

Pohled Češky žijící přes 11 let v Nizozemsku 

Do Nizozemska jsem se přestěhovala před více než jedenácti lety, protože můj manžel Edwin je Holanďan. Narodily se nám zde tři děti.

Můj první kontakt s lidmi z jiné kultury přirozeně začal již v mateřské škole našich dětí – nejlepší kamarádka ze třídy mé tehdy čtyřleté dcery Anežky byla Hajar, dcera rodičů marockého původu. Jsou muslimové, ale ani jako křesťanka jsem nikdy nepociťovala překážku mezi „naší vírou“ a „jejich vírou“. Naopak, postupně jsem zjistila, že naše hodnotové postoje se velmi doplňují a mají svůj přínos i pro takzvanou sekularizovanou společnost. Příkladů vzájemné podpory by bylo nespočetně. Nejvíce ale oceňuji vzájemný respekt a zároveň reálné žití praktické lásky k bližnímu. Pokud jsem v minulosti potřebovala akutně pohlídat své děti, Saida mne nikdy neodmítla. Naopak, a i já jsem pravidelně zvala její děti na oběd k nám, někdy si přišly i jen tak pohrát. Takto se přirozeně vyvíjelo naše přátelství. A zároveň i vzájemná inspirace – Saida mi například pravidelně zasílala texty arabských autorů, já jí na oplátku posílala svou odezvu, rostla vzájemná, reálná důvěra.

Její dcera Hajar se také zúčastnila Anežčina prvního svatého přijímání. Co mne tehdy též osobně zasáhlo, bylo, když Saidu a její děti přijel k nám domů vyzvednout její manžel, Aziz. Ten oboustranný, přirozený, okouzlující úsměv dvou manželů, když si šli před naším domem v ústrety. Nepostřehli, že jsem je za okenním sklem sledovala… Ale já jsem si v tu chvíli uvědomila, že západní „předsudky“ o muslimské ženě, trpící pod nadvládou tyranského manžela, jsou opravdu jen „naše“ předsudky. Ztotožňujeme náboženství islámu s fundamentalistickým odvětvím djihádu, ale o životě těch „obyčejných“ lidí dobré vůle nevíme nic. Saida nosí hrdě svůj závoj, překrývající její nádherné, husté, vlnité vlasy. Ale z vlastního přesvědčení, zakořeněného v její tradici a rozhodně se tím necítí nijak utiskována anebo omezována. Pracuje jako asistentka zubního lékaře a její manžel je zaměstnán v jedné úklidové firmě. Ale nerozlišují, jakou „pozici” kdo z nich profesně zastává, nebo kolik kdo vydělává.

Tato pozitivní zkušenost mi zároveň pomohla zůstat otevřená i vůči uprchlíkům ze zemí, v nichž převládá muslimská kultura. V roce 2015 jsem čekala své třetí dítě. Tehdy se započala „první uprchlická vlna“, vlivem takzvaného „Arabského jara“. Sledovali jsme s manželem televizní záběry. V momentě, kdy jsem na pobřeží Středozemního moře uviděla maličkého utonulého chlapce, řekla jsem spontánně svému muži – tento chlapeček by býval mohl být i naše dítě, pokud by se narodilo v nevhodný okamžik na nevhodném místě. Jako Evropané, žijící sice v blahobytné, ale zároveň velice relativní jistotě, máme důvod snažit se tuto nespravedlnost odčinit. To byl i motivační impuls mé dobrovolnické práce s uprchlíky. Jsem za tuto zkušenost vděčná, pravidelně mi totiž nastavuje zrcadlo. V září jsme pořádali venkovní aktivity pro děti z uprchlického centra. Přišla i maminka dvou mladších dětí – uprchli teprve před dvěma měsíci z Afghánistánu. Zasáhla mne její upřímná touha po dobré integraci. Ačkoliv v Nizozemsku pobývala teprve dva měsíce, snažila se již se mnou dorozumět v některých základních frázích nizozemštinou (kterou kvůli omezené situaci mohla nastudovávat pouze z online kurzů a učebnic). Původní arabské znění jejího jména jsem bohužel zapomněla. Ale vybavuji si, že říkala, že v anglickém překladu znamená „měsíční svit“.

Přála bych nám všem, aby to skutečné Světlo, bez jakýchkoliv kulturních a náboženských předsudků, provázelo i smýšlení všech lidí dobré vůle! Toto přesvědčení mi napomáhá přistupovat otevřeně k dětem, jak v mém povolání během své učební praxe, tak i v běžném kontaktu s okolím, v němž žiji, se sousedy, s lidmi na ulici… Osobně – i jako křesťanka – jsem totiž pevně přesvědčena o tom, že „Duch vane, kudy chce“… 

Štěpánka Huisman 

 

Pohled Holanďanky 

V místě mého bydliště (Pijnacker) není multikulturní soužití na první pohled tolik zřetelné. Žijí zde převážně lidé nizozemského původu. Ovšem v rámci našeho církevního společenství se často pohybuji v Rotterdamu, kde k nám přichází lidé z různých kultur. Co se mne osobně týká, mohla by se kulturní diverzita v naší (protestantské) církvi projevovat i silněji, poněvadž věřím, že jsme všichni Boží stvoření a právě v této barvitosti to můžeme zrcadlit.

Během své práce učitelky Náboženského formačního vzdělávání přicházím na různé školy. Snažím se tam navázat rozhovor s dětmi o tom, co si myslí, v co doufají a čemu věří. Taková třída je krásným miniodrazem společnosti. V každé třídě se nacházejí děti, které jsou křesťané, muslimové, bez konkrétního náboženského vyznání, někdy jsou to hinduisté, jindy děti buddhistů, nebo dokonce i svědků Jehovových. Jsou to ale cenné a důležité okamžiky, kdy děti naslouchají, čemu věří, či naopak nevěří ti ostatní, kdy se v nich probouzí pohnutky klást otázky ostatním, kdy rozpoznávají spojitosti a souvislosti v tom, co řekl jiný. Někdy si dokonce říkám: „Tady bychom se jako dospělí měli učit!“ Najít odvahu, zeptat se druhého v co věří, nebo naopak nikoliv, a proč. A zeptat se i na to, co mu dodává odvahu a naději, a objevovat, že i navzdory rozdílům máme mnoho společného!

Ohledně otázky uprchlíků často přemýšlím takto: „Jaké by to bylo, pokud bych žila v zemi, kde mé děti nejsou v bezpečí, kde nemohu vyslovit, co si myslím nebo čemu věřím, poněvadž bych tento projev musela vykoupit smrtí? V zemi, kde je nedostatek jídla, kde pro mou rodinu není žádná budoucnost... A pokud bych odtud musela uprchnout, velmi bych toužila po pomoci!“ Samozřejmě je potřeba dívat se i na to, zda lidé skutečně nemají jinou možnost než útěk. Ale jsem přesvědčena o tom, že v rámci našich možností máme ze srdce vítat lidi v nouzi a nabízet jim místo, kde se mohou zotavit a začít budovat dobrou budoucnost.

Zároveň si uvědomuji, že se mi lehko mluví, pokud nebydlím v centru Rotterdamu, kde mnoho sousedů mluví navzájem odlišným jazykem a odráží se tam i celá řada problémů. Pak asi člověk neočekává ještě více přistěhovalců. Proto se mi zdá, že poctivé a vyrovnané rozmístění uprchlíků v jednotlivých zemích, městech a vesnicích je férovým a důležitým tématem. 

Annemiek Dijkstra  

 

Pohled Maročanky žijící 25 let v Nizozemsku 

Do Nizozemska jsem se přistěhovala se svým manželem v roce 1996. Začátky nebyly snadné, za nejobtížnější jsem považovala jazykovou bariéru. V kurzu jsem musela absolvovat povinných 600 hodin jazyka, ale nejlepší školou byl živý kontakt s okolím, se sousedy i s dalšími obyvateli našeho města Rijswijk (u Den Haagu). Po absolvování jazykového kurzu a rekvalifikace v oblasti péče o děti jsem dostala nabídku práce jako vychovatelka ve školce a tato práce mne velmi naplňovala. Po určité době jsem odešla na několik let z pracovního procesu – narodily se nám postupně čtyři děti, které nám dělají velkou radost. Postupně jsem absolvovala další rekvalifikaci a nyní pracuji jako asistentka zubního lékaře.

Nizozemce považuji za velmi vstřícné a otevřené lidi, jsem zde spokojená. Nikdy jsem neměla negativní osobní zkušenost s diskriminací na základě mého původu či náboženského vyznání. Je ale potřeba, abychom i my cizinci byli otevření vůči okolí i společnosti, v níž žijeme. Naše rodina má živý kontakt s naší sousedkou, paní, které je již 82 let. Pomáháme jí s nákupy a ona nám naopak často jen tak donese květiny z blízkého květinářství. Když mají děti narozeniny, peče pro ně dort, navštěvujeme se. Pomáháme jí, když je nemocná a ona naopak občas vyzvedne naše děti v blízké škole. Někdy jí doneseme naše tradiční jídlo, jindy vaří ona pro nás. Při poslední oslavě narozenin nejmladší dcery jsme ji pozvali k nám, cítila se v kruhu našich přátel i dětí velmi svěže. Děti ji dokonce občas oslovují „babičko“.

S nově příchozími uprchlíky (těmi, kteří jsou na útěku z válečných oblastí, například ze Sýrie či Afghánistánu) velmi soucítíme. Je důležité přijímat je bez předsudků. V tomto ohledu máme hezkou zkušenost s našimi dalšími sousedy, Syřany, kteří získali v Nizozemsku azyl. Je to rodina, která skutečně uprchla v ohrožení života. Před válkou měli oba rodiče dobré zaměstnání i životní podmínky. Jsou šťastní a vděční, že v Nizozemsku nalezli útočiště. I členové této rodiny se rychle naučili jazyk, mají dobrý kontakt se svým okolím a cítí se zde dobře a doma.

Ohledně symbolů spojených s mým náboženským vyznáním (islám) – nemám naštěstí zkušenosti s tím, že by nebyly akceptovány. Na veřejnosti nosím hlavu zakrytou šátkem, Zaznamenávám sice občas zvědavé pohledy, ale nikoliv nevraživé. Nedávno jsem o tom zavedla rozhovor s jistou paní na ulici, bylo letní horko a ona naopak ocenila mé dlouhé lehké oblečení, které před slunečním žárem může dobře ochránit. Těchto vstřícných maličkostí a gest pochopení si velmi vážím.

Pro nově příchozí migranty bych měla doporučení – naučte se co nejdříve jazyk země, v níž žijete, je to základ pro překonávání kulturního i mentálního nedorozumění. Buďte otevřeni vůči svému okolí, aktivně vyhledávejte kontakty s ostatními lidmi – nejen se svými krajany či souvěrci. Zároveň o sebe i děti dobře pečujte, například i váš upravený zevnějšek je vizitkou! Je-li vám poskytnuta nějaká finanční pomoc, třeba ve formě příspěvku na děti či v nezaměstnanosti, využívejte ji efektivně a dobře, zároveň také s vědomím zodpovědnosti a pouze jako určitou pomůcku k rozvoji k samostatnosti. Je také důležité, abychom se my cizinci dokázali zbavit určitých „předsudků“ vůči občanům země, v níž žijeme. Častým předsudkem bývá i to, že se domníváme, že okolí bude nevraživé vůči naší „jinakosti“. Proto se někteří zbytečně uzavírají. Jde ale o pouhý předsudek, mám zkušenost, že jsme-li otevřeni, je okolí otevřeno i vůči nám.

Saida Zarouali 

 (Zdroj: Nové měs­to 8/​​2021)

karneval huisman

19. 11. 2021

0
0
0
s2sdefault